Vymluvil se, že si jde koupiti kouření, ale více nepřišel.

Toto je autentická slohová práce školačky Lidmily Novotné z roku 1926, která dnes už asi nežije. Chodila tehdy do druhé třídy obecné školy v Benecku. Dědeček mé ženy, který ji učil, si sešity se slohovkami svých žáků nechal na památku a dnes jsme si na tuto práci nějak vzpomněli a vyhrabali z krabice. Stojí to za přečtení, je to moc dojemný.

„25. 2. 1926
Moje první vzpomínka
Bylo před světovou válkou. Tatínek musel s jinými druhy svými odjeti brániti vlast. Zajisté bylo smutné a těžké jeho loučení. Nevěděl, jestli se k nám ještě vrátí, nebo ne. Často mi oživne v paměti obraz jičínských kasáren, kde jsem byla s maminkou a babičkou naposled navštíviti tatínka. Vzpomínám si, jako kdyby to bylo včera a přece je to již 11 let. Pamatuji zcela dobře, jak mi jeden voják dal celý svůj oběd a jiný kornout cukroví. Dlouho jsme tam seděly a když přišel rozkaz, vojáci museli odejít, nechtěla jsem tatínka pustiti. Vymluvil se, že si jde koupiti kouření, ale více nepřišel. Byla to chvíle, kdy nám tatínek navždy odešel. Zbyl nám pro vzpomínku jen jeho obraz.“