David Hrbek
www.facebook.com/davidhrbek
Více informací na www.davidhrbek.cz
- Počet článků 121
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2089x
David Hrbek
Textáže
Tři texty, tentokrát krátké básně. Jen tak, na zkoušku. Tak uvidíme. Vznikly metodou volného výběru. Doufám, že to jako perex bude stačit.
David Hrbek
Nautilus
Zlověstně zní slovo Černovír, jméno jedné z periferních čtvrtí našeho města, kudy protéká řeka Morava a po obou jejích březích se rozkládají rodinné domky a zahrádkářská kolonie, za nimi pole a louky a Klášterní Hradisko, v němž po léta sídli vojenská nemocnice. Pro lidi z centra, jako jsme my, to byla vždycky čtvrť vycházková.
David Hrbek
Médium
Je to s podivem, ale naše děti chodí rády na hřbitov. Chodí na něj poměrně často s mými rodiči, kteří těmto hodinovým výletům říkají orientační běh. V jejich případě je to nadsázka, na ty čtyři hroby trefí naprosto suverénně. Na rozdíl ode mne. Jednou jsem vedl děti na hřbitov já a vracel se s nimi zahanbeně domů. Tehdy rodiče vzali vše do svých rukou a naučili je na hroby chodit. Dnes jsou děti mými spolehlivými průvodci po hřbitově i za tmy.
David Hrbek
Okno s vyhlídkou
Když se má žena vrátí v podvečer domů, všechno ze sebe shodí a vleze pod sprchu, aby smyla pach upoceného autobusu a končícího dne. Slyším proud vody, který na sebe nechá dopadat; neviditelná špína jí stéká po nohou na dno vany a mizí v odpadu. Na chvíli se otočí čelem ke sprše, zvrátí hlavu a zavře oči; voda jí vniká do úst a bere s sebou zbytky slov a vět, jež jí za ten den uvízly na jazyku nebo mezi zuby. Potom si do dlaně nabere trochu šamponu a oběma rukama si ho dlouho a pečlivě vtírá do vlasů, nechá jej chvíli působit, aby se pěna dostala ke každému kořínku zářivě zrzavé hřívy. Pak se napřímí a dlouhými tenkými prsty si vjíždí do vlasů, proud vody jí smývá šampon z hlavy a bílá pěna se jí valí po zádech a mezi prsy. Pak zavře kohoutek, odloží sprchu a odhrne kryt z mléčného skla. Znám ty zvuky už za ta léta nazpaměť. A taky vím, co se stane za chvíli. Vyjde nahá z koupelny do úzké podlouhlé předsíně, postaví se před zrcadlo, bude se rozčesávat a na svém hubeném těle a tmavých chloupkách se ve zbytku denního světla ještě tu a tam zalesknou zbloudilé kapky. Když jsem doma, neumím si ten pohled odepřít. Co vokouníš, řekne rozverně, protože se už cítí dobře. Někdy povím, dnes ti to zase sluší. Kdybys nekecal, řekne pobaveně a je na ní znát, že jí to lichotí. A teď už mě nechej, většinou dodá. A já toho většinou nechám. Ale někdy taky ne.
David Hrbek
Dluh
Člověk by si měl každý den udělat aspoň jednu malou radost, řekla teta Lucy, když jsem na ni překvapeně zíral, že dnes odpoledne spolu půjdeme do kina. Byl totiž normální všední den. Do kina jsme jako malí kluci chodili s rodiči výhradně o víkendu, a to jen občas. Během pracovního týdne nebylo kdy, a tak nás s Danem ani nenapadlo, že by se mohlo jít na film třeba v úterý. A teď bylo úterý, Lucy mě vedla ze školy, a když mi prozradila, že ve tři dávají Vinnetoua, nemohl jsem tomu stále uvěřit.
David Hrbek
Dvě stejné otázky
Na oběd jsme chodili nejčastěji v tlupě, jen pánská jízda. Čekávali jsme na sebe před bílo-červeným zábradlím u školy, a když už tam byli skoro všichni, hned jsme vyrazili. Loudové měli smůlu, museli nás dohánět, pokud chtěli být při tom, jak vedeme zasvěcené řeči. Probírali jsme kdeco, hlavně holky, které nás zajímaly ze všeho nejvíc. A když jsme se nebavili o holkách, tak vždycky o něčem, co s nimi souviselo.
David Hrbek
Cesta na Měsíc
Z našeho dětského pokoje to bylo do ložnice rodičů přes jeden pokoj. Byly to místnosti poměrně rozlehlé a každý z našich kamarádů nám je záviděl, protože znali jen život v paneláku. Bydleli jsme v činžovním domě z počátku dvacátého století, přímo uprostřed města. A jak si zpětně uvědomuji, nikdy jsme neříkali obývací pokoj nebo obývák. Když maminka servírovala svačinu, vždycky nařídila, běžte prostřít do prostředního pokoje. To proto, aby nám bylo jasné, že nebudeme jíst v našem dětském pokoji nebo v některém z dalších tří.
David Hrbek
Toho času zesnulý
Dědeček Leo byl přesvědčený, že by se měl člověk ke konci života zbavovat všech věcí a odcházet z tohoto světa téměř nahý, v jeho případě to znamenalo s jedinou knihou. Měl rozsáhlou knihovnu, která pro něj hodně znamenala, život bez literatury si neuměl představit a raději to ani nedělal. Na nočním stolku se mu vždy kupila spousta knih. V den jeho nečekané smrti na něm ležela jediná. Shakespearův Král Lear.
David Hrbek
Zbytečná otázka
Vždycky jsem si přál vypadat jako někdy jiný. Nebo alespoň trochu jinak. Před pár dny jsem byl nucen absolvovat při jedné rodinné sešlosti větrání rodinných alb a když jsem koutkem oka zahlédl sebe před dvaceti lety, nevěřil jsem, že tohle jsem byl kdysi já. Dnes bych tím nepohrdnul.
David Hrbek
Útěk
Býval jsem relativně hodný syn. Ne že bych nezlobil, někdy jsem své rodiče dováděl k nepříčetnosti a když jsme občas spojili své síly s bratrem Danielem, prožívali otec s matkou těžké chvíle. Ale nikdy to nepřekročilo únosnou míru.
David Hrbek
Divoké tango ve výkladní skříni
Tak abych to shrnul. Byly to asi čtyři roky, co jsem se rozešel s Renátou a zhruba rok, co Pavlína odjela do Států, a tím mi na pořádně dlouhý čas zmizela z očí.
David Hrbek
Vlhký jazyk Lou Reeda
Po dnešní noci jsem se začal vážně obávat, že americký rocker Lou Reed mě už snad nadosmrti nedá spát. Zažil jsem s ním před pár lety čtyři velmi náročné dny (o tom v některém z dalších blogů), loni v listopadu jsem se s ním setkal jen letmo a byl jsem rád, že s ním nemusím znovu zapříst řeč. No a ze včerejška na dnešek se mi zdál sen, o němž dosud nevím, co si myslet.
David Hrbek
Ode dneška už jenom na čůrání
Už ti to konečně musím říct, řekla, trvá to nějak moc dlouho. Už bych se s tebou chtěla konečně vyspat. Ucítil jsem zoufalé horko v obličeji. Sužovala mě panika a červencové vedro. Stáli jsme na ostrůvku uprostřed velké křižovatky, kolem nás z obou stran svištělo jedno auto za druhým. Držela mě pevně za ruku; možná proto, abych neutekl. Stejně nebylo kam. Svítila červená. A jestli to nebude do měsíce, tak pak už... Asi bysme to měli nějak ukončit. Stiskla mi ruku ještě víc, protože se mi náhle začala potit a pomalu vyklouzávala z pevného sevření. Ale vždyť už spolu spíme, namítal jsem bezradně v duchu. A byla to pravda.
David Hrbek
Kafe, cigára a Bob Geldof
Vyhodil jsem levý blinkr, podřadil na dvojku, pak jsem dal pomalu nohu z plynu a nechal auto volně dojíždět na křižovatku. Když jsem se už blížil k semaforu, na kterém právě blikla červená, sešlápl jsem spojku, vyhodil kvalt a jemně jsem začal brzdit, až auto hladce a bez trhnutí zastavilo. Nikam jsem nespěchal.
David Hrbek
Yesterday
Na ten polední oběd si pamatujeme s bratrem stejně. Je sobota, sedíme s rodiči kolem stolu. Mně je dvanáct, jemu devět. Víkendové obědy jsem měl vždycky rád, byli jsme všichni spolu a v kuchyni to pokaždé náramně vonělo. Byl prosinec, za okny to potemnělo a nad stolem příjemně svítila lampa. K takovým víkendovým obědům neodmyslitelně patřilo tlumeně puštěné rádio, obvyklá zvuková kulisa, takový rituál. Další přišel v šest večer nad stejným rádiem, ale u jiné stanice, té svobodné. Tehdy jsme tomu s bratrem nemohli rozumět.
David Hrbek
Ostré hroty flashbacků
Včera jsem to zažil znovu. Na ulici jsem potkal živou připomínku své někdejší známosti. Občas se mi to stane. Občas vídám proti sobě tváře, v nichž poznávám dávné kamarády. Nebo jen známé, k nimž jsem měl kdysi blízko a byla jen otázka času, kdy se z nás stanou přátelé. To skloním hlavu, abych si rozmyslel, co jim po tak dlouhé době řeknu, a když ji opět zvednu, není z pozdravu nic. Proti mně jde někdo cizí. Jen na chvilku a zdálky mi ty neznámé bytosti připomenou někoho, s kým jsem se dřív často bavil, s kým jsem třeba postával dlouhé minuty na rohu ulice, protože zajímavý rozhovor nás nechtěl od sebe pustit. Kdybych tak věděl, kolik svých někdejších známých jsem vytěsnil, kolik z nich se mi vytratilo z paměti, přestože jsme kdysi takto postávali často.
David Hrbek
Příběh o prdeli a klinické smrti
S matkou jsme se kdysi shodli na tom, že čas od času míváme chuť udělat něco velkého. Něco opravdu výjimečného. Něco, co by v lidech zůstalo až do konce života, něco, co by si v sobě už napořád hýčkali, aby jim léty vzpomínka na to NĚCO nevybledla. Například do zšeřelého divadelního sálu, v němž panuje zvědavé a napjaté ticho, do sálu těsně před zvednutím opony zvolat plným sytým hlasem „prdel“. Třeba. Nebo něco podobného. Je v nás zkrátka touha naplnit výjimečnou událost ještě něčím výjimečnějším.
David Hrbek
O Šárce, která ve mně měla oči
Šárka. To jméno jsem si v duchu přeříkal tolikrát, že se už z něj stával jen zvuk. Šárka, Šárka. Zvuk, který rozechvíval celé mé tělo, zvuk, který se tříštil o vnitřní stěny mé lebky a jeho echo obalovalo můj mozek krustou zkaramelizovaných hlásek. Kdybych se nestyděl, vyslovoval bych její jméno nahlas a s tou největší pečlivostí, jaké jsem byl schopen. Ale kolem neustále někdo chodil. Jaké utrpení nesmět říkat její jméno.
David Hrbek
Na prvním rande
Dělám si to od svých pěti. V pěti jsem poznal tu slast a od té doby jsem se závislosti na ní nezbavil. Známí mi říkají, že si vymýšlím, že tak brzy jsem s tím nemohl začít. Já však mám důkaz.
David Hrbek
Výstava pod okny
V naší rodině se vždy uklízelo víc, než v jiných rodinách. Ne proto, že bych si myslel, že jinde se uklízelo málo, ale u nás to nabíralo často až chorobných rozměrů. Uklízelo se prakticky pořád a všude. A všechno muselo být bezpodmínečně na svém místě. Všechno řídila maminka a nás, ostatní tři chlapy stavěla vždycky do lajny. Otec s námi kluky většinou soucítil, ale jako rodič musel držet basu. Matka byla nesmlouvavá a vzepřít se jí znamenalo žít v nemilosti do té doby, než si takto naběhl další nešťastník.
| předchozí | 1 2 3 | další |
