Proč
ti vadí označení akt?
Lidé na mých
fotkách jsou většinou nazí a erotika je ve
fotografiích přítomná. Ale je to jen jedna ze
složek, které vytvářejí celkový obraz.
Když chceš zachytit někoho naprosto oproštěného od všeho,
co jej spoutává, logicky dojdeš k tomu, že šaty musí
pryč.
Změnil se během doby tvůj přístup k
modelům?
Mění se neustále. S každou novou
informací, s každým novým zážitkem se
posouváš dál. Člověk, který má méně
zkušeností, dělá samozřejmě mnohem víc chyb.
Ale profesní handicap zase pomáhá vyrovnávat
obrovská energie mládí. Když jsi zkušenější,
nemáš už takový odpal. Teď trochu odbočím.
Ověřil jsem si, že každé životní období
přináší šance, na které by měl být
člověk připravený. A pokud je připravený, tak je
těch šancí tolik, že každé své životní
období překlene bez toho, že by musel nějak výrazněji
intelektuálně stagnovat. Když zaregistruju, že nějaká
aktuální situace v sobě nese určitou zajímavou
energii, klidně se jí nechám vést, využiju
náhlého pohybu. Zjistil jsem totiž, že fotografie je
dobré nechat dýchat, pulzovat. Když lidi příliš
organizuješ, mají tendenci úplně ztuhnout. A já
se je z té tuhosti snažím vyvést i za cenu, že
se nebudu přesně držet původního záměru. Opustím
dobrovolně precizní tvar ve prospěch sice méně
dokonalé, zato živé fotky. Dokonalé věci se
nehodí do tohoto světa. Vždyť právě na drobných
věcech, jež narušují tu naprostou čistotu, se zachytává
síla, kterou jsme všichni propojeni. A díky těmto
"nedokonalostem" máme šanci dostat se pod povrch
věcí. Když je člověk vržen do tohoto světa, neznamená
to ještě, že je jeho součástí. Mám
představu, že když se narodíme, ocitneme se na hladké
ploše nějaké veliké koule a visíme v prostoru.
Ale chceme se dostat dovnitř, protože tam je ukrytý ten
opravdový svět vztahů. Živou součástí světa
se staneme teprve tehdy, když vnikneme dovnitř.
Pracuješ
raději s novými lidmi, nebo dáváš přednost
svým dobrým známým?
Velice rád
poznávám nové lidi. Každý člověk,
pokud je otevřený spolupráci, je do mých
fotografií něco schopen vnést. A já zase
předpokládám, že mu to budu schopen oplatit. Třeba
tím, že ho ta práce nadchne, že nějakým
zajímavým způsobem ovlivní jeho další
život. Vybírám si lidi, u nichž podvědomě cítím,
že bychom mohli společně něco udělat. Samozřejmě, že vzniklé
přátelské vztahy přetrvávají dál,
ale nepatřím k těm, kteří léta chodí
každý čtvrtek do hospody se stejnou partou. Navíc
uzavřené skupinky, i když asi ne vždy, se začínají
negativně vymezovat vůči ostatním. A to nesnáším.
Lidská komunikace je pro mě nenahraditelná. Poznání
v tomto slova smyslu mi nemůže zprostředkovat žádné
umění. To, co je opravdu autentické, se dovídám
jen z osobního kontaktu. Umělecké dílo má
být veliká mystifikace, realita přetavená
fantazií, umění má lidi nakopnout do jiného
světa. Ale jedině v osobním setkání může
dojít k naprosto zásadním věcem.
Víš,
jak působíš na druhé lidi?
Když jsem ve
své kůži, když jsem kompaktní, když se nenechám
ničím rozhodit, jsem přesvědčivý. Jedním z
důležitých předpokladů vzniku dobré fotky, ale i
čehokoli jiného je, že musím věřit tomu, co dělám.
Jinak ze mě nevyjde impulz, který by mohl přeskočit na mé
spolupracovníky. Problém je, že spousta lidí
tuto víru podceňuje. Víra je přitom to základní.
Každý tvůrce zanechává ve svém díle
energii, která pak vyzařuje na ostatní.
Setkával
ses v počátcích s nedůvěrou?
Setkával
a setkávám. Ale i toto je součást fotografování
a další důvod, proč mě to tak baví: dokázat
přesvědčit o tom, co chci. Je spousta lidí, kteří
nevěří, že by byli schopni něco vytvořit. A já
jsem přesvědčen o tom, že je to jen tím, že v sobě ten
skrytý talent nikdy neobjevili, nebo byli líní
jej rozvinout. A důvodů, proč něco neudělat, se najde vždy
hodně. Všichni máme blízko k tlení a bahnu.
Zvlášť v poslední době, kdy se ve světě dějí
ty šílenosti, se člověk tady zamýšlí nad
smyslem komfortu. Měli bychom být vnitřně srovnáni s
tím, že můžeme o leccos z toho přijít. Že se toho
můžeme buď dobrovolně zbavit, nebo toho všeho být
nedobrovolně zbaveni. A měli bychom být tudíž
schopni, nebo se to aspoň učit, nacházet vztahy v tom, co
zůstane, v tom, co je nejzákladnější. S tím
souvisí moje fotografování ve volné
přírodě. Tam si to jasně uvědomíš. Když třeba
chodíš pro vodu k nedalekému potůčku a zpátky
do svého domku, dříve nebo později začneš chodit v
bahně. Člověk je na bahno alergický, a přitom je bahno to
první, co ho v přírodě potká. A pak přijdeš
někam do společnosti, všichni se ti kouknou na boty a řeknou:
Očisti si je, máš je zablácený. Tomu
samozřejmě rozumím, ale bahýnko nás stejně
vždycky dohoní. V těchto zdánlivě ošklivých
věcech se však často dají najít zárodky
něčeho úžasného. Ať je to bahýnko v přírodě,
nebo bahýnko - ten bordel v nás. A to je zdroj mého
optimismu.
Máš metody, jak zlomit počáteční
ostych partnerů? Při jednom fotografování jsem si
všiml, že jsi jim koupil množství ovoce, které mají
neustále po ruce.
Samozřejmě hledám lidi,
které pózování před fotoaparátem
zajímá, aniž by u toho nějaké ovoce nebo
nějaké dobroty museli mít. Jde o to, že když fotíme
venku, je dobré mít něco dobrého k jídlu
s sebou, aby člověka zbytečně netrápil hlad. Jde čistě o
to, aby nic nechybělo a neodváděla se pozornost od práce.
Předpokládám, že lidi, kteří do toho jdou,
jsou už natolik rozhodnuti se mnou dělat, že je nemusím
přesvědčovat. Ale nemám žádné vědomé
strategie. Když vidím někoho, že by mohl být dobrý,
prostě ho oslovím. Většina lidí taky chce po sobě
něco zanechat. Využívám tedy i toho, že samo
fotografování je nejen v mém, ale i v jejich
zájmu. Když už jsem se rozhodl, že s těmito konkrétními
lidmi chci pracovat, chci je na fotografiích prezentovat co
nejlépe, tedy důstojně. Asi každý, kdo si myslí,
že má pro to předpoklady a dostane nabídku, zkusí
své schopnosti využít co nejlépe. Jsou lidi,
kteří se na focení opravdu necítí, ale
takové většinou ani neoslovuju. Jsem přesvědčen, že
pokud se lidé potřebují najít, aby společně
něco vytvořili, určitě se najdou, ať je ten prostor, v němž se
pohybují, sebevětší. Vysvětluju si to tak, že každý
vysíláme do prostoru informace tak dlouho, až zasáhnou
toho pravého, který na takový impulz
reaguje.
Jaký je rozdíl ve spolupráci
s mužem a ženou?
Obrovský. Když jsem začal
dělat ještě ve škole ateliérové fotky, bral jsem
nouzově i chlapy. Ale spontánně jsem se daleko lépe
vyjadřoval skrz ženy. Když se v tom začne člověk víc
vrtat, tak zjistí, že to naprosto koresponduje s mým
uvažováním. Ženy jsou příměji propojené
s univerzem, tudíž se mi s nimi spolupracuje výborně.
Na chlapy nemám odhad, komunikačně mi to u nich tolik
nefunguje. Ale třeba v nové sérii fotografií,
které jsem dělal v přírodě, jsem chtěl mít i
chlapy, a to z koncepčních důvodů. Chtěl jsem, aby to
působilo jako lidská společnost.
Dostáváš
se při focení do konfliktů?
Nedostávám.
Když se práce nedaří, focení bez problému
přeruším. Ne vždycky, samozřejmě, někdy se prostě něco
nakousne a já to potřebuju dodělat, jsem přesvědčený,
že je to výborný a potřebujeme to jenom dotáhnout.
Třeba vidím, že modelka mele z posledního. Nic
neřekne, ale vidím to na ní. To se ji pak snažím
nadopovat tím, jak je to skvělý, že ještě musíme
jít trošku dál. Ostatně mně téměř každá
fáze opravdu připadá báječná, i když
ještě není třeba hotová. Ale už tam vidím
prvky, které sedí. Je to tak, jako když na staveniště
přijdou laik a odborník: laik je zmaten, kdežto odborník,
pokud je stavba dobře rozestavěná, pozná kvalitu a
pochválí budovu v tom stavu, v jakém je. Laik v
tom staveništi bude vždycky vidět jenom chaos zdí.
Co
takové "stavění" fotky znamená
konkrétně?
Třeba pro fotku, kterou jsem použil
na plakát k mé poslední výstavě
Fascinace, jsme nějakou dobu budovali prostředí, které
nakonec vypadá velice autenticky. Ale je to umělý
výsek přírody. Během fotografování
tohoto cyklu jsem získal zkušenost, že většina dobrých
fotek vzniká tehdy, když se na přírodě nějakým
způsobem zapracuje, když ji trochu někam posunu. Divoká
příroda je velice bujná, neustále z ní
něco vyrůstá, žije svým životem. A jakýkoli
lidský, třeba i nepatrný zásah do přírody
- například vkročení do lesa - je v první fázi
destruktivní. Ale pak zjistíš, že ta destrukce vede k
novým možnostem. Jakmile začnu fotit věci, do kterých
nezasahuju, nestanu se jejich součástí a výsledek
bude stále odcizený. Ale v okamžiku, kdy začnu okolím
manipulovat pokorně a s vírou podle nějakého klíče,
existuje naděje, že vytvořím něco, co ode mě přijme i
příroda. V netknuté přírodě vznikne podle mé
zkušenosti málokdy fotografie, které by něco
nechybělo.
Spoléháš tedy spíš na
intuici?
Pokud se na fotografii skutečně napojíš
- líbí se ti, cítíš, že je dobrá,
tak ji nepotřebuješ analyzovat. Pokud nejsi zrovna kritik.
Ale
snad tě zajímá, proč se ti zrovna něco líbí.
Takhle
neuvažuju, moje vnímání je založeno na tom, že
se snažím poctivě utřiďovat vjemy a jejich hodnotu. A
pokud jsem správně naladěný, většinou to funguje
tak, že mě to, co vidím, osloví a věřím
tomu. Už netrávím čas přílišným
přemýšlením. Analýza může být
nekonečná, když začne navazovat na všechny zážitky,
které si v sobě neseš. Ale zjistit si, proč někdo z celé
složité struktury jednoho obrazu nebo jedné fotky
vyjme jeden konkrétní plán, který potom
kritizuje, je poučné a zábavné. Dá to
možnost se o tom člověku něco dovědět.
K čemu je
vůbec fotografie?
Mám představu nás lidí
jako dělníků na nějakém velkém božím
projektu, do něhož však vůbec nemáme možnost nahlédnout.
Je tady pro nás připraveno ohromné množství
nejrůznější zábavy, ale to podstatné, kam se
to všechno sune, o tom nemáme ani páru. Je to
tajemství. A umělecká forma má svým
způsobem šanci je otevírat.
David Hrbek (publikováno v MfDnes, 2002)