Láska k sobě je nezbytná (rozhovor s Olgou Sommerovou)

Olgu Sommerovou jsem jako hosta pozval do Scénických rozhovorů v únoru 2006. Chtěl jsem se s ní bavit především o jejích dokumentech. Když jsme se pár minut před začátkem podívali z kabiny do sálu, Olga mi řekla: Davide, je vám asi jasné, že se dnes o dokumentech bavit nebudeme. Měla pravdu, nešlo to. Ve vyprodaném hledišti seděli jen dva muži.

Olga Sommerová hostem Scénických rozhovoru ve Švandovi divadle.archiv autora

Olgo, rád bych vám na začátku poděkoval za to, že jste přijala pozvání do Scénických rozhovorů… 

(Olga Sommerová se podívá do publika.) A samý ženský tu jsou. Tak to mě těší (smích publika). 

Teď nevím, jestli si v této přesile můžu dovolit taky říkat ženský.

Vy si to dovolit nemůžete. Je to stejné, jako kdybych byla cikánka a říkala rómské vtipy a vy byste jako bílej říkal ty stejné vtipy. My ženy jsme na tom podobně. 

Slovo chlapi mi dovolíte, doufám? 

Jo. (Smích publika.) 

Náš rozhovor bych rád začal otázkou, která se přímo nabízí: jak prožíváte letošní zimu? 

To je dobrá otázka. Letos v zimě jsem poprvé v životě neříkala, že se těším na jaro. Dospěla jsem do věku, kdy se ptám, kolik času mi ještě zbývá a že každej den je dobrej. A kdybych se těšila na jaro, přála bych si, aby zima rychle utekla. A já už těch jar před sebou tolik nemám! (Smích publika.)

 Před časem jste někde prohlásila, že byste se chtěla naučit míň pracovat a víc žít. Už se vám to daří? Ještě to neumím.  

Ještě ne? 

Myslím, že to zná každá žena. Byly jsme vycepovaný k tomu, že se musíme obětovat a že jsme na posledním místě v hierarchii muž-děti-zaměstnání-domácí práce. A nakonec přicházím na řadu já - žena. Mám na mysli klasickou ženu mé generace a těch předchozích. Já v tom byla taky vycvičená. Pravda je, že výjimkou byla šedesátá léta. To jsem byla neposlušná holka. 

Jak jste zlobila? 

No jak…! Nic jsem nedělala, poslouchala jsem muziku a jezdila po světě. A vůbec mě nenapadlo, že bych měla sloužit nějakýmu chlapovi! A pak, když se narodily děti, stala se i ze mě služebná síla, víte, jak to bývalo dřív? Když ženy dávaly na stůl, tak nejdřív tátovi, pak dětem a pak sobě… 

To znám z filmů… 

Jo vy to znáte z filmů! (Smích publika.) A kdo u vás rozdává jídlo? 

Všichni.  

Cože? 

My se o to doma dělíme. 

No to nemá styl! 

Nás k tomu doma vedli rodiče! 

To musí panská podávat! 

Před chvílí jste řekla, že jste šedesátá léta prožila ve vzdoru, užívala jste si a pak přišel zlom. Musel přijít? 

Musel, protože jsem se dvakrát vdala a měla dvě děti. Chovala jsem se tak, jak jsem to viděla doma, u své mámy. Ale pokud je v ženě ta divoká holka, vzdor a touha po svobodě, musí se dřív nebo později stát feministkou. Když je holka svobodná, nemá děti a náklad domácnosti, neví, zač je v Pardubicích perník. A pak přijde první dítě a tím to začne. A najednou děti, které miluje a manžel, kterého miluje, jí tak zaměstnají, že odsune své osobní cíle. Jenomže později se na ně rozpomene a musí se vyškrábat zpátky ke své identitě a ke své svobodě.  

Když si teď zrekapitulujete právě ten zlom, vidíte, kde jste – ze svého pohledu – udělala chybu a jak byste se bývala této chyby vyvarovala?  

Chybu jsem udělala v tom, že jsem přijala tu absurdní patriarchální smlouvu, to společenské vědomí, které nám kázalo, že jsme tu především proto, abychom chovaly děti a smejčily domácnost. Až na výjimky jsme tenhle nesmysl přijaly všechny. Proto taky je mým velkým vzorem, mou hvězdou zářící Božena Němcová, která se tomu diktátu dokázala postavit už v devatenáctém století. Bylo k tomu zapotřebí neuvěřitelné síly, a ta byla daná její mimořádnou osobností a jejím géniem. A pak jsem udělala ještě jednu základní chybu. Ve vztahu totiž žena musí říkat otevřeně a na rovinu všechno, co ji bolí a co jí vadí. A když to neříká a zamatlává to do sebe, aby včečer doma nebyly problémy, tak se to v ní nahromadí a jednoho dne to vyhnije a vyhřezne ven. Z toho jsou pak rozvody a nešťastní lidi, muži a ženy. Tohle říkám své dceři a všem mladým holkám - mluvte o všem otevřeně! 

Proč jste si ten diktát, jak říkáte, nechala vnutit? 

My jsme si ho všechny nechaly vnutit. Teprve dnes se stereotypy patriarchálního společenského vědomí začínají narušovat. Ale já se narodila v polovině dvacátého století do bolševického řádu, kdy jsme si prý byli všichni rovni, takže ženy i muži taky. Od mala nasáváme s kulturou postavení, které je nám přisouzeno. Matka vám čte pohádku o Popelce, jak sedí v koutku a čeká, až pro ni přijde princ a učiní ji šťastnou. Ne ty, Popelko, ty sama nemůžeš být šťastná tím, že se o to přičiníš svým úsilím a svou osobností, to musí přijít nějakej chlap …  

Tak mi teď řekněte, jak by vypadala taková pohádka z pohledu feministky. (Smích publika.)

Já znám jednu takovou feministickou pohádku. 

Povídejte. 

Na břehu rybníka v královské zahradě seděla princezna a zaobírala se feministickými meditacemi… 

Jak vypadá taková feministická meditace? (Smích publika.) 

Jako jakákoli jiná meditace… (smích publika) Vtom vyskočí žabák a říká, princezno, stačí jedno tvoje políbení a stanu se krásným urostlým princem, vezmu si tě za manželku a budeme spolu šťastně žít na tvém zámku s mou matkou (smích publika) a ty mi budeš vařit a prát a vychovávat moje děti. Večer si princezna pochutnávala na žabích stehýnkách (smích publika) a říká - to jsi uhod, blbečku! (smích publika, potlesk).  

Olgo, jaká si myslíte, že budete tchyně? 

Báječná.  

Ano? 

Určitě. Zatím jsem si to vyzkoušela na děvčicích, se kterými chodil můj syn. A já jsem těm holkám vždycky fandila.  

Proti vlastnímu synovi? 

Ono to nebylo proti. Já nepotřebuju vystupovat proti vlastnímu synovi, ale těm holkám jsem fandila a chápala je v té ženské solidaritě. Myslím si, že tchyně má jedinou možnost, snažit se pochopit snachu. Jakmile začne držet pakt se synáčkem, s muttersohnem, tak je konec. Takže já taková nebudu, já budu dobrá tchyně, solidární se snachou, prostě se ženskou.  

Zkuste si teď představit, že za vámi přijde snacha a řekne, hele, Olgo, můj muž mi nepomáhá, není věčně doma, neluxuje, neumývá nádobí, nestará se o děti. Jak byste reagovala? 

Tak za prvé nemám ráda slovo pomáhat. Muž nemá své ženě co pomáhat, on má dělat padesát procent práce v domácnosti (smích publika)… a o děti se má taky starat padesátiprocentně. A za druhé, v takové situaci bych nutně musela být na straně snachy, ale abych jí rovnou radila rozvod, to je taky blbý, že jo? Tím, že dosud děti bohužel vychovávaly převážně matky, jsou synové jejich vizitka. A když toho synáčka rozmazlily, myslel si, že manželka se o něj bude starat stejně jako matka. A to je kardinální omyl, protože dnešní novomanželky už nechtějí být matkami svých mužů. Víte, já vás hrozně lituju, protože vy muži se ocitáte v prekérní situaci, pokud zrovna nežijete ve šťastném manželství, jakože možná žijete a jste sám se sebou srovnanej… (smích publika)… 

Jsem. ...

ale ti muži, co dnes musejí prožívat tu přelomovou dobu, kdy už patriarchát končí, ale zároveň je v nás pořád jako v koze a ještě se mu fandí, ale už to není úplně in, takže ten muž nemůže být ten tradiční tvrdej macho, ale ještě neví, kým vlastně má být? Krize mužské identity je hluboká a strašná. Já vás hrozně - teď myslím jako druh - lituju (smích publika) 

Tak to jsme na vymření, jak to tak vypadá! 

Na vymření jste taky (smích publika), ale já mluvím o tom, že muži se v téhle nové době těžko orientují. Zatímco ženy tím, že tisíciletí a staletí žily své životy v diskriminaci, zesílily a naučily se žít v těžkých podmínkách. A protože muži získali nezasloužené výhody - teď mluvím o rodině a manželství - zeslábli. A teď nevědí, čí jsou. Když jsem psala knížky O čem sní ženy, šlo mi o to, aby ženy našly své sebevědomí, objevily svou identitu, aby poznaly, kdo vlastně jsou, aby se nepodhodnocovaly. A dnes si myslím, že ztrátou identity trpí možná víc muži.  

Ale já žádnou ztrátou identity netrpím! Z toho, co tady říkáte, by pro mě teoreticky mělo vyplývat, že nejsem muž! (Smích publika.)  

(O. S. se obrací na publikum) Tak tady vidíte vzácnou výjimku, pořádně si ho prohlídněte. (Smích publika, potlesk.)  

Možná, že to teď nebudu mít tak špatné!

(Smích publika.) Pro muže je důležité, aby v sobě našli i ženu. Muž-žena je usmířený muž, to je ten, který je alternativou k machovi a k měkotovi. Jeden velký problém mužů je třeba otcovství. To jsem pochopila až teď, když jsem psala knihu O čem sní muži. Už kdysi dávno jsem točila film S tebou, táto o mužích, kteří po rozvodu vychovávají své děti a později film o otcích, kterým je bývalými manželkami po rozvodu  bráněno - co vychovávat - jenom se dostat ke svým dětem. A tihle úžasní chlapi se chtějí o své děti starat, být jim nablízku, ale jsou nešťastní proto, že jim naše soudnictví není schopno navzdory pomstychtivým matkám zajistit základní právo – být s vlastním dítětem. Takových zarputilých otců, kteří o děti bojují, je ale menšina. Většina mužů chce rozsévat semeno, ale ne proto, aby vzklíčilo. Muži nejsou ustrojeni k tomu, aby vychovávali děti, muži jsou ustrojeni k plození.  

Proč si myslíte, že muži nejsou ustrojeni k tomu, aby vychovávali děti? 

No nejsou. Tvrdí mačističtí otcové s dětmi vůbec nekomunikovali, ty jim byli vzdáleny. A tenhle problém boužel přetrvává. Teď jsem se nedávno dočetla, že pět tisíc otců v celé naší společnosti je na otcovské dovolené. Je to pokrok, ale pořád jen mírný v mezích zákona. Já říkám, že žena nebude svobodná, dokud se nebude z padesáti procent dělit s mužem o péči o domácnost a děti. Do té doby nemůže žena nikdy dělat to, co muž, i když má talent a ambice. Ale já věřím, že se to prolomí osvětou a změnou společenského vědomí. Muži se zbytečně okrádají o otcovství, o dítě, o ten zázrak.  

V tom případě vás asi potěším, můj kamarád jde příští rok na mateřskou dovolenou… 

… otcovskou! Na otcovskou rachotu, jo? 

… otcovskou dovolenou, protože jeho žena vydělává víc než on.Správně, a to muži strašně těžce nesou.  

On ne. Moje žena taky vydělává víc než já a mně to nevadí. 

Výborně! To jste vyrovnaný muž! 

Byla jste u toho, když se zakládala ženská politická strana Rovnost šancí. Myslíte si, že je zapotřebí mít politickou stranu, která se bude zabývat výhradně tímto tématem? 

Myslím si, že je to dobrá provokace i dobrá služba. Na Islandu vznikla taková strana a když ženy získaly v parlamentu čtyřicet procent, sama se rozpustila. Zrovna tak si myslím, že je nutné, aby se uzákonily kvóty na procentuální zastoupení žen v parlamentu. Bez toho se nepohneme a ženy se do politiky nedostanou. Muži měli celá tisíciletí nezasloužené výhody a nikdo proti tomu neprotestoval, bylo to takzvaně normální. Ale normální je, aby o našem světě rozhodovala obě pohlaví, muži i ženy. Takže je třeba dostat do politiky ženy násilím. Proto se také dělají grantové projekty na podporu politického knowhow pro ženy, aby se naučily v politice pohybovat. Ale ne tak, aby kopírovaly chlapy, protože to by pak byly politici v sukních, to by nemělo smysl, že jo? Jak takové školení vypadá?  

Nevím. Nikdy jsem na žádném nebyla, ale vím, že existuje. Svět, to jsou napůl ženy a napůl muži a není možné, aby ho řídili jenom muži.Vy nevíte to, co víme my, vy necítíte to, co my. My upřednostňujeme jiné hodnoty.  

Počkejte, jaké jiné hodnoty máte na mysli? 

Naší základní hodnotou je život, a to ve všech formách. Kvalitní život dětí, matek samoživitelek, starých lidí, postižených lidí, sociálně handicapovaných. Život, to je taky planeta jako prostor k životu a ne jako děvka, kterou je třeba zneužít. Připadá mi, že pro tohle století, nebo pro začátek tohoto století, je nejdůležitějším tématem feminismus a ekologie. Naše společnost je nastavená na výkon, takhle to cítí muži, ti kohouti v parlamentu, propojení s mocenskými a finančními lobby. To prostě nejsou ženský hodnoty.  

Ale existují ženy, které se v tomto prostředí umí pohybovat naprosto suverénně, mnohdy třeba líp než chlap. 

Nevím, jestli máte na mysli opravdové ženy nebo muže v sukních.  

Loni v zimě jste vydala knihu, kterou už jste tady zmínila, O čem sní muži. Předtím jste natočila stejnojmenný dokument. Proměnil se v průběhu práce na filmu a na knize nějak zásadně váš vztah k mužům? 

Zásadně ne, ale proměnil se, protože jsem těm mužům soustředěně naslouchala, což jsem předtím nedělala. 

Proč ne? 

Protože mě baví se bavit se ženskejma. (Obrací se k publiku) Já nevím, dámy, jakou vy máte zkušenost, ale je to mnohem zajímavější. 

Mě taky víc baví bavit se se ženskýma. 

Že jo, to si myslím! (smích publika) Ono totiž chlapy i ženský víc baví bavit se se ženskejma. (Smích publika.) Na to jsem během těch rozhovorů taky přišla.  

To máme společné. (Smích publika.)  

Já jsem tu knihu o mužích pořád odkládala, až jsem si jednou řekla, dost bylo řečí, jak jsme diskriminované, je třeba, abychom s tím samy něco udělaly. Když vyšla první kniha, dostala jsem desítky dopisů žen a některé  mi napsaly, že na základě četby rozhovorů se rozvedly. A já z toho měla radost.  

Radost? 

Protože opustily tyrana. Osvobodily se, po dlouhém trápení a váhání se rozhodly jít pryč, protože život s tyranem nemá smysl. Moje přítelkyně z knih jim dodaly kuráž, příklad, že je možné být svobodným člověkem. Dostaly impulz a řekly si, jsem člověk, mám svou cenu, chci být svobodná a žít důstojně. Když jsem se později konečně přemluvila, že udělám rozhovory s muži, vybrala jsem si takové, o nichž jsem věděla, že přemýšlejí o vztazích, o životě a o sobě. A zjistila jsem, že nejsou všichni chlapi machisti, a že je nemůžu házet do jednoho pytle… 

Vždyť to říkám od začátku! (Smích publika.) 

…že jsem jim možná přikládala kolektivní vinu a kolektivní vina je nesmysl. Takže najednou jsem s těmi muži musela mluvit a zjistila jsem, že přemýšlejí. Chci říct, že jsem si vybrala ty, kterým leží na srdci vztahový život, že přemýšlejí o vztazích, o lásce a o své identitě. A z toho jsem, měla radost, bylo to nečekané poznání. Jsem ráda, že jsem udělala krok správným směrem. A myslím si taky, že muži prožívají těžkou krizi, jak jsme o tom mluvili na začátku. Uvědomila jsem si, že by bylo dobrý, dokonce nutný, abychom se spolu začali bavit, vést seriózní dialog, toho věčného škádlení mezi mužskými a ženskými bylo dost. Ale nemyslím rozhovor jenom v rodině, ale i ve společnosti. Aby už se konečně vedl společenský diskurz na téma rovnoprávnosti mužů a žen. Něco jiného je život v partnerství, v manželství, předpokládám, že tam se budeme trápit pořád, protože nedorozumění mezi mužským a ženským světem se bude konat až do skonání věků.

Teď mě to mate. Když přistoupím na váš slovník vy – my, tak na jednu stranu říkáte, my ženy se musíme bránit proti tyranovi, proti patriarchátu a stavíte se do role oběti, na straně druhé říkáte, my ženy vám mužům dovolíme to a to a mluvíte z nadřazené pozice. Teď v tom mám trochu… 

… bordel. 

Bordel. 

No jo (obrací se k publiku), co mám dělat s tím chlapem? (smích publika). 

Stačí, když mi to vysvětlíte. 

Ach bože, to, že ženy vládnou v kuchyni, to není žádný velký vítězství, protože z té kuchyně se to do parlamentu a do vlády nedostanou. Ty dva světy se musí propojovat, muž se musí vrátit do rodiny a žena musí vyjít do veřejného prostoru. Skutečnost je taková, že my ženy jakožto takzvaně slabší pohlaví jsme silnější, my nejsme chudinky, vy jste chudáci (smích publika) a my vám chceme pomoct, abyste se našli a byli šťastní. Protože vy nejste šťastní!  Ale já… … vy jo, vy jo!  

Vy mě dostáváte do pozice, kdy se najednou cítím tak sám! (Smích publika.)  

Já k vám mluvím jako k lidstvu! (Smích publika.) Vy muži nejste šťastní. Ale stejně je zajímavý, jak se ten patriarchát drolí. Ale pro mě se drolí pomalu. U nás v Čechách jsme promarnili celou druhou polovinu 20.století. V devatenáctém století emancipace žen začala současně s obrozením, byly tady úžasné ženy, od Boženy Němcové přes Magdalénu Dobromilu Rettigovou, Karolínu Světlou a Elišku Krásnohorskou k Masarykovi a jeho ženě Charlottě, k Vojtěchu Náprstkovi až k Františce Plamínkové a Miladě Horákové. Pak to zničily ty dvě totality. Vždycky si říkám, jak ty ženy v 19.století musely trpět, přestože byly chytré a osvícené. Například Rettigová, kterou známe skoro jenom jako kuchařku, napsala v jednom dopise větu, která je fascinující, když si představím tu matronu Magdalénu, že si ji navždy budu pamatovat: Já kdybych nyní opět děvče dvacítileté byla, spíš bych se z nejvyšší skály do nejhlubší propasti než manželovi vrhla. Tam bych nalezla okamžitou smrt, kdežto v manželstvě znenáhla, tak jako by jen denně jedným špendlíkem upíchnutý, člověk umůčen umírá. 

Kde jste se to naučila? 

To jsem se neučila, prostě si to pamatuju, protože jsem objevila, že kuchařka Magdaléna trpěla patriarchátem ještě víc než my. Myslím si, že ženy se mnou souhlasí ne proto, že by podle Rettigový vařily knedlíky, ale že jí velmi dobře rozumí.  

Pro koho v tom případě Rettigová svou kuchařku napsala? 

(Pauza.) No pro ty ženy, co neměly žádnou jinou literaturu. Aby něco četly.  

Chci se ještě vrátit k vaší knize O čem sní muži. Jaké jste zaznamenala ohlasy? 

Mně se stalo, že jsem v té knize omylem nechala na sebe kontakt… 

Ano, já jsem ho v tiráži objevil… 

A říkal jste si, že jsem se zbláznila, ne? 

Tak nějak. 

Já jsem do tiskárny posílala svou filmografii, kde byl i tenhle kontakt, který jsem zapomněla vymazat. Když to pak vyšlo, byla jsem zděšená a říkala si, tak teď mi budou psát úchylové a anonymové… 

A? 

Ono se to nestalo! Píšou mi ženy, ale píšou i muži.  

Co vám píšou? 

Že jsou rádi, že si to přečetli. Fakt. Všechno zlé je pro něco dobré, měla jsem z toho radost.

Napsal vám někdo i negativní reakci? 

Ne.  

Jenom pozitivní? 

Člověk se dozví jenom ty pozitivní. 

Někdo může napsat taky schválně něco jedovatého. 

Když se veřejně angažujete, musíte s tím počítat. A já jsem se už naučila, že když mi někdo řekně něco zlýho, je to jeho problém, ne můj. A nakonec jsem byla šťastná, že jsem ten krok udělala, že mě moje nakladatelka donutila, abych se nebála, abych s muži začala vést dialog. Ta kniha pak byla čtyři týdny na prvním místě na žebříčku knihkupců, a musím říct, že jsem to vůbec nečekala. I pro moje muže, myslím, byl zážitek vést soustředěný rozhovor na téma jejich postoje k ženám, tudíž k životu. Jeden z nich mi řekl, že si připadal pak čistej jako po zpovědi. Myslím, že tohle muži často neprožijou. My ženy si všechna trápení vypovíme u kafe. 

Kde jste přišla na to, že se chlapi mezi sebou nebaví? Bavíme se!  

A o čem se bavíte? O fotbale? 

Proč zrovna o fotbale? 

A o čem se bavíte? 

O nejrůznějších věcech. I o ženách samozřejmě. 

Fakt? 

No ano. 

Já myslela, že se bavíte jenom o fotbale.  

Mě fotbal zrovna moc nebaví. 

Tak o hokeji. 

Dnes jsme prohráli. 

No, prohráli jsme. Se Švýcarama. 

Vy jste se koukala? 

Nekoukala, koukal se můj syn, a tak jsem se to od něj dozvěděla. (Povzdechne si.) Se Švýcarama, no.  

Vás to mrzí? 

Mrzí. Protože jsem se jako holka na hokej dívala, hlavně když jsme hráli s Rusama. Potřebovala jsem mít tu vlasteneckou radost, že jsme je porazili. Na druhé straně musím říct, že to, kolik muži dávají času a energie hrám a kvůli tomu zanedbávají své děti a ženy,  mi připadá zdrcující. 

Někteří své děti berou s sebou. 

Cože? 

Že někteří své děti berou s sebou. 

Vy říkáte, že berou děti. Ale oni s sebou berou určitě jenom syny. Protože ženské od podstaty nejsou vášnivé hráčky. Ženské jsou praktické. Těm jde o takové maličkosti, jako je život. Zatímco chlapi si musej hrát!  

Ale i hra patří k životu. 

Ano, ale chlapi si hrajou a žena to za ně potom všechno vyžere, všechno udělá a zařídí. Ale abych nebyla nespravedlivá, to mužské hráčství je v některých aspektech života  důležité. Z riskování se rodí odvaha, a z té pak rostou záchranáři, ti odvážní muži, kteří nás zachraňují (smích publika). K takovým profesím, jako jsou záchranáři, potápěči, hasiči a lékaři to patří, ty já miluju. Tehdy se smiřuju s mužským hráčstvím a riskováním. Ale když se to zvrhne a chlap už vůbec neví, že má nějakou ženu a děti a má v telelvizi jenom ten sport… Že by se chlapi dívali na Felliniho, to asi moc ne. 

Jak tohle můžete říct?! 

No ježíšmarjá! 

Fellini patří k mým oblíbeným režisérům, v Levných knihách teď vychází celá řada jeho filmů. 

No jasně. 

No tak to neříkejte.  

Vždyť jsem vám říkala, že nejste typický muž.  

V tom případě se pak celý život nepohybuju v typicky mužském prostředí, a to se mi nezdá.  

Já myslím, že mám víc kamarádek, než máte vy, takže já už mám nějaký statistický průměr.  

A nemyslíte si, že je to třeba otázka generační? Že nešťastných žen je víc v generaci vaší? 

Často mluvívám s holkama, kterým je kolem třiceti, jsou to většinou vysokoškolačky, a ony se bojí vstoupit do manželství, protože nechtějí žít jako jejich matky. Já vím, že ti kluci jsou už dneska jinde, ale ne všichni. Jestli je někdo totalitář nebo demokrat, to nemusí být dané ani výchovou, ani společností, ve které se pohybuje, ale záleží na tom, jestli mu to myslí a cítí. Konflikt na téma rovnoprávnosti žen s muži se neodehrává mezi muži a ženami, ale mezi lidmi, kteří chtějí staré pořádky a těmi, kterým to myslí, jsou svobodomyslní demokrati, a vědí, že už to takhle dál nejde, aby žili ve společnosti, kde jedni jsou ponížení a druzí povýšení. 

Ale takoví jsou jak mezi muži, tak mezi ženami. 

Vždyť říkám, že ta hranice není dána pohlavím. Jsou lidé s originálním viděním světa a pak ti, kteří jen přebírají staré recepty.   

Tak to rád slyším. 

To jsem ráda. (Smích.) Aspoň něco.  

Na obálkách vašich čtyř knih máte fotografický portrét. Na té poslední, O čem sní muži, máte mnohoznačný pohled. Na co jste myslela? 

Fotil mě jeden mladej kluk… (Smích publika.) A hlavně jsem nevěděla, jak se tvářit. Když šlo o chlapy, tak jsem nevěděla, jestli mám být přísná nebo koketérní… Nemohla jsem se rozhodnout. 

V tom vašem výraze je všechno, všechny tyto polohy. 

Že jo? 

I ta koketní. 

Ta koketní taky, že?  

I ta tam je. (Smích publika.) 

(s povzdechem) No…  

Vám to vadí? Vždyť je to normální. 

Já jsem celoživotně s chlapama koketovala, teď se mi zdá, že už s nimi nekoketuju. Už mě to unavilo. 

Ale z té obálky…  

Myslím, že takové to mužsko-ženské jiskření je něco interesantního, protože co může být v životě krásnějšího než mužskoženská přitažlivost? Ale ta koketérie je jen zamilovanost, je to drogové opojení, a když nenastoupí opravdová láska, přijde jen zklamání a bolest. Určitě to opojení za to stojí, ale k životu to není. Mně dojímá autentická láska, která je pevná a přátelská. 

Kdyby za vámi přišel některý váš kolega nebo kolegyně a řekl, Olgo, chci o tobě natočit dokument O čem sní Olga Sommerová. Šla byste do toho? 

Kristova noho!  Šla byste do toho? Samozřejmě že ne! Proč ne? Až mi bude osmdesát. Pak už mi bude všechno jedno (smích publika). 

Proč byste do toho nešla teď? 

Nechci. Já jsem se dala jenom svojí dceři v (Ne)cenzurovaných rozhovorech a to nebylo o mně, to bylo o našem vztahu. A tam jsem měla jednu jistotu: že si ty (Ne)cenzurovaný rozhovory zcenzurujeme doma.  

Tak jste cenzurovaly obě? 

Cenzurovala Olga, já jsem ten film dostala naservírovanej a nezcenzurovala jsem tam ani půl slova. Ale tu možnost jsem měla, a to bylo osvobozující. Říkaly jsme si, že když máme tu šanci, že jsme obě dvě filmařky a máme doma kameru a máme takovej interesantní vztah, že o tom vztahu můžeme něco říct. Není obvyklé, aby spolu matka s dcerou mohly udělat film, takové home video. (Podívá se do publika.) Olinko, doufám, že jsem tě neurazila, víš, jak to myslím. Říkala jsem si, že je to může být film o solidárním ženském soužití, přestože v tom filmu řvu jako fúrie a nechovám se k dceři vždycky jako k dospělé bytosti. Jeden pan doktor mi napsal, že moje dcera mě bezmezně miluje a já jsem na ni tak zlá, že na ni řvu a jsem strašná matka. A to není pravda. Já ji miluju taky bezmezně.  

Všiml jsem si. Dokonce se mi zdá, že jste na sobě závislé. 

Protože spolu žijeme v jednom bytě. Ale já vím, že musím své děti pustit, že nejsou můj majetek. 

Budete toho schopná? 

Já si ráda odpočinu. Děti nejsou můj majetek, ale jsou moje největší bohatství. Jenom na nich požaduju, až budu stará a chudá, aby mi kupovaly červený víno a benzín. (Smích publika.) 

V dokumentu vaší dcery jsem čekal, když měl takový zajímavý název, že bude otevřenější. Na začátku zmiňujete Jana Špátu a čekal jsem například, že budete o vašem vztahu k němu mluvit. A musím přiznat, že mi to tam chybělo.    

Vy jste nějakej zvědavej! My jsme netočily reality show! A říkám vám, že až mi bude osmdesát, tak všechno řeknu. Teď nechci mluvit veřejně o intimních věcech. Vážila jsem si toho, že moje přítelkyně v mých knihách mluvily upřímně o svých vztazích, ale já sama toho nejsem schopná. V intimitě kavárny přítelkyním řeknu o sobě všechno. Nebo do telefonu. To by byly sebrané rozhovory, kdyby to Telecom odposlouchával a vydal. To by byl bestseller. 

Máte potom právo ptát se na intimní vztahy ostatních? 

Mám na to právo, mám. Já nemusím dělat totéž. Mám to právo, je dané z podstaty mé profese.  

Jste narozená ve znamení Lva. Jste typická Lvice? 

Jsem. Až na ty deprese, co mě občas dostanou - to není lví, ale jinak jsem typický Lev, král zvířat, třeba ta hříva, podívejte se…(prohrábne si vlasy). Vy jste na horoskopy? 

Na horoskopy moc nejsem. Ale váš jsem si četl. (Smích publika.) 

Jaké horoskopy myslíte? Ty vážné? To vám musí udělat astrolog.  

Pročítal jsem si knihu Sluneční znamení. A hned v prvním odstavci se píše, že typická žena, narozená ve znamení Lva, si pečlivě uchovává fotografie všech mužů, kteří prošli jejím životem.  

Fakt? (Smích publika.) 

Jste i v tomto ohledu typická Lvice? 

To je docela inspirativní, co jste mi teď řekl! (Smích publika.) Budu se muset podívat do svých archivů! (Pauza.) No, tak uchovávám si fotografie. Já miluju fotografie. Teď jsem trochu utekla od otázky, ale mám doma takový rám a v něm strom života naší rodiny, od babiček a dědečků přes mou matku a otce a sourozence. A jsem tam já a jsou tam oba moji manželé. A moje děti. Miluju fotografie a vždycky, když jsem si představila, že by měl přijít požár nebo povodeň nebo že bych musela emigrovat, tak by mi bylo ze všeho nejvíc líto fotografií.  

Kdybyste si v duchu prošla všechny muže, kteří prošli vaším životem, měli něco společného? 

(Do publika.) Už jde do bulváru. (Smích publika.)  

Co je na tom bulvárního? 

Tak já měla dva manžele a několik milenců a… (Pauza.) Kristepane, co mi to dáváte za otázky? Myslím si, že muži, kteří prošli mým životem, museli být inteligentní a tvořiví. A vtipní. Víc k tomu nemůžu říct. Inteligentní, tvořiví a vtipní, to už je dost na jednoho chlapa. (Smích publika.) 

Ono je to dost i na jednu ženu. 

Cože?! (Smích publika.) Ženy jsou v celosvětovém průměru o tři procenta inteligentnější.

Nevěřím na průměrné hodnoty! (Smích publika.) 

Teď jsem četla nějakou statistiku, že ženy touží po mužích vtipných, zatímco muži o vtipné ženy nestojí, to má celkem logiku. 

Olgo, kam na to chodíte?! 

Čtu noviny. Takže inteligentní, tvořiví a vtipní.  

Máte ráda sebe jako ženu? 

Jsem ráda, že jsem žena, ale to nebylo odjakživa. Když jsem byla malá, tak jsem chtěla být kluk. Už tehdy jsem cítila, že kluci jsou zvýhodněni, viděla jsem to, měla jsem dva bratry. Teprve později jsem zjistila, že být ženou je nesrovnatelně zajímavější, je to větší dar. O tom vy nemáte vůbec ponětí, protože jste to neprožil. Ale trvalo mi hodně dlouho, než jsem samu sebe začala mít ráda. To jistě prožila spousta žen, které znám, je to společenský fenomén na celém světě, zvláště pak v českých zemích. O tom jsem mluvila na začátku, jak jsme vždycky byly ty poslední, co jedí až zbytky jídla v kuchyni, až když se panstvo nají, když to řeknu obrazně. Láska k sobě, to je něco důležitého, to je něco nezbytného. Trvalo dlouho než jsem to bytostně pochopila. A dokonce si nejsem jistá, jestli jsem se to naučila dodnes. Přišla jsem na to, že dcery odezírají od matky její chování a ne to, co jim říká. A když vidí, že matka se chová, jako kdyby se neměla ráda nebo že posluhuje nebo že na sebe nemyslí, tak je pak zbytečné dcerám kázat, že mají mít sebevědomí. Když mi bylo čtyřicet, přišla revoluce a já jsem taky revoltovala. Měla jsem to načasovaný přesně s výbuchem té společenské a politické svobody. A tehdy jsem zjistila, že už pro mě neexistuje cesta zpátky. Uvědomila jsem si, že nemůžu dál snášet názory patriarchálních fosílií a z toho vyplývající chování mužů a žen, diskriminace žen ve společnosti a v domácnosti, že se proti tomu musím postavit, jinak si budu nevěrná. A protože jsem měla možnost dát svůj postoj světu na vědomí skrze své filmy, začala jsem o tom taky nahlas mluvit. 

Ted mi řekněte, jste šťastná? 

Jsem šťastná.  

Co je pro vás štěstí? 

(Pauza.) Štěstí je, když má člověk schopnost radovat se. V mé oblíbené Prodané nevěstě se zpívá – Láska jediná radost. A já vím, že kromě lásky je to ještě tvorba. Chtěla bych být ještě šťastnější v tom smyslu, že bych chtěla mít sebe víc ráda, víc na sebe myslet, protože když se podívám na svůj dosavadní život, pořád jsem myslela jen na druhé a to není dobře. Člověk, zvláště žena musí myslet na sebe, však to víte – miluj bližního svého jako sebe sama.  

Kdy jste si naposledy udělala nějakou radost? 

(Podívá se do publika.) Dneska. Šla jsem se psem do Stromovky. Strašně to tam klouzalo a musela jsem opatrně našlapovat. Myslela jsem na sebe, abych sebou nešvihla, protože pak bych třeba byla chromá a nemohla udělat nic pro své bližní. Takže dneska jsem si udělala radost se psem, se svou dcerou a se svým synem. To stačí, ne? A zítra jdu do střižny, tak bude zase radost, protože střižna je takový největší vzrůšo z celého filmování, to je tvorba, volná jízda. Při natáčení se raduju ze setkání s lidmi, ale přece jenom mám nervy, jak to dopadne. Ale ve střižně si už jenom hraju. 

Jaký točíte film? 

Točila jsem Michala Horáčka do dokumentárního cyklu Třináctá komnata, a to proto, že jsem chtěla poznat kdo je ten člověk, co píše ty originální texty. Když chci někoho poznat, tak o něm natočím film.   

Myslíváte na smrt? 

Prosím? 

Myslíváte na smrt? 

Vidíte, jak jsem vám nechtěla rozumět, po freudovsku. Myslím na smrt. Myslím a musím říct, že v loňském roce kolem mě poletovala smrt až příliš. Když mluvím o smrti v negativním slova smyslu, tak mluvím o předčasné smrti, ne o tom, když starý člověk chce jít nahoru. A bylo kolem mě tolik smrti, že jsem se rozhodla, že natočím film o rodičích, kteří přežili své děti. To považuju za největší tragédii, která by mě mohla v životě potkat. Mojí mámě umřeli dva synové, jednoho z nich, svého bratra jsem poznala a třeskutě jsem ho milovala. Tak jsem si řekla, že se s tímhle tématem, které je pro mě tak děsivý a krutý, chci poprat a chci to udělat proto, abych ty, kteří to prožili, posílila duševní silou těch, kteří to statečně přijali. A protože se to může stát nám všem, beru to jako připomenutí, že smrt kolem nás neustále krouží a určuje hodnotu života. Proto je život tak krásnej, protože je konečnej. A přestože umřít ještě nechci, musím říct, že jsem měla krásnej a vzrušující život, měla jsem i kliku, a kdybych náhodou měla umřít, řekla bych si, bylo to krásný a bylo toho dost. Sbohem a šáteček. 

Před lety jste půl roku nepracovala a starala se o svou umírající maminku. Člověk ze zkušenosti ví, že bezprostředně po smrti svých nejbližších má pocit, že jim během života nedával dostatečně najevo, jak je má rád a že jim neříkal ty důležité věci. Zažila jste si sama, po tom intenzivním půlroce, podobný pocit?

 Já měla se svou mámou výjimečný vztah, my jsme se milovaly. Ona byla úžasná, byla pro mě jediným člověkem, kterému jsem mohla říct cokoliv a nemusela se kontrolovat, jestli zrovna neříkám nějaký blbosti. Ona mi dala bezpodmínečnou lásku, a to jsem vlastně nikdy v životě s nikým jiným neprožila. Ten poslední půlrok jejího života byl pro mě hrozně důležitý. Řekly jsme si některé věci, o kterých jsme nikdy předtím nemluvily. A jeden rozhovor, na který nemůžu zapomenout, mě dojal. Když jsem jí řekla, že je pro mě nejdůležitějším člověkem na světě. Ona tomu nechtěla uvěřit. Pro mě bylo důležitý, že jsem s ní byla, že jsem s ní byla v okamžiku smrti, a že umřela doma. Celý život jsem se bála, že ji ztratím, a nakonec to bylo dokonce krásný, to setkání s majestátem smrti, když jsem ji předala nebi. Vždycky na Štědrý večer se dívám na film, který s ní natočil můj syn, ale já nepláču, já se směju, protože máma byla vtipná. Horší bylo, že mě smrt navštívila opakovaně. Umřela máma a rok na to Petr Lébl, kterého jsem milovala jako bratra. Ta předčasná smrt pro mě byla šlupka. Tehdy jsem si řekla, musím se naučit ty své milované lidi pustit. 

Olgo, celý svůj profesní život točíte filmy. Co jste se prostřednictvím svých filmů o sobě dozvěděla? 

(Pauza, podívá se do publika.) Ach jo. Určitě jsem skrze lidi, se kterými jsem točila, rychleji vyzrála. Protože té bolesti a všeho trápení, co jsem potkala, bylo hodně. A těch lidí taky, od těch obyčejných až po ty slavné. Když jsem pak viděla, jak jsou ty lidi ke mně vstřícní a že mě mají rádi, dozvěděla jsem se, že jsem hodná.