Zůstat normální

11. 06. 2009 22:13:19
S Jaroslavem Duškem jsme se setkali na podzim roku 2001. Tehdy byl širší veřejnosti už rok znám jako moderátor Českého lva a sbíral své úspěchy coby filmový herec. Tehdy mě však zajímaly především jeho improvizační večery s Vizitou. Sešli jsme se na hodinu v kavárně Muzea umění Olomouc před jeho večerním vystoupením. Jaroslav Dušek byl tichý, vstřícný a trpělivý. Jen jedinkrát na něm byla znát podrážděnost. Schválně, jestli si toho místa v textu všimnete. Ačkoli je tento rozhovor autorizovaný, nikdy nikde nevyšel, pořizoval jsem si jej čistě pro svou vlastní potěchu a proto, abych se od Duška opravdu dozvěděl odpovědi na své otázky. A tak text poprvé předkládám až dnes, po osmi letech. Tak ať se vám líbí.
Po osmi letech byl Jaroslav Dušek mým hostem ve Scénických rozhovorech ve Švandovi divadle.
Po osmi letech byl Jaroslav Dušek mým hostem ve Scénických rozhovorech ve Švandovi divadle.Obi fotografie: Zdenik Tichý

Mají vaše improvizace nějaký vývoj?

Samozřejmě. Mimo jiné proto, že jsem vlivem osudu hrál postupně s několika partnery. Úplně první absolutní improvizace bez předem dané kostry a syžetu jsme začali dělat někdy v roce 1986 s Martinem Zbrožkem a hráli jsme spolu až do jeho emigrace v září 1989. Pak jsem asi osm let hrál s Alanem Vitoušem a tři roky s Piérem Lašézem. Teď hrajeme znovu se Zbrožkem. A mezitím se k nám ještě občas přidal Petr Nikl, nebo Zdeněk Konopásek, který hrál na bicí. Dnes jádro Vizity tvoříme my dva s Martinem. A hrává s námi buď basista Jaromír Honzák nebo Alan Vitouš, někdy saxofonista Honza Štolba, někdy Radomil Uhlíř. Stále se snažíme naši hru obměňovat. Jediný stálý spolupracovník je od roku 1989 osvětlovač Viktor Zborník. Každé představení se snažíme pojednat jinak; měníme prostor, střídáme hudební nástroje. Náš vývoj je samozřejmě dán i novými zkušenostmi.

Zpočátku byla improvizace velmi exotická, neobvyklá zkušenost; hráli jsme a nevěděli co. Hodně otazníků, zvědavosti a nejistot, jak představení dopadne. Postupně pocit exotiky mizel a nastala obráběcí práce. I ta se ovšem mění. S přibývajícími lety se měníte jako člověk, ale proměňujete se i díky tomu, co ve vlastní hře objevujete, na co kladete akcenty. Tím ovšem neříkám, že spějeme k vyšší kvalitě, to samozřejmě nevím. Ale změna to je. A stále děláte chyby. Některé se opakují, o některých ani nevíte a objevíte je třeba až později. Pro mě je druh divadla, který děláme, vnitřní prací na sobě samém. A ta nekončí nikdy. Celý život objevujete nové vrstvy, nové valéry, vlastní stereotypy. Tato hra nám je pomáhá objevovat nebo odbourávat. Takže jsme neustále v pohybu.


Co jste se o sobě prostřednictvím improvizací dozvěděl?

To vám neřeknu do žádného rozhovoru. Je to zkušenost, která se předává jenom tichým šeptáním, a jednomu, naprosto konkrétnímu člověku, pro kterého je z nějakého důvodu cenná. Pro všechny ostatní je to stejně nepřenosná informace.


Když hrajete tak dlouho, nevzniká třeba postupně určitá kostra, na které budujete své další improvizace?

Nevzniká.


Vás nesvádí použít do dalších představení úspěšné momenty z minulých improvizací?

Nesvádí. Prostě to neděláme. Při tak velkém množství představení si beztak na nic nepovzpomínáte. Je to jako když hrajete tenis: hřiště je stejné, používáte stejné rakety, hrajete stejnými míči, ale mění se způsob hry, naladění hráčů, kondice, momentální dispozice. A tak každá hra bude mít pokaždé jiný průběh. Stejně to platí o našem divadle. Je tak dynamické a nepředvídatelné, že bychom jen velmi obtížně dosazovali podařené prvky z předchozích improvizací. Na druhou stranu to zase neznamená, že se v představeních určitý prstoklad - třeba v podobě nějakého refrénu - neobjeví. Ale jen tehdy, pokud si o něj hra sama řekne. Vůbec to není tak, že bychom si po představení řekli: dnes se nám povedla ta a ta místa, příště je tam šoupnem. Takhle se spolu nebavíme.


Vy tedy neanalyzujete jednotlivá představení?

Analyzujeme, ale v úplně jiných rovinách. Bavíme se o úrovni vzájemného naladění, kde se podle nás objevila nějaká chyba, nebo kde by bylo bývalo možno něco vylepšit, ale spíš se bavíme o principech než o konkrétních místech.


Zmínil jste tenis, tedy sport, který má ovšem pevná pravidla. Uměl byste artikulovat pravidla vašich improvizací?

Jedno z pravidel je pokusit se zůstat normální. Nepodlehnout falešnému tlaku, že na jevišti musíte vždycky předvést špičkový výkon. Nemusíte. Zato byste neměl podlehnout tlaku publika a tlaku samotné hry. V okamžiku, kdy přestanete rozumět tomu, co hrajete, nebo kdy se začnete s partnerem na jevišti či s publikem v hledišti míjet a vy tuto situaci neotevřete a neozřejmíte ji, vznikne nedorozumění. Dostanete se do slepé uličky. V takové situaci máte dvě možnosti: buď slepou uličku přiznat, nebo se snažit dojít na její samotný kraj a hledat, jestli přece jen někudy nepokračuje. Ale nejhorší je, když se zaleknete a zmocní se vás panika. V tu chvíli byste měl přiznat, že se vám to nepovedlo, poodstoupit od hry a říct: nějak se nám to zamotalo, pojďme se na to kouknout znovu. Být normální znamená umět hru zastavit v kterékoli chvíli.

Další z pravidel zní: zůstat otevřený všem možnostem, které do hry vstupují. A to i za cenu rizika, že se tím třeba posunou některá vaše tabu nebo předpojatosti. Že si třeba najednou řeknete: a safra, co to hrajeme? Tím se učíte být pozorný, obezřetný, mít neustálé nasazení, aby hra energeticky neklesala pod sledovatelnou hodnotu, aby se z představení nestalo pouhé blábolení. Improvizace musí mít tah a zároveň vnitřní zajímavost v tom slova smyslu, že vás zajme. Zároveň ale nesmí být nesrozumitelná.

Další pravidlo je být přítomen, neprojektovat do hry předem vymyšlené, ale skutečně zůstat v přítomnosti hry.

Být v kondici je další z mých pravidel. Před každým představením se rozcvičuju, protože tělo musím uvést do takového provozního stavu, ve kterém je potom lépe k dispozici, lépe pracuje.


Jak poznáte, že jste s partnerem naladěný na stejnou strunu?

To jenom cítím.


Mohl byste na konkrétní situaci přiblížit způsob, jakým na jevišti uvažujte?

To se říká dost špatně, protože je to nepřenosná zkušenost. Ale zhruba takto: Když je hra dobře vyladěná, dosáhnete zvláštního stavu, kdy ve stejnou dobu jednáte, mluvíte a ještě někde vzadu přemýšlíte o kus dál. Nejsložitější je dosáhnout takové rovnováhy, aby pro mě hra neztratila smysl a zároveň abych zůstal vůči svému partnerovi a jeho roli dostatečně pružný. To všechno řešíte během jediné hry, takže musíte myslet velice rychle, ale zároveň dát průchod intuici. Pokud se hra daří, mám všechno pod kontrolou, vím přesně, co se děje. Pokud se hra vymyká z rukou, může se stát, že jí myšlenkově neporozumím. Ale já se snažím hrát tak, aby diváci viděli, jak u toho přemýšlím. Dokonce bych řekl, že ideální typ improvizace je zviditelněné myšlení aktérů.


Je vám publikum stejně důležitým partnerem jako váš spoluhráč?

Nedá se říct, zda je důležitější, nebo méně důležité. Je prostě stavebním kamenem hry. Aktéři nasadí určitou laťku, to je ve vašich rukou. Ale sílu prožitku, energetickou mohutnost, tu hře zase dodává publikum. A když se vaše herní rovina neprotne s rovinou diváckou, s diváckým zájmem nebo s tématem diváků, zůstane hra osamělá a zvláštně se v ní plandáte. To pak diváci jenom přihlížejí. Ale ve chvíli, kdy se obě strany protnou, kdy se dotýkáte nějaké společné zkušenosti, tak divácká aktivita prudce akceleruje, a ta vám teprve pomůže přicházet na věci, které byste do té doby bez publika nezahrál. V tu chvíli publikum tvoří z určitého pohledu hru. Ne, že by do ní zasahovalo konkrétními podněty. Tradiční indičtí nebo japonští herci třeba říkají, že nemohou hrát před Evropany naplno, protože Evropani jim energeticky nerozumějí. Pozorují jejich hru jen jako exotiku. Tito herci mohou hrát naplno jen před publikem znalým věci. A takovou roli hraje při našich improvizacích naše publikum. Na jednu stranu můžete existovat bez něj, můžete hrát třeba jen sami pro sebe nebo pro jediného diváka, to je jistě možné, na druhou stranu početné publikum zážitek z divadla umocňuje. A zjemňuje výrazové prostředky herců. Protože ve chvíli, kdy je publikum nanejvýš pozorné, můžete hrát mnohem jemnějším způsobem, než kdyby se pozornosti z jeho strany nedostávalo. Jsou to spojené nádoby. Nelze říct, co je důležitější a co je méně důležité, a zvlášť u této otevřené formy hry, která je živá na všechny strany.

Jakých chyb se dopouštíte?

Chyba může být v tom, že jste nepozorný nebo že vběhnete na jeviště a jste jenom hodně hrrrr, protože máte tak velkou chuť hrát, že přehlédnete, že je publikum naladěno na něco úplně jiného. Nebo že máte chybný předpoklad. Domníváte se mylně, že jste přijel do Olomouce po stopadesáté a v hledišti že sedí z devadesáti procent lidi, kteří Vizitu znají. S tímto pocitem vstoupíte na jeviště, hrajete a nějak se vám to nezdá. V půlce hry vás to napadne; zeptáte se, kolik lidí na vás přišlo poprvé. A tři čtvrtiny zvednou ruce. Udělal jste jenom chybný předpoklad, vytvořil jste si iluzi. V Liberci jsme vběhli na pódium, začali jsme hrát, podívali se do hlediště, a zaskočil nás velmi vysoký věkový průměr publika. Na nás většinou chodí hodně mladí lidi. Mě to najednou vykolejilo, říkal jsem si: prokristapána, kdo to v tom hledišti je? Co se to tady v tom Liberci děje? Pak jsme dohráli a protože nám to nedalo, zeptali jsme se jedné paní divačky. Ona se smála a řekla: My jsme generace Ypsilonky. My jsme ti, kterým bylo dvacet třicet, když tady v Liberci Ypsilonka začínala. Bylo to výborné publikum, ale nás to prostě zaskočilo. Kdybychom trochu přemýšleli, tak nás to napadne. Ale protože nejste dostatečně pozorný, v palici se vám to nespojí a na chvilku vás to vyhodí ze hry: není to nějaké nedorozumění? Nepřišli ti lidi na něco jinýho? Není to celý nějakej omyl?

Taky se vám může stát, že z důvodů určité umanutosti cpete do hry motiv nebo refrén, který se sice moc nehodí, ale vám je líto ho tam nedat. Hra se začne odvíjet, běží a probíhá a vy ji sledujete, zapamatováváte si, co se hraje, a zároveň tvoříte něco nového. A v určitou chvíli třeba nabydete přesvědčení, že teď by se hodilo znovu zdůraznit nějaký prvek. A někdy se stane, že se tam vůbec nehodí. Vy ho použijete znovu jenom proto, že jste si to před deseti minutami umanul. Nejtěžší je nechat ležet neplodnou myšlenku ladem. To jsou některé chyby, které můžete udělat. A stávají se.


Ta umanutost, jak říkáte, to je ale kalkul, ne?

Ne, to vůbec nemusí být kalkul. Jsem prostě třeba jenom přesvědčený, že můj nápad je perfektní, že sedí. Jenom si nevšimnete, že je zajímavější navázat. Ale někdy se stane, že se vrátíte zpátky ke svému nápadu, a ono je to správně. Je to zkrátka tekuté, pohyblivé, je to věc, která je ve vzduchu, je to jako vítr. Ale není to kalkul. Je to stejné, jako když si při tenise řeknete: prohodím ho po lajně. Vrácený míč na to sice moc není, ale vy jste si už umanul, že ho dáte po lajně, a efekt je nulový. Ke sportu naše improvizace přirovnávám proto, že vás taky nutí neustále se rozhodovat v konkrétním okamžiku podle vývoje hry. Stokrát si můžete říct, teď mu to tam bouchnu bekhendem pod nohy, ale míč prostě přiletí jinak a vy se ho snažíte zahrát buď podle toho, jak jste se předem rozhodl a ono to nevyjde (nebo třeba taky náhodou vyjde), anebo necháte hru volně plynout a snažíte se být jen soustředěný. Když nejste dostatečně koncentrovaný, vyplyne z toho vždycky chyba.

Zároveň ale musíte vědět, že hra trvá třeba dvě hodiny a vy musíte na jedné straně neustále myslet na celek představení, na straně druhé musíte zůstávat v přítomnosti situací. To už je hodně jemná a náročná práce. V tom se improvizace od sportu zase liší. Při tenise jde o každý míč, o výsledek, a už se jako hráč netrápíte, jestli to diváky zajímá. Ale na jevišti nemůžete hrát vždy jenom jednu výměnu. Musíte na něco navazovat, vaše jednání musí z něčeho vyrůstat. Tahle kombinace je natolik přitažlivá, že je pro mě tento druh divadla stále ještě živý.


U tenisu je konec jasný, tam musíte vyhrát v pěti setech. Jak se ovšem o konci hry shodnete na jevišti?

Někdy se tak zvaně uzavře příběh, dojde k nějakému logickému konci, hra se energeticky zjevně vyčerpá. Někdy je konec prostě proto, že představení už trvá tři hodiny, vyčerpáme svoje síly a pozornost diváků. Hra končí, i když se třeba neuzavřela dramaturgicky. Prostě čas se navršil.


Máte svou „školu“ improvizace. Improvizaci se dá naučit?

Dá se jí naučit jako čemukoli jinému. Dá se naučit zkoušením. A opakováním. Chybami. Jde o to, abyste zakoušel nějaký stav nebo pocit, a zjišťoval, jestli je vám libý, nebo nelibý, jestli se bojíte, nebo nebojíte. Jde také o to, abyste objevoval svoji mocnost pro takovou hru. Někdo je spíš hráč okamžité výměny a je schopen hrát pět deset minut tak, aby to bylo pro diváky ještě zajímavé. Tentýž člověk je pak schopen hrát zajímavě třeba jinou desetiminutovou etudu. A někdo má schopnost hrát okamžitou výměnu, ale zároveň ji nahlížet v kontextu celku a může improvizovat třeba i hodinu tak, aby bylo představení atraktivní i pro publikum. Takže já neučím TO, ale snažím se vést k TOMU. Žáci nemají scénář, začínají hrát: něco mluví, nějak se hýbou, koukají jeden na druhého. Když hra evidentně vázne, znamená to, že dvojice k sobě nenachází cestu. Hledáme tedy jiné způsoby, technické pomůcky, jak se snažit s partnerem propojit, energeticky naladit. Ale každý to má jinak. Je opravdu velké štěstí, když najdete někoho, s kým můžete hrát improvizaci dlouhodobě. U některých dvojic se potenciál vyčerpá rychle, zahrají si spolu párkrát a už to nejde. Chybí jim obsah, který by jejich vztah naplňoval.


Dalším prvkem, s kterým musíte během improvizací komunikovat, je světlo. Máte s osvětlovačem nacvičené signály, kdy má světlo změnit?

Ne. Viktor, který s námi dělá leta letoucí, si představení nasvítí často posvém. Víme jen třeba, kde je červené světlo. Ale někdy si ani to nenecháme ukázat, a teprve během hry světla objevujeme. Viktor může rozsvítit a zhasnout, jak a kdy chce. Podle toho, jak situaci sám cítí. Navíc domlouvat se předem, to snad ani nejde. Kromě nás dvou je na jevišti někdy ještě hudebník. Není tam s námi proto, aby zahrál písničku jako předěl mezi výstupy, ale přímo se vkládá do hry. A do toho vývoj hry ovlivňuje ještě osvětlovač.


Pomáhají vám improvizace v civilním životě?

Já to tak neprožívám. Když se někdo ocitne v situaci, kdy neví, co má dělat, jak reagovat, pociťuje ji mnohdy jako nepříjemnou, trapnou, nebo dokonce ponižující. Já takovou situaci považuji za přirozenou. Nemám tedy potřebu neustále rychle reagovat, žádné takové pravidlo nemám. Někdy naopak reaguju úplně pomalu.


Začal jste moderovat udílení filmových cen Český lev. Bylo pro vás moderování jiný typ zážitku, než jaký znáte z pódia divadelního, nebo to pro vás nebyl zase tak velký rozdíl?

Platí oboje, co jste řekl. Byl to zásadně jiný zážitek, ale zase tak velký rozdíl v tom taky není. Je to přímý přenos slavnostního večera do televize, Lucerna plná lidí, mluvíte přes mikrofony, částečně do kamer, což je diametrálně odlišné od představení, které hrajeme s Vizitou. Ale nakonec komunikace s publikem, s partnerem, s kolegy probíhá na podobné bázi, jako když hrajete pro pár desítek lidí v komorním sále. Jen se při moderování nepouštíte do takových výletů za určitou poetikou, zůstanete jenom v nějakém náznaku. V tom je rozdíl. Ale princip je obdobný.

Když jsem moderoval Lva poprvé, měl jsem v jednu chvíli tendenci připravit si alespoň úvodní větu. Ale pak jsem si řekl, že ani to ne. Počkám si, až přenos začne, a podle toho, co se bude v sále dít, budu nějak reagovat. Samozřejmě na rozdíl od běžné Vizity vím a musím v paměti nosit určitá jména sponzorů a partnerů, která bych neměl poplést, musím si pamatovat, jak se jmenují jednotlivé kategorie. Ale pro všechno ostatní jsem si nechal úplně volný prostor. Řekl jsem si, vím přece, o co jde, tak se nebudu učit zpaměti nějaké věty, protože kdybych se je naučil, může se mi stát jen to, že je popletu. Víte, ono celé to “naučené” divadlo je pro mě takový zvláštní svět. Ono vás potom může uspokojit už jenom to, že nespletete text. Často se řekne: představení se povedlo, protože se nestala žádná chyba. Ale to mi k pocitu, že se něco povedlo, nestačí. Mně chyby nevadí; svět, kde se vytěsňuje chyba, je mi cizí. Je nehybný. Samozřejmě výjimku tvoří chvíle, kdy to, čemu říkám “naučené” divadlo, hrají vynikající herci, kteří do svých rolí vkládají nezachytitelnou živou energii, která pak představení činí neopakovatelným. Pak i toto divadlo dostává smysl. Ale tam, kde se neobjevují výjimečné herecké osobnosti, je pro mě tento typ divadla záhadou. Stejně to platí u moderování. Považuje se za běžné, že konferenciér by si měl věty, které bude říkat, připravit předem. A považuje se to dokonce za profesionální. Ale já bych spíš řekl, že důležitější je, aby spíkr věděl, o čem má mluvit. A pakliže to ví, nemůže to poplést. Možná jen něco řekne pomaleji nebo ne tak úplně vybranými větami, ale kontakt s publikem se stane živější. A pro mě je pořád cennější živost, byť za cenu, že děláte chyby, nebo ne nejvypečenější pointy, než dělat takový mrtvý, byť rafinovaný umění.


Publikum Českého lva tvoří jiní lidé než ti, kteří chodí na Vizitu. Pokud z doslechu vím, tak právě na Českém lvu bývá v publiku velké napětí a je v něm prý cítit i velká vzájemná nevraživost. S takovým publikem musí být hodně těžké odlehčeně komunikovat. Cítil jste na začátku nějakou bariéru?

Překvapivé bylo právě to, že ne. Já byl na chladné přijetí připravený. Předpokládal jsem, že nám s Martinem bude dlouho trvat, než se nám podaří vytvořit příznivou atmosféru. Šli jsme do toho s rizikem, že se nám to třeba vůbec nepovede. Překvapivě to šlo hned. A zase tady platilo pravidlo, které jsem už zmínil - zůstat normální. K celému moderování jsem přistupoval normálně. Říkal jsem si: když nebudou vznikat veselé situace, budu večer komentovat vážně, nemám ambici žertovat, není potřeba vyrábět nějaké humory. Klidně to celé odmoderuju úplně stroze. Hlavním účelem večera je, aby se diváci dozvěděli, kdo dostal Českého lva a v které kategorii. A to jsem bral jako prioritu. Když jsem se díval na videozáznamy předchozích přenosů, všiml jsem si, že se to vždycky zadrhne v momentě, kdy se moderátor snaží svůj projev oživit. Nebo chce udělat odbočku a vypráví veselou historku. Měl jsem najednou dojem, že toho není vůbec třeba. Proč? říkal jsem si. Na co? Mě by to jako diváka zdržovalo. I z toho vyšel způsob našeho moderování. Snažili jsme se chovat normálně a moc nezdržovat. Netřást se hrůzou, že když moderování poděláme, bude ostuda. Já jsem do moderování šel naopak s tím, že to patrně dopadne špatně a ostudu utržíme. Říkal jsem si: tak jo, nabijeme si hubu, proč ne? Protože si pořád myslím, že se nezboří svět. Úzkost a sterilnost, nehybnost vznikají v okamžiku, kdy se bojíte, aby se nestalo něco nepatřičného. Pak se opravdu nestane nic výjimečného, všechno se odehraje zlatou střední cestou. Diváci budou odcházet domů a cestou si řeknou: tak to byl zase pěknej večer. Proti tomu jsem chtěl postavit tu normálnost. Já to říkám pořád dokolečka, ale pro mě je to opravdu základní vnitřní pravidlo. Neblbni, zůstaň normální. Nesnaž se o nic složitýho, nech to jednoduchý. To je všechno.


David Hrbek, 2001

Autor: David Hrbek | čtvrtek 11.6.2009 22:13 | karma článku: 12.61 | přečteno: 2405x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 6.49 | Přečteno: 186 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.27 | Přečteno: 309 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 17.84 | Přečteno: 345 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2089
Můžete také navštívit: www.hovorydavidahrbka.blog.idnes.cz www.facebook.com/davidhrbek Více informací na www.davidhrbek.cz

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...