Její nahé bílé tělo

Pro titulek tohoto blogu jsem použil verš z jednoho textu, který vyjde v limitované knižní edici 2. března při příležitosti výstavy fotografií Jindřicha Štreita a Ivety A. Dučákové.

Narozeniny

Když já nesnášim ten hospodskej čmuch

a jak je to zalezlý do kabátu, čuchni, ble,

řekla. Ty přepálený tuky a tak, no fuj.

A byla krásná, když si odložila.

Dlouze se na sebe dívala do zrcadla

a já v přítmí předsíně

sledoval z boku její nahé bílé tělo.

Pstruh těsně pod hladinou.

A pak už jsem jen slyšel,

jak noc zpívá hlasy ptáků,

chvěje se podbřiškem

a bojí se bělmem očí,

protože ani jeden

už dávno nejsme

z jednoho kusu.

Už žádný velký slova

o lásce,

objetí,

milostným vzplanutí,

extázi a ohňostroji hvězd

na černým plátnu nebe.

O tmě, která se tiskne

do oken ložnice.

O tobě a o mně,

a vůbec o nás dvou.

O srdcích vyhořelých

a shořelých.

Na jejich dně

zbyly jen dvě

černý skříňky

naší paměti.

Našeho života.