Výhrab čili o pohřbech
Co to do tebe vjelo, pokračovala žena. Nemluv tak. Zatím děláš všechno pro to, abych tě opravdu přežila o spoustu let, prohodila vyčítavě. Narážela tak na mou životosprávu. Není jediná, od koho to slýchám. Naší dceři můj způsob existence zatím připadá jako život pohodáře. Je to milý eufemizmus. A zní dobře. Když to řekne, bývám na sebe pyšný. I ona o sobě tvrdí, že je po mém vzoru pohodářka. V jejím případě to ovšem trvá jen chvíli.
Žena mi hleděla do očí. Chtěla znát myšlenkový proud, který mě dovedl až k onomu přání.
Za svůj život jsem zažil pár pohřbů. Všechny probíhaly stejně. V krematoriu, kde všechno mírně zapáchalo plynem, a malá čekárna, vyhrazená pro truchlící rodinu a ostatní pozůstalé, byla symetricky vykachlíkovaná v tmavě šedé barvě. Ta místnost vždy jen umocňovala napětí a touhu být už pryč, někde na čerstvém vzduchu a mít už všechno za sebou. Letmé pohledy na strhané a uplakané příbuzné vždy působila jako těžké závaží, které podlamuje kolena i těm nejsilnějším.
Pochovali jsme dvě babičky, jednoho dědečka a byli na pohřbech několika známých a sousedů. Všichni jsme se s nimi loučili na tónech jejich oblíbených písní. Když se zavírala železná vrata za rakví babičky Lidušky, zpíval jí k tomu Louis Armstrong skladbu What a Wonderful World. Od té doby jsem ji slýchal v rádiu nepřiměřeně často, hlavně v rubrice píseň na přání, a mně se přitom vždy na chvíli zamžily oči a před nimi se mi pokaždé zjevila ta vrata a odjíždějící rakev. Nechci, abys jednou našim dětem při přehrávání nějakého alba říkala, tuhle píseň přeskočte, řekl jsem Karolině. Člověk by neměl mít hudbu spojenou s plynovými zážitky z krematoria. A když už tedy něco zahrát, tak to, co jsem buď neměl rád, nebo co mi bylo lhostejné. Třeba by se mi líbilo, kdybyste mi nechali zahrát něco od Evy a Vaška. Aspoň by to nebylo tak vážný. Ty seš ale blbec, řekla žena. Tak výběr bych nechal na vás, řekl jsem zase já. Nerada přistoupila na tuto hru, že prý je to rouhání. Ano, zavání to, přiznal jsem, sám se nerad rouhám. Ale na druhou stranu nechci, abyste pak dlouho nemohli slyšet takové skvosty jako Bobby Jean od Sprignsteena nebo beatlesáckou Your Mother Should Know, Kathy´s Song od Simona s Garfunkelem, In Liverpool od Suzanne Vega a tak. Zároveň by to mělo mít odpich, trochu srandy, i když moc nevěřím na veselý pohřby. Podle mě nelze mít veselej pohřeb.
Podle mě nelze mít veselej pohřeb, zopakoval jsem další den u našeho kavárenského stolku, kolem něhož seděla naše obvyklá sestava. Martina s Lucií, tedy obě naše barmanky, Vojta, Doktor a knihkupec Jarda, kterému tady nikdo neřekne jinak než Jaroušku. A právě Jaroušek řekl, jeden takovej veselej pohřeb jsem zažil. Tak to kecáš, řekla kategoricky Lucka a potáhla ze své startky. Ne, vážně, zapálil si novou spartu Jaroušek. To byste museli ale Oťase znát. Von nemusel nic říkat. Jenom tak stál nebo seděl a zářil. A všichni se na něj lepili, poletovali kolem něho jako hmyz kolem žárovky, protože každej si chtěl od něho nakrást kousek toho světla. Jel furt naplno, měl rád, když byl kolem něho cvrkot, a tak nás všechny zval k němu do ateliéru, tam nás hostil nebo za nás platil útratu po hospodách. Ale ne proto, aby si nás koupil, to my si tak kupovali jeho. Že jste si nechali od něho platit, jo, řekla zase Lucka. Von byl šťastnej, když to mohl za všechny zatáhnout, oponoval Jaroušek. My jsme ho potřebovali víc. A pak se jednou nějak víc napil a to ho dostalo, protože byl těžkej cukrovkář. A tak umřel a na jeho pohřbu ve Strašnicích bylo plno. Přišli tam všichni, všichni, co ho měli rádi. Bylo tak plno, že lidi museli stát. A nikdo nebyl v černým, to by Oťasovi nikdo nemoh udělat. Každej na sebe vzal ty nejpodivnější věci, strakatý košile, nejkřiklavější barvy, šátky, nikdo si nevzal stejnej pár bot, každá bota byla jiná, červený, žlutý, oranžový, hotovej cirkus, a zpívali jsme sborově songy, který jsme společně vyřvávali po hospodách a u něj v tom aťasu a který Oťas zbožňoval. A pak jsme vzali urnu, dali ji do hrobu k dalším čtyřem cizím urnám, do takovýho hromadnýho hrobu. A urnu jsme označkovali, abysme příště Otakárka poznali. A jednou za dva roky děláme výhrab. Výhrab?, zeptala se zase Lucka. Jo. A to je co, domáhala se vysvětlení. Jednou za dva roky přijdeme k jeho hrobu, vytáhneme označkovanou urnu s Otíkovým popelem a táhneme společně po jeho oblíbené trase, od putyky k putyce. Pak sedneme na vlak a jedeme do Olomouce, tady společně absolvujeme další část hospodského turné, Otík přitom sedí na čestným místě v čele stolu. A když končíme, chopí se Oťase jeho žena, která si ho odvleče domů a vezme si ho s sebou do postele, pod peřinu a tam ho zahřívá, jako ho zahřívala vždycky, když Otík ještě zářil. A jednou jsme ho vzali k moři. Jel s náma, ukazovali jsme mu vlny, ležel s náma na pobřeží v písku, slunko pražilo do urny a odráželo se nám do očí. A tak jsme věděli, že Otík je zase zpátky, protože zase září pro nás pro všechny. Jaroušek se odmlčel, udusal druhou cigaretu, která mu mezitím celá shořela, protože pro samé vyprávění zapomněl potahovat. Celé to musela být pravda, protože Jaroušek miluje kouření ze všeho nejvíc a tohle se mu ještě nestalo. To je morbidní, řekla Martinka. Jaroušek se jen usmíval a mně to připadalo krásné a těšil jsem se, až to večer budu vyprávět své ženě a jak jí potom řeknu, ať mi teda nechá zahrát od Buty mou milovanou Mám jednu ruku dlouhou.
David Hrbek
Až budu umírat...
Už jsem sem dlouho nedal žádný ty rýmovačky, tak sem přikládám takový krátký sumář z toho, co se tak mimochodem urodilo.
David Hrbek
Dokud byla ještě žhavá, kul to v ní.
Pár rýmovaček za poslední dva týdny. Já vím, že je to na perex a sledovanost dost slabý, není tady žádnej Klaus, žádnej Zeman, žádná předávačka metálů, žádnej Putin, žádná ebola. No ale kdyby někdo chtěl nahlídnout, tak tady nabízím něco zase já na sobotní večer.
David Hrbek
Vymluvil se, že si jde koupiti kouření, ale více nepřišel.
Toto je autentická slohová práce školačky Lidmily Novotné z roku 1926, která dnes už asi nežije. Chodila tehdy do druhé třídy obecné školy v Benecku. Dědeček mé ženy, který ji učil, si sešity se slohovkami svých žáků nechal na památku a dnes jsme si na tuto práci nějak vzpomněli a vyhrabali z krabice. Stojí to za přečtení, je to moc dojemný.
David Hrbek
Suzanne Vega: S písní Caramel jsem narazila u svého prvního muže
Se Suzanne Vega se dělají rozhovory poměrně snadno. Na jedné straně je to výsostný profesionál, na straně druhé se nebojí překročit svou roli a trochu víc se otevřít. Následující interview, které vzniklo pro Magazín Hospodářských novin, je třetí v řadě, které jsme spolu vedli a kterým jsme se pokusili na předchozí dvě navázat.
David Hrbek
S Lenkou pod markýzou
Každé ráno začínám v Café Palác. To je taková příjemná kavárna v Olomouci. Ona je příjemná hlavně kvůli servírce Lence. Minulý týden tam zase tak přijdu, sednu si na zahrádku pod markýzu a Lenka už automaticky přináší espresso s mlíkem.
David Hrbek
Ivan Trojan: I u fotbalu musíš myslet na diváky
Ivan Trojan oslaví 30. června padesátiny. Kromě toho, že patří k herecké špičce, je o něm také známo, že je velký fotbalový fanoušek. A právě o fotbale, o změně pravidel a jeho vztahu k fanouškovství jsme si s Ivanem povídali.
David Hrbek
Karel Brückner: Fotbalové nebe přijímá jen na pět minut
Loni jsem pracoval na rozhovorové knize Šmíca s internacionálem Vladimírem Šmicerem. V průběhu práce na publikaci jsem požádal o pracovní schůzku bývalého trenéra Sigmy Olomouc a jednoho z nejúspěšnějších národních mužstev, Karla Brücknera.
David Hrbek
Suzanne Vega: Míra nenávisti mě hodně znervózňovala
17. června se objevilo na webových stránkách irské zpěvačky Sinéad O ́Connor, že zvažuje zrušení plánovaného koncertu v Izraeli. Důvodem je tlak palestinské organizace BDS (Boycott Divestment And Sanctions), která pravidelně vyhrožuje všem významným umělcům, kteří ohlásí koncert v Izraeli. O ́Connor tedy potkalo přesně to, co všechny její kolegy. Někteří tlaku podlehli, jiní ne.
David Hrbek
"Tatínek není tvůj vzor!"
Sedíme s K. večer u topinek. Najednou se objeví náš syn, který měl být už někde jinde: Mně se nikam nechtělo, vysvětluje. Jsem unavenej. - Máš chodit dřív spát, říká mu K. - Ale já jsem šel spát už o čtvrt na dvanáct, dřív než tatínek. - Tatínek NENÍ tvůj vzor... Hm.
David Hrbek
Krutá pravda
K. si prohlíží moje fotky z doby, kdy mi bylo tak dvacet. Když album zavře, podívá se na mě a naprosto věcně, jako to umí jenom ona, říká: Škoda, že jsem tě chytla už v takovym stavu. Tak ať žije pondělí.
David Hrbek
Přišel k nám chlap a K. byla sama doma. (z deníku)
Přišel k nám chlap. Mladej, vysokej, úspěšnej, nablýskaný boty a v ruce nějakou složku. Podívá se asertivně na K. a že prej, jestli už slyšela o Bohemia Energy. K. se asertivně podívala na mladýho, vysokýho, úspěšnýho a řekla: Neslyšela, my posloucháme jinou kapelu. A zavřela dveře.
David Hrbek
Fakany z waldorfské školy už nikdy!
Před měsícem mi volá nějaký učitel, jestli by mohl přijít se svojí třídou na program, který dělám k retrospektivní výstavě Káji Saudka u nás v Muzeu moderního umění v Olomouci. Když se po delší době propracujeme konečně k termínu, protože už máme až do konce výstavy skoro plno, dozvídám se, že se jedná o waldorfskou školu.
David Hrbek
Až mě K. bude kouřit (z deníčku - květen 2014)
Po úporném naléhání, aby šla naše čtrnáctiletá spát, říká mi dotyčná dcera: Tak dobrou noc, otčíme. - Jak otčíme, snad otče, ne? To sis nějak spletla, trdlo. Na to mi dcera říká: To abys měl v noci o čem přemejšlet.
David Hrbek
Brácha si bral kytaru i na záchod
Francis Michael, Mike McGear nebo Mike McCool, to nejsou tři muži, jen jeden – Peter Michael McCartney (70). Výjimečný fotograf a bývalý člen kdysi velmi populárního britského komediálního tria Scaffold (Popraviště), které ve svých skečích navazovalo na tradici britských kabaretů. Bylo to dvojče u nás známějších Monty Pythonů. Mike McCartney je ovšem také, jak příjmení prozrazuje, mladší bratr Paula McCartneyho. V současnosti je na britském turné s one-man show Drogy, sex a rokenrol (Kéž by...), v němž zúročuje vše, co za svou více než padesátiletou kariéru fotografa a člena Scaffold zažil. Něco z toho prozrazuje i v tomto rozhovoru, který proběhl v pražském Švandově divadle. Zkrácená verze tohoto rozhovoru vyšla nedávno v časopisu Reflex.
David Hrbek
Milan Cais: Malbou jsem neposkvrněný
Čas od času člověk objeví ve svém archivu něco, na co dávno zapomněl a co ho znovu potěší. V tomto případě je to starší rozhovor s Milanem Caisem - bubeníkem skupiny Tatabojs, ale v tomto textu hlavně výtvarným umělcem. Milan byl v pořadí třetím výtvarníkem, který před pár lety přijal výzvu Švandova divadla k účasti na projektu Výtvarná zeď. Je to pokus o zprostředkování výjimečného zážitku. Zážitku z konečnosti, a tedy neopakovatelnosti. Jednou za čas předstoupí vyzvaný výtvarník před plochu o rozměrech 3,5 x 5 metrů, aby po dobu čtrnácti dnů ve veřejném prostoru foyer divadla realizoval původní malbu inspirovanou divadelním prostředím, jeho atmosférou nebo prostě zhlédnutým představením. Po nějakém čase předstoupí před pomalovanou plochu další umělec a tahy jeho štětce ukončí život předchozího obrazu. Tři dny po vernisáži Milanova obrazu jsme si sedli do divadelní kavárny a hovořili o o ní. Byl to právě týden, co dodělal poslední tahy. Čerstvý byl obraz, čerstvé byly Milanovy dojmy. A ty jsme se chtěli pokusit zachytit v tomto rozhovoru.
David Hrbek
Doktoři chtějí, aby lidi byli zdraví? (Rozhovor s Cyrilem Höschlem)
První ochutnávka krátkého sestřihu Scénického rozhovoru s prof. Cyrilem Höschlem ve Švandově divadle ze začátku tohoto měsíce. Otázku v úvodu si nepoložil Cyril Höschl, ale tehdejší premiér Václav Klaus tehdejšímu ministru zdravotnictví Rubášovi. Jak a proč k tomu došlo, ale také mnohem podstatnější a zajímavější věci se dozvíte z této ukázky. Delší sestřih z téhož rozhovoru se chystána pondělní dopoledne. Fotografii během rozhovoru pořídil výborný fotograf, který pořizuje snímky během všech rozhovorů, Zdeněk Tichý!
David Hrbek
Teoreticky je možné naprosto všechno (rozhovor s Jiřím Grygarem)
Astrofyzik RNDr. Jiří Grygar je vedle prof. Cyrila Höschla patrně nejznámějším českým vědcem, protože se již desítky let snaží úspěšně zpřístupňovat výsledky vědeckého výzkumu v oblasti astronomie laickému publiku. Velmi oblíbený byl v osmdesátých letech televizní seriál Okna vesmíru dokořán, kterým provázel a na němž se spoluautorsky podílel. Jiří Grygar je nositelem řady ocenění, jako jediný Čech je však nositelem prestižní ceny Kalinga, kterou uděluje UNESCO za mimořádný přínos popularizaci vědy. Tento rozhovor proběhl před publikem ve Švandově divadle v roce 2005.
David Hrbek
Fedor Gál: Chci se jen bránit a být připraven.
Tento rozhovor proběhl v říjnu 2013 v rámci již tradičního Týdne židovské kultury, který se koná jednou ročně v olomouckém Divadle hudby. Tentokrát přijal pozvání pořadatelů Fedor Gál. Na přání diváků mluvil slovensky. V této autorizované verzi, která byla poprvé otištěna v měsíčníku Chajejnu, jsme ji převedli do češtiny.
David Hrbek
"You Cocksucker," začala telefonát Marlene Dietrichová
V New Yorku jsem dělal rozhovor s Robinem Hirschem, letos sedmdesátiletým hercem a spolumajitelem legendárního klubu Cornelia Street Café v Greenwhich Village. Když přišla řeč na rodinu, mimo jiné vzpomněl Jochema, prvního manžela své matky. Vyprávěl o něm toto:
David Hrbek
"Nejmizernější obchodní styky byly s mými bývalými ženami."
Rozhovor s jedním z nejvýznamnějších hollywoodských producentů 20. století, Norbertem Auerbachem (1922-2009). Bývalý ředitel filmových společností United Artists a Columbia Pictures měl významný podíl na vzniku filmu jako A Hard Day ́s Night, West Side Story, Yentl, Hair,Růžový panter, Muž z Ria, Rockya v neposlední řadě přišel kdysi s nápadem zfilmovat dobrodružné příběhy agenta 007 Jamese Bonda.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 121
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2089x
www.facebook.com/davidhrbek
Více informací na www.davidhrbek.cz