Sedmý den začínám štěkat (Rozhovor s Benjaminem Kurasem)

12. 06. 2009 22:59:03
Ačkoli žije trvale v Londýně a do Česka se dostane jen občas, najde se u nás dost lidí, kteří při vyslovení jeho jména rudnou vzteky. Jeho články nezůstávají dlouho bez odezvy a už několikrát vyvolaly ostrou polemiku. Kdo si občas přečte Lidové noviny, časopis Xantypa, zabrouzdá internetovými Britskými listy nebo lecjakými jinými periodiky, určitě si na jméno BENJAMIN KURAS (1944) vzpomene. Spisovatel, dramatik, překladatel a publicista. Pochází ze Zlína a vyrůstal v Olomouci, kde vystudoval na tamní univerzitě anglistiku. Krátce pracoval jako rozhlasový redaktor (1968), poté emigroval do Velké Británie. Působil jako redaktor BBC (od 1969), psal také divadelní hry. Vydal řadu česky i anglicky psaných knih. Například Czechs and Balances (Češi na vlásku), Business je byznys. O tom, jak sehnat jeho knížky, se dočtete po kliknutí na odkaz Celý profil. Další knížky: Jak přežít padouchy, Nebýt Golema (As Golems Go), Je na Marxu život? (Is There Life on Marx?), Sekl se Orwell o dvacet let? Zakázané ovoce vědění, Tao sexu, Ciao sexu, PPP-politika prochází pupkem, Jako psa ke kandelábru, Evropa snů a skutečností, Slepování střepů - Komenského návrat (Restoring Comenius), Žít všemi údy - hravý talmud, Klestění zarostlého chodníčku - Janáček pro samouky. V týdeníku Euro už dva roky vychází jeho pravidelný sloupek Pravicová kuchařka. Kuras mě pro tento rozhovor zajímal do chvíle, než jsme si ho v devadesátých letech všimli na stránkách českých novin.
Benjamin Kuras na diskusi v rámci knižního veletrhu Libri Olomouc.
Benjamin Kuras na diskusi v rámci knižního veletrhu Libri Olomouc.archiv autora

Narodil jste se před koncem války ve Zlíně. Jak válku prožívala vaše rodina?

Trochu se mně vybavuje jen obraz bombardovaného Zlína, ale možná, že to spíš znám z dokumentárních záběrů. Každopádně jsem z toho dodnes nervózní. Žiju v neustálém strachu, kdy mně něco spadne na hlavu. Proto se lidem často jevím jako netrpělivý, uspěchaný a nevrlý.

Zajímal jste se někdy o své kořeny? Kdo byli vaši předci?

Znám jen dvě generace nazpět, o prarodičích už nevím nic. Jeden děda přivandroval do Prostějova z jakési polské vesnice, ostatní byli zemití Hanáci. Jeden děda byl krejčí, druhý mědikovec, takže z druhého kolena patřím k dělnické třídě. Jinak jsem člověk bez rodokmenu a bez kořenů. Nevadí mně to, cítím se svobodnější.

Po válce jste se s rodiči přestěhoval do Olomouce, to vám byly tři roky. Pamatujete si něco z prvních předškolních let v novém městě?

Rád vzpomínám na ty poslední dožívající pozůstatky kapitalistické ekonomiky. Jako místní krejčí Mikulka, který ještě šil na míru. Nebo stará chromá hokynářka Heinzová, která přežila koncentrák a prodávala nám tajně žvejkačku a konzervy UNRRA. A cukráře Dejmala, jehož moka řezy, oříškové lodičky a čokoládoví indiáni mně dodnes lpí na jazyku. Taky ještě kino Čas, kde se nepřetržitě dokola hrály krátké filmy. Tam jsem taktak stihl myšáka Mickeyho, kačera Donalda a Pepka námořníka, ty poslední špetky americké propagandy, které mě utvořily jako člověka z gruntu západního. Duši dětí jen o dva roky mladších už utvářela Baba Jaga a Ptica ognivica.

A co olomoucká padesátá?

Velký strach z lidí. Dodnes se mně tam občas na některém rohu znovu vybaví. Z těch normálních věcí opera, na kterou jsem s otcem chodil asi od čtyř let a naučil jsem se nazpaměť pískat kdejakého Verdiho a Pucciniho. Hodolanská máčka ve školní jídelně, což byla příšerná šlahajda z cibule a kyselých okurek, mimo olomoucký okres neznámá. A tvarůžky, které tehdy ještě měly říznou chuť a texturu, jakou už nikdo neumí dělat. Pravým tvarůžkem když uděláš průřez, tak bys měl vidět a chutnat nejmíň čtyři stupně zralosti: od pevně bílého a čerstvého jádra po téměř se roztékající tmavě žlutý přezrálý okraj. Ale tomu už dnes málokdo rozumí.

Na vysoké škole jste přispíval svými povídkami a překlady ze současné americké literatury do studentského časopisu. Jak se vyvíjel váš vztah k literatuře?

Nějak to asi bylo nedopatřením. Otec chemik ze mě chtěl mít chemika, lékaře nebo prostě něco užitečného. Já jsem na gymnáziu prospíval na výbornou jen v angličtině, češtině, dějepisu a zeměpisu. Tak mě vzali na filozofickou. Mužnější obory nás filozofy pokládaly za jaksi podřadné, ale nevědí, o co přišly. V ročníku nás bylo asi deset chlapů na sto ženských, na anglistice jsem byl sám ze čtrnácti. Takže nás tam naučili hlavně něhu k ženám. Ta literatura byla vlastně jen tak, aby je měl člověk čím ukecávat.

K angličtině jste se dostal náhodou, nebo sehrál svou roli nějaký impuls zvenčí?

Asi od dvanácti jsem poslouchával večerní jazzové pořady Voice of America. Skoro až rituálně, večer co večer. Mezi nimi se vysílaly zprávy v pomalé američtině. Chtěl jsem tomu rozumět, tak jsem se začal učit slovíčka. Pak už mně to zachutnalo a napadlo mě se tím živit.

Které okamžiky se vám z této doby jeví zpětně jako klíčové pro další život?

Od roku 1963 v Olomouci nastala kulturní exploze, jakou jiná města neznala. Nevím, kde se to najednou vzalo, ale hrálo se tam prvotřídní divadlo, vedle něho jely tři dobré amatérské kabarety, malovaly se zajímavé obrázky, hrál se dobrý jazz a asi deset filozofů vydávalo literární měsíčník, jenž se prodával v kdejakém knihkupectví. Každý měsíc byl některý z mladých asistentů, kteří nám to pomáhali redigovat, předvolaný na tiskový dozor hájit nás, aby nás nevyhazovali ze studií. Udělali jsme spoustu dobré práce, naučili se základy literárního a redaktorského řemesla a přitom nám to připadalo všechno jako obrovská sranda. Naprosto klíčovým okamžikem bylo, když několik z nás naverboval olomoucký a ostravský rozhlas jako přispívající autory za honoráře. Za mě nese zásadní odpovědnost tehdejší tamní rozhlasový redaktor a dnešní programový ředitel ČT Václav Čapek, který mě naučil psát pro peníze. Stěžujte si jemu.

Na vysoké škole jste prý studia na rok přerušil a pracoval v recepci hotelu. Když někdo tehdy přerušil studia, bylo to obecně chápáno jako něco nepatřičného. Co vás k tomu vedlo?

Po nějakém flámu nás několik znesvětilo památník rudoarmejců, dodávám, že neúmyslně. Prostě jsme se u něho vyčurali. Hrozil nám totální vyhazov, pak to někteří laskavější pedagogové uhádali na roční přerušení. Pár týdnů jsem se pokoušel dělat dřevorubce v Jeseníkách. Se dvěma kamarády, kteří se právě vrátili z vězení. Po několika týdnech mně dali přátelsky najevo, že jim snižuji výkon a abych se po neděli už raději nevracel. V tu dobu jeden olomoucký hotel hledal někoho, kdo se domluví anglicky a německy a umí počítat. Já jsem se to nějak dověděl a rychle jsem tam vběhl. Někteří kamarádi si mysleli, že jsem se dal k StB, a začali se mně vyhýbat. Mně se zase z jakýchsi záhadných důvodů celý život vyhýbala StB. V Olomouci to s těmi estébáky v hotelových recepcích nebylo tak horké jako v Praze. Za kolegy jsem měl bývalého letce z RAF a bývalého francouzského legionáře. Oba si v padesátých letech odseděli několik let ve vězení.

Kdy jste se rozhodl odejít do ciziny?

Toho odpoledne, kdy se vysílal rozhlasový přenos návratu vlády z Moskvy. Poslouchali jsme to tehdy na olomouckém náměstí, přes městské zesilovače. Dubček vyslovil památnou větu, že nebude nikomu zazlívat, když bude chtít odejít. Řada nás to brala jako laskavý signál vzít roha. Trvalo několik týdnů, než mně policie vystavila výjezdní doložku. Spousta Olomoučáků, když mě ještě po týdnech potkávali, ptali se s úžasem: "Co, ty vole, tady ještě děláš?" U mě tu emigraci každý asi pokládal za samozřejmou.

Už ve zmiňovaném studentském časopise jste tiskl své reportáže z Anglie. Čím vám byla bližší než jiné země?

Smělo se tam chodit po trávníku a kouřit v kině. Přesněji řečeno, smělo se tam všechno, co nebylo výslovně zakázáno. Angličané ze sebe dokázali dělat osly, aniž by si připadali trapní. Toužil jsem se to od nich naučit. Je to těžká práce.

Jak vypadaly vaše první hodiny a dny v emigraci?

Připlul jsem lodí do bílých útesů doverských, jejichž obraz zastřený podzimní mlhou si ztotožňuji se svobodou. Britové k nám byli laskaví. Okamžitě jsme dostávali pracovní povolení, nabídky dočasného ubytování, nabídky pracovních příležitostí. Kdo chtěl, mohl hned druhý den do práce. Já jsem začal umýváním nádobí v italské restauraci. Pak jsem balil a rozesílal knihy u jednoho mezinárodního knihkupectví. Skoro všechny vydělané peníze a volný čas jsem tehdy utrácel za biografy. Za dva šilinky - to je dnes deset pencí - tam mohl člověk sedět celý den na jeden lístek a vidět dva filmy několikrát. Jíst se dalo taky za dva šilinky, na stojáka smaženou rybu a čaj. Obojí jsem si okamžitě zamiloval. Rybu si mohl člověk odnést zabalenou do včerejších novin a jíst ji v kině.

Měl jste tehdy už představu, co byste chtěl dělat?

Měl jsem představu, že bych se měl dřív nebo později dostat do české redakce BBC. Podařilo se mně to dřív, než jsem čekal, asi po půl roce. Samozřejmě jsem pořád počítal, že se to nepodaří a budu se muset živit něčím jiným. Těsně před nástupem do BBC jsem začínal učit market research, teda dělal jsem spolu s nezaměstnanými herci rozhovory a zapisoval otázky do dotazníků a pak je zpracovával do statistik. Nebýt BBC, asi bych v tom zůstal, docela mě to bavilo a mohla to být zajímavá kariéra.

Scházel jste se s jinými českými emigranty?

Hned na začátku se nás ujalo několik spolků, které pomohly s ubytováním. Nejvíc pomáhal farář Lang v domě zvaném Velehrad. Ten měl naskládané matrace po všech místnostech včetně garáže a zadarmo dával snídani. Taky měl seznam pracovních nabídek a dalšího ubytování, kam všechny posílal, aby mohl přijímat další. S Čechy jsem samozřejmě pak pracoval v BBC. Mimo práci jsem se ale snažil z českého prostředí co nejrychleji vypadnout, nechtěl jsem v něm zabřednout, měl jsem dost anglických známých. Hlavně muzikantů a herců.

S kým jste se v české redakci BBC setkal?

Zažil jsem staré novinářské mazáky, jako Přemysla Papírníka, předválečného zpravodaje Národní politiky. Karla Brušáka a Ivana Jelínka, kteří tam s Papírníkem vysílali už za války, pak se vrátili domů a už v sedmačtyřicátém prchali znovu. Osmačtyřicátníky Zdeňka Mastníka, Zdeňka Lederera a Karla Janovického. Připadal jsem si vedle nich jako trouba. To dvacetileté odříznutí od světa bylo kruté.

Udržoval jste nějaké kontakty s domovem?

Dost málo, nevěděl jsem, kdo si to přeje a kdo ne. Václavu Čapkovi jsem ještě asi půlrok posílal reportáže a on je statečně vysílal, honorář vyplácel mé matce. Pak už jen občasné výměny dopisů s matkou, která psávala věty jako "moc chraptíš, přestaň kouřit", čímž dávala najevo, že BBC poslouchá.

Jak váš odchod nesla? A jak jste to nesl vy?

Oba jsme to pokládali za to nejrozumnější řešení a dál jsme o tom nedebatovali. I ona věděla, že bych se doma dřív nebo později dostal do nějakého průseru.

Několik let jste pracoval jako divadelní manažer. Jak jste se k tomu dostal?

Odpověděl jsem na inzerát, pozvali mě na pohovor, pak mně to nabídli. Generální ředitel pak řekl jednou u piva, že mě vzal hlavně proto, aby tam měl aspoň jednoho heterouše. On sám byl homouš, ale rád si z toho dělal srandu. Nebylo to nic slavného, spíš tvrdá pracovní škola. Young Vic bylo malé špatně subvencované divadlo se spoustou mladých, velmi talentovaných herců. Plat byl mizerný, my v zákulisí jsme pracovali v průměru deset hodin denně šest dní v týdnu. Účetnictví, zařizování údržby, úklidu a biletářů, publicita, výplaty, kasa. Herci a inspicienti samozřejmě dělali od vidím do nevidím. Hrálo se několik her v repertoáru. V době, kdy se hrály dvě, zkoušela se třetí a nastudovaná musela být za tři, nanejvýš čtyři týdny. Bylo to divadlo s otevřenou scénou na způsob arény, herci poletovali po provazech a balkónech, hrálo se i v hledišti. Ředitel měl zásadu, že aby si herec mohl sednout, musí hrát nejmíň krále.

Jste autorem divadelních her, z nichž některé se hrály s úspěchem v Británii, Německu, Izraeli a jinde. Pro německý rozhlas jste napsal několik dílů detektivky s ústřední postavou židovského detektiva Davida Goldberga. Údajně to byl v německém rozhlase nejpopulárnější detektiv po Maigretovi.

V Německu se těch her hrálo nejvíc, tuším patnáct, některé byly napsány jako světová premiéra pro rozhlas Saarbrücken, kde mě inzerovali jako jejich "Hausautora". Bylo jich víc rozhlasových než divadelních. Úspěch měly umělecký, teda slušné kritiky. Na uživení to nikdy nestačilo.

Proč byl detektiv Goldberg v Německu tak populární?

Vyrostl mně v těch šesti hrách do skutečné postavy z masa a kostí, s lidskými zvyky i zlozvyky a s osobitým stylem řeči. Jeho jadrný, trochu cynický, a přesto laskavý humor uprostřed tragických nebo dramatických situací byl pro Němce asi něco nového. Možná je chlácholilo i jeho uvolněné a samozřejmé angložidovství, které v nich nekřísilo pocit viny.

Jak jste své hry dostával na jeviště nebo do rozhlasu?

Vyhledával jsem si jména producentů a režisérů a texty jsem jim posílal. První dvě měly slušné kritiky, ty jsem pak posílal s dalšími texty, takže byla trochu větší naděje, že si je někdo přečte, než když dostanou něco od úplného začátečníka. Z Německa mi napsali po přečtení jedné kritiky v Radiu Times. Německo má velmi silnou rozhlasovou dramatickou produkci, z níž snad třetinu tvoří překlady z angličtiny.

Čím jste se ještě živil?

Od začátku osmdesátých let jsem šel naplno na volnou nohu, jako základ jsem měl více méně pravidelnou externí spolupráci s BBC, v průměru dva až tři pracovní dny v týdnu, vedle toho jsem psal a překládal. Jednu chvíli jsem se přiživoval i soukromou psychoterapií, na kterou jsem si udělal takový rychlokurs. Asi po patnáctém klientovi jsem si začal připadat směšný, tak jsem toho nechal.

Jak se stal z Miloše Kuraše Benjamin Kuras?

V roce 1974 jsem konvertoval na židovství. Jméno Miloš mě ale už předtím delší dobu obtěžovalo, vadilo a přestával jsem na ně slyšet. Změnu jména mimochodem biblická i talmudická literatura pokládá za jeden z důležitých kroků ke změně života, včetně přeměny osobnosti, zvyků, zlozvyků a podobně.

Znamená to tedy zbavit se vlastní minulosti.

Ne zbavit. Nasměrovat ji někam jinam, než by jinak sama od sebe plynula.

Co pro vás duchovně znamená být Židem?

Neustálé probouzení z iluzí a vyrušování z pohody. Vědomí, že čím si jsme jisti dnes, může být zítra jinak. Že svět je v neustálém pohybu a přeměně. Překonávání vlastní omezenosti, nevzdělanosti, bigotnosti, lenosti, sobectví, překážek, výzev. Nepřetržitá cesta z otroctví ke svobodě, z mechanického života k životu vědomému. Je to cesta nekonečná, proto taky je pořád co překonávat a od čeho se osvobozovat. Kdo tvrdí, že je osvobozený, přeměněný či osvícený, kecá.

Jaké jste měl pocity, když jste se po listopadu 1989 poprvé vracel do Československa?

Všude na mě dýchala jakási úzkost, před níž jsem v osmašedesátém utíkal. Stálý pocit, že mě někdo sleduje, odposlouchává, zatkne. Dodnes jsem se jej úplně nezbavil. Nad devastovaným stavem Olomouce jsem se tehdy rozbrečel.

Své články jste začal publikovat v Lidových novinách, Respektu, Týdnu a jinde. Je rozdíl psát pro britské a české noviny?

Do britských novin je především těžší se dostat. Každé noviny mají svůj přesně vyhraněný styl a svoje zavedené specializované redaktory, kteří se ten styl přesně naučili. Jiné přispěvatele si brávají na specializované náměty, ale i ty pak zpracovávají jejich zavedení redaktoři. Články pak vycházejí pod redaktorovým jménem ve spolupráci se "special correspondent". Příležitostný přispěvatel tedy předem přesně ví, co se od něho chce a v jakém omezení. Psát pro české noviny je pro mě od samého začátku jakési dobrodružství, cesta do pralesa, skok do tmy, riziko seznamování s neznámem. Zajímá mě sledovat, kde se mně podaří doskočit na živnou půdu, kde po krk do žumpy. Obojím se neustále něco nového učím. Vždycky mě překvapí, když mě někdo bere příliš vážně - ať už negativně, nebo pozitivně.

Mnozí čeští politici často kritizují média za neobjektivnost a neprofesionalitu, někteří novináře dokonce sprostě urážejí. Jak je to v Británii?

Každý britský politik se s novináři snaží vycházet co nejpřátelštěji, a to i když se jim podaří odhalit ho jako pitomce. Rádi na ně občas podávají žaloby, většinou se jim to nevyplácí. Ani ten sebevětší darebák mezi novináři totiž nemívá ve skříni tolik kostlivců a na hlavě tolik másla jako ten nejlaskavěji vypadající politik. Neznamená to nutně, že by novináři byli od přírody etičtější než politici. Prostě k té gauneřině mají míň příležitostí a ke služebnímu postupu ji tolik nepotřebují.

Dovedete si představit, že byste se natrvalo usadil v Čechách?

Představit si dovedu leccos, ale zatím se mně to jeví neproveditelné. Pátého dne se mi po Londýně stýská. Šestého dne jsem na trní. Sedmého dne začínám štěkat a vrčet. Osm dní jsem v Česku tuším nikdy v jednom tahu nebyl.

David Hrbek, (psáno pro Reflex, 2001, zde vychází v nezkráceném znění)

Autor: David Hrbek | pátek 12.6.2009 22:59 | karma článku: 20.02 | přečteno: 2673x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Michal Sabó

Nechte nám Mrazíka! Proč Češi stále milují Rusko a staré časy?

Česká veřejnost je rozdělena na dvě poloviny. Jedna podporuje Ukrajinu, druhá si stojí za Ruskem. Co vede lidi k hájení tyranie?

29.3.2024 v 6:45 | Karma článku: 6.83 | Přečteno: 96 | Diskuse

Jiří Žamboch

Putinovo dnešní vojenské srovnání NATO a Ruska záměrně kulhá.Situace Ruska je o dost lepší

Dnešní srovnání NATO Putinem dalším chytrým Putinovým tahem.Prohlášení "Rusko vydává desetkrát méně na obranu než Spojené státy, tak je ruský útok na NATO nesmyslný." má ukolébat veřejnost evropských členů NATO.Je to však jinak.

28.3.2024 v 20:10 | Karma článku: 11.26 | Přečteno: 307 | Diskuse

Jan Pavelec

ČR má se svým upoceným pojetím liberalismu 200 let zpoždění.

Podle Listiny základních práv a svobod se Česká republika nesmí vázat na jakoukoliv výlučnou ideologii či náboženské vyznání, a podle Ústavy má být státem sociálním, nikoliv (neo)liberálním.

28.3.2024 v 15:50 | Karma článku: 14.61 | Přečteno: 232 | Diskuse

Jan Bartoň

Přichází nový věk – volíme mezi tragédií a realismem

Pan Václav Vlk starší uveřejnil skvělý komentář k současné mezinárodní situaci pod titulkem Přichází nový věk tragédie. Abychom předešli tragédii, musíme zvolit realismus.

28.3.2024 v 10:00 | Karma článku: 29.41 | Přečteno: 645 | Diskuse

Petr Duchoslav

Ruský břeh Roberta Fica

Jsem proslovenský, dělám vlasteneckou a suverénní politiku, vše jen pro národ. Tak by se stručně dala charakterizovat politika staronového premiéra Roberta Fica. Zní to sice líbivě, ale realita je bohužel jiná.

27.3.2024 v 9:24 | Karma článku: 25.27 | Přečteno: 529 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2089
Můžete také navštívit: www.hovorydavidahrbka.blog.idnes.cz www.facebook.com/davidhrbek Více informací na www.davidhrbek.cz

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...