Zázrak zažívám každý den

30. 11. 2012 17:00:11
S americkým velvyslancem Normanem L. Eisenem jsem se viděl jen jednou, ale díky jeho bezprostřednosti, přirozenému šarmu a otevřenosti jsem okamžitě podlehl falešnému dojmu, že se známe dlouho. Následující rozhovor se odehrál před publikem 16. října 2012 v rámci již tradičního festivalu Dny židovské kultury v Olomouci. Naše společné vystoupení se odehrálo hned po slavnostním ceremoniálu festivalu, nad nímž pan velvyslanec převzal záštitu a osobně jej spolu s pořadateli zahájil. Zbývalo tehdy jen pár dní do amerických prezidentských voleb.
Velvyslanec USA Norman L. Eisen
Velvyslanec USA Norman L. EisenMartin Hnilička

Představte si, že byste byl hollywoodský producent filmu, který má natočit celovečerní film o vašem životě a práci. Jaký by to byl žánr?

Asi by to byl dobrodružný film. Začal by v Los Angeles, kde jsem vyrůstal jako dítě emigrantů ze střední Evropy. Můj otec byl Polák, maminka pocházela z tehdejšího Československa. Pracoval jsem v malém rodinném podniku, obracel jsem hamburgery v našem stánku. Čekalo mě několik velmi těžkých let; když mi bylo patnáct, zemřel nám otec a já musel přerušit školu, abych pomáhal matce uživit rodinu, měl jsem ještě dva mladší bratry. Potom jsem se vrátil zpátky do školy. Byl jsem první v rodině, kdo odmaturoval a úspěšně absolvoval univerzitu. Vystudoval jsem práva a pak dlouhá léta pracoval v právnické kanceláři na těch nejzajímavějších případech, které se ve Spojených státech řešily. Nakonec jsem skončil v Bílém domě jako blízký spolupracovník svého kamaráda, který se stal prezidentem. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednoho dne budu vcházet do Bílého domu hlavní branou. A rozhodně bych si tehdy nedokázal představit, že se vrátím do střední Evropy. A přímo do Prahy, kam ještě před válkou jezdívala moje maminka z malé slovenské vesnice Sobrance, odkud byla deportovaná se svými rodiči do koncentračního tábora. Prarodiče v koncentračním táboře zemřeli, maminka naštěstí přežila. A když si uvědomím, že teď bydlím ve stejném domě, v němž měl za války velitelství nacistický wehrmacht, a že se svou rodinou obědvám košer jídlo u stejného stolu, u kterého před sedmdesáti lety obědvávali nacisté, stále tomu nemůžu uvěřit.

Jaké to bylo, když jste se jel poprvé podívat do míst, která navštěvovala vaše matka jako malá?

Velmi zajímavé. Moje matka vyrůstala v Sobranci u Košic, ale často jezdila s rodinou do Čech i na Moravu. Můj dědeček byl totiž chazanem, kantorem v brněnské synagoze. Vzpomínám si, že mi maminka vykládala, jaké to pro ni bylo, když přijeli do Prahy, jak se jí Praha zdála neuvěřitelně krásná. A já teď mám pocit, že se kruh uzavřel, poněvadž můj dědeček četl modlitby v pražské synagoze, ve které se teď modlím já. Velmi se mě to dotýká. Vyrostl jsem bez příbuzných, bez jakéhokoliv spojení s minulostí. Téměř celou rodinu nacisti zavraždili, skoro nikdo nepřežil. Takže když jsem nyní v Praze nebo v Brně nebo když přijedu na Slovensko do míst, kde vyrostla moje matka, je to pro mě, jako bych s naší ztracenou rodinou navázal spojení.

Na Slovensku máte spoustu bratranců a sestřenic, vzpomenete si na vaše první setkání?

Mám mnoho bratranců a sestřenic a setkal jsem se s nimi na Slovensku, to je pravda, ale musel jsem je tam všechny přivézt z různých částí světa. Z naší rodiny totiž na Slovensku dnes už nikdo nežije. Bratranci a sestřenice se totiž usadili například v Izraeli, v New Yorku, v Latinské Americe, v Jižní Americe, v Kanadě. Já je sem všechny pozval a pak, bylo nás patnáct, jsme se společně vydali na vzpomínkovou cestu. Šli jsme po stopách naší rodiny, začali jsme na východním Slovensku, jeli jsme do Brna a pokračovali do Prahy. Byl to pro nás pro všechny velmi silný zážitek.

Vzpomenete si na nějaké české nebo slovenské ukolébavky, které vám maminka zpívala jako malému?

Pamatují si jednu o kočce, zpívá se v ní: "Co je jí, co je jí..." Tu si pamatuji.

Mluvilo se u vás doma o hrůzách koncentračního tábora?

Nejdřív jenom v soukromí, v rodinném kruhu. Je mi 51 let a za tu dobu jsem zažil postupnou proměnu způsobu, jakým se mluvilo v USA o šoa, o holocaustu. Když jsem byl malý kluk, maminka o své deportaci do Osvětimi nemluvila, nikomu by se tehdy ani nezmínila o tom, že její rodiče zahynuli v koncentračním táboře. Když se jí někdo zeptal, odpověděla jenom, že je z Evropy, a pokud se vyptával dál a chtěl vědět podrobnosti, tak ještě řekla, že rodina zemřela ve válce. Ale později, v sedmdesátých a osmdesátých letech, se klima ve Spojených státech proměnilo a ve společnosti se už o těchto věcech dalo mluvit otevřeně. Tehdy byla matka poprvé schopná říct, co se stalo a jaký byl její osobní příběh, i na veřejnosti. Mluvila o tom s pýchou. Myslím si, že i z historického hlediska je správné dívat se na lidi, kteří přežili hrůzy koncentračních táborů, jako na hrdiny. Už jen proto, že v sobě měli tu životní sílu každý den vstát a udělat jeden krok a další krok a přežít. Je správné, že jsou hrdí na to, že byli schopni přežít. Jsem rád, že se společenský postoj k této otázce změnil a že přeživší mohou své příběhy veřejně vyprávět.

Můj tatínek měl také velmi zajímavý příběh. Opakovaně utíkal z Polska. Poprvé ve dvacátých letech. Žil v Palestině a do Polska se vrátil jen nakrátko - bohužel právě v roce 1939, kdy propukla válka. Teprve nedávno jsem objevil záznamy o tom, jak můj otec utíkal z Polska podruhé, v tom devětatřicátém. Podařilo se mu odplout do Řecka a těsně před tím, než začala válka v Řecku, uprchnul na lodi do Ameriky. To bylo v červnu 1940. V Americe získal občanství a vstoupil do armády. Dalo by se říct, že otec měl větší štěstí než maminka a její rodina, ale na druhou stranu byli všichni otcovi příbuzní včetně rodičů, kteří zůstali v Polsku, vyvražděni.

Někteří lidé říkají, že poté, co prožili holocaust, je nemožné dále věřit v Boha. Jak to vidíte vy?

Židé mají bohužel po mnoho a mnoho staletí velmi bohatou zkušenost s katastrofami, se situacemi, s výzvami, které testují jejich víru. První chrám v Izraeli byl zničen a Židé utekli do Babylónie, druhý chrám byl zbořen a Římané vyhnali Židy do diaspory. Následovala staletí pronásledování v Evropě, pogromy. Zdi Staronové synagogy, kam se chodím modlit, byly pokryty krví po pogromu v roce 1389, Židé byli vyháněni ze zemí, ve kterých se usadili a v nichž po dlouhou dobu žili a cítili se tam jako doma, například ze Španělska, z Anglie, a i z Německa. Ale přesto jsme, my Židé, stále schopni držet se naší víry, kultury, literatury a tradic. Věřím, že židovská kultura sama v sobě obsahuje zdroj, který nás pohání a který nás poutá k našemu systému víry, jsme-li vystaveni tváří v tvář katastrofě. Čím větší nepřízeň osudu zažíváme, tím více jsme schopni se k ní vracet a posilovat se v ní. Větší výzvou je naopak období blahobytu. Nechci naznačit, že jen naše pohnutá historie nám pomáhala udržovat si víru a tradice, ale přece jen... Vždyť název Židů, Izraelitů, je Jisrael, což doslova znamená, ten, který bojuje s Bohem. Myslím si, že židovská víra spočívá v tom, jak se člověk vyrovná intelektuálně, emocionálně a kulturně s výzvami a nástrahami života a světa. Naopak se hůře srovnáváme, zejména ve Spojených státech, s dnešní moderní dobou a s blahobytem, s relativním klidem, s lehkostí, s jakou se tam žije. Spousta lidí dnes od víry odpadá, přestává ji praktikovat. Víra je ve skutečnosti boj, a má být bojem.

Vy jste tím pravděpodobně už odpověděl na mou další otázku, ale přesto se ještě přímo zeptám, co pro vás znamená být Židem?

Myslím si, že to, co jsem řekl, je jen část správné odpovědi. Kdykoliv jsem jako malý přišel za svou maminkou postěžovat si na něco, co se mi přihodilo, tak mi vždycky odpověděla jedním příslovím v jidiš, které znamená, je těžké být Židem. Na druhou stranu je skvělé být součástí této úžasné starobylé kultury, která má fantastickou hudbu, poezii. literaturu, historii, ve které stále funguje život v komunitě. Každý večer, když se modlím, čtu si Davidovy žalmy v hebrejštině, a jen číst tuto nádhernou poezii je obrovská radost. Takže je těžké být Židem, ale zároveň je to velká radost.

Znám příběh o člověku, který měl v koncentračním táboře modlitební knížku a každý večer se modlil. Ostatní soukmenovci ho žádali, zdali by si od něho knížku mohli půjčit, aby se z ní také mohli modlit. On si ale za půjčení účtoval. Nikdo tam pochopitelně neměl peníze, tak mu místo nich dávali tu kousek chleba, tu trochu polévky, jen aby se jim modlitební knížka dostala do ruky. Když někdo tenhle příběh vyprávěl, všichni kolem se pohoršovali, říkali, to je hrozné, jak mohl za něco takového chtít protislužby?! Ale pak se ozval někdo jiný, který řekl, naopak, je to skvělé! Je skvělé, že lidé byli ochotni dát to málo, co měli, trochu polévky nebo kousek chleba, jen za to, aby se mohli prostřednictvím modlitební knížky spojit s vlastní historií, se svou kulturou. I já se snažím židovství vidět z obou stran. Beru jej jako výzvu, ale také mi přináší radost a povzbuzení.

V židovské tradici jsou důležitější správné otázky než odpovědi. Jaké důležité otázky si v poslední době kladete vy sám?

Myslím si, že správné odpovědi jsou také důležité. Samozřejmě se neodvažuji tvrdit, že bych je znal. Součástí mé výchovy byly ty strašné příběhy, které jsem slýchal od maminky. Vyprávěla o hrozných existenciálních výzvách, o ztrátě rodiny, o svém přežití, o zkušenostech z tábora. To všechno z vás udělá filozofa. Otázky, které si kladu dnes, jsou úplně stejné jako ty, které si pokládám celý život, úplně od malička, pokud si dobře vzpomínám. A na některé z nich jste se už ptal. Nemyslím tím tu otázku ohledně filmu, ale - existuje Bůh? A pokud existuje, jak může být tolik zla ve světě? A co s tím sám můžu udělat? Je mou povinností pomáhat jiným lidem a obětem nespravedlnosti? Jak mohu být šťastný v tomto světě? To je myslím těch pět velkých otázek, které si pokládám každý den. - Ale odpovědi se mění.

Jakou nejlepší radu jste v životě dostal?

Nejlepší radu mi dal prezident Havel, občan Havel. Jsem poslední z amerických ambasadorů, který měl to privilegium být jeho přítelem. Setkal jsem se sním snad hned druhý den poté, co jsem přijel do České republiky. Izraelský velvyslanec nás oba pozval na návštěvu a měla trvat jen krátce. Prezident Havel měl samozřejmě málo času, říkal, můžu jen na patnáct minut, jenom abych pozdravil Normana. Nakonec jsme si povídali dvě hodiny.

Ti z vás, kteří jste měli možnost se s Václavem Havlem potkat, si asi dovedete představit, že jsem to byl já, kdo převážně po celou tu dobu mluvil. V posledním roce svého života už neměl dost síly, aby sám mluvil, ale byl rád, když jsem mu něco povídal nebo když jsme šli někam mezi lidi a něco se dělo. Myslím si, že ho naše rozhovory velmi bavily. Stalo se zvykem, že jsem mu vyprávěl, co se v nedávné době událo, čím se právě zabývám, a on poslouchal, občas měl nějakou poznámku, komentář, a nakonec to všechno shrnul do nějaké krátké, velmi výstižné věty, prohlášení k tomu všemu, co jsem mu za tu dobu řekl. A jednou - a tehdy jsem od něj dostal tu nejlepší radu - jsem mluvil o politické situaci. On mě poslouchal, vyslechl vše, co jsem měl na srdci, a nakonec řekl, Normane, copak nevíš, že když se setkáváš s politiky a potýkáš se s politikou, musíš si vždycky udržet smysl pro humor? Řekl to s tím svým typickým úsměvem a jiskrou v oku. Součástí hodnoty té rady bylo, že jsem viděl, jak on sám používal humor při našich setkáních, a že to je prvek, který je přítomen i v jeho hrách, kde funguje jako zbraň. Smích je nejmocnější zbraň proti tyranii, totalitarismu.

A já se touto radou řídím nejen v politice, ale obecněji - v náhledu na život. Lehkost, nadhled a humor jsou nakonec i prostředkem Židů, kterým pomáhá přežít těžké časy. Ptal jste se předtím na mé bratrance a sestřenice, s kterými jsem cestoval. Ohromné bylo, že během té naší pouti po tragické stezce, na které mnozí naši předci zemřeli - a někteří z mých bratranců byli vězněni nebo se museli ukrývat - úžasné na tom výletě bylo, že jsme nejen plakali, ale že jsme se také spolu smáli.

Tak to je ta nejlepší rada, kterou jsem dostal. Jistě jsem dostal řadu dalších dobrých rad, ale tato ve mně skutečně zůstala.

Zažil jste někdy chvíli, o níž byste mohl říct, že se stal zázrak?

Zázrak je už to, že tady dnes sedím, že si s vámi tady povídám. Samozřejmě že mé slovenské prarodiče, když je nacisté nakládali do vozů a odváželi do koncentračního tábora, ani moji matku, by tehdy ani ve snu nenapadlo, že i kdyby snad měli vnuka nebo syna, který by přežil šoa, že by se vrátil sem, do jejich země jako představitel nejmocnějšího státu světa a nejlepšího přítele svobodné prosperující České republiky. A že by se nastěhoval do nacistického domu a přeměnil jej na místo, kde se podává košer jídlo a slaví šabat. Myslím, že to je zázrak.

Ve svém životě zažívám zázrak každý den, ať už je jakkoliv těžký nebo frustrující. V životě se mi dostalo takových privilegií, jaká má na světě málokdo. Vážím si každého okamžiku.

Není vám líto, že nejste v těchto dnech s Barackem Obamou?

Ano, je. Ale jako reprezentant Spojených států ve svém profesionálním životě nemohu stranit žádnému z kandidátů na prezidentský úřad, musím zůstat nestranný. Z profesionálního hlediska se snažím, aby mě to neovlivňovalo, ale osobně bych tam s ním rád byl, protože první kampaň, kterou jsem s ním zažil, byla fascinující. Ale svou roli velvyslance vnímám jako velmi důležitou práci, beru ji velmi vážně, a často říkám, a myslím to upřímně, že Spojené státy nemají v Evropě většího přítele než Českou republiku.

Být nejmocnějším mužem světa je těžké břemeno a to musí změnit každého. Jak to změnilo Baracka Obamu?

Povím vám dvě historky. Letěl jsem poprvé v prezidentském letadle, v Air Force One. Každé sedadlo tam má svůj vlastní telefon. Tak jsem si řekl, že ho vyzkouším. Zvedl jsem sluchátko a ozval se mi operátor, který vás dokáže spojit s kýmkoliv na světě. Na koho si vzpomenete, tomu můžete zavolat. Tak jsem si řekl, že zavolám matce, abych na ni udělal dojem. Zvedl jsem sluchátko a požádal operátora o spojení. Operátor mi řekl, ať chvíli počkám, že mě za chvíli spojí. A takhle to vypadalo z jejího pohledu. U matky doma zvoní telefon, zvedne sluchátko a v něm slyší, hello, je to Frieda Eisen? A ona řekne, ano. A ve sluchátku jí nějaký chlap říká, jsem operátor Air Force One, vydržte, mám pro vás hovor. No a když nás spojili, tak říkám, ahoj mami, to jsem já. A maminka říká zklamaně, cože, to jsi jenom ty? Já jsem myslela, že mě volá prezident.

Ale teď k té vaší otázce. Ano, mít takovou odpovědnost, to je obrovské břemeno. Prezidenti v Bílém domě strašně rychle stárnou, to se obecně ví. Znám Baracka Obamu osobně spoustu let a na něm to pozoruji téměř v přímém přenosu.

Jednou jsem se zúčastnil důležité porady v Oválné pracovně. Řešili jsme nějakou nepříjemnou záležitost. Byl jsem tam se svým kamarádem Rahmem Emanuelem, šéfem personálu Bílého domu. Dále tam byl také prezidentův hlavní politický poradce, oba jsou také silnými americkými židovskými hlasy, a dalších více než deset důležitých lidí Bílého domu. A všichni se dohadovali, jak by se tahle nepříjemná záležitost měla řešit. Prezident chvíli poslouchal, a nakonec řekl, fajn, to stačí, uděláme to takhle. Měl přesnou vizi, co by se mělo udělat a jeho řešení situace bylo mnohem lepší, než které navrhovaly ty brilantní mozky, které se tam mezi sebou hádaly. A ukázalo se, že jeho strategie z dlouhodobého hlediska skutečně fungovala. A v té chvíli jsem spatřil úplně jiného Baracka, který mi svou osobností najednou připomínal to nejlepší z Churchilla. Jistě si dovedete představit, že dělat taková rozhodnutí každou hodinu, každý den, každý týden, měsíce a měsíce za sebou, to si musí vybrat svou daň. Nedávno jsem o tom s prezidentem vtipkoval. Řekl jsem mu: proto ti tolik zšedivěly vlasy. Kdežto ty moje, koukej, ty moje - ani jeden šedivý vlas. Prezident na mě kouknul a povídá: A co ty tvoje šedivé vousy, Normane?

Před příjezdem do Prahy jste neměl žádné diplomatické zkušenosti...

Někteří lidé říkají, že stále ještě žádné nemám.

Ale vy si to zjevně nemyslíte.

Ne, nemyslím.

Co pro vás bylo na začátku nejtěžší?

V diplomatickém světě nemůžete říkat nic narovinu, a tak jsem se musel naučit mírnit své výroky. To bylo nejtěžší. Ale jak vidíte, stále rád vtipkuju. Když se bavíte o politických záležitostech, nemůžete si to dovolit. Musel jsem se naučit být disciplinovaný, stále mít na paměti, že můj soukromý názor není důležitý. To, na čem záleží, je oficiální politika Spojených států. Musel jsem se naučit potlačit svoji osobnost a své názory a ztotožnit se s tím, že zastupuji zájmy své země a její politiku. A to je pro mě velká výzva. Pro mě by bylo přirozenější, kdybych mohl říct nějaké oficiální stanovisko Spojených států a potom bych utrousil nějaký vtip, ale to si v žádném případě nemůžete jako diplomat dovolit, protože by vás to dostalo do velkých problémů. Svou přirozeností nejsem vážný člověk, mám rád humor. A to byla právě ta nejtěžší věc. Musel jsem se zkrotit a zvážnět. Ale myslím si, že mi to jde docela dobře.

Až se bude vaše mise chýlit ke konci, jakou radu dáte svému nástupci?

Zatím je na to příliš brzo. Když jsem sem přijel, stanovil jsem si jako cíl povznést vzájemné česko-americké vztahy z dobré úrovně - a ony byly dobré, byly výborné - zpět na vynikající úroveň. A myslím si, že jsme za poslední dva roky udělali velký pokrok - to netvrdím jen o sobě, ale o celém týmu na ambasádě - a to při spolupráci s českými partnery, ať už to byli oficiální zástupci země, či občanské, obchodní nebo kulturní společnosti. Mohu uvést posilování vzájemné spolupráce při udržování demokracie na Středním východě, v Izraeli, nebo naši spolupráci v NATO, kde máme společné projekty, ale také styky s komerčními a hospodářskými kruhy. Spojené státy jsou pátým největším přímým investorem v České republice a jsou druhou zemí, která zde vytváří nejvíce pracovních příležitostí. Spolupracujeme také v oblasti našich společných zájmů, jako je boj s korupcí, v tomto směru si vyměňujeme názory a zkušenosti. Vztahy jsou nyní velmi blízké i v oblasti státních návštěv, mohu zmínit návštěvu premiéra Nečase u prezidenta Obamy. Snažíme se, aby naše vztahy byly ještě těsnější. Například chceme být partnery České republiky v oblasti energetiky, využití nukleárních zdrojů pro civilní účely ve 21. století. Takže pokrok děláme, ale každý den - a je to jako v manželství - každý den musíme obnovovat hodnotu našich vztahů. Doufám, že budou dokonce ještě lepší, ale musíme na tom pracovat každý den. Je to tvrdá práce.

Takže rada mému nástupci bude snad nějaká verze tohoto mého projevu.

Co jste se o sobě prostřednictvím vaší práce dozvěděl?

Zjistil jsem o sobě, že je pro mě mnohem důležitější dělat něco užitečného a pracovat na tom s přáteli, než vydělávat spoustu peněz. Za poslední čtyři roky, tedy dva roky v Bílém domě a už téměř dva roky tady, jsem vydělal nejméně peněz za posledních dvacet let. Ale je to pro mě zatím nejlepší období.

(Text byl pro tento blog autorizován, zůstal beze změn. Rozhovor také vyšel v časopise Chajejnu, který vydává ŽO Olomouc. Touto cestou děkuji Alexandře Langošové, která rozhovor bravurně tlumočila publiku, a Martinu Hnilličkovi za poskytnuté fotografie)

Autor: David Hrbek | pátek 30.11.2012 17:00 | karma článku: 27.88 | přečteno: 2937x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 7.97 | Přečteno: 235 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 312 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 17.84 | Přečteno: 345 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2089
Můžete také navštívit: www.hovorydavidahrbka.blog.idnes.cz www.facebook.com/davidhrbek Více informací na www.davidhrbek.cz

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...