Život je na prvním místě (rozhovor s Robertem Fulghumem)

Robert Fulghum se narodil  v roce 1937. Prošel pestrými životními zkušenostmi: působil jako folkový zpěvák nebo pastor, byl i kovbojem, barmanem, obchodním agentem. Řada jeho textů vznikla pro potřeby jeho pastorační činnosti. Jeho první kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, vyšla v roce 1988, česky poprvé v roce 1991. Vřelého ohlasu se dočkaly i další Fulghumovy knihy. Opakovaně se v nich projevuje jeho humorný pohled na svět, úspěšná snaha nazřít každodenní dění z nového úhlu, nalézt podstatné ve zdánlivě marginálním. Robert Fulghum napsal řadu dalších knih, které postupně vyšly i v češtině zásluhou překladatele Jiřího Hrubého. Sem patří i několikadílný román Třetí přání, který měl svou světovou premiéru v českém jazyce. Autor od té doby pravidelně navštěvuje Prahu a své české čtenáře. Následující interview je přepis Scénického rozhovoru ze Švandova divadla.

Robert Fulghum hostem ve Scénických rozhovorech ve Svandove divadle.archiv autora

Pane Fulghume, za svůj život jste absolvoval spoustu rozhovorů. Poskytujete je rád, nebo je to spíš profesní nutnost, když uvádíte na trh novou knihu? 

Je to součást mé práce. Je to něco, čím jste jako spisovatel čtenářům svých knih povinován, prostě to k této práci patří.  

Byl jste hostem známé talk show americké moderátorky Oprah Winfreyové. Čím je tak výjimečná? 

Tady musím vysvětlit určité souvislosti. Když jsem vyrůstal, když jsem byl kluk, byla Amerika země, kde spolu bílí a černí nemohli žít, nemohli spolu jíst, ani chodit do školy. A teď, když jsem zralý muž, uvádí nejpopulárnější televizní talk show černoška, která vyrostla v chudobě, a stala se jednou z nejznámějších Američanek.  A to není všechno, i naše ministryně zahraničí, jmenovaná republikánským prezidentem, je černoška. Pro mě je tohle znamení, že pokrok lidstva je možný. A to je dobře. 

A teď zpátky k otázce. Čím je Oprah Winfreyová tolik výjimečná? 

Je sama sebou. Začínala z ničeho, a teď je slavná. A vážená. Moje žena vedla kliniku, která zaměstnávala mnoho černochů. Když se dozvěděli, že jsem vydal knihu, moc je to nezajímalo. Ale když mě Oprah pozvala do své talk show, to už bylo něco! To pak říkali, koukněte se na něj, Oprah si ho pozvala do televize! Takže její pořad je velice důležitý. Oprah je v tom, co dělá,  vynikající, dává své práci maximum, ale taky svou prací říká, že je možné nemít nic, a přesto to někam  dotáhnout. To je pro každého Američana důležité. To je ten americký sen, víte? 

Je ve Spojených státech moderátor, u kterého byste rád vystoupil jako host? 

Vystupoval jsem ve většině z těch nejznámějších. Teď myslím především Larryho Kinga. Ten ve své práci skutečně vyniká, protože se opravdu pečlivě připravuje a soustředí se na svého hosta, nikoli na sebe. Někteří moderátoři, třeba Jay Leno, se snaží prezentovat hlavně sami sebe, a jejich host jim tak nějak pomáhá budovat jejich osobní důležitost, ale  pořady Larryho Kinga jsou opravdu zaměřeny na jeho hosty. A kromě toho je Larry King výtečný komik, i když se ve své show tak neprojevuje. 

Pojďme se teď bavit o vaší spisovatelské profesi. Vyprávěli vám rodiče pohádky?  

Nevyprávěli. Otec nebýval moc doma a maminka byla velmi, velmi ortodoxní křesťanka, takže mi v dětství vypravovala jen biblické příběhy. A já jsem si pak vybíral biblické postavy a vymýšlel si příběhy nové.  

Vzpomněl byste si teď honem na nějaký? 

Jeden se mi teď vybavuje. Víte, že v Bibli se píše o Jonášovi, kterého spolkla velryba. A jistě znáte příběh, v němž Ježíš z několika ryb učinil mnoho. Vymyslel jsem příběh o tom, jak Jonáš ulovil velrybu, rozřezal ji na kousky a těmi nakrmil lidi. Myslel jsem si, že takhle ten příběh vyzní líp. Některé věci mi osobně v Bibli chybí. Víme například, že Ježíš byl Žid, a také víme, že si Židé při stolování vyprávěli anekdoty. Jsem si jistý, že měl-li Ježíš lidskou podstatu, musel vyprávět skvělé anekdoty. A jedna z věcí, které Bibli chybí, je právě smích, protože k lidské podstatě anekdoty patří. Takže bych se rád dozvěděl, jaké anekdoty vyprávěl Ježíš. A jestli vyprávěl i nějaké košilaté. (Smích publika.) 

Kde se ve vás vzala touha vyprávět příběhy?  

Jako malý kluk jsem žil na ranči v Texasu. Neměl jsem žádné sourozence a nikde v okolí nebyly stejně staré děti, a tak jsem vyrůstal sám. Vymýšlel jsem si své vlastní povídky a byl jsem jejich prvním posluchačem, protože jsem si je taky sám nahlas vyprávěl. Když jsem je pak zapisoval, uložil jsem si, že nesmí zabírat víc než jednu stranu. Mnohem později jsem pak své příběhy dával číst lidem z kostela, přátelům, rodině a také svým studentům. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych z nich mohl udělat knihu, nikdy mě nenapadlo je vydat. Velký okamžik nadešel, když si mé příběhy začaly žít vlastním životem. Lidé si je předávali mezi sebou, až mi jednou jeden přítel z Atlanty poslal povídku s komentářem, že si ji musím přečíst. Ta povídka nebyla podepsaná, a když jsem si ji přečetl, zjistil jsem, že je ode mě. Takže samotná kniha pro mě není tolik důležitá jako spíš to, že moje povídky lidé čtou. Nejde mi o to, aby mě za příběh chválili, důležité je, aby ten příběh žil a lidé měli potřebu ho vyprávět.  

Takto nějak vznikla vaše prvotina Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole? 

Jednoho dne mi zavolala literární agentka z New Yorku s tím, že její dcera přinesla odněkud moji esej o mateřské škole a jestli prý mám ještě něco podobného. Tak jsem jí sdělil, že toho mám plnou krabici, velikou krabici, ale že to podle mě není dost komerční, aby se to dalo publikovat. Ale jestli se chcete na texty podívat, tak vám je pošlu. A na další psaní nemám čas, protože mám tohle léto v plánu něco jiného. Agentka můj soubor esejů přijala, upravila a do roka byl na prvním místě v žebříčku bestsellerů The New York Times. Uběhl další rok a kniha tam byla dál, tak jsem si řekl, že se ze mě nejspíš stal autor. Na spisovatelských setkáních  se mě ptají, jak to udělat, aby člověka vydávali. Já vždycky říkám, že moje odpověď je neuspokojí, protože vím pouze to, že když jsou na vás čtenáři připraveni, najdou si vás. A je to pravda. Po čase jsem si řekl, že bych se měl dát do práce, napsat další knihu a pomýšlet na spisovatelskou dráhu. Dodnes nepřestávám žasnout, pořád mi to všechno připadá jako pohádka. Někteří lidé celý život touží stát se spisovatelem, a když jim něco vyjde, je to pro ně úspěch. Ale když už žijete tak, jak se vám líbí, a máte přátele, jaké jste chtěli mít, pak je vydávání knih jen jakousi prémií; ne něčím, co má váš život teprve naplnit. I když jsem měl úspěch, mnoho dalších let jsem žil dál ve stejné čtvrti, ve stejném domě, měl jsem stejné auto, dokonce stejnou manželku a děti. A lidé se divili, jestli jsem normální. U úspěšných lidí se totiž očekává, že začnou bláznit. Odpovídal jsem, že mám, co jsem chtěl. Ale problém je o to nepřijít, protože sláva může být destruktivní. Prosím své přátele, aby mě upozornili, kdyby se jim zdálo, že mi sláva leze do hlavy. Chci být stále stejným člověkem, jako jsem byl. Moje vnučka, která je tu dnes s námi, se ke mně ani v nejmenším nechová jako ke slavné osobě, pro ni jsem prostě její starý dědeček, pomáhá mi zachovat si pokoru. A v České republice jsem měl navíc už dva zážitky, které mi nedovolí zvedat nos příliš vysoko.  

Jaké? 

Před svou autogramiádou jsem se jedné ženy zeptal, proč stojí takovou frontu? Na amerického spisovatele Roberta Fulghuma, odpověděla. Já na to: To jsem já! Podívala se na mě, podívala se na fotografii na přebalu knihy a řekla: To nejste vy, on vypadá mnohem líp! A pak jsem se ptal mé nakladatelky, proč si myslí, že se mé knihy prodávají. A ona na to, jestli prý chci slyšet pravdu: Protože váš překladatel píše daleko lépe než vy.  (Smích publika.)  

Poznávají vás lidi na ulici?  

Ano, ano. Včera večer, ne, předevčírem jsme s vnučkou popíjeli horkou čokoládu u okna v kavárně Slávie. Nějaká mladá žena čekala zrovna na tramvaj a rozhlížela se kolem. Když mě uviděla, vyvalila oči, přišla do kavárny s fotoaparátem a byla tak nervózní, že jí upadl na zem. Museli jsme ji nějak uklidnit, tak jí povídám, aby si mi sedla na klín. Vám na klín? Úplně se zděsila. Uklidňoval jsem ji, že na tom nic není, že nejsem duch, a tak si ke mně nakonec sedla a vyfotili jsme se spolu. Všude, kam jsme se s vnučkou šli najíst, nás lidi pozorovali. U vás jsou lidi vždycky milí a zdvořilí. Ale ještě nejsem tak slavný, aby mě nechali jíst zdarma. (Smích publika.) Zatím jsem vždycky musel zaplatit. Opravdu slavný jste teprve, až vám řeknou, že vaše útrata jde na účet podniku. Já za sebe musím ještě pořád  platit sám. 

Určitě jste přemýšlel, proč jsou vaše knihy tak úspěšné. K čemu jste dospěl? 

Myslím, že říkám nahlas spoustu věcí, o kterých jiní lidé přemýšlejí a které cítí stejně. Nejsem velký spisovatel, ba ani velmi dobrý spisovatel, ale mluvím o věcech, které veliká spousta lidí považuje za důležité. A pak mi říkají, taky jsem si to tak myslel, ale nevěděl jsem, jak to říct. Tohle je tedy podle mě ten hlavní důvod. Je to jako s tím povídáním o mateřské škole. Nepřináší nic nového, vypráví jen o tom, co všichni vědí. Ale důležité bylo říct to nahlas. 

Ve svých knihách se často obracíte na čtenáře, je z toho znát vaše potřeba komunikovat. Říkal jsem si, zdali to není právě tím, že jste vyrůstal o samotě.   

Každé mé psaní začíná tím, že jen tak chodím a povídám si sám se sebou. Potom ten příběh vypravuju pořád dokola svým přátelům. Takže ani můj román se obvykle nedostane na papír, dokud se o něj nepodělím s jinou osobou a nezískám nějakou zpětnou vazbu. Víte, člověk píše a publikuje právě proto, aby oslovil lidi, jinak byste se s tím neobtěžoval. Když už nějaký příběh napíšu, je to s vědomím, že už ho někdo vyslechl a nějak na něj reagoval - pochválil ho nebo se rozesmál. Psal jsem tak odjakživa. Na začátku stojí vždycky lidé.  

Do jednoho z e-mailů jste mi napsal: Mluvit o svém životě, který jsem žil před tím, než jsem začal publikovat, není žádný problém, ale mějte prosím na paměti, že jsem měl vždycky chuť žít natolik rozmanitý život, abych měl vždycky o čem vyprávět, a to dělám odjakživa. Znamená to tedy, že programově žijete tak, abyste mohl psát? 

Můj román, například, začal jako projekt určitého stylu života, kterým jsem chtěl žít. Věděl jsem, že to bude trvat deset let, protože bylo nutné navštívit mnoho míst a dělat mnoho věcí, které jsem nikdy předtím nedělal. Věděl jsem, že jestli to bude fungovat, vznikne kniha. A pokud ne, alespoň prožiju něco zajímavého, život se neztratí, ten je na prvním místě. Proto si myslím, že k tomu, abyste mohl napsat román, musíte napřed intenzivně žít. Nemyslím si, že je nutné žít dlouho. Důležité je žít do šířky a do hloubky. Nechci dospět ke konci svého života s pocitem, že jsem se snažil, aby byl co nejdelší. Chci vidět hloubku a šířku. Mé psaní je těsně spjato s mým životem.  

Znamená to, že jste při psaní svého románu Třetí přání zkoušel žít život všech tří hlavních postav? Nebo jak to vypadá konkrétně, když se žije materiál k románu?  

Každý z nás žije mnoho životů. Každý v tomto sále ve svém životě vystupuje na mnoha jevištích – jsme matky, otcové, tanečníci, milenci, zaměstnanci, popeláři, každý z nás zastává mnoho takových rolí. Myslím, že spisovatel si to jen intenzivněji uvědomuje a přemýšlí, jak by to mohl využít. Dnes tedy vedete rozhovor se spisovatelem, ale povídáte si také s dědečkem a otcem a každý z nich je odlišnou stránkou mé osobnosti. A když tohle umíte vyhmátnout a vyložit na stůl, udělat z toho umění, pak vás lidi berou jako spisovatele. 

Za svůj život jste vystřídal spoustu zaměstnání, mezi jinými jste byl barmanem, to bych od pastora nečekal. 

Tak tohle je pro mě velice důležitý příběh. Vyrůstal jsem ve velmi konzervativním světě, kde jste si nemohl dokonce ani koupit pivo. Nikde. Pak jsem odjel studovat náboženství do San Franciska a potřeboval si sehnat nějakou práci. Bylo mi pouhých jedenadvacet. Tehdy jsem zahlédl inzerát, že se hledá někdo do baru - krátká pracovní doba, velké peníze a hledali někoho poctivého, kdo sám nepije. Tak jsem si řekl, že tu práci vezmu a že to bude taková vzpoura. Stalo se. A tak jsem musel chodit do školy a zároveň se učit nalévat drinky oběma rukama. Žena mi říkala, že až to ve škole zjistí, budu mít problémy. Šel jsem tedy za naším děkanem a velmi útočně mu oznámil: Pracuju jako barman, co s tím budete dělat? On na to: To je báječné. A já: Prosím? Řekl mi: Jste mladý a domníváte se, že všechno víte. Bylo mi jednadvacet, takže jsem přirozeně věděl všechno. Potřebujete se toho o světě spoustu dozvědět, řekl mi. To, co potřebujete vědět, vás ve třídě z učebnic nenaučíme, to vás naučí jen život. Takže vezměte tu práci, poradil mi, a mějte oči a uši otevřené a každé pondělí mi přijdete povědět, co nového jste se o lidech dozvěděl. A tak to také bylo. Pracoval jsem tam celé tři roky, a byl jsem jediný, kdo absolvoval tu školu a zároveň vystudoval i barmanství. Byl to velice moudrý člověk. Když jsem mu vyprávěl, co jsem se naučil, říkával mi: Vy dobře neposloucháte. Nebo: Vy se nedíváte pozorně. To mi řekl ten první týden. Stejný člověk mi pak poslední týden udělil další lekci. Byl jsem bez peněz. Úplně švorc. Jedinkrát ve svém životě jsem neměl žádné peníze. Musel jsem psát diplomovou práci, takže jsem nemohl pracovat. Nakonec jsem tedy zašel za tímhle člověkem a oznámil mu, že jsem bez peněz. A on na to: To je báječné. A já: Co je na tom báječného? Řekl mi, že nemůžu pomáhat jiným, dokud nepocítím, jaké je to pomoc potřebovat. Nikdy jsme si nemysleli, že nás požádáte o pomoc, něco jste se opravdu naučil. Udělejte si rozpočet a my vám pomůžeme, navrhl mi. Pečlivě jsem tedy vypracoval úsporný rozpočet, předal ho jeho sekretářce a další den jsem si šel pro peníze. Sdělila mi, že děkan s mým rozpočtem nesouhlasí a že ho musím přepracovat. Řekl jsem si, že jsem nejspíš žádal příliš mnoho. Doma jsem vypracoval ještě daleko skromnější rozpočet,  plánoval jsem žít jen o vodě a ovesných vločkách, ráno jsem ho odevzdal - a nic. Celý rozzlobený jsem vrazil do jeho dveří a vyčetl mu, že mi přece slíbil pomoc! A on na to: Posaďte se. Chcete vědět, proč jsem váš rozpočet neschválil? To tedy chci, odpověděl jsem. Ze dvou důvodů, řekl. Do svého rozpočtu jste nezahrnul nic jen tak pro vlastní radost - jedinou sklenici piva, jediný film, ani knihu či květinu. Nic, co by vám přineslo radost. A také tam nemáte nic, o co byste se mohl rozdělit. Pomáháme jen lidem s lepšími hodnotami, než máte vy, řekl. A tak jsem další den rozpočet znovu přinesl, a tentokrát byl plný radosti, a bylo v něm něco na rozdávání. O pětadvacet let později za mnou přišel můj syn, že je bez peněz. Udělej si rozpočet, já na to. A on se rozzlobil, tak jsem mu to celé vysvětlil. Zavolej tomu muži a řekni mu, že si to táta pořád ještě pamatuje, požádal jsem ho. (Pauza, mluví dojatě.)  Z mého hlasu můžete slyšet, že to byl velice silný okamžik. Ten člověk věděl, jak mi může být užitečný - donutil mě přemýšlet. Když jsem pak pracoval jako učitel, často jsem na něj myslel a uvědomoval si, že není dobré studentům říkat, co mají dělat, že je lepší pomoci jim, aby si všechno rozmysleli sami. A tak je v mém rozpočtu vždycky něco pro radost a něco, abych se mohl rozdělit.  

O co se váš úsporný rozpočet rozrostl? 

Nikdy před tím jsem nebyl v opeře, šel jsem se tedy podívat na svoji první operu. A nikdy předtím jsem si nekoupil láhev šampaňského. Tak jsem si ho koupil, a když jsem se napil, vůbec mi nechutnalo. A tak jsem se o něj rozdělil. (Smích publika.) 

Jako barman jste míchal různé nápoje. Uměl byste to ještě dnes?  

Ano, uměl. Vždycky si říkám, že až se jednoho dne moje knihy přestanou prodávat, můžu se k tomu vrátit. Chtěl bych zase pracovat u baru. I proto, že barman vyslechne mnoho lidských příběhů. Mohl bych je pak sepisovat a ulehčilo by mi to tak práci. Lidé si myslí, že bary jsou plné opilců. Není to pravda. Lidé se tam prostě jen chovají přátelsky. A když jim nasloucháte, povyprávějí vám spoustu dobrých příhod. A některé z nich budou dokonce i pravdivé. (Smích publika.) 

Například? 

Příběhy, které si vybavuji nejlépe, mají většinou velmi vážný podtext. Nevím, proč lidé barmanům tolik důvěřují. Jedna žena mi vyprávěla, že má dítě s jiným mužem než s manželem, vylila si přede mnou srdce, svěřila mi celý příběh. Jak je možné, že mi tak věříte, ptal jsem se. A ona na to: Protože jste jediný člověk, který mě vyslechl. Pomyslel jsem si tehdy, že je to jako v kostele u zpovědi. Nikdy nevíte, kdy můžete být někomu užitečný. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Do té doby mi nikdo nic takového neřekl.  

Jedna z vašich studentek, kterou jste učil na škole výtvarnou výchovu, zveřejnila na internetu článek, z něhož jsem vybral tento citát: Ve Fulghumových hodinách jsem se naučila víc než jen výtvarné techniky. Naučila jsem se, že mám vždycky možnost volby a naučila jsem se dívat…  

Říkával jsem svým studentům: při mých hodinách se možná nenaučíte malovat a kreslit, ale chci, abyste byli schopni pozorovat svět otevřenýma očima, abyste vnímali sami sebe jako jeho součást. O to se snažím. Abyste uviděli obyčejné věci v novém světle. A také jsem jim říkával, že pravý umělec před ničím neodvrací zrak, nikdy neříká, že na to a na to se nebude dívat. Dívá se na všechno a všechno vidí. (Pauza.) A to je milé, že si to pamatuje.  

Ona si taky pamatuje, jak jste nechal po třídě kolovat lidský mozek. 

Ano. Připadá mi, že na nás, lidských bytostech, je jednou z nejúžasnějších věcí právě to, že mezi ušima máme půldruhého kila masa. Syrového masa. A v něm se ukrývá myšlení a zpěv a z osmdesáti procent je to vlastně voda. A je úžasné, co všechno se tam vejde. Když například začnu zpívat - poslouchejte, tohle určitě znáte (brouká Ódu na radost). Ve vaší hlavě, v tom mase, je Beethoven. Jak je to možné, to nevím, ale je to úžasné. Proto jsem chtěl, aby se nad tím mí žáci zamysleli. Nejdřív jsem jim přinesl kravský mozek, ale nefungovalo to, pak jsem přinesl játra, a zase to nefungovalo. Tak jsem si řekl, že obstarám opravdový mozek. Otec jednoho studenta pracoval na univerzitě v lékařském výzkumu. Přišel jsem do třídy s podnosem, odkryl jsem jej a všichni vyjekli. A pak jsem jim ho dal kolovat. Zrovna tohle máte všichni tady uvnitř. Já ne! Ozývali se někteří. (Smích publika.) Vy možná ne, souhlasil jsem. Pak jsem jim nosil mozek každý rok. 

Studenti vás prý ve škole oslovovali výhradně Fulghume. Proč?  

Protože Robert, moje křestní jméno, patří k těm nejběžnějším, a příjmení Fulghum je naopak velmi neobvyklé. Pro většinu lidí jsem tedy Fulghum. I pro své děti jsem Fulghum. (Smích publika.) Opravdu. Neptají se, kde je táta. Ptají se, kde je Fulghum.

Vaši čtenáři se často přou o správnou výslovnost vašeho příjmení. Je fuldžum jediná správná varianta? 

Ano, fuldžum, ale nevadí mi, když lidé mé příjmení vysloví špatně. Pokud to ovšem zní přátelsky. Jméno pochází z normanské francouzštiny a jeho původní podoba byla Foljambe. Jambe znamená francouzsky noha a fol je hloupý. Mé jméno tedy znamená hloupé nohy. Netuším, jestli můj prapředek měl nějakou nehodu nebo třeba rád tancoval, ale jmenuji se pan Hlouponohý. 

V knize Už hořela, když jsem si do ní lehal píšete, že být Fulghumem znamená být synem, být otcem, manželem, kamarádem, zpěvákem a podobně. Co dalšího znamená být Fulghumem dnes, patnáct let od vydání této knihy?  

Víte, stále se snažím učit něčemu novému. Například tancovat salsu. Neumím ji sice dokonale, ale zato ji tancuji s nadšením. Také jsem se naučil novým způsobem používat vodové barvy. A jsem větší a větší spáč. Mám-li být vážný, někdy říkám, že zastávám vládní úřad. Vy pracujete pro vládu, ptají se lidé. Odpovídám, že ano, že jsem občan své země. Platím daně, takže pracuji pro vládu. Ale nechci, aby to vyznělo jako legrace, je to prostě jeden z mých úhlů pohledu na sebe sama. Myslím si o sobě, že jsem zodpovědný člen společnosti a jako takový mám své úkoly. Volil jsem Kerryho. Pokud jste volili Bushe, je to  v pořádku, ale když mi někdo řekne, že nevolil vůbec, zlobí mě to, protože ze sebe vědomě dělá otroka. Proč si sám sebe tak málo váží? Roli občana prožívám velmi intenzivně. Jsem politik. Zabývám se lidskými životy. 

Co vás dovedlo na teologickou fakultu? 

Když jsem dospěl a dostudoval vysokou školu, ptal jsem se otce, co bych měl vlastně dělat. Otec mi poradil, to byl rok 1958, abych šel pracovat pro IBM, tam že je budoucnost. A měl pravdu, zrovna začínala éra elektroniky. Šel jsem tedy pracovat do IBM a člověk, který mě měl na starosti, se jmenoval H. Ross Parrot. Byl to velmi chytrý muž, nakonec kandidoval na prezidenta Spojených států. Asi po roce mi řekl: Vy tady nejste spokojený a nikdy ani nebudete, protože musíte nosit oblek a kravatu a pracovat od rána do večera. A dodal, že bych měl začít uvažovat o jiném zaměstnání. Vždycky jsem chtěl studovat náboženství, ale nikdy jsem se nechtěl stát knězem, který působí v kostele, chtěl jsem být mezi lidmi. Můj otec říkával: Ježíš nechodil v neděli do kostela, Ježíš nebyl křesťan, Ježíš nečetl Bibli. Pomáhal tak, že pracoval vedle normálních lidí. A tak jsem netrávil moc času v kostele, ale ve skutečném světě a dělal jsem to, co podle mě nábožensky založení lidé mají dělat – snažil jsem se být užitečný. Už v mládí jsem se zabýval lidskými právy. Účastnil jsem se třeba protestů proti válce ve Vietnamu. Můj náboženský život spočíval do velké míry v tom, že jsem se svými spolubratry sdílel světský život. Domnívám se, že psát texty s morálním podtextem je také morální čin. 

Jedna z vašich knih se jmenuje Od začátku do konce a vy o ní tvrdíte, že je pro vás nejdůležitější. Proč? 

Přiměla mě soustředit se na věci, které dělám každý den, které někdy přehlížíme a bereme je jako rutinu. Naše každodenní zvyky ale obvykle dávají našemu životu formu a řád. Když jedeme do práce, je to rutina a zvyk, ale v autě se nám v mysli často rojí důležité věci. Jsme sami, dopravili jsme se, kam jsme chtěli, ale nepamatujeme si, co jsme při tom viděli či dělali. Přemýšleli jsme. Ta rutinní činnost je pro nás velice důležitá. Každý člověk sbírá rituální předměty. Můžu vejít do kteréhokoliv domu a někde tam uvnitř, na toaletním stolku nebo v šuplíku, budou věci, které si schováváte. Pro mě nemají žádný význam, ale vy byste mi o každé z nich mohli vyprávět příběh. Tyto předměty jsou v jistém smyslu posvátné. Jsou bezcenné, a přitom mají nedozírnou cenu. A tak jsem svou pozornost soustředil na vlastní život, na věci, které každý den dělám, aby můj život měl řád, a pokoušel jsem se dělat je lépe, alespoň někdy. A vyzval jsem druhé, aby dělali totéž. Každé ráno, například, jako většina lidí vstanu, jdu do koupelny a cestou zpět se podívám do zrcadla. Nejsem učesaný, nemám vyčištěné zuby,  jsem zkrátka v surovém stavu, ale jsem to já. To je mé skutečné já. Jako mladý jsem si představoval, kolik ještě vyrostu. Ptal jsem se sám sebe, proč mám na obličeji pupínky? A co kdybych si nechal narůst vousy? Teď si říkám, kolik ještě přiberu a proč o různé věci přicházím? Teď se scvrkávám. Proč mám na rukou skvrny? Proč? Pupínky byly dost hrozné a teď mi naskákaly skvrny. Ale tohle děláme všichni. Pro mě je to taková komedie a zároveň meditace. Ale děláme to všichni, všichni, jak tady sedíme, ať v této chvíli vypadáme sebelíp. Představte si, že byste sem všichni přišli tak, jak jste vypadali dnes v sedm hodin ráno. To by byl zajímavý večer. Ale i v takovém stavu jsme to my. Na takové věci jsem se soustředil a vznikla z toho kniha.  

Máte nějaký oblíbený osobní rituál? 

Ano, mám. Vlastním čtyři útlé knihy. Ta první je Lao-c´v kapesním vydání. Druhá je dílo řeckého filozofa ze čtvrtého století, ta další je sbírka anglických limeriků a čtvrtá je prázdný zápisník. Každé ráno, téměř každé ráno jimi listuji, chvíli tiše sedím a pak zkouším něco napsat. Pokaždé se mi to nepodaří, ale není to nutné, je to jen takový záměr, abych se na chvíli zastavil a porozjímal nad velikostí života, nad tím, jak dlouho už lidstvo dělá to, co teď dělám já. Dalším rituálem je každé odpoledne si zdřímnout, je-li to možné. Na patnáct minut, na půl hodiny zavřu oči, déle to netrvá, a snažím se opět zastavit a ztišit se.  

Knížka o rituálech je velice osobní. Mnohem osobnější než ostatní vaše texty. Píšete v ní, že se narušil váš vztah k rodičům, který se už nedal napravit. Tento a ještě jeden moment v knize na mě působily jako hlavní důvod, proč jste knihu napsal.  

Pokoušel jsem se lidem sdělit, že každý v sobě nosí nějaký smutek. Kdybych mohl nahlédnout do životů všech, jak tady sedíme, jistě by se v každém našla nějaká bolest, zármutek či prohra. V každém. Takže když lidem prozrazuji, že tyto zážitky mám i já, jako bych říkal, všichni jsme stejní, jsme lidé z jednoho světa. Narodil jsem se rodičům v pokročilém věku, otec děti nechtěl a s matkou to bylo dost zvláštní. Měla tuberkulózu a slíbila Bohu, že jestliže ji vyléčí, bude mít dítě, které mu zaslíbí. A to jsem byl já. Vůbec jsem o tom nevěděl. Tohle zvláštní prostředí, které tvořil otec, jenž nechtěl mít děti - nezacházel se mnou zle, prostě jen se mnou nebyl - a matka, která porodila dítě, aby ho mohla zaslíbit Bohu, to byl pro dítě prazvláštní svět. Navíc nejsem typický křesťan, nemám tutéž víru jako matka a její rodina. Stát se unitářem bylo pro ně něco divného. Z nějakého důvodu si mysleli, že když unitář zemře, jeho tělo se dá zmrazit. Nevím proč. Přestali jsme se stýkat. A když rodiče zemřeli a měli pohřeb, dozvěděl jsem se to, ale už mi neřekli, kam je pochovali, takže dodnes nevím, kde leží. To je hodně zvláštní pocit. Každý máme v životě okamžiky, kdy musíme sami sebe obejmout (mluví dojatě), postarat se o sebe a být svým vlastním rodičem. (Pauza.) Je mi jich líto, je mi líto, že promeškali všechnu legraci v mém životě. Zemřeli asi před dvaceti lety a nejspíš si mysleli, že jsem k ničemu. A mně je líto, že o to hezké přišli. Ne že bych je nenáviděl, jen je smutné, že jejich život musel být takový, jaký byl. Takový život vás osobně buď zničí, nebo posílí. A já jsem, myslím, silný. Rozumím lidskému zármutku. Když někdo nemá v životě štěstí, můžu říct, že mu rozumím.  

Ve stejné knize je jiný dramatický moment, který má ale vlastně šťastný konec. Je to vyprávění o vaší dceři, kterou jste dali po porodu se svou první ženou k adopci, protože jste na dítě ještě nebyli vyzrálí. Po letech vás, když jste se stal známý, s pomocí jejích adoptivních rodičů sama vyhledala. Vzpomínáte na to shledání rád? 

Ano. Byl to velmi, velmi silný okamžik. Velice obtížně se jí to chápalo. Ale minulou sobotu spala u nás doma v Seattlu v mé posteli. Hodně se sblížila se svými skutečnými sourozenci, a jak vám potvrdí má vnučka, je s ní velká legrace. Dnes už patří k rodině. Takže to myslím skončilo happyendem. Nebylo to snadné, ale dopadlo to dobře. S mou první ženou jsme nějaký čas poté sami jednu dívku adoptovali. Naštěstí jsou si velmi podobné. Kdyby bydlely vedle sebe a nevěděly, že jsou příbuzné, skamarádily by se. Obě jsou silné ženy a mají se rády. Takže to skončilo dobře. Skončilo to dobře.  

V knize se zmiňujete mimo jiné o rituálech, jako je svatba. Jaká byla nejkurióznější svatba, kterou jste oddával?  

Povím vám, je to naprosto pravdivý příběh, který jsem ovšem nikdy nenapsal, protože mu nikdo nevěří. Chtěl jsem poznat život kolem divadla, ale nikdy jsem v žádném nebyl. V Seattlu jsme měli jedno velmi experimentální divadlo, které se jmenovalo The Empty Space. Řekl jsem jim, že jsem dobrý tesař a že pro ně budu pracovat zadarmo, výměnou za práci chci, aby mi dovolili pozorovat divadlo ze zákulisí. Byl to úžasný rok. Když kolegové zjistili, že jsem pastor a mám oprávnění oddávat, požádali mě o to. Jedna svatba se konala v kostýmech a na scéně ze Snu noci svatojánské, ta byla výtečná, ale nejbláznivější svatbu měla žena, která v Seattlu studovala pantomimu. V Americe potkala jednoho maďarského sochaře a zamilovala se. Přivedla ho do divadla a povídá, že chce svatební obřad, ale že manžel nerozumí anglicky a že by tedy chtěla něco beze slov. Co by to mělo být, ptal jsem se. Odpověděla, že chce, aby při obřadu drželi s manželem každý polovinu ocelového kruhu, a já při obřadu obě poloviny svařím k sobě. Chtěli to mít v divadle na scéně. Proč ne. Abych to zkrátil: jsme rozestavení asi na takhle veliké ploše, všichni v úžasné náladě. Nevěstina matka, velmi energická žena, přijela z Filadelfie, ženichova matka z Maďarska, a nikdy předtím v Americe nebyla. Tak takhle se to v Americe dělá, divila se. Všichni stojíme na jevišti, lidé z divadla stojí v pozadí, matky sedí vepředu a výtah přiváží nevěstu se ženichem. A já, museli byste mě vidět, jsem v černém obleku, ale abych se nepopálil, mám na sobě ještě svářečskou zástěru a masku. Přichází ženich s nevěstou ve svářečských zástěrách a přilbách, s planoucí svářečkou v ruce a před nimi je nainstalováno žluté okno, aby se lidé mohli dívat bez rizika, že jim žár poškodí zrak. Chcete-li si vy vzít tuhle ženu a chcete-li si vy vzít tohohle muže, povídám, pak uděláme tohle. Začali tedy… (imituje zvuky sváření). Já jsem pak spojený kruh vhodil do vody a zvedl nad hlavu. A bylo to! Řekl jsem, že je prohlašuji za manžele, a všichni přítomní zakřičeli Jóóó! Odsunuli jsme žluté okno a ženichovi svlékli svářečskou zástěru, pod níž měl smoking. Vypadal dobře a jeho maminka se tvářila moc spokojeně. Pak svlékli zástěru nevěstě. Měla pod ní typicky řecké šaty - velmi krásné, rovně střižené. A pod nimi - nic, což jsem zjistil ve chvíli, kdy jsme pustili větrák, aby se rozehnal kouř. Nevěstě šaty vyletěly až nad hlavu. A všichni udělali Áááááááááá. Dodnes všichni tvrdí, že to byla ta nejhezčí svatba, co kdy viděli. Jen nevěstina matka si možná dodnes myslí něco jiného. A matka ženicha se vrátila do Maďarska se slovy: Hádejte, jak vypadají svatby v Americe! Dobrá zpráva je, že i po pětadvaceti letech jsou ti dva stále spolu a ten kruh mají pověšený na zdi. Vždycky si při tom vzpomenu na všechna manželství, která jsem uzavřel, všechny snoubence, jejichž obřad proběhl přesně podle pravidel, a za rok, za šest měsíců skončil. A tenhle svazek, i když byl uzavřený za tak praštěných okolností, vydržel. A nikdo na ten okamžik nezapomene. Byla to velice úspěšná svatba. Ale nic podobného už se nikdy neopakovalo. A musím říct, že nevěsta měla nádherné tělo. (Smích publika.) 

Jako pastor jste ovšem chodil i k umírajícím lidem dávat poslední požehnání. Dá se na takovou situaci vůbec psychicky připravit? 

Připraví vás na to první zkušenost. Vzpomínám si, když se mi poprvé stalo, že držím něčí ruce, ten člověk se mnou hovoří a najednou... Najednou tam není. Tohle je život a tohle je smrt, říkáte si. Neuvěřitelný okamžik. Ale za čas se chováte jako lékař na operačním sále. Naučíte se, že má-li se uskutečnit dobrá věc, musíte se umět dívat na krev. Nejde o to, že se časem obrníte, prostě si uvědomíte, že v těchto situacích musíte být silný. Nikdy to není snadné, ale je to užitečné. Na práci pastora a učitele je hezké právě to, že vám umožňuje vidět odvrácenou stranu lidského života. Nevcházíte do domu ve chvíli, kdy vás pozvali na večeři a všechno je hezky upravené, ale když je někomu zle, když se umírá a pláče a kdy jsou všichni kolem nešťastní. Tyhle podněty mě nepochybně inspirují při psaní, protože můžu do jisté míry pravdivě psát o smyslu života. Je to čest, když vám někdo důvěřuje a podělí se s vámi o odvrácenou stranu svého života. Hodně se naučíte. Je neuvěřitelné, co člověk dokáže, když musí.  

Vy jste si nechal vykopat svůj vlastní hrob, že? Ano. Jaký to je pocit být u toho, když vám ho kopou? 

Ten hrob jsem si koupil ze zodpovědnosti. (Smích publika.) Všichni jednou umřeme, tak coby ne. Když si koupíte místo na hřbitově, vykopou vám tam díru. Tak jsem si řekl, že se podívám, kam jednou půjdu. Zúčastnil jsem se tedy kopání. Díra se pak vybetonuje a znovu překryje trávou. Nechal jsem se pak u ní vyfotografovat. Ten snímek mi připomíná, jak je život krátký a co s vámi jednou bude. Až jsem ten hrob koupil, uvědomil jsem si, že chci být zpopelněný. Takže teď vlastním velikou díru a malou schránku. A můj tchán, velice šetrný muž, se raduje, že má pro sebe konečně místo. V zápisníku mám takovou poznámku: Jednoho dne nebudete nikým a nebudete nikde, ale už jste tam jednou byli a nebylo to vůbec špatné. Vrátím se tedy tam, kde jsem byl před sto lety. Jestli něco existuje, v pořádku, jestli ne, taky v pořádku. Důležité je nebát se umírání a nebát se toho, že nebudeme žít. Občas si tam zajdu, na hrob si dám židli, sednu si na ni a zapálím doutník. Všichni mě považují za podivína. Ale je to příležitost potkávat se s lidmi. Ptají se, co tam děláte, a já jim odpovídám. Zatím se mi ale nepodařilo seznámit se tímhle způsobem s žádnými pohlednými děvčaty, většinou jsou to staří lidé. Ale jeden nikdy neví. (Smích publika.) 

V jednom z vašich textů taky píšete, že už přemítáte o tom, jak bude vypadat váš pohřeb. Máte už nějakou konkrétní představu? 

Napsal jsem svým dětem dopis, kde se říká, že všechno, co proběhne po mé smrti, je v rukách mých pěti nejlepších přátel. Nechci nic v kostele. Chci jen, aby mě nějak uložili do země, a pak chci mít oslavu, báječnou oslavu. Takže prostě jen obtelefonují mé přátele a řeknou jim: Je po něm, pojďme to oslavit. A to je všechno.