Sám měl pro tyto historky uši, sám podobné vynalézal a žil, aby se pak nemusel schovávat za příhody pouze smyšlené.
Když zesnul císař František Josef I., sešla se celá rodina mého dědečka Lea ve Vídni u příbuzných a z oken sledovali smuteční průvod, který pomalu kráčel ke katedrále Svatého Štěpána. Byli namačkáni jeden na druhého, aby dobře viděli a aby jim nic neuniklo. Pod okny zrovna projížděl smutečně vyzdobený kočár s rakví, vedený několika páry elegantních grošáků, když Leova matka Lotty náhle zděšeně vykřikla, vždyť tam jde Hugo! V průvodu za rakví a oficiálními hosty si to kráčel jeden z jejích tří synů, špinavý a umolousaný Hugo. V té době měl být ovšem úplně jinde. Na frontě. Teď si tu slavnostně vykračoval v řadách truchlícího průvodu, kam se drze vetřel. Hugo netruchlil. A když, tak jen trochu. Spíš po očku pozoroval, zda-li se rodina kouká a zda si ho příbuzenstvo všimlo. A všimlo. Lotty čím dál hlasitěji a v šoku křičela, vždyť to je Hugo, až ji museli ostatní příbuzní od okna odvést. Byl to jeden z mnoha Hugových žertů, kterými bavil hlavně sebe, navíc měl další historku, již mohl dávat později k lepšímu. Byl lovcem svých vlastních příběhů, rád do situací vstupoval a opět z nich nenápadně mizel, byl rád jejich autorem, ale také se uměl nechat unášet přirozeným vývojem věcí, protože byl zvědav, kam ho nekontrolovaný proud událostí donese. To se pak z lovce příběhů stával jejich sběrač. Byl lovcem i sběračem a pro obě tyto role měl nevšední nadání.
Když bylo Hugovi třiasedmdesát, nešťastně před domem uklouzl a ztratil vědomí. Našla ho sousedka a běžela za Helou, váš muž je mrtvý. A Helu trefil šlak. Zemřela na místě. Hugo se probral až ve špitále, několik zlomenin a pohmožděná žebra. Ještě nic nevěděl. Až když ho po pár dnech pouštěli, vracel se do prázdného bytu. A protože nemohl vydržet samotu, pohory na nohy a každou neděli na Svatý Kopeček a pěšky zase zpátky. Podobně jako kdysi, když chodil každou sobotu třicet kilometrů pěšky z domu do Konice k hrobu svého otce Ignáce, protože měl výčitky svědomí, že byl špatný syn. Ze strachu z něj bral si Helu nazapřenou. A s obavami ještě několik týdnů po svatbě vracel se Hugo večer co večer domů k otci a matce se snubním prstenem schovaným hluboko v kapse.
Jak dlouhý život utáhne jedno unavené srdce? Už jako vdovec vracel se z Kopečka a znovu se mu udělalo mdlo. Skončil v bezvědomí v příkopě. Potlučený dorazil domů. Skončil čas historek. Skončil čas špacírů.
A už ani omylem Slunéčko nevolá. Jenom ta maminčina replika na jeho volání visí tu v luftě. Tady je tma jako v prdeli.