Krok od slávy (rozhovor s pátým Beatlem Klausem Voormannem)

Původně berlínský muzikant a výtvarník Klaus Voormann (1937) poskytuje rozhovory jen zřídka a publicitě se vyhýbá, jak může. Být na jeho místě někdo jiný, už by na světě nejspíš byly bestsellery, které by se mohly jmenovat  třeba Můj život s Beatles, Beatles a já, Bylo nás pět a podobně.  Pravdou je, že Klaus Voormann by to klidně udělat mohl, protože to byl právě on, kdo se s nimi v roce 1960 skamarádil v hamburském Kaiser Keller klubu, kde hráli na kšeft ještě jako úplně neznámá kapela pod jménem The Beat Brothers. Klaus pak další večer přivedl do klubu svého spolužáka Jürgena Vollmera, dnes známého hollywodského fotografa, a svou tehdejší přítelkyni Astrid Kirchherrovou, která hned Beatles začala fotografovat a vznikly tak dnes slavné snímky Beatles pózujících v kožených bundách v hamburských docích, na nákladním vagónu, v zakouřené šatně, na ulici...  Byli to právě Klaus a Astrid, kdo zásadně ovlivnili jejich image: od typického účesu přes kožené bundy až třeba po boty s ostrou špicí. Astrid se záhy s Klausem rozešla a začala chodit se Stuartem Sutcliffem, který hrál tehdy ve skupině na basu. V roce 1963, v době začínající beatlemánie, pozvali Klause do Londýna George Harrison a Ringo Starr. Bydleli společně v jednom bytě v centru města na Green Street, dokud si Klaus nenašel svůj vlastní byt a zaměstnání reklamního grafika v jedné agentuře. V roce 1966 vytvořil obálku ke slavnému LP Beatles Revolver, za kterou dostal svou první Grammy. Druhé Grammy dostal v roce 1972 spolu s Georgem Harrisonem, Ericem Claptonem, Bobem Dylanem a dalšími hvězdami za Koncert pro Bangladéš. V letech 1966 - 1968 hrál na basu ve známé kapele Manfred Mann Band. V roce 1969 vystoupil na velkém rockovém koncertu v Torontu s Lennonovým Plastic Ono Bandem, v němž hrál kromě Johna a Yoko Ono ještě Eric Clapton. S výjimkou LP Double Fantasy, poslední Lennonovou deskou před smrtí v roce 1980, hrál Klaus na všech jeho deskách, včetně Imagine. Z Londýna se počátkem sedmdesátých let přestěhoval do Spojených států, kam odešla většina Voormannových přátel. Tam pracoval jako studiový hráč a točil s Lou Reedem, Artem Garfunkelem, B.B. Kingem, Randy Newmanem, Dr. Johnem, Carly Simonovou a pochopitelně byl pravidelným hostem na sólových deskách Ringa a George. V roce 1980 se vrátil zpět do rodného Německa, kde začal v Hamburku nejprve pracovat jako manažér skupiny Trio, která se proslavila především svým hitem Da Da Da. Brzy ale pochopil, že to není práce pro něj a ze šoubyznysu odešel úplně. S anglickou manželkou Christine se usadili na okraji Mnichova, kde dodnes žijí se svými dětmi v jednom činžovním domě. Klaus se věnuje reklamní grafice, ilustracím a volné tvorbě. V roce 1997 vyšla v prestižním brtiském nakladatelství Genesis Publications jemu a Astrid Kirchherrové společná kniha Hamburg Days, která se v jejích fotografiích a Klausových realistických kresbách vrací do doby, kdy s Beatles prožívali bouřlivé večírky v hamburských klubech. Předmluvu ke knize napsal George Harrison, doslov Paul McCartney, který se na knize částečně podílel. Posledním velkým projektem Klause Voormanna byla výtvarná spolupráce na projektu The Beatles Anthology: je autorem obalů ke třem dvoucédéčkám a obalu knihy rozhovorů.  O tom všem jsem si chtěl s Klausem Voormannem povídat. Když jsem ho o rozhovor písemně požádal, napsal mi: „Pokud má být Váš článek záminkou k tomu, abychom se poznali, pak klidně přijeďte.”  Fotografa Petra Jedináka a mě přijal v mnichovském fotoateliéru svého kamaráda, v němž se fotografují popstars do německého časopisu pro teenagery Bravo. Když jsme přesně ve tři vstoupili dovnitř, už nás Klaus čekal. Zavedl nás po schodech dolů do improvizované kanceláře a rozhovor mohl začít.

Klaus Voormann s autorem rozhovoru, 2002Petr Jedinák

Ve svém životopise uvádíte, že se ve vaší rodině pěstoval vztah k historii, hudbě a literatuře. To zní až aristokraticky.

Otec mé maminky byl velmi bohatý, v Berlíně mu patřila jedna banka a vlastnil pozemky s rybníky o velikosti menšího města. To rodině patří stále. Také mu z části patřily doly na zlato a ropa v jižní Africe a v Německu. Když zemřel, jeho poradci babičce doporučili, aby všechno prodala. Babička obchodu nerozuměla, a tak se na jejich rady spolehla: prodala téměř všechno. Brzy nato přišla inflace a babičce nezbylo téměř nic. Podle rodinných fotografií pocházela babiččina rodina odněkud z Mongolska, ale víc o tom nevím.  Rodina mého otce zase vlastnila továrnu na výrobu okenních klik a rámů. A vyráběli kovové součásti pro automobily Volkswagen. Takže obě rodiny byly docela zámožné.   

Vyrůstal jste v početné rodině, jaké v ní bylo vaše místo?

Bylo nás šest kluků. Ten nejstarší zmizel během druhé světové války někde v Rusku a už se nikdy nevrátil, nejmladší zemřel po válce, když mu bylo půl roku. Maminka tehdy za mnou přišla, podívala se na mě a řekla: „Tak vidíš, už jsi zase nejmladší.” A tím už jsem zůstal. Takže dnes mám tři starší bratry. Dva z nich jsou architekti, třetí je inženýrem. A všichni jsou velmi muzikální a výtvarně nadaní. 

Vaše rodina byla tedy umělecky založená?

Doma byl ráj. Oba rodiče hráli na klavír a maminka k tomu uměla krásně zpívat. V jejím repertoáru byly hlavně písně od Hugo Wolfa a Schubertovy skladby. Já si na starém gramofonu pouštěl své oblíbené autory jako například pianistu Waltera Giesekinga. A maminka nám pravidelně přehrávala Beethovenovy symfonie. Než zapnula gramofon, vyprávěla nám příběh, který budeme poslouchat. Když už se deska točila, seděli jsme s bratry úplně potichu a napjatě poslouchali. Někdy nám k tomu půjčila partituru, abychom mohli i v notách sledovat děj. Říkala nám například, že Beethovenův klavírní koncert G Dur je o tom, jak dobro bojuje se zlem. A když tohle víte, když posloucháte tento koncert a víte, že tenhle človíček se neustále pokouší uprchnout před zlem, které ho na každém kroku pronásleduje, odehrává se vám najednou před očima krutý a napínavý boj. A já tím tehdy žil, to byl můj svět.  Když jsem se musel rozhodnout, co bych chtěl studovat, bylo to pro mě velmi těžké, protože v té době jsem byl přímo posedlý hudbou. Byl jsem velmi nadaný a toužil jsem studovat klasickou hru na klavír. Tehdy ještě neexistovalo nic, čemu se dnes říká pop music. Hrála se jen vážná hudba a velmi pomalu se ke slovu začal hlásit jazz. Rodiče byli přesvědčeni, že jako muzikant bych se velmi těžko protloukal. Peněz se tím moc vydělat nedalo, a tak jsem nakonec souhlasil, že půjdu studovat na uměleckou školu reklamní grafiku.  

Kdy jste slyšel rokenrol poprvé?

Na studiích v Hamburku. Ale když na to teď tak myslím, vzpomínám si, že už jako malé dítě jsem tajně zkoušel hrát boogie-woogie. Cvičil jsem v pokoji nějakou klasiku a když maminka odešla, tak jsem to boogie rozpálil naplno. Maminka mě ale jednou zaslechla přes dveře, rázně vešla dovnitř a řekla: „Tak tohle už prosím nehrej.” Neuměla se s touto hudbou vyrovnat. Byla všemu velmi otevřená, byla schopná mluvit s kýmkoli na jakékoli téma, ať to byla jaderná energie nebo cokoli jiného, co by pro většinu lidí bylo odtažité a nezajímavé. Ale ona si přála, abych se věnoval klasice, boogie-woogie na ni bylo moc, prostě tomu nerozuměla. Tehdy jsem už začal hodně poslouchat třeba výborného jazzového pianistu Errola Garnera, nebo saxofonistu Earla Bostica. A hodně jsem poslouchal orchestr Counta Basieho, který po válce začala vysílat rozhlasová stanice A.F.N. (American Forces Network), jež sídlila v Berlíně. A tak jsme si na jazz začali postupně zvykat.  Rokenrol jsem tedy poprvé slyšel v Hamburku. Začal jsem poslouchat Fats Domina, Chucka Berryho, Little Richarda a další. A kupoval jsem si své první gramofonové desky. Rokenrol mě úplně dostal. Dodnes je to pro mě úplné mystérium. Byl to zázrak, se kterým si dodnes nevím rady. Stejně jako nedokážu popsat, co cítím, když poslouchám vážnou hudbu. To je taky zázrak, přitom vážnou hudbu a rokenrol nelze vůbec srovnávat. Vážná hudba je do jisté míry intelektuální záležitost s pevnou a složitou strukturou. Rokenrol zase vychází přímo ze srdce a je velice prostý, až primitivní. Což ale zase vůbec neznamená, že ho může hrát každý. Je jednoduchý, ale musí se mu rozumět.  

Co říkali vaši rodiče na to, že posloucháte a hrajete rokenrol?

Nejprve o tom samozřejmě nevěděli, protože žili v Berlíně. Já žil sám v Hamburku, studoval jsem a přitom chodil do práce. Pravidelně jsem jim psal dopisy, v nichž jsem se tu a tam zmínil o svých zážitcích. Ale když se dovídali, že chodím do nočních klubů ve vyhlášené čtvrti Reeperbahn plné bordelů, začali mít o mě strach. Ale byli šťastní, že mě to ve škole baví a že mám práci. 

Jak na vás působily první dny v Hamburku?

Dodnes si velice živě vybavuju pocit samoty, který byl velice intenzivní a který se ke mně v posledních letech opět vrací. Byl jsem poprvé z domu, bez bratrů, bez rodičů, sám v cizím městě. Hamburk je nádherné město, ale ze začátku to pro mě bylo hodně těžké. Abych samotu přebyl, hodně jsem pracoval. Bydlel jsem u svého učitele, který byl zároveň kamarád mého tatínka, to on mě na tu školu vlastně dostal.  Tam jsem se učil dělat lepty, litografii, pracovat se sítotiskem a ovládat další techniky. Už během studií mi nabízeli práci v různých časopisech. O prázdninách jsem začal pracovat jako grafik pro Hamburg Abendblatt a deník Bilgzeitung. Když jsem se vrátil zpátky do školy, zeptal se někdo mého učitele, jestli by neměl grafika pro nějaký další časopis v Düsseldorfu. Po studiu jsem tak plynně odešel na volnou nohu.  

Mnohé prameny uvádějí, že jste to byl vy, kdo jednu noc zašel do nějakého hamburského klubu, v němž jste slyšel poprvé ještě neznámé Beatles, seznámil se s nimi a další večer přivedl své přátele. Paul McCartney někde řekl, že jste se „na první pohled odlišovali od ostatních v publiku”. Čím?

Publikum byli v naprosté většině gangsteři, pasáci a děvky. Sem tam posedávala u stolu střídající kapela. A najednou jsme se tam objevili my, studenti, navíc z umělecké školy, kteří jsme koketovali s tehdy módním existencialismem. Takže v publiku jsme opravdu působili možná až provokativně. Studenti obvykle chodívali do jazz klubů, ti by do žádného pajzlu na Reeperbahn nikdy nevkročili. My jsme pochopitelně měli zpočátku strach a nebýt Beatles, asi bychom tam nikdy ani nepáchli, protože se předem nedalo odhadnout, jestli nedojde k nějakému maléru. Ale publikum nás víceméně tolerovalo a navíc se brzy proměnilo. I přes všechno nebezpečí, že nám dá někdo přes hubu, jsme do těch klubů chodili kvůli Beatles, kvůli jejich hudbě, a proto, že jsme si opravdu dobře rozuměli.  

Před rokem vám s Astrid Kirchherrovou vyšla dvoudílná kniha Hamburg Days, která se v jejích fotografiích a vašich malbách vrací zpět do doby, kdy jste se s Beatles spřátelili. Jak se na ní podílel Paul McCartney?

Na to vzpomínám moc rád. Dověděl jsem se, že Paul chystá nové nahrávky starých rokenrolů, které Beatles zpívali v době, o které mluvíme. Já zrovna pracoval na ilustracích ke knize Hamburg Days a tak jsem mu některé na ukázku poslal. Paul mi okamžitě volal, že je to bezvadný, že si znovu prožil celou tu hamburskou éru. Když za pár dní přijel, sedli jsme si nad rozdělanou knihu a postupně se nám začaly vybavovat situace, které jsme tam společně prožívali. Pro nás pro všechny, a nedávno mi to potvrdil i George, to bylo velice důležité období. Astrid, Jürgen a já jsme byli o něco málo starší než kluci, ale všichni dohromady jsme za těch neuvěřitelně dlouhých nocí v hamburských klubech dospívali. Byla to taková naše společná puberta. S Paulem teď k sobě máme mnohem blíž než tehdy. Jeden z důvodů je možná taky smrt jeho ženy Lindy. Měl jsem z našeho setkání pocit, že se potřebuje k něčemu pevnému přimknout, něčeho se chytit. Možná.  

Kdy jste se s Astrid a Jürgenem spřátelili?

Nedlouho poté, co jsme se začali vídat ve škole. Potkávali jsme se v menze, na přednáškách, náhodně někde venku a postupně jsme zjišťovali, že máme hodně společných zájmů, například se nám všem líbili francouzští malíři. A kdo měl zásadní podíl na tom, že jsme se sblížili, byl náš učitel, fotograf Reinhart Wolf, který nás obrovsky ovlivnil. Dal mi sebevědomí a postavil mě zpátky na zem. Dnes je to světově uznávaný a drahý fotograf, který se proslavil svými fotografiemi newyorské architektury, především mrakodrapů. 

Docela si dovedu představit, jak pro vás muselo být těžké, když vám Stuart Sutcliffe přebral Astrid. Nežárlil jste?

V té době to už mezi Astrid a mnou nějakou dobu neklapalo a rozchod byl na spadnutí. Často a úplně hloupě jsme se hádali a v podstatě bychom se rozešli tak jak tak, takže nakonec jsme to vyřešili docela elegantně. Rozchod byl pro nás pro oba obrovská úleva. Trochu zaskočený jsem samozřejmě byl, vždyť jsem dostal kopačky, ale protože jsem měl Stuarta i Astrid rád, vnímal jsem to tak, že se našli dva lidi, kteří k sobě patří a upřímně jsem jim to přál. A s Astrid jsme nejlepší přátelé dodnes. Zrovna před pár dny jsem ji byl navštívit v Hamburku.  

Beatles měli zvláštní druh humoru. Vybaví se vám nějaká typická situace?

Na to asi nebudu umět odpovědět. Sám jsme moc rád mezi lidmi, kteří mají smysl pro humor, ale se mnou samotným moc sranda není. Nejsem si teď schopen vybavit nějaký příklad nebo detail, který by jejich humor dobře ilustroval. Jen můžu obecně říct, že lidi z Liverpoolu jsou velmi sebevědomí, živí a velice pohotoví. Je to jejich přirozenost. Vtip umí vyčarovat úplně ze všeho, umí ho vytěžit z každé situace. Jsou to rození komedianti. Mluví neuvěřitelně rychle a každý jejich pohyb, každé jejich gesto vypadá jako komický výstup. A takoví byli i Beatles. Hlavně John s Paulem. Byla to neuvěřitelně sehraná dvojka, stačilo, aby jeden řekl slovo, druhému to zajiskřilo v očích a už se na vás sypala smršť neuvěřitelných gagů a vtipných situacích. Vždycky to fungovalo.   V této souvislosti je docela zajímavé, že lidi z Hamburgu jsou ve své podstatě stejní. Mají tentýž smysl pro humor, jsou jenom o poznání klidnější. Ale jinak existují další podobnosti: Liverpool má stejnou zeměpisnou šířku jako Hamburk, obě města jsou zároveň přístavy a lidé jsou k sobě velmi přátelští, jako by měli pořád dobrou náladu.  

V roce 1963 vás Beatles pozvali natrvalo do Londýna. Bylo těžké odjet z Německa?

Těžké odjet? Už jsem se nemohl dočkat, až tam budu. Měl jsem kluky moc rád a těšil jsem se, až je zase uvidím. Obecně mám Angličany moc rád. V Německu jsou taky bezvadní lidé, ale jsou často velmi nepřístupní, chladní, příliš exaktní. Život je ale přece jen trochu veselejší. Já sám jsem Němec, takže se s těmito vlastnostmi uvnitř taky peru a často se to všechno ze mě dere ven. Ale když přijde řeč na to, jaké lidi mám rád, žil bych raději někde jinde a byl raději někým jiným.  

Kde se tedy cítíte doma?

Kde se cítím doma? Je zvláštní, že mě tohle nikdy nenapadlo. Nejspíš bych se cítil jako doma v Anglii. Ale zcela jistě bych se cítil dobře sám někde v poušti. A kdybych se rozhodl najít na světě místo, kde bych chtěl žít, možná bych skončil někde v Keni. Pro mě je asi nejdůležitější, jak lidi žijí. Rád bych žil někde, kde se nespěchá, kde je čas poznávat sám sebe a žít uvnitř velké rodiny, která začíná u malého kloučka a končí u jeho dědečka, který má už smrt na jazyku. To sebeukotvení v rámci rodiny. Západní svět se žene někam, kam se mi nechce. Ale okolnosti vám prostě vždycky nedovolí dělat, co byste zrovna chtěl. Ale to neříkám nic nového. 

Co jste v Londýně dělal?

Pracoval jsem v agentuře Smith Wardon, byla to náročná práce, ale naučil jsem se tam všechno, co by měl komerční umělec umět. Ale vtom mi volal Gibson Kemp, tehdy bubeník z King Size Taylor and the Dominoes. Tak jsem si sbalil kufry, vrátil byt a za pár dní už stál na jevišti v Hamburku. Rokenrol je takhle prostý.  

Ale King Size byli Angličani, ne?

Ano, byla to jedna z kapel, které hrávaly jako předtím Beatles po hamburských klubech. Takže zpátky do Německa mě nepozvali Němci, ale Angličani, kteří mě požádali, jestli bych s nimi nehrál na basu. A tam jsme taky založili kapelu Paddy, Klaus and Gibson, podle našich křestních jmen.  

Vám prý po návratu do Anglie začal dělat manažera Brian Epstein, tedy manažer Beatles?

Ano, v Německu jsme nejprve hráli ve Star Clubu a pak se vrátili do Anglie. A první místo, kde jsme hráli, byl Pickwick Club. Byl to noční klub, kam se chodili bavit lidi po divadle nebo po kině, když se jim ještě nechtělo domů. Ale byl to velice nóbl podnik. Občas se tam ukázala Princezna Margaret nebo třeba Král Hussein. Byli jsme takové malé trio. A jednou tam John s Paulem, nebo to možná byli John a George, to už teď nevím, přivedli Briana, aby se na nás mrknul. Po vystoupení za námi přišel a začal nám vykládat, jak jsme výborní a že budeme hvězdy. Takhle to do nás hustil. Sice se to dobře poslouchalo, ale já k tomu neměl moc důvěru. Byli jsme přece jen poloviční kapela a neustále hledali další spoluhráče. Moc jsme potřebovali dobrého zpěváka. Paddy Chambers nebyl až tak dobrý zpěvák, ale hrál výborně na kytaru, Gibson skvěle bubnoval, ale zpívat taky neuměl a o sobě už vůbec nemluvím. Zkrátka jsme neměli frontmana, který by táhl lidi. Nemohli jsme nabídnout nic, co na jevišti nabízeli Beatles. Neměli jsme jejich charisma, talent, vtip. Já sám jsem spíš plachý a před publikem se necítím ve své kůži. Osobnost v našem triu byl jenom Gibson, ale ten nebyl za bubny vidět.  

Psal jste vlastní písně?

Napsal jsem jich jen několik. Koncem šedesátých let jsem spolu s Doris Troy, černošskou soulovou zpěvačkou, která později zpívala na deskách s Rolling Stones nebo s Pink Floyd, a dnes už  patří jednoznačně mezi legendy, napsali píseň So Far. Líbila se jí hrozně moje melodie, tak k ní napsala slova a vydala ji. Tu desku pak produkoval George Harrison. Byla to taky první zpěvačka, kterou vzali pod křídla Beatles ve své firmě Apple. Takže pár věcí jsem napsal, možná je chyba, že jsem se tomu víc nevěnoval, možná bych byl dnes bohatý. 

Byl jste často v kontaktu s Beatles v době beatlemánie?

Občas jsme se vídávali, ale na klíně jsem jim rozhodně neseděl. Byl jsem na jejich koncertě v londýnském Odeonu, viděl jsem je v Palladiu, byl jsem na několika živých natáčeních v BBC, několikrát ve studiu, ale sám jsem měl v té době svoji práci v agentuře. A brzy na to jsem začal hrát na plný úvazek v dobré kapele Mannfred Mann Band, jezdil s nimi na turné, točil ve studiu. Docela často jsem se ale vídával s Paulem, který se pro mě občas stavil doma a vozil mě k němu domů do St. John´s Wood. A poměrně dost jsme se kamarádili s Georgem. Moc rád na to vzpomínám. 

Dočetl jsem se, že na jednom večírku u vás v bytě napsal George svou slavnou píseň z alba Sgt. Pepper´s Lonely Heart´s Club Band Within You Without You?

Nebyl to večírek, byla to normální návštěva. George přišel s Pattie, kterou si měl brát, a s naším společným kamarádem Tonym Kingem. Po večeři jsme šli ke mně do pokoje, kde jsem měl stát staré harmonium. George na něj začal hrát, šlapal do pedálů a najednou zpíval melodii. Rychle jsem založil do magnetofonu pásku a začal nahrávat. George si ji odnesl, píseň dopsal a kluci ji pak dali na Seržanta.

Když Beatles přestali v polovině šedesátých let koncertovat, začali najednou psát písně s výraznými autobiografickými texty jako In My Life, Strawberry Fields Forever, Julia, Penny Lane a další. Dá se někde vystopovat ten hlavní důvod?

Myslím, že to hodně souvisí s drogami, které tehdy brali. Když užíváte LSD, zažíváte chvíle, kdy se vracíte do dětství nebo se cítíte bezbranný jako malé dítě, které potřebuje pomoc. Zvlášť když jste na špatném tripu. Byl jsem na jednom zajímavém večírku u Briana Epsteina a pamatuju si, jak malý Kenny Everett sedí zfetovaný pod stolem, u něj klečí George se svíčkou v ruce, jemně se ho dotýká a neustále na něj mluví, protože ví, co to je být na špatném tripu. A tak mu bylo jasné, co v tu chvíli musí udělat, aby s ním neztratil kontakt a aby ho měl jakžtakž pod kontrolou. Myslím, že i drogy byl důvod, proč Beatles začínali brát život vážně. Už je nebavilo psát jenom o tom, jak on ji vodí za ruku, o tom zpívali tehdy všichni. Začali se dotýkat i jiných témat, což je patrné z písní Revolution, Nowhere Man, Norwegian Wood a tak.  

V roce 1966 jste dostal Grammy za obal k jejich desce Revolver. Vzpomínáte si na předávání cen?Já tam nebyl. Ne? Proč?

Letenka do Států byla na mě moc drahá a já v té době navíc neměl žádnou stálou práci. U Manfreda Manna jsem teprve začínal. Samozřejmě že když jsem se o nominaci dověděl, měl jsem z toho radost, řekl jsem si, to je výborný, mockrát děkuju. Ale s cenou jsem nepočítal, tak jsem tam neletěl. Jenom si představte, že zaplatíte pěkně drahou letenku, pak si dvě hodiny posedíte na samotné show, kouknete se, jak cenu místo vás přebírá někdo jiný, a zase letíte domů. Byl to pro mě zkrátka drahý luxus.  

Kdo za vás přebíral cenu?

Myslím, že bratr Briana Epsteina, ale jistě to nevím. Už si opravdu nevzpomínám. 

Změnil se vám jako držiteli Grammy život?

Nezměnilo se nic, i když mi to asi nebudete věřit. I teď, kdy mám za sebou práci na obálkách k cédéčkům a knize rozhovorů, které vyšly v rámci projektu The Beatles Anthology, si mí známí myslí, že se topím v práci a v penězích. Ale tak to není. Revolver si lidi kupovali a kupují kvůli Beatles, ne kvůli mému obalu. A já už tehdy dostal zaplaceno za práci, nemám smlouvu na procenta.  

Nemrzí vás, že  je vaše práce nedoceněná?

Ne. Revolver vyšel v době, kdy jsem nemyslel na nic jiného než na muziku. Chtěl jsem hrát, nic jiného mě nebavilo. Ten obal, to bylo jen takové malé odskočení. Kdybych měl tehdy výtvarné ambice a choval se jako byznysmen, všechno mohlo vypadat úplně jinak. Kdybych na sobě pracoval, mohl ze mě dnes být výborný komerční grafik nebo jsem dnes mohl mít zavedenou reklamní agenturu. Ale to jsem nikdy nechtěl. Já chtěl hrát, vždycky jsem chtěl patřit k nějaké kapele. A jsem rád, že to tak bylo.  

S kým vším jste hrál?

V šedesátých letech jsem hrál hlavně u Manfred Manna a s  Plastic Ono Bandem. Jakmile jsem na přelomu 60. a 70. let začal hrát s Johnem a Georgem, začali za mnou sami chodit další, o hraní jsem vůbec neměl nouzi, pořád jsem byl s někým ve studiu. Vždycky někdo zavolal a řekl: „Hele, Klausi, chci abys teď se mnou točil.” A já na to, „teď nemůžu, ještě natáčíme”. A na druhé straně se ozvalo, „dobrá, tak ještě chvíli počkáme”. Vždycky jsem nahrával se stejnými lidmi. Byli to kamarádi, kteří si mě vzájemně půjčovali. Nebyl jsem typický studiový muzikant. Na klavír jsem sice hrál podle not, ale na kytaru jsem uměl jen podle sluchu. Vždycky jsem si svoji linku našel buď podle akordů nebo jsem si píseň poslechl a pak začal hrát z hlavy. Nikdy jsem nechodil do studia jako námezdní dělník, vždycky to bylo pěkné setkání s kamarády. Hrál jsem pro Carly Simonovou, Randyho Newmana, Harryho Nilssona, Johna, George nebo Ringa. 

Ale také jste hrál s B.B. Kingem, Jerrym Lee Lewisem, Artem Garfunkelem. A také jste hrál na první sólové desce Lou Reeda Transformer.

Máte pravdu, na Lou Reeda jsem zapomněl. Už si ani nevzpomínám, jak jsem se k němu vlastně dostal. Myslím, že mi tehdy zavolal David Bowie, natáčelo se to v londýnském studiu Trident. Natáčení bylo velice příjemné, ale nechtějte po mně, abych vám teď řekl, na kterých nahrávkách hraju. Určitě vím, že jsem nehrál na Walk On the Wild Side, ta už byla v době, kdy jsem přišel, natočená. 

Transformer byla pro Lou Reeda klíčová deska, stejně jako třeba píseň Breakaway pro Arta Garfunkela. Hrál jste i na důležité desce B.B. Kinga. Často jste se objevil někde, kde se zrovna natočil hit, ale hned jste šel jste zase jinam. Paul McCartney o vás někde řekl, že jste člověk, „který byl vždycky u toho”. S trochou nadsázky by se dalo říct, že tam, kde jste se objevil, vznikl nějaký hit.

Opravdu je to zláštní. Teď si třeba uvědomuju, že jsem hrál na největším hitu Randyho Newmana Short People, stejně tak jsem si zahrál v písni Without You od Harryho Nillsona a s Carly Simonovou jsem točil její nejslavnější píseň You´re So Vain. Byla to prostě náhoda.  

Stal jste se součástí světové hudební historie.

Takhle o tom nepřemýšlím, já nejsem typ, který by o všem moc hloubal. Prostě mám radost z toho, že se mi povedl život, že jsem měl štěstí na lidi a na dobu. Pochopitelně že některé hodně osobní věci mi občas hlavou vrtají. Například pořád musím myslet na to, jak jsem se vlastně k rokenrolu dostal, proč mě tak zasáhl. A co mě učarovalo na lidech, kteří tuto muziku hráli. Ale na nic rozumného jsem nepřišel.  Pamatuju si, jak jsem hrál naposledy s mým nejlepším kamarádem Dr. Johnem. Je to skvělý člověk, mám ho strašně rád. Hrál jsem v jeho kapele, zkoušeli jsme a chystali se na turné a najednou se něco stalo, někde mi něco přeskočilo, a já si v šatně uvědomil, že všechno, co se kolem mě děje, sleduju jenom jako divák. Že tohle je asi doopravdy konec, když upřímně cítím, že mě už v tomhle filmu nebaví dál hrát. Už se mi to nechtělo zbytečně prodlužovat, cítil jsem, jako bych z  rokenrolu najednou vyrostl. Byl to pro mě naprosto klíčový moment. Hrál jsem s lidmi, které jsem měl doopravdy rád, které jsem, ač to zní třeba pateticky, až k smrti miloval, a stejně jsem najednou věděl, že už k nim nepatřím. A je to pro mě stejné tajemství jako to, čím mě tolik přitáhl rokenrol.  

Když Paul v roce 1970 veřejně ohlásil, že odchází od Beatles, objevily se v novinách zprávy, že byste ho měl nahradit vy. Prý jste o tom jednal s ostatními Beatles v jejich kanceláři. O čem jste se bavili?

To je čistá lež, na tom není ani zbla pravdy. Byl jsem několikrát svědkem, jak si novináři něco vymysleli jenom proto, aby se prodalo trochu víc těch jejich novin. Je to neuvěřitelné. Nikdy jsme o ničem takovém nemluvili a Beatles mi nikdy nic takového nenabídli. Aspoň mně se s tím nesvěřili.  

Vzpomínáte si, jak jste poprvé slyšel Imagine?

Myslíte píseň? No samozřejmě. John od začátku věděl, že je ta píseň skvělá a vůbec k ničemu nás nepotřeboval, my tam jako muzikanti byli navíc. Měli jsme pořád pocit, že té písni překážíme. Kdyby ji John tehdy nazpíval jen s klavírem, byla by z ní možná ještě větší hymna, než je z ní dnes. Stále se prostě nemůžu zbavit dojmu, že jsme jí jako kapela uškodili. Ale když nám ji poprvé přehrál, byl to ohromný pocit a každému bylo jasné, že je to hit. 

Na desce Imagine je také píseň How Do You Sleep, což byl Lennonův atak na Paula McCartneyho. Myslel Lennon svůj text vážně nebo to byla spíš hra?

John se o tom bavil s Georgem, s producentem Philem Spectorem, dělal si z toho srandu, nakonec jsme to rozebírali všichni, i když muzikanti se většinou drželi zpátky a do diskuse se moc nezapojovali. Ať to bylo jakkoli, hlavní věc je, že John měl Paula doopravdy rád a tohle byl takové jeho vzplanutí. A pak, když už John něco natočil, hned to pustil z hlavy, už se k tomu nevracel. Chtěl se svých písní zbavit, jak nejrychleji to jen šlo, to je nejzřetelnější asi na jeho nejsyrovější sólové desce Plastic Ono Band. Jeho písně byly součástí terapie. Dobré písně se většinou objeví znenadání jako jakési vnuknutí. A John se v nich nechtěl nikdy moc babrat, prostě natočit je a pryč od toho. V tom byla Johnova síla a to jsem měl na něm taky rád. Žádný velký kalkul, i když zároveň u Imagine jsme cítili, že vychází vstříc společenské objednávce, což ale vůbec nesnižovalo její kvalitu.  Druhou stránkou jeho osobnosti bylo, že vás uměl pěkně zranit svými řečmi. John se ale  nedal brát moc vážně, protože za pár minut byl schopen bez mrknutí oka obrátit o 180 stupňů.  

Zranil tak někdy vás osobně?

Mě? Mockrát. Ale já si to nezabíral, protože jsem Johna znal, byl prostě takový.  

John psal také politické písně. Byl jste v politických názorech na stejné lodi?

V politice se moc nevyznám. V zásadě jsem cítil totéž, ale já o tom nemohl nikdy moc diskutovat, protože o politice moc nevím. Musíte hodně číst, být opravdu dobře informován. Já si můžu udělat názor jen z toho, co píšou noviny nebo co ukazují v televizi. Pokud máte být ale ve svých názorech seriózní, tak to nestačí, protože víte, jak noviny lžou, jak televize manipuluje s fakty. Musíte se tomu věnovat mnohem víc, a to John s Yoko dělali. A to je opravňovalo k tomu, aby se k politice vyjadřovali veřejně, když byli přesvědčeni, že něco není v pořádku. Já můžu mluvit jen o svém obecném pocitu a ten je nezajímavý.  

Druhou Grammy jste dostal spolu s dalšími osobnostmi za Koncert pro Bangladéš. Jak na to vzpomínáte z pohledu aktéra?

Ten koncert byl pro mě asi to nejsilnější, co jsem kdy zažil. Na prvním místě musím připomenout, že byl významný hlavně tím, že se jednalo o první charitativní koncert. Peníze šly přímo k lidem, kteří je potřebovali. A všechno se odehrávalo v neuvěřitelné pohodě, nikdo nedělal problémy, bylo to prostě skvělé od začátku do konce. Dva dny jsme všichni společně zkoušeli, nikdo nechyběl a všichni měli pořád dobrou náladu. Bylo to neuvěřitelné. A všechno to umocňovalo vědomí, že my všichni, co se na tom podílíme, to děláme úplně zadarmo. Pro ty chudáky v Bangladéši, kterým takhle můžeme aspoň trochu pomoct. Nikdy jsem od té doby neměl tak intenzívní zážitek svobody a radosti z toho, že člověk může někomu pomoct a zároveň že je ve společnosti lidí, které má rád a kterých si velice váží jako jsou Ravi Shankar, světoznámý hráč na sitar, George Harrison, Eric Clapton, Bob Dylan a mnoho dalších samozřejmě.

Sedmdesátá léta se ve vaší kariéře kryjí s působením ve Spojených státech. Kdy jste se do USA přestěhoval?

Myslíte, kdy jsem si sbalil kufry? To si samozřejmě přesně nepamatuju, ale už počátkem roku 1970 jsem lítal za Carly Simonovou a za Johnem do New Yorku nebo Los Angeles a zpět do Londýna, až jsem toho měl už plné zuby. Nakonec všechno zajímavé se v té době odehrávalo ve Státech, a tak jsem se nedlouho po té, myslím, že to mohlo být tak v roce 1972, odstěhoval do Los Angeles.  

Bylo vaše americké období šťastné?

V mnoha ohledech ano, ale pak přišla doba, kdy jsem měl hraní a všeho kolem plné zuby, jak už jsme o tom mluvili. Celá atmosféra kolem rocku, kterou čím dál výrazněji ovlivňovali bosové nahrávacích společností, mi začala být velice cizí. Možná i proto jsem se nikdy nestal doopravdy součástí hudební scény. A navíc se mi začalo stýskat po vlastní výtvarné práci, které jsem se kvůli muzice dobrovolně zřekl. Dnes už nechci hrát a ani mě neláká zajít si občas do sklepa, vzít do ruky basovku, zapojit ji do zesilovače a cvičit, jak jsem to ještě před pár lety dělal. Dokonce jsem se přistihl, že když jedu autem na nějakou delší štreku, dám si do magnetofonu kazetu s nějakým starým Earl van Dyke Sixem, a všemi těmi muzikanty z Motown Records, a myslím si, jak je to bezvadný, jenže za chvíli mě to přestane bavit a hodím si tam nějakého toho Bacha. Poslední dobou ho začínám znovu cvičit, snažím se ho poslouchat jinýma ušima, hledat vlastní interpretace. Vracím se tak zpátky ke klasice. Dnes v podstatě poslouchám jen ji. Samozřejmě že rokenrol mám rád pořád, ale už ho zkrátka moc neposlouchám.  

David Hrbek (psáno pro Reflex, 2002, zde v nezkrácené podobě)