Loni jsem pracoval na rozhovorové knize Šmíca s internacionálem Vladimírem Šmicerem. V průběhu práce na publikaci jsem požádal o pracovní schůzku bývalého trenéra Sigmy Olomouc a jednoho z nejúspěšnějších národních mužstev, Karla Brücknera.
Karel BrücknerMfDnes
Přišel naprosto přesně, vybral si místo, na které si sedá v každé kavárně, hospodě či restauraci, tedy do rohu a zády ke zdi, podíval se zkoumavě na mě a ještě než servírka stačila přijít k našemu stolu, řekl:
Tak vy chcete s Vladimírem napsat knihu?
Rozhovor.
To budete mít těžký. Ono toho o něm už vyšlo hodně, čili najít něco nového, originálního… Sport, a především fotbal, nabízí velká témata, ale nevím o tom, že by se tomuto fenoménu někdo výrazněji věnoval v literatuře. U nás snad jedině Ota Pavel. Nakonec ani ve filmu se fotbalová tematika moc neobjevuje. Znám jen menší díla a spíše s humorným podtextem. Osobně mám rád Okresní přebor. Pak není dlouho nic a po něm už jen „Čtvrtníčkovy“ odposlechy. Naproti tomu kolik krásných a zajímavých literárních děl vychází o umění, kolik beletrie a monografií o významných osobnostech. Z toho všeho usuzuji, že ztvárnit a popsat sportovní prostředí je docela obtížná disciplína.
Kdyby se do knihy podařila alespoň stopově dostat Vladimírova vášeň pro fotbal, budu spokojený.
Ve fotbale máme plno vášně, a to nejen na hřišti. Asi vím, co máte na mysli. Tu správnou fotbalovou vášeň se všemi pocity, prožitky, velkými emocemi, k tomu zachytit prostředí, atmosféru a všechno další, co ke správnému fotbalu patří…
Proč myslíte, že je to tak neuchopitelné?
Uchopitelné to asi je, jen poukazuji na ta ohromná specifika. Fotbalové prostředí je zvláštní, řekl bych, až kouzelné. Fotbal - fenomenální hra, drama, napětí, neuvěřitelné obraty ve vývoji utkání, velké výhry, prohry. Je to ale taky kulisa – zelený trávník, na něm magická geometrie bílých čar vymezujících hřiště. Napnuté sítě v brankách, lehká rosa na trávníku, osvětlená hrací plocha. A pak diváci – nadšení, skleslí, zklamaní, šílící radostí nebo naopak ve stresu. A tak bych mohl pokračovat.
Vezměte si třeba ten slavný finálový zápas FC Liverpool proti AC Milan, který Vladimír odehrál. Je to sice už mediálně provařený zápas, ale to proto, že je to velký příběh.
Ano, to je velké téma. Asi se nebudete chtít spokojit jen s komentováním průběhu, že? Budete po něm chtít, aby vám Vladimír vylíčil všechny ty vášně a pocity, především po utkání?
Přesně tak, chtěl bych si to s ním znovu prožít.
Toto utkání si samozřejmě pamatuju a dokážu si představit všechny ty úžasné pocity těsně po skončení. To jste ve fotbalovém nebi. Ale jen krátce, protože fotbalové nebe přijímá na pět minut. Taky to tam trochu znám.
Jaký byl z vašeho pohledu Vladimírův hlavní přínos pro národní tým?
Jeho přínos byl na hřišti, ale i mimo hřiště. Svým charakterem a mentalitou působil velice pozitivně. Šťastný člověk. Ta přezdívka náramně pasuje k jeho povaze. Byl přemýšlivý, uvážlivý, uměl naslouchat a potom dál s těmito informacemi pracoval. Proto to dotáhl tak daleko.
Z fotbalových vlastností vynikala jeho technika spojená s velkou rychlostí, akční řešení situací, a to nejdůležitější – schopnost rozhodovat utkání. Vedl jsem si svoji tabulku, ve které jsem si značil situace s ohledem na kvalitu hry. Tak Vláďa dostal třeba míč… Ale to je už odborný…
Ne, pokračujte.
Zkrátka měl jednoznačně nejlepší hodnocení. Pro sebe jsem si vedl statistiku, jak kdo zvedne kvalitu hry osobitým řešením - třeba přihrávkou, obcházením, kličkou, gólem, finální přihrávkou. A prostě Vladimír dostal, dejme tomu, míč v situaci, kterou jsem si označil jako trojku na škále od nuly do desíti. A on z ní udělal vždycky sedmičku nebo osmičku, vždycky zvedl kvalitu hry.
Ale chtěl bych říct ještě jinou konkrétní věc. Když jsem převzal národní fotbalový tým po nepodařeném barážovém utkání s Belgií, nebyla v mužstvu vůbec dobrá situace, dalo by se to vyjádřit i expresivněji. Nervozita, podrážděnost, rozmíšky, hodně hráčů vážně přemýšlelo, že v reprezentaci skončí. A samozřejmě kritika v médiích a na internetu, včetně pomluv a urážek. Hráči to vůbec nezvládali. Vím, že jsem jim na to říkal, mediální chůvu vám dělat nebudu, s tím se srovnejte sami. Tak za těchhle okolností jsme měli první oficiální sraz a dvě utkání na Kypru. A tam se tehdy představil Vladimír Šmicer. Vystoupil a mluvil před týmem velice tvrdě, konkrétně, silně. A stejně tomu tak bylo i na hřišti. Hned ten první zápas v jeho podání, to bylo, jako by šlo o finále Ligy mistrů, byť to byl jen přípravný zápas. Ten si pořád pamatuju. Později jsem mu to asi dvakrát v rámci motivace před utkáním připomněl slovy: Dnes bych chtěl vidět Šmicera z Kypru. Tehdy se rodilo nové mužstvo a Vladimír měl na tom velký podíl.
Každé mužstvo musí mít výjimečného hráče, který umí řešit výjimečné situace výjimečným způsobem. A tady to byl Vladimír. On měl dar zvolit to nejlepší jednoduché a progresivní řešení. Hra v posledních třiceti metrech, to byla jeho dominanta. Najednou se objevil a rozhodl utkání gólem. V antickém divadle se používal termín Deus ex machina pro náhlé vyřešení zápletky bohem spuštěným na jeviště. Tady vidím přesnou paralelu.
Říkám, že Vladimír Šmicer dával góly jako Šmicer. Kdo chce vidět jeho typický gól, může si přehrát dvd ČR – Jugoslávie 5:0. Nemusí sledovat celý záznam, Vladimír tu branku vstřelil v první minutě utkání.
Jaké základní vlohy musí mít trenér?
Ty má skoro každý jiné.
Jaké jste měl vy?
Fotbalem se prolíná velké množství různých specifik, a to v oblasti sportovní i mentální. Už samotná hra je složitá, tak nádherně složitá, že v ní můžete pořád nacházet něco zajímavého a stále můžete přicházet s něčím novým. Sám jsem kdysi hrával ve středu pole, nevynikal jsem rychlostí a razancí, ale spíše myšlenkou a přehledem. Od toho se asi odvíjelo mé pozdější trenérské cítění, až téměř krédo, které by se dalo stručně shrnout: podnět, nápad, myšlenka, realizace.
Co myslíte tím podnětem?
Podnět může být obecný, takový motivační, mobilizační. Můžete si ho vzít z jiných oborů. Je vůbec dobré umět čerpat myšlenky a názory z jiné oblasti, než se úplně izolovat a uzavřít ve svém prostředí. Ty konkrétní pracovní podněty jsem nejvíc čerpal v rámci zpětné vazby z vlastních odehraných utkání. Vždycky jsem věděl, co chci a zároveň jsem velice dbal na to, aby ta myšlenka byla moje, abych od nikoho neopisoval, aby to byla moje realizace. Koncepční práce si vyžaduje ustálený tým, s nímž se několik let systematicky pracuje.
To jde dnes asi dost těžko.
Je to složité, ale zmíním okrajově několik zkušeností. Když jsem působil jako trenér v Sigmě Olomouc, byla to doba patriotizmu a klubizmu. V mužstvu byli jen vlastní odchovanci a hráči z nejbližšího okolí. Vytvořil se tým asi patnácti hráčů, víc jsem jich nikdy nechtěl, a zbytek už byla mnohaletá práce bez velkých obměn kádru, protože v té době nikdo neodcházel do zahraničí a přestupů v rámci české soutěže bylo málo. Kádr byl stabilizovaný na velice dlouhou dobu.
V Olomouci jsem působil celkem patnáct roků, samozřejmě na etapy. Poslední etapa, to bylo v letech 95-97, už ale byla poznamenaná tržním mechanizmem. Velký vliv na nynější tvorbu a skladbu týmů má globalizace společnosti. Asi před třemi lety nebyl v jednom nejmenovaném klubu nejvyšší belgické soutěže ani jeden hráč z toho města, ani jeden Belgičan, ani jeden Evropan, ani jeden běloch. A zhruba v té samé době v německém bundesligovém klubu FC Schalke nastoupil v základní sestavě k utkání jen jeden Němec. A to byl náš Jirka Němec. V dnešní době zásobuje Evropu velkým počtem kvalitních hráčů africký kontinent. Bez dokonalého a mohutného skautingu nejde postavit dobrý fotbalový tým.
Poněkud konkrétnější budu asi ke stavbě týmu, který jsem vybudoval jako trenér českého národního mužstva. Měl jsem štěstí, že jsem pracoval čtyři roky jako trenér reprezentačních celků jednadvacítky a současně jsem byl u A mužstva, které vedl Jiří Chovanec. Samozřejmě dokonale jsem znal všechny hráče z obou reprezentačních týmů. Zde jsme nepotřebovali žádné zkoušky, testy, prověřovací utkání. A došlo k poněkud zvláštní situaci. Obyčejně hráče z mladé jednadvacítky doplní zkušený A tým. Tady to bylo naopak. Hráče z áčka – Nedvěd, Poborský, Šmicer, Galásek, Koller, Bolf - doplnil tým mladších hráčů. A tak velice jednoduše byl postaven fotbalový tým národního mužstva. Zanedlouho se vytvořila ta úplně krystalická dvanáctka. Zmíněnou šestici hráčů z áčka doplnila šestice z jednadvacítky – Grygera, Ujfaluši, Jankulovski, Rosický, Baroš, Čech. Někdy byl problém vybrat hráče, který z dvanáctky nenastoupí.
Potom s tímto úzkým dokonalým kádrem nebylo těžké pracovat. Systém hry, vlastní styl, taktické informace, základní herní varianty a principy si mužstvo osvojilo za velice krátký čas. Navíc mi velice imponovalo, s jakým zaujetím, možná až zdravou fotbalovou vášní se hráči chovali nejen v utkáních, ale na tréninku. To byla opravdu radost.
Jak se změnil fotbal v posledních letech?
Před nedávnem to byla jenom hra. Postupně přibývá okruhů, s kterými je spojena a které ji přímo nebo nepřímo ovlivňují. Fotbal je dnes spíš průmysl. Je zde byznys, trh, obchod, finance, marketing, sponzoři a tak dál. Další okruhy a fenomény jsou média, diváci, fanoušci. Fotbal je i politikum, může zvýšit mezinárodní prestiž. A hlavně dnes do fotbalu zasáhla a hodně jej ovlinila globalizace společnosti. Ne všechny tyto vlivy jsou však pozitivní a v poslední době jsou hodně slyšet hlasy nabádající k návratu ke kořenům.
Vlastní hra se neustále vyvíjí. U špičkových hráčů vidíte téměř novou dimenzi techniky hry a maximální rychlosti. Základním progresivním trendem současného špičkového fotbalu nejsou nové herní systémy, nové revoluční taktické strategie, ale naprosto dokonalá technická zdatnost kolikrát velmi obtížného řešení s maximální komponentou rychlosti.
Jaký je rozdíl mezi dobrým a špičkovým hráčem?
Vlastně o tom teď hovořím: Jsi pomalý? Tak jsi průměrný. Neovládáš dokonalé technické řešení? Jsi špatný. Ovládáš obě tyto varianty? Jsi dobrý až špičkový. Umíš k tomu navíc výjimečně řešit výjimečné situace? Jsi výjimečný. Nejvyšší stupeň: Jsi Messi. Samozřejmě hodně zjednodušuju, ale v podstatě je to tak.
Jak je na tom v současnosti český fotbal?
Česká liga je celkem zajímavá soutěž. Jsou zde zápasy dobré, velmi dobré, až nadstandardní. Není nouze o dramatická utkání. Ovšem zároveň hned musím říct, že kvalita naší nejvyšší soutěže je značně limitovaná ekonomickou situací klubů, které jsou nucené své nejlepší hráče prodávat do zahraničních klubů a potom je nemožné srovnávat se s nejlepšími soutěžemi v Evropě. To je fakt, realita. Jiná věc je, že by nám ekonomická situace neměla bránit uplatňovat moderní fotbalové trendy v tréninkovém procesu a v samotných zápasech, protože tady se bavíme vyloženě o práci. Mám na mysli hlavě práci s hráči od patnácti do dvaceti let. Není to tak dávno, kdy jsme v této kategorii byli dokonce protagonisty mnoha pokrokových moderních forem.
Je dnes ještě možné vymyslet z hlediska strategie něco nového?
Jednoznačně. Tato fenomenální a geniální hra má v této oblasti určitě další možnosti. Ale osobně si myslím, že dnešní známé strategie a taktické věci nejsou dokonale zvládnuté. Mužstva je ovládají hodně povrchně. Tady v současnosti vidím možnosti, jak ve fotbale pracovat. Dokonalé zvládnutí již známých praktik.
Za nejdůležitější nepovažuji další rozvoj různých strategií, ale práci s detailem, to je alfa a omega fotbalu. Tak, jak to názorně předvedl trenér Barcelóny Guardiola. Dva základní známé a nosné prvky fotbalu - z hlediska útočné fáze kombinaci a z hlediska obrany pressing - povýšil na základě práce s detailem až na umění.
Co se dá z pohledu trenéra naučit jenom zkušeností?
Toho není moc, a jenom s tím nejde vystačit. Záleží na tom, kde a jak zkušenosti uplatňujete. Fotbal má široké pole působnosti, má různá specifika, složitosti, razantní vývoj. To musíte být pořád ve střehu a sledovat, dokonce předvídat progresivní posuny, abyste byl napřed. Tady vám zkušenost moc nepomůže. Zde může zkušenost působit dokonce kontraproduktivně, může vás brzdit. Zkušenosti často svádějí ke stereotypu.
Co je z hlediska „tréninkového procesu“, jak se často říká, ve fotbale nejdůležitější?
Ve fotbale je mnoho důležitých a mnoho nejdůležitějších věcí. Řeknu to trochu odlehčenou formou a mým oblíbeným citátem:
Za prvé: Ve fotbale všichni experti, trenéři, funkcionáři, fanoušci a novináři vědí, CO UDĚLAT.
Za druhé: Jen malé a mizivé procento z nich, včetně odborníků, ví, JAK TO UDĚLAT.
Za třetí: To nejdůležitější „UDĚLAT“ umí jen Mourinho a Qardiola.
A ještě mi dovolte ten citát, pro který nacházím ve fotbale spoustu prostoru k uplatnění. Řekl ho Carl von Clausewitz, poradce pruského krále: „Vědět musí znamenat umět.“ No není to krásný?
