Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ivan Trojan: I u fotbalu musíš myslet na diváky

26. 06. 2014 15:00:00
Ivan Trojan oslaví 30. června padesátiny. Kromě toho, že patří k herecké špičce, je o něm také známo, že je velký fotbalový fanoušek. A právě o fotbale, o změně pravidel a jeho vztahu k fanouškovství jsme si s Ivanem povídali.
Ivan TrojanIvan TrojanFoto: idnes.cz

Ivane, vybaví se ti okamžik, kdy jsi propadl fotbalu?

Takhle: Táta prožil podstatnou část života ve Vršovicích, v bytě, který byl od Bohemky tak pět set metrů. Já už se teda narodil v Podolí, ale táta mě na tu Bohemku začal brát, když mně byly tak tři čtyři roky. Už takhle malýho, protože dětem se musí vymyslet nějaký program, tak to pro něj bylo spojení příjemného s užitečným. Když jsi takhle malej, to nevydržíš sledovat celej zápas. Ale fakt je, že tam mě to chytlo a bavilo už v tomto věku. Takže si pamatuju dobu, kdy v Bohemce začínal Panenka. Tondovi je asi šedesát dva, tak to jsme od sebe asi těch dvanáct čtrnáct let, ale paradoxně si pamatuju jeho začátky. A myslím, že bych byl schopnej plus minus vyjmenovat sestavu, která tam tehdy hrála.

Tak to zkus.

No dobře. V brance chytali Ledecký nebo Kozinka, v obraně byli Vejvoda, Packert, začínal Valent. Teď nevím toho čtvrtého. Možná že už i Králíček. V záloze Panenka, František Jílek, Josef Jelínek, Knebort a v útoku hráli Jarkovský a Ivančík. Tak to je sestava, kterou si pamatuju. Ivančík byl malej, ale strašně hbitej, Pišta se mu říkalo. Jarkovský byl technickej hrač a s Panenkou si hodně rozuměli. Knebort s Jelínkem byli už matadoři, skoro na konci své kariéry. Původně hráli za Duklu.

Co tě v tom věku na fotbale tak chytlo?

Zřetelně si pamatuju trošku ožralýho pána s kalhotama takhle do půl zadku, tenhle detail mě jako čtyřletého kluka zaujal asi nejvíc. Ale jinak jsem všechno samozřejmě vnímal. Chytlo mě to od malička. Táta mi to nijak nevnucoval, on ani není taková povaha, ale já, po vzoru Honzy Jiráně, který je velký fanoušek Sparty, tomu jeho táta jednou říkal, že příjmení a příslušnost ke klubu se dědí, že to je v podstatě povinnost. Tak jsem to dal našim klukům tak trochu příkazem. A už jsou z nich taky Bohemáci. Malý Vašík ještě svoje místo nemá, ale jinak máme do Ďolíčku čtyři permanentky.

Ten Ďolíček byl ojedinělý v tom, že jak byl malý, byli diváci blízko hráčů. Měl jsem pocit, že se jich můžu dotknout. Na většině stadionů, jako je třeba Slavie nebo Juliska, byla mezi tribunami a hřištěm ještě atletická dráha. Sparta byla sice bez dráhy, ale přece jenom bylo k hráčům dál. V Ďolíčku bylo všechno koncentrovaný, kontaktní. A tedy výborná, až skoro domácí atmosféra.

Ďolíček je tedy pro tebe něco jako Dejvické divadlo mezi stadiony?

Ano, přesně tak. V tomhle je to Dejvickýmu podobný. Když mi pak bylo takových dvanáct let, začal jsem chodit do kotle s vlajkou. A jestli nás tam bylo, já nevím, třicet nebo padesát, tak je to moc. Ale chodilo se na dobrý fotbal. Každý trenér přinesl jiný styl hry. Trénoval Musil, pak za Pospíchala se hrál takový anglický styl fotbalu - útočníci po stranách a na centry do vápna. Hrálo se úplně jinak než předtím, ale zase to byla výborná hra. Proto na Bohemku chodili i fanoušci jiných klubů. Taky když na ni dojde řeč, nikdy to nevyvolá mezi fanoušky takový svár, jaký mezi sebou mají Sparta se Slavií. Určitý osten byl třeba vždycky cítit vůči Dukle, že to byl umělý klub, že v něm hráli lampasáci. Bohemka byla pro cizí fanoušky přijatelná. A myslím si, že se sympatie k ní zvýšily ještě poté, co Bohemku její majitelé přivedli ke krachu a fanoušci se složili na její záchranu. To se stalo snad jen jednou někde v Anglii, ale jinak je to naprosto ojedinělá věc. Najednou má Bohemka příběh, který překračuje hranici samotného fotbalu, najednou to má celé jinou dimenzi. A díky tomu je sepětí s klubem daleko hlubší a zásadnější. Taky Družstvo fanoušků Bohemians funguje dál. Teď jsme se třeba skládali na vyhřívaný trávník, aby se na něm mohla hrát první liga. Vybrali jsme skoro milión. Je to opravdu moc hezký.

Jaká je náplň Družstva?

Družstvo fanoušků Bohemians je akcionářem Bohemians 1905 a zastupuje zájmy fanoušků v klubu. Zasloužilo se o návrat Bohemky do Ďolíčku a vůbec o záchranu klubu jako takového. Nikomu jinému než DFB nebyli věřitelé Bohemky ochotni odpustit nebo snížit dluhy, které vůči nim tehdejší majitelé klubu měli. Soudržnost fanoušků se projevuje i v tom, že svoláváme brigády na stadiónu. Ještě když žil Lukáš Přibyl, tak jsme spolu chodili třeba natírat, co bylo potřeba, nebo něco montovat, prostě celé je to taková nadstavba fotbalu. Třeba slávistický kotel je kompaktní, ale zdá se mi, že v poslední době se jejich fanoušci trošku zradikalizovali. Vlastně i ve vztahu k Bohemce se to trošku zvrtlo. A Sparťani jsou už dlouho hodně radikální. Mě teď nebudou mít ostatní fanoušci rádi, ale myslím si, že u nás je to prostě jinak. To neznamená, že by mezi fanoušky Bohemky nebyla hovada, která se jdou poprat, to asi jo. Ale celkový duch je jiný.

Kdybys měl teď zkusit popsat, jak se proměnili fanoušci Bohemians od doby tvého dětství, vidíš nějakou podstatnou změnu?

Dnes má Bohemka určitě víc skutečných fanoušků. Bohemácký kotel je taky větší než kdysi. Ale klub je pořád, jak už jsem říkal, takový rodinný. Bohemka samozřejmě procházela průběžně různými fázemi. Byly doby, kdy hrála druhou ligu, to bylo myslím za pana trenéra Musila. Hrálo se třeba 4:3 anebo 3:4, ale hrál se hezkej fotbal, takže lidem až tak nevadilo, že chodí na druhou ligu, protože se dívali jednak na pěkný fotbal, jednak zažívali skvělou atmosféru. Nakonec jako dnes. Bohemka si prošla i tím, že musela z Ďolíčku pryč. A těsně předtím se fanoušci rozdělili na dva tábory. Jeden říkal, že jakmile Ďolíček opustíme, už se sem klub nikdy nevrátí. Druhý tábor, ve kterém jsem byl já, že jakmile nebudeme chodit do Edenu, potrestáme za to hráče a realizační tým, kteří za to nemohli. Prostě jsme říkali, že je nemůžeme opustit, že nemůžou hrát bez naší podpory. Ale pravdu jsme měli všichni. Teď se podařilo Bohemku zase vrátit zpátky. A to je podstatné. Mnohem podstatnější, než jestli hrajeme první nebo druhou ligu, což mi prostě přijde moc hezký. A samozřejmě že Bohemka procházela různými etapami. V sezóně 1982/83 se stali mistry republiky. Bylo období, kdy měli v reprezentaci jedenáct hráčů, třeba oba gólmany. A když se hrály poháry, byl Ďolíček vyprodaný, to bylo úžasný. A dodnes je to tak, že i když se prohraje, na konci všichni tleskají. Dnes jsou prostě naši fanoušci velkorysejší.

V čem je pro tebe fotbal tak přitažlivý?

Je to krásná hra, u mě znásobená tím, že mě ji baví hrát. V poslední době k ní mám ale dvojaký vztah. Lidé ji strašně zkazili. Je to sport, v němž prachy zvítězily nad hrou. Všechny korupční aféry se promítly do toho, jakým způsobem k fotbalu sami hráči přistupují. Mně vadí i to drobné podvádění, že někdo kopne míč do autu a hlásí se, že ho tam kopnul soupeř, nebo že simulují pád a zdržují hru, že někdo schválně upadne v šestnáctce, i když nedošlo k žádnému kontaktu. Když se někoho z hráčů zeptám, proč to děláte, vždyť je to naprosto nedůstojný a zbabělý, hned ti řeknou, to je prostě fotbal. A já říkám, to není fotbal, to jste vy z něho udělali. Třeba za Masopusta to tak ještě nebylo. Samozřejmě i tenkrát byli takový paďouři, ale byli také gentlemani jako právě Masopust. A jedním z důvodů je, že stále chybí videorozhodčí. Zápasy by se hůř ovlivňovaly. Jenže tady pořád existuje potřeba průběh zápasů ovlivňovat.

To je podle tebe hlavní důvod?

Řekl bych, že ano. Ale je tu ještě jeden důvod. Lidé od fotbalu jsou strašně konzervativní a brání se změnám pravidel. Přitom by to bylo velice potřebné kvůli atraktivnější hře. Za posledních čtyřicet let se do pravidel hráblo jen hodně málo. Jako příklad se dá uvést NHL. Když už bylo neúnosné, že hráči jako například Gretzky nebo Jágr byli neustále při útocích hákovaní, až to vedlo k destrukci samotné hry, zpřísnila se pravidla. Půl roku v tom sice hokejisté tápali, ale nakonec je přijali a bylo to ku prospěchu atraktivního hokeje.

Kdyby to bylo čistě na tobě, která pravidla bys pozměnil?

Určitě bych uvažoval o tom, aby se hrálo na čistý čas jako v hokeji. Nevím, jak by to nakonec fungovalo, ale rozhodně bych to zkusil. Určitě bych zavedl videorozhodčího, jenom zůstává otázka, v jaké míře by se využíval třeba při posuzování ofsajdu. Ale v hokeji na to přišli a já jsem přesvědčený, že i ve fotbale se na to dá přijít. Když se o tom bavím s hráči, jsou většinou zapaprčení a hned mi začnou říkat, jak by se hra zdržovala a tak dále. Ale to není pravda. Když v hokeji dojde ke spornému gólu, hra se prostě zastaví a počká se na vyhodnocení. Diváci i hráči jsou zatím napnutí, je to taková dramatická pauza. Pak padne rozhodnutí, které všichni respektují, a nikdo už neremcá. Když se to stane ve fotbale, stejně se hra minimálně na půl minuty přeruší a začne dohadování. Běhají za rozhodčím, padají žluté karty a hra je tím poznamenaná. Ofsajd ti v televizi ukážou za pět vteřin. Mají tam čtvrtého rozhodčího a šup a je to hotový. Brankové rozhodčí bych určitě zrušil, protože video by to prokázalo naprosto evidentně. Otázkou je, zda by neměli být na hřišti dva hlavní rozhodčí, aby stíhali, protože fotbal se, jako všechny sporty, strašně zrychlil, takže někdy chápu, že je pro rozhodčí těžké některé situace správně posoudit. Když můžou být v basketu dva nebo tři rozhodčí, proč by nemohli být ve fotbale?

Pak bych byl daleko přísnější v trestání nečestného jednání - ta simulování, spadnutí v šestnáctce, to bych určitě změnil. A třeba v televizním pořadu Dohráno bych zavedl pětiminutovku, v níž by se tyto nahrané pády a podobné švindly opakovaly do zblbnutí. Jak se někdo minutu válí na hřišti, pak jde za čáru, a hned na to vběhne na hřiště a nic mu není. Všechno bych nechal ukazovat, aby to každý viděl a hráči aby si uvědomili, jak je to trapný. Rozhodně bych za tyto fauly hráče trestal radikálně třeba tím, že bych je nenechal hrát, oni by si to pak rozmysleli. Stává se, že někdo úmyslně spadne v šestnáctce, rozhodčí nařídí penaltu, a ta rozhodne zápas. V důsledku třeba i ovlivní, jestli je někdo mistr nebo jestli klub sestoupí. V těchto případech bych opravdu dával daleko větší flastry. Kdyby bylo z kamer jasné, že hráč podváděl, opravdu bych byl velmi radikální, protože podvod do sportu prostě nepatří. Neuznávám větu, tohle je fotbal. Hrozně mě zklamal Maradona a jeho „boží ruka“. Promiň, ale to bylo prostě trapný. Vyhrát podvodem, jak to může někoho těšit?

Jak moc podle tebe kazí fotbal peníze?

Stal se z něj obrovský byznys, bohužel se to už nedá vrátit. Ale fotbal, a teď myslím český fotbal, by se měl vrátit hlavně k dětem, jako je to třeba ve Španělsku, kde nehrají na výsledek. Děti se musejí naučit základy, ale je už jedno, jestli vyhrají 2:1 nebo prohrají 4:5. Na tomhle bych hodně zapracoval, aby se do fotbalu vrátila rytířskost, aby se děti neučily už od začátku podvádět. Já, a za to mi určitě budou všichni říkat, že jsem blázen, ale i ty skluzy bych zakázal. Fotbal je sport, ve kterém dochází asi k nejvíce zranění. A jsou to úrazy mnohdy vážné, které často ovlivňují kariéru hráčů. Pokud někdo do druhého zajede a přetrhá mu křížové vazy – teď to vidíme na Svěrkošovi a spoustě jiných - to je pak těžký se vůbec vrátit do formy. A mnohdy s fotbalem pak úplně skončí. Zamyslel bych se nad tím, proč je tolik vážných zranění a jestli by nestálo za to ty kreativní hráče zohlednit, jako je to právě v NHL.

Další věc, kterou bych okamžitě zrušil, jsou penalty. A to ve smyslu, že pokud obránce podtrhne útočníka v šestnáctce, kope se penalta. Tím to ale nekončí, protože pak faulující hráč ještě dostane červenou a navíc dištanc třeba na dva zápasy. Takže jde o trojí potrestání, které podle mě není adekvátní situaci. Většinou se totiž nejedná o záludný faul, ale o snahu vypíchnout protihráči balón, což bývá hodně obtížný. Pokud se to nepodaří a útočník je chytrej a hodí si balón před sebe, potom dojde ke kontaktu a stojí ho to trojí trest, který zničí zápas, jak se to stalo Plzni proti Barceloně. Nešťastný zákrok ovlivní celý zápas, protože z penalty většinou gól padne, a když se to stane třeba v šestnácté minutě, těch deset hráčů se pak už jen těžko otáčí. A teď na to kouká devadesát tisíc lidí, další milion u obrazovek, a zápas nestojí za nic. Hned bych to zrušil. A zavedl bych čistý čas, jako je to v hokeji, aby se zamezilo zdržování. Teď naposledy na Bohemce, hráči Slovácka. Byli tam dva vyloučení, neustálé střídání, hráči se pořád váleli a minuty tekly. A rozhodčí pak nastavil jenom tři minuty. Bavil jsem se o tom s jedním rozhodčím. I o tom videu. A on říkal, pak už by nás lidi doslova umlátili, kdyby se ukázalo, že jsme to pískli špatně. A já mu říkám, ne, to musí být právě prezentovaný jako pomoc vám, protože opravdu nejste schopni všechno uhlídat, to nejde. Fanoušci jsou k nim prostě krutí. Na druhou stranu, po všech těch aférách už na všechno koukáš podezíravě. A když má šéfka komise rozhodčích, paní Damková, za manžela největšího gaunera fotbalu Berbra...Mně jí bylo nejdřív líto, ale dnes už není, protože musí dobře vědět, že když někdo pracoval pro kontrarozvědku, že nemůže být charakter. A ještě se k tomu hlásí a říká, že se u kontrášů spoustu věcí naučil. To by mě vzal čert, když to slyším. Já jsem byl u nich na výslechu kvůli podpisu Několika vět, to jsem byl tehdy na vojně. A vyslýchal mě někdo, kdo dělal práci jako Berbr. Hrozně mě to sere. Ale protože jsem fanda Bohemky, tak na fotbal pořád ještě chodím. Ale teď po volbě, jak proběhla, jsem měl sto chutí říct ne a dost. Prostě přestanu chodit, ale... Zkrátka ta Bohemka mě pořád u toho drží. Drží mě u toho naše reprezentace, když má úspěch. Navíc mám mezi fotbalisty spoustu kamarádů, jako je právě Šmíca nebo Ivan Hašek, Víťa Lavička, Zdeněk Svoboda, a to jsou Sparťani. Také mám spoustu kamarádů mezi klukama z jiných mančaftů. Proto fandím všem českým klubům, když se dostanou do evropských pohárů.

Když se sejdete s Davidem Novotným a Miroslavem Krobotem a přijde řeč na fotbal, dostanete se někdy do sporů?

Tak to jo. Tedy s Mirkem ne, Mirek má nadhled. S Davidem občas, ale to je stejně jako u naší práce, u herectví. My už víme, jací jsme a víme, že v určitou chvíli je lepší se na to vykašlat a v debatě nepokračovat, protože bychom se zacyklili.

Co vás dokáže rozvášnit?

Třeba když začnu mít právě takové mentorské řeči o čistotě fotbalu a že je Bohemka trošku jinej klub, tak mi David okamžitě vpálí do očí, jak Bohemka poslala Spartu do druhý ligy. Což je pravda. Takže na to se samozřejmě nedá nic říct. Občas mi to připomene.

Jak na to reaguješ?

Musím sklapnout, protože tak to bylo. A uvnitř mě to štve. Je to už hodně dávno a svědčí to o tom, že už tenkrát se děly věci, který nebyly úplně v pořádku

Jaký byl tvůj největší fotbalový zážitek?

Asi spíš zážitky. Pro mě byla velkým fotbalovým zážitkem éra, kdy už jsem byl tak trochu v pubertě a Bohemka hrála poháry a byla mistrem, to už bohužel bez Panenky. A to období, kdy hrál Panenka za Bohemku, to se chodilo na ty jeho trestňáky, na ty jeho milimetrový centry na šedesát metrů, na tu jeho chytrost. Takže určitě Panenka jako takovej je pro mě velkej zážitek. Pamatuju si na jeden zápas, když hráli se Slavií. Prohrávali 1:3 těsně před koncem – teď si přesně nepamatuju to pořadí - ale on dal gól rovnou z rohu a pak gól z trestňáku a už to bylo 3:3. A pamatuju si ty poháry a narvaný stadión, když Bohemka vítězila. Pamatuju si ten mistrovskej titul, kdy jsem po konci běžel na hřiště jako fanoušek a objímal jsem se s hráčema, se kterýma si teď chodím zahrát za starou gardu. Tak to je úžasný. Pamatuju si samozřejmě jako dvanáctiletý kluk finále v Bělehradu. Klečel jsem u televize a můj vysněný idol Panenka kopal penaltu. A když jsem viděl, jak ji kopnul, v první chvíli jsem si myslel, že míč letí někam úplně pryč. A teď to tam padlo... Hele, už mě to zase bere, z toho jsem vždycky dojatej. Klára říká, že když se nám narodily děti, tak ani slza, ale když je mistrovství světa, tak máš hned slzy v očích. To bylo fakt něco! A pak mám osobní zážitek, to ještě žil Lukáš Přibyl a trénoval Pavel Hoftych. Když Bohemka postoupila do první ligy, dostali nápad, že bych si za ně zahrál ten poslední zápas, pokud by to už bylo rozhodnutý. A taky že jo. Hrál jsem na konci před sedmi tisíci diváky, to je napopsatelný. Když jsem pak po zápase mluvil s fanoušky Bohemky, říkali mi, přes tebe jsme si splnili sen. Spousta lidí u toho chtěla aspoň na chvilku být, přímo na tom hřišti, aspoň na moment si zahrát. Myslím si, že nikde jinde než v Bohemce by se to stát nemohlo - takovej ulítlej nápad. Ale Lukáš Přibyl s Pavlem Hoftychem byli kafábři s nadhledem a smyslem pro příběh klubu. A měli velký smysl pro humor. A ještě mám jeden zážitek, co se mi teď vybavuje, to bylo v roce 2004, a my měli asi nejlepší národní tým, jakej jsme kdy v dějinách České republiky nebo možná i Československa měli, to bylo už za Brücknera. Byla obrovská smůla, že se v tom zápase s Řeckem Nedvěd zranil a, jak říká Pospíchal, že fotbal nemá logiku, tak vítězství Řeků na mistrovství Evropy opravdu logiku nemělo. Ale zápas, který byl pro mě opravdu zážitkem, byl ten s Holanďany v základní skupině, kdy jsme to z 0:2 otočili na 3:2, to byla fantastická hra. My to sledovali v hospodě. A já jsem vždycky ten, který říká, ne, pojďte, musíme, to dobře dopadne, snažím se energii, kterou vysílám, nějak přes tu televizi dostat na hráče. A to jsem tehdy viděl, když dostali gól, viděl jsem jim v očích, že to s nimi nehnulo. Pořád byli v klidu. Pak dostali druhej, pořád v těch očích měli klid a pohodu. A pak to prostě otočili. To taky bylo něco mimořádnýho.

Jaké bylo tvoje pozdější setkání s Antonínem Panenkou? Přece jen když se člověk setká se svým idolem osobně, může pak být zklamaný.

On je bezvadnej člověk. Pohodovej, nekonfliktní. A co nás určitě spojuje krom Bohemky, tak je hravost. My jsme oba velice soutěživí. A s Karolem Dobiášem jsou schopní jít až do extrému, vsadit se a hrát o cokoliv. A to mě baví. V tomhle jsou pořád kluci. Že si to nedají zadara. Takže nekonfliktní, pohodový chlap, kterej, přes to všechno, co dokázal, zůstal skromnej. A to mám rád i na Šmícovi (Vladimír Šmicer, pozn.), to je úplně stejnej druh člověka.

Má sportovní svět s tím uměleckým něco společného?

No určitě – teď to říkám, jako fotbalisti – má. Rozhodně jsou to ti diváci. To často fotbalistům vyčítám, že někdy nehrají celých devadesát minut. Když je to třeba 2:0 nebo 3:0, tak to někdy v šedesáté minutě zapíchnou, protože se musejí šetřit na další zápas. Ale to je špatně. Říkám, že třeba Sparta má potenciál, aby na jejich zápasy chodilo, nevím, patnáct osmnáct tisíc lidí. Ale ve chvíli, kdy vidím, že oni to prostě v šedesátý minutě zapíchnou, už je to vůči divákům blbý. Taková Barcelona nebo Real nebo pak zvlášť Angličani, ti hrají až do konce, jinak by je diváci sežrali. Ale ty ses ptal ...

Jestli má něco společného svět sportu a divadla.

Jo, diváci. Dřív, když nešlo tak moc o peníze, když fotbalisti chodili i do zaměstnání, tak hráli kvůli vítězství, aby byli dobří, aby měli dobrý pocit ze hry a aby se bavili i diváci. Ta energie se ti okamžitě vrací. U divadla je to stejný. Taky chci být dobrý, ale – a to je důležitá věc – chci být dobrý v rámci celku. Hraju v nějaké partě lidí a nesmím vynikat na úkor ostatních, dobří musíme být všichni. Musí jít o dobrý kompaktní výkon. A to je podobný. Navíc musíš mít zvládnuté řemeslo, ať už se jedná o herectví nebo o fotbal. A to se učíš celej život. A divadlo stejně jako fotbal musí mít vlastní styl, tvář; od toho je tu šéf, trenér. Ředitel pak vytváří zázemí, u fotbalu majitel klubu. Narozdíl od divadla ale u sportu nikdy neznáš dopředu výsledek, což je daleko rajcovnější. A je to pořád jenom hra, to je nejpodstatnější. Hravost je asi dost podstatná pro obě tyto disciplíny. A vím, že když jsem na jevišti a když diváky nezaujmu, musí se něco stát, abychom je vtáhli. U fotbalu si třeba pamatuju takovej okamžik, o něm jsem četl v knize Mistři z Ďolíčku od Petra Nečady. Tam se popisuje okamžik, kdy se záložníkovi Petru Zelenském povedl patnáctimetrový skluz a balón si zastavil přesně na lajně. A do diváků okamžitě vjela nová energie. A to je to, s čím jako hráč nebo herec musíš pracovat, musíš myslet publikum. Získat si ho nejenom dvěma pěknými kličkami nebo gólem. Ale třeba i takovým obětavým zákrokem, diváci to okamžitě ocení. I kdyby šel míč třeba do autu, protože by od začátku bylo jasný, že je to marný, ale oni vidí, žes do toho dal všechno a to hlediště okamžitě napumpuje a najednou je zápas jinej. A věřím tomu, že když se takhle hraje každý zápas, že příště přijde o padesát lidí víc a pak zase a místo osmi tisíc bude na tribunách najednou šestnáct tisíc. Tak by to mělo být.

(Rozhovor byl pořízen do rozhovorové knihy s Vladimírem Šmicerem, která vyšla loni pod názvem Šmíca)

Autor: David Hrbek | čtvrtek 26.6.2014 15:00 | karma článku: 36.82 | přečteno: 25580x

Další články blogera

David Hrbek

Až budu umírat...

Už jsem sem dlouho nedal žádný ty rýmovačky, tak sem přikládám takový krátký sumář z toho, co se tak mimochodem urodilo.

22.1.2015 v 22:00 | Karma článku: 10.00 | Přečteno: 485 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Kult hákového kříže – film

Po smrti otce, zastřeleného v černošském ghettu, se Derek stane aktivním stoupencem neonacismu, touží po pomstě. Jeho činy vyvrcholí vraždou dvou černochů, za niž si odsedí tři roky ve vězení. Odtud se vrací jako jiný člověk...

22.9.2017 v 21:15 | Karma článku: 7.55 | Přečteno: 228 |

Karel Sýkora

Moudrý citát CII.

Citát je doslovné znění z díla spisovatele, anebo doslovně zopakovaný výrok. Slouží k vysvětlení nebo potvrzení vlastního názoru. Při citování se uvádí jak autor, tak i dílo v kterém se výrok objevil.

22.9.2017 v 11:33 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 28 |

Štěpánka Bergerová

Na houpačce s Martinem Němcem

aneb rozhovor s výtvarníkem, hudebníkem, kapelníkem a výhradním autorem rockových skupin Precedens a Lili Marlene, k právě probíhající výstavě ON THE SWING v galerii Na ochozu Vřídelní kolonády v Karlových Varech.

22.9.2017 v 10:30 | Karma článku: 9.75 | Přečteno: 355 | Diskuse

Karel Sýkora

Je dobré znát svou historii, aneb před 334 lety byla Evropa zachráněna před Turky

Před 334 lety byla Evropa zachráněna před Turky. Více než 130 tisíc Osmanů a jejich spojenců tehdy obléhalo Vídeň. Pokud by padla, otevřela by se Turkům cesta dál do střední Evropy.

21.9.2017 v 13:27 | Karma článku: 22.97 | Přečteno: 479 |

Karel Sýkora

Zygmunt Bauman – Všichni žijeme v Utopii

Zygmunt Bauman byl polský sociolog světového věhlasu. Narodil se 19.listopadu 1925 v Poznani, od roku 1971 však žil ve Velké Británii.

21.9.2017 v 6:56 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 |
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1995
Můžete také navštívit: www.hovorydavidahrbka.blog.idnes.cz www.facebook.com/davidhrbek Více informací na www.davidhrbek.cz


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.