Václav Moravec: Považuji se za spontánního člověka (rozhovor)

Václava Moravce jsem poprvé zaregistroval jako velmi výrazného a sympatického moderátora vlastní talk show na tehdejší kabelové televizi Galaxie, kam si zval nejen politiky, ale především umělce a vědce. Posléze jsem pravidelně sledoval jeho diskusní půlhodinu Interview BBC a již řadu let si nenechám kvůli němu ujít nedělní OVM. V dubnu 2005 byl mým hostem ve Scénických rozhovorech ve Švandově divadle, to na něj přišlo padesát lidí. Když jsem jej spolu s novinářem Karlem Hvížďalou pozval 5. května 2008 na výroční rozhovor, kterým jsme tehdy završili pět let existence pořadu, bylo už vyprodáno. První rozhovor, který jsem s Václavem vedl, předkládám nyní na tomto blogu.

Václav Moravec v roce 2005 ve Scenických rozhovorech.archiv autora

Dobrý večer, Václave. Před hodinou skončilo živé vysílání vašeho pořadu Interview BBC. Kdo byl vaším dnešním hostem?

Velvyslanec České republiky při Evropské unii Jan Kohout, kandidát na premiéra ČR.

Polepšili bychom si?

Spíš jestli by si polepšil on. První otázka, kterou jsem mu kladl, byla, proč je ochoten vyměnit poměrně jisté místo českého velvyslance při Evropské unii za nejisté místo českého premiéra. Ale po plejádě premiérů, kterou jsme tu měli, si myslím… Nechci říct, že nemůže být hůř... (Smích publika.)

Mohlo by být líp?

Jsem nestranný. Pracuji v BBC a nemám názor. (Smích publika.)

Mohl byste stručně říct, co je životní náplní Václava Moravce?

Jsou to především tři věci: Pracuji v české redakci BBC, kde dělám každý den půlhodinová Interview BBC od půl šesté do šesti. Zadruhé je to práce pro Českou televizi, kde každou neděli moderuji pořad Otázky V.M. A třetí profesí je, jak to mám napsáno ve smlouvě, odborný asistent katedry žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Co učíte?

Vzdělávám nastupující generaci mladých novinářů. Učím úvod do etiky novinářské práce (smích publika), další předmět je… Co je na tom k smíchu? Vy si nemyslíte, že jsem vzor etiky novinářské práce, tak to můžu učit? (Smích publika.) Pak učím základy mediálního práva, což je má specializace, a rozhlasovou žurnalistiku. Jsem hodný učitel a mají mě rádi. V kolektivu jsem oblíben.

Možná tady dnes v publiku někteří vaši studenti sedí.

Ano. S hrůzou jsem zjistil, a teď nevím, jestli, Davide vy, nebo Švandovo divadlo, jste oblepili naši fakultu pozvánkami na dnešní večer?

To je práce naší produkce.

Tak to děkuji produkci, protože jsem visel i na mrazničce s bagetami, která je u nás na katedře. A jeden kolega kantor mi říkal, člověče, tady všude visí ty tvoje starý plakáty! On si totiž myslel, že to jsou ještě plakáty z voleb do Akademického senátu fakulty, jehož jsem členem.

Tak vy jste ještě v Senátu?

Ano, jsem v Akademickém senátu FSV UK.

A také redaktorem časopisu Svět rozhlasu.

Byl jsem členem jeho redakční rady. Je to odborný časopis, věnující se rozhlasovému vysílání a rádiu.

Pak tu mám ještě poznámku, že jste členem redakční rady Sdružení pro rozhlasovou tvorbu.

To platí částečně, nemám čas tam docházet, asi jsou na mě nahněvaní, takže to už zřejmě neplatí. Už mě asi z redakční rady vyškrtli.

Jak dlouho to můžete v takovém tempu vydržet?

Zatím jsem to vydržel rok a tři měsíce.

Rok se to vydržet snad dá, ale co bude tak za dva za tři roky?

Když už nebudu moct, tak dám vědět. (Smích publika.)

Kdy jste byl naposledy v kině nebo v divadle?

V divadle jsem naposledy dnes.

Ovšem pracovně, a to se nepočítá.

To je pravda. Víte, kdy jsem byl naposledy v divadle? V Národním divadle na Carmen s Dagmar Peckovou a to už tedy musí být takové dva roky. A kino se snažím navštívit tak dvakrát do čtvrt roku.

To stíháte?

Původně jsem chtěl říci osmkrát do roka, a pak ze mě vypadlo dvakrát a bylo mi trapné se opravovat, tak jsem řekl dvakrát do čtvrt roku. (Smích publika.) Stíhám to. A v kině jsem byl naposledy na filmu, jehož název ani děj si nepamatuju, tak to muselo být něco blbého. Poslední film, který si pamatuji, se jmenoval Tichý Američan. A poměrně často se dívám filmy na HBO. Naposledy jsem tak viděl černobílý film bratrů Coenových – Muž, který nebyl. Velmi dobrý film. A Hodiny s Meryll Streepovou. Taky vynikající. Dokonce jsem si koupil soundtrack, protože je takový mile depresivní. K politické situaci si pouštím Hodiny, kde je scéna s básníkem, který skáče z okna. Tak se snažím vciťovat. (Smích publika.)

Jak je to s četbou?

Čtu.

O tom nepochybuji.

Ale jsou to texty povinné. Z toho, co chci číst sám, tak abych byl ještě větší životní optimista, čtu vzpomínky Alberta Speera, ministra zbrojního průmyslu v Hitlerově Třetí říši. Jsou to jeho vzpomínky z věznice Spandau, které se jmenují V srdci Třetí říše To teď čtu tak po deseti stránkách za večer.

Před spaním?

Před spaním. Ono se po tom dobře usíná.

Zaznamenal jste od doby, kdy se objevujete na televizní obrazovce, nárůst popularity?

Zřejmě ano. Nedávno jsem jel v metru a jedna paní na mě začala přes celý vagón volat, pane Moravec, děláte to fakt dobře! A teď se na mě celý ten vagón podíval jako na exota. Dovolím si upozornit: Není to tak, že se jednou dvakrát objevíte na obrazovce a stanete se známým. Po tom roce a půl si lidi spíše říkají, znám ho, nebo ho neznám?. Dnes jsem si v samoobsluze u radia kupoval větrníky a jedna paní říká, jste to vy? A já říkám, ne, to je asi bratr. Takže občas se to stává, ale není to tak, že by mě lidé zastavovali a chtěli podpisy s fotografií.

Vy máte rád sladké?

V souvislosti s politickou novinařinou je to nezbytné. Budou-li se politické krize prohlubovat, nebudu už chodit do samoobsluhy, ale do cukrárny. V samoobsluze naproti BBC mají taky strašně dobré čokoládové dorty, to je nový sortiment, který ochutnávám. Dnes jsem jeden pozřel.

Před volbami jich možná přibude.

No právě.

V jednom chatu na internetových stránkách České televize se vás divačka Alice ptala, jestli jste zadaný. Dostáváte takových dotazů víc?

Nevím.

Co znamená to nevím?

Teď jsem se sám lekl mé možné odpovědi, až jsem ji spolkl. Občas takový dotaz přijde.

A co odpovídáte?

Že nemám čas. Což je pravda. Považuji za oázu klidu, když přijdu do prázdného bytu a nemusím nic a hlavně nikoho poslouchat. Totiž když neustále s někým komunikujete, věřte mi to nebo ne, opravdu jsem rád, když přijedu a v bytě je ticho, mohu si pustit Hodiny a nemusím nikomu odpovídat. Ale asi se to dlouhodobě vydržet nedá.

To si sám i vaříte?

Ne. Chodím do závodní jídelny v ČT. I v sobotu. Občas si říkám, mám si doma ušpinit sporák, nebo mám jet do ČT? V duchu si řeknu, že si tam stejně musím něco připravit, tak jedu do ČT se záminkou, že mám v televizi ještě práci, ale je to jen pragmatická úvaha, že si nechci zašpinit sporák, protože ho nemá kdo umýt. To je právě nevýhoda, když je člověk svobodný a sám. Strašně nerad umývám - navíc sporák! Vždy na něm zůstanou šmouhy, pokud nemáte ten keramický.

Kdo vám žehlí, taky sám?

To jsem netušil, že to tady dnes bude takhle o sporáku a žehlení. (Smích publika.) Připomíná mi to památný rozhovor Barbory Tachecí s Václavem Klausem, ve kterém ji řekl, ale to jsme si, paní redaktorko, nedomluvili. Říkal jste mi, že se budeme bavit o úrovni žurnalistiky.

Za chvíli.

Nevím, jestli je to na této košili vidět, ale asi takhle: Naposledy jsem žehlil zhruba před půl rokem. Takže já prádlo vyperu a rozvěsím ho tak, aby se nepomačkalo a abych ho pak nemusel tím pádem žehlit.

To jste se naučil ve Spojených státech? Dočetl jsem se, že jste tam trávil půl roku údajně jako au pair…

Ale to zkreslila novinářka!

Tak to teď můžete uvést na pravou míru.

Říkal jsem jí, že kromě jiného jsem v Americe kamarádce hlídal děti a z toho se stal titulek Moravec dělal au pair. A jak všichni novináři... Opravuji, jak my všichni novináři od sebe opisujeme, tak samozřejmě už v každém mém životopise, který přebírají ostatní noviny, stojí půl roku žil v USA a dělal au pair. Já jsem se tam zdokonaloval v angličtině a kromě jiného občas umýval zadečky dětem mé nejlepší kamarádky, která mě společně s manželem pozvala k nim do Chicaga. Bylo strašně zajímavé poznat život ve Spojených státech. Tam není zcela běžné, aby vám děti hlídali rodiče, protože rodiny žijí často daleko od sebe, víc autonomněji. Pro mou kamarádku a jejího manžela je kvůli dětem poměrně obtížné udělat si večer ve dvou, tak jsem je neustále posílal do divadla, do kina, a holkám jsem četl v angličtině pohádky. Dnes už bych to asi neuměl.

Pojďme teď tedy k vaší práci. Bezprostředně poté, co se začal vysílat váš diskusní pořad, přiznal jste v několika novinových rozhovorech, že se v roli televizního moderátora cítíte nesvůj a že váháte, jestli budete dále pokračovat. Nebyla chyba se takto veřejně přiznat?

Okolí mi říká, že je to chyba. Člověk, který pracuje v médiích, prý nemá přiznávat, že o sobě pochybuje. Přiznávám, že jestli mám nějakou vlastnost, která se mně osobně líbí, pak je to spontaneita. Považuji se za spontánního člověka, jsem čitelný. Na začátku jsem se svým pořadem v ČT spokojený nebyl a byla to pro mě poměrně traumatická doba. Pořad se nevysílal ani v dobrém vysílacím čase. Koho by zajímala politická diskuze v neděli o půl desáté večer. Když se na to kolegové novináři z Lidových i jiných novin ptali, tak jsem jim upřímně odpovídal. A Ondřej Hejma do Reflexu napsal něco o „šílené dekoraci“ Moravcova pořadu, kterou jako by si moderátor vyřezával pilkou lupenkou.

Vy to umíte skoro zpaměti.

Mě se kritika opravdu dotýká. (Smích publika.) To přijdete do ČT, tam vám vymyslí studio, začnou vás oblékat, vizážistky vám začnou radit, jak máte vypadat, pak se najednou ocitnete ve studiu a říkáte si, to je hnusný studio, a v tom to Hejma pojmenuje. Všechno si to přečetl generální ředitel ČT Jiří Janeček, doufám, že tady nemá zvědy, a říká mi, ale Václave, přece nemůžete být tak ztraumatizovaný. Na to jsem opáčil: Vždyť ta dekorace je ale opravdu hnusná. Pravda je, že díky článkům v novinách začalo vedení televize mluvit o změně studia, změně vysílacího času a dnes jsem spokojený. Relativně.

Dnes už o sobě nepochybujete?

To víte, že pochybuji, ale neříkám to nahlas. Asi jsem se poučil.

Reagovali na vaše novinové rozhovory vaši studenti?

Naštěstí ne. Snažím se s nimi bavit o některých konkrétních diskusích a mých pořadech, protože studenti jsou pro mě nejlepší zpětnou vazbou. Myslím si, že když k nim budu otevřený, tak oni také řeknou, co si doopravdy myslí. Naposledy jsem s nimi řešil Otázky, kdy mi předseda poslaneckého klubu ODS Vlastimil Tlustý ukázal v televizi smlouvy, v nichž stálo, kdo mu půjčil na dům a já v přímém přenosu nevěděl, co s tím. Tak jsem chtěl do diskuse vtáhnout ministra financí Bohuslava Sobotku a místopředsedu KDU-ČSL Jana Kasala. A Tlustý byl fantastický, protože řekl, že jim nevěří a ať jim to neukazuji. Seděl jsem v tom studiu jako hromádka neštěstí. Byl jsem v rozpacích, v ruce jsem držel smlouvy a nevěděl jsem, co má vyšší hodnotu: jestli ochrana soukromí třetích osob, nebo zveřejnění politikových věřitelů. To jsem se studenty poměrně dlouze probíral právě v předmětu etiketa novinářské práce a opravdu mě zajímal jejich názor, protože sám tuto otázku nemám dodnes zodpovězenou. Jestli jsem udělal chybu, jestli jsem měl reagovat jinak, jestli jsem měl být ten, co řekne, pane Tlustý, nezajímá mě váš názor, ten papír ukážu na kameru, ať diváci vidí, kdo vám půjčil pár set tisíc na domeček ve Slaném.

Novináři vám vyčítali, že jste od něj dokument vůbec přijal.

Když se na ten záznam podíváte, a věřte mi, že jsem se na něj díval mnohokrát, zjistíte, že tuto scénku měl Vlastimil Tlustý zjevně velmi dobře propracovanou. On totiž ukázal obálku a teprve ve chvíli, kdy jsem ji začal otevírat, řekl, já jsem vám tady přinesl ty smlouvy. Třikrát jsem mu potom položil otázku, jestli jména mohu ukázat také televizním divákům a on na to explicitně řekl, jména ne, částky, data a podobně zveřejnit můžete. Do podobné situace jsem se dostal při jednom z prvních vysílání v ČT. Bylo to loni touto dobou na Pražském hradě. Václav Klaus dal na stůl knihu svých projevů, za což jsem byl taky kritizován. A začala velká polemika s Janem Čulíkem, redaktorem Britských listů, že Moravec udělal reklamu Václavu Klausovi a Čulík z toho začal vyvozovat, že by Klaus rozhovor neposkytl, pokud bych v pořadu nezačal propagovat jeho knížku. Ve skutečnosti to bylo tak, že jsme se štábem přijeli na Pražský hrad a asi dva metry od židlí, na kterých jsme seděli, byl nenápadně přichystaný stoleček. Před natáčením Václav Klaus říká, prosím vás, je možné ten stolek posunout? Já bych si někam chtěl dát kávu. Tak režisérovi říkám, můžeme panu prezidentovi posunout stoleček? (Smích publika.) A režisér souhlasil. Posunul se stoleček, přinesli kávu a s ní dvě knihy. A během vysílání se Klause ptám na iráckou krizi. Vtom popadl ze stolku knížku, začal v ní listovat a říkal, tady někde se o tom zmiňuji a nemohl pasáž najít. A co teď? Popadl jsem druhou knížku v panice, že Klaus text nenajde a hledali jsme pasáž oba. Když jsem to vyprávěl Čulíkovi, říkal mi, to sis vymyslel, to je sice skvělá historka, ale určitě jste to měli domluvený. Tak jsem se poučil. Ale teď mi  přišlo zvláštní, že když v Sedmičce na Nově měli Václava Klause k druhému výročí ve funkci prezidenta a on tam listoval svou další knihou deset minut, tak jsem se těšil, že si NOVA odnese stejnou mediální smršť, kterou jsem si odnesl loni. A nenapsal o tom nikdo.

Všichni se možná dívali na Otázky Václava Moravce.

Tak ať se dívají i na  Sedmičku. Opravdu jsou okamžiky, kdy host moderátora dostane.

Jako moderátor politického diskusního pořadu jste nucen být konfrontační. Je pro vás tato poloha přirozená, nebo se do ní musíte stylizovat?

Přiznám se, že se snažím o to, aby konfrontace byla lehce úsměvná. Aby v ní byl obsažen prvek ironie směrem k hostům, ale i sebeironie moderátora. I to může, domnívám se, vyvolávat v divákovi pocit konfrontace. Jsem raději, když divákům dojde, co je mezi řádky, než abych po politicích štěkal. Někdy se ovšem nedá nic jiného dělat; když po sobě občas štěkají, musím štěkat také. To tam pak štěkáme tři a poté dostávám dopisy, že nám není rozumět. V ČT se to už ale učíme. Když se hosté hádají, tak jim zvukaři vypnou mikrofony a já můžu povídat. A je pravda, že to funguje, je to jedna z metod, která se používá ve Velké Británii, jestliže hosté nedodržují základní pravidla diskuse. Nechci být konfrontační za každou cenu, ale občas je to na místě, třeba Miroslav Grebeníček je mistr v tom, že vám neodpovídá na otázku. A není sám, samozřejmě bych mohl ve výčtu pokračovat. Třeba Miroslav Kalousek neodpovídá často na otázky. Ani Stanislav Gross. Musím říct, že mě dnes překvapil Jan Kohout, který odpovídal velmi otevřeně na mé otázky, ale obávám se, že pokud se stane premiérem, rychle se to změní.

V rádiu Frekvence 1, ale taky dříve na kabelové televizi Galaxie, jste v diskusních pořadech zpovídal kromě politiků také umělce či vědce. Nemrzí vás někdy, že hostů, kteří stojí mimo politiku, máte mnohem méně?

Mrzí. A už jsem to naznačoval Marku Ebenovi, vy stále sbíráte ceny TýTý a Elsu, dokud budete dělat Plovárnu, nemám šanci, pojďme si to vyměnit. Přijďte si do televize každou neděli krotit tu divou zvěř a já si budu poklidně povídat s Billem Gatesem. Raději bych dělal méně konfrontační pořady. V BBC, protože je to každodenní pořad, tak není-li vládní krize, kdy političtí hosté převažují, přicházejí do Interview BBC i lidé z jiných oblastí života společnosti. Ne sice v tak velkém množství jako kdysi do TV Galaxie, ale snažím se je zvát. Teď naposledy například herce Borise Rösnera či Jaroslavu Adamovou. A je to, přiznám se, osvěžení pro mě i pro posluchače.

Připravujete se na ně stejně pečlivě jako na politiky?

Ještě pečlivěji! Když děláte téměř denně politickou publicistiku, hodně si pamatujete, jste silný v kramflecích, protože se jí věnujete kontinuálně. Zatímco když si pozvete člověka, jako je pan profesor Oskar Funda, který učí regionalistku, tak se na něj musíte připravit mnohem důkladněji, z toho mám vždy traumata. Naposledy jsme se na tom shodli se Zdeňkem Svěrákem. On nechtěl přijít do BBC, protože mě zná z ČT a měl ze mě strach. A já se ho bál, protože jsem si zase říkal, Svěrák poskytl již mnoho hovorů, znám jeho názory na rozhovory, které bere jako nutné zlo, jako součást propagace. A Zdeněk Svěrák za třicet let či ještě víc, co existuje Divadlo Járy Cimrmana, poskytl jistě tisíce rozhovorů a otázky se musejí nutně opakovat. Měl jsem z toho trauma, na co se ho budu ptát, to mu budu opět klást otázky jako padesát osmdesát novinářů přede mnou? Nakonec tomu rozhovoru nahrála náhoda. Jednou jsem šel na fakultu, která sídlí na Smetanově nábřeží, a vystupoval jsem z tramvaje. Chtěl jsem jít z tramvajového ostrůvku ke kavárně Slávie, nerozhlédl jsem se a málem mě přejelo hezké stříbrné auto. Vyděsil jsem se a zůstal stát v polovině silnice. Podívám se na řidiče a z auta na mě mává Zdeněk Svěrák. Tak jsem mu taky začal mávat a teď se to ve mně probudilo, vždyť on vlastně nebyl v Interview BBC! A jak je už člověk postižen prací, tak mě napadlo, že bych mohl otevřít dveře a říci, nechcete přijít do rádia? Hned jsem si ale řekl, to je blbý, abych tady na Národní třídě lezl Svěrákovi do auta. (Smích publika.) On totiž naší produkci v BBC stále vzkazoval, že se bojí, že mě vidí v Otázkách, kde skáču do řeči. A já se zase bojím těch nepolitických hostů, protože si jich vážím a připravuji se na ně daleko víc; snažím se číst jejich knihy, nejen rozhovory, které poskytnou.

Kolik času vám zabere taková příprava?

V případě Interview BBC je to celý den. Jen co se odvysílá pořad s Janem Kohoutem, už se připravuje pořad další. Kolegyně z produkce mi připraví rešerše a vytahují rozhovory, které hosté už dříve poskytli. Před usnutím si tedy čtu nejdříve rešerše, potom rozhovory a pak si dám deset stránek zmiňovaného Alberta Speera.

Rozhovorům se věnujete dlouho. Jaká pravidla pro vás z praxe vyplynula?

Když rozhovory děláte tak dlouho, stane se z toho svým způsobem rituál. Dokončíte vysílání, všechny informace, které jste doteď nasál a znal jste je po dobu vysílání, pustíte z hlavy – říkám o sobě, že jsem průtokový ohřívač - a jdete nasávat informace nové. Příprava je nejdůležitější věc a přiznám se, že je to něco, co hosté oceňují a proč se pak třeba k rozhovorům se mnou vracejí. Asi u nás není běžné to, co je ve světě zcela normální. Dobře se připravit. Hosté vám třeba řeknou, to je dobré, že jste se neptal na to, jakou desku teď připravujeme! A vyjmenují vám patnáct stereotypních otázek, na které přijde řada vždy, když novináři dojde řeč či inspirace. To by si moderátor v přímém vysílání neměl dovolit. Kolegové z novin to mají snazší nebo lépe řečeno si to usnadňují: Nezávazně si popovídají. Pak si ještě v klidu mohou své otázky, což zpravidla dělají, upravit. Ale jakmile jste v živém vysílání, tam špatné slovo nebo špatnou otázku v životě nevezmete zpět. To se mi bohužel jednou v životě stalo. Stal jsem se obětí syndromu průtokového ohřívače. Dělal jsem kdysi v televizi Galaxie v pořadu Otázky a odpovědi rozhovor s Miroslavem Horníčkem a v hlavě mi uvízlo, že kdysi psal básničky do jakýchsi celostátních komunistických listů, což mi pak říkal soukromě po vysílání. A naznačoval, že se dnes za to stydí. Psal je v určitých letech. Za nějakou dobu jsem dělal rozhovor s Jiřím Suchým a byl jsem přesvědčen, že to byl právě on, kdo psal ony básničky. I s Jiřím Suchým jsem totiž před tím několik rozhovorů dělal a tak došlo k záměně. Ptal jsem se Suchého na tvorbu, na jeho první texty, které psal. A teď, ještě s takovou moderátorskou drzostí říkám, když jste tady byl minule, tak jste mi povídal, že jste psal do jednoho deníku básničky, za které jste se styděl a psal je pod pseudonymem. Rád bych si zašel do Klementina a zmiňované texty si přečetl, pod jakým pseudonymem jste je psal? A teď jsem viděl, jak Jiří Suchý bledne a ptá se, pod pseudonymem? Tak to jste mě, pane redaktore, dostal. A nejhorší je, když jste ještě ke všemu sebevědomý průtokový ohřívač. Tehdy bych přísahal na smrt svoji i svých rodičů, že to byl opravdu Jiří Suchý a že teď dělá drahoty, že mi to nechce na kameru prozradit. Pokračoval jsem, ale, pane Suchý, tak s pravdou ven. To už jeden z kameramanů, který mluvil trochu hlasitěji, pronesl, on si ho Moravec s někým plete! A tak nastal okamžik, kdy jsem si říkal, asi si ho opravdu s někým pletu, s kým si ho pletu?! To si říkáte v duchu, ale ono je to živé vysílání a musíte rychle něco udělat. Jiří Suchý zareagoval jako skvělý profesionál, protože mě v tom nenechal a řekl, vzpomínám si, že jsem své první texty psal pod pseudonymem Věra Křesadlová. Mně se tak ulevilo, že jsem řekl, jak to mají Monty Pythoni, a teď raději úplně něco jiného.

Díky tomu, že jste ve svém pořadu Otázky a odpovědi nosil šle, začalo se o vás říkat, že napodobujete Larryho Kinga ze CNN. V nějakém rozhovoru jste ale prohlásil, že King je až na poslední příčce vašich favoritů. Kdo je tedy na prvním místě?

Například Aaron Brown, který dělá večerní pořad Newsnight na CNN. Ten se mi líbí například tím, jak je jako moderátor hlavní zpravodajské relace přirozený. Věříte mu, je pro vás přirozenou autoritou. To je člověk, na něhož se snažím dívat. Dalším příkladem může být Jeremy Axman z BBC, kterého udává za vzor českým novinářům politických diskuzí Jan Čulík, a má pravdu v tom, že Paxman je tvrdý a důsledný. V jednom z pověstných rozhovorů patnáctkrát opakoval otázku jednomu politikovi, protože se dožadoval odpovědi. Líbil by se mi moderátor, který by měl přirozenost Aarona Browna a důslednost Jeremyho Paxmana. Ostatně se mi líbí i Paxmanova odpověď na otázku, jaký má vztah k politikům. Paxman na ni odpověděl: Jako pes k patníku. (Smích publika.)

Jsou politici v zákulisí před vysíláním otevřenější než potom v průběhu debaty?

V televizi vůbec ne. Je zvláštní, že televize na politiky působí tak svazujícím dojmem. Nevím, zda-li je to duchem Kavčích Hor, ale už když vstoupí do budovy, jsou škrobení a máte z nich pocit, jako by se už vysílalo. Oproti BBC, tam když přijdou, jsou ještě relativně normální a spontánní. Máme tam takové hezké sofa, takže když přijdou o deset minut dřív, hezky si sedneme a já začnu rozverně říkat, tak co si dáte k pití a oni se začnou ptát, o čem to bude a já jim na to odpovídám, to vám neřeknu, protože pak už nebudete překvapený a mám připravených několik příběhů, které jim vyprávím. A na mikrofon vám pak řeknou daleko víc, jsou mnohem uvolněnější než v televizi. Do televize vám přijde prkenný politik, stále se dívá na monitor a kontroluje se, jak vypadá. To se už stačili naučit. Málokdy je před kamerou něco – lidově řečeno - vykolejí, protože se velmi důkladně připravují na diskusní pořady dobré tři, čtyři dny.

Stane se vám před vysíláním Interview BBC, že vám řeknou něco, co byste rád, aby vám pak řekli v průběhu přímého přenosu?

Oni to na gauči řeknou, protože je tam uvolněná atmosféra. Snažím se však být korektní, abych jejich otevřenosti nezneužíval. Tak tam – obrazně řečeno - tančím mezi vejci a snažím se dobrou atmosféru z gauče přenést do studia. Dnes jsem to pozoroval právě na Janu Kohoutovi. Před vysíláním mi řekl, jak je vyděšen mírou osobní animozity, která mezi politiky panuje. Řekl v nadsázce, že je to horší než izraelsko-palestinský konflikt. Ve vtipu jsem namítl, tak to ve studiu za deset minut řekneme. A on, tam vám to říct nemůžu. A teď je ve vás jako v novináři ta pochybnost, která ve vás hlodá, hergot, to zákulisí by se mělo odkrýt, ať posluchači slyší, jak to při jednáních o možné budoucí vládě vypadá. A tak jsem v průběhu vysílání řekl, pane velvyslanče, je něco, co vás při jednáních o nové vládě překvapilo? A on mluvil o osobních animozitách. A teď jsem váhal, jestli mám říct, dá se to srovnat s nějakým konfliktem? Na Blízkém Východě? Nakonec jsem od toho ustoupil.

Jak obstojí mediální chování českých politiků ve srovnání se zahraničím?

Když budeme mluvit například o Británii, tam si politici vybírají, do kterého pořadu půjdou. Z tohoto pohledu to máme my, kteří tady v Česku děláme diskusní pořady, těžší. Kdybych byl v jiném mediálním a kulturním prostředí, asi bych byl ještě tvrdší. Tady si občas nemůžu dovolit jít tak na dřeň, protože vím, že půjdou na Sedmičku a že půjdou do Nedělní partie a jsou pak schopni Otázky úplně bojkotovat. A to je jistý limit. Takový ministerský předseda Velké Británie sice ví, že ho ve svém pořadu bude Jeremy Paxman na BBC pořádně grilovat, ale on ten rozhovor poskytne, protože si je vědom toho, že chce-li něco důležitého veřejnosti sdělit, co bude sledované a bude mít vliv na ostatní média, pak musí k Paxmanovi. Zatímco u nás politici – lidově řečeno - lezou do všech pořadů a pak si na to ještě stěžují, to je pak největší legrace. Měl jsem jako hosta jednu nejmenovanou političku, o které se říká, že je líná, a ta si stěžovala, byla jsem v jednom rozhlasovém pořadu, kde byl nepřipravený moderátor, který se ptal na její lenost a další věci. Namítl jsem jí, tak proč do toho rádia chodíte, když si stěžujete? A ona vám řekne, že už tam příště nepůjde. Samozřejmě že za měsíc a půl tam byla zase. Zdá se mi podivné, že si u nás neumějí vybírat. Naposledy jsem to udělal Vladimíru Mlynářovi. Říkal jsem, chci abyste přišel do Interview BBC, to bylo v době, kdy se rozhodl, že podá demisi. On na to, ano, přijdu k vám, protože si vás vážím. Byl to týden domluvený rozhovor a najednou, tak dva dny před tím vyjde avízo v České tiskové kanceláři, že Mlynář v týž den poskytne rozhovor iDnes, poskytne rozhovor pořadu O kom se mluví v Českém rozhlase, pak ještě jedno interview, a vy vysíláte pořad v 17:30. Tak jsem Mlynářovi napsal esemesku, že se omlouvám, je mi to líto a rozumím tomu, že ze svého pohledu bere sdělovací prostředky jako public relations, ale že já nechci být ten poslední a rozhovor s ním ruším. V tomto případě pro mě nemá smysl, abych jeho výpověď rozmělňoval, abych pro přípravu svého pořadu sledoval všechna jeho vystoupení v ten den a byl šestým rozhovorem v pořadí. Mlynář mi ještě týž večer volal a říkal, vám to opravdu vadí? Na to jsem mu řekl: Vy si dovedete představit, že by v Británii Tony Blair poskytl v jeden den osm rozhovorů tak, že by přejížděl mezi televizními a rozhlasovými stanicemi? To by bylo snad jen ve chvíli, kdy by opravdu potřeboval odkomunikovat tak velkou věc, jako je třeba válka v Iráku, a i tam by si pečlivě vybíral média. Zatímco naši politici na vás vyskakují odevšud. Otevřete sobotní Mladou frontu Dnes a přečtete si rozhovor s Grossem. Otevřete sobotní Lidovky, rozhovor s Grossem, ten na vás ještě vyskočí z Práva a v neděli ho mám v Otázkách. Politici tímto přístupem rozmělňují svá vlastní slova. A to je pro mě limitující faktor. Na jednu stranu vám říkají, že si Otázek váží, ale když jsem hodně odporný, tak už se urážejí. Třeba o Velikonočním pondělí, když jsem tam měl předsedu ODS Mirka Topolánka s premiérem Stanislavem Grossem. Na tom bylo nejlepší, že oba dva měli pocit, že jsem byl na toho druhého hodnější. Takže s Mirkem Topolánkem jsem se nestihl ani rozloučit, ten vystřelil jako první. Pak mi říká ředitel zpravodajství ČT Zdenek Šámal, vy jste jim něco udělal? Odvětil jsem, že nevím, sám jste viděl, co se tam dělo, ne? A Šámal povídá, podával jsem ruku předsedovi ODS, říkám, pane předsedo, děkujeme vám, že jste přišel i na Velikonoční pondělí do ČT a Topolánek mu údajně odpověděl, však to bylo naposledy! Následně podával Zdeněk Šámal ruku premiéru Grossovi a ten řekl, nepočítejte s tím, že sem někdy přijdu. A přitom jste v situaci kdy víte, že pokud máte dělat diskusní pořad, kam chodí i političtí hosté, tak že je de facto potřebovat budu. Podobně jako Václava Havla. Když ČT asi dva dny před vysíláním Otázek odvysílala v Událostech reportáž, která, myslím si, byla špatně řemeslně odvedená. Byla to reportáž k patnáctému výročí zvolení Václava Havla československým prezidentem. A v ní vystupovali dva historici, kteří, řekněme, mají na Václava Havla vyhraněný názor a řekli, něco v tom smyslu, že byl zvolen jako komunističtí prezidenti. Ale v reportáži už nebyla protistrana. A teď Václav Havel, kterého považuji za člověka, který má větší nadhled než ti, kteří dnes aktivně dělají politiku, vám napíše osobní dopis, že ruší účast v pořadu, protože na něj ČT plivla. Tak vám nezbude nic jiného než volat Václavu Havlovi a říkat, podívejte se, chcete-li znát můj profesionální názor, ta reportáž byla řemeslně špatně odvedená, ale považuji za špatné, když za to potrestáte Otázky a jejich moderátora a koho seženu, když máme 29. prosince a pořad se vysílá 3. ledna? Václav Havel má, díky bohu, ještě takový nadhled, že od své neúčasti ustoupil, protože pochopil, že je to zbytečná eskalace. Václav Klaus by to udělal jinak. Ten by předem neřekl nic, začalo by se vysílat a za tu reportáž by mě plísnil až před kamerami. Já následně hájil buď sebe nebo kolegy a Klaus by si to vypořádal s ČT a se mnou v přímém přenosu. Václav Havel to chtěl vyřídit diplomatickou cestou. A udělal to krásným, velmi milým dopisem. Ale jsou tu jiní, kteří to s vámi zkoušejí.

Jak?

Třeba že mají snahu vybírat si hosty, které chtějí v diskusi proti sobě. To jim pak říkám, buď přijdete, nebo tam bude prázdná židle. Jste dotlačen k tomu, že se z vás stává vyděrač, ale musíte volit správnou míru. Oni si pak stěžují Radě ČT, generálnímu řediteli, chodí do komerčních televizí a následně vás bojkotují. V této zemi bohužel musíte neustále hledat balanc.

Kde vidíte kořeny této politické nekulturnosti?

Myslím si, že je to hlavně uzavřeností naší politiky. V médiích vidíte, až na výjimky, stále stejné obličeje, a za tu dobu mezi těmito politiky vzniklo mnoho animozit, kterými jsou jejich osobní vztahy zatíženy. A navíc nefunguje to základní: Když někdo z nich udělá zásadní politickou chybu, nedonutí ho, proti mému očekávání, téměř nikdo k rezignaci – ani jeho vlastní strana. Tato rovina politické kultury u nás nefunguje, chybí tady ještě větší veřejný tlak i tlak médií. Zkrátka naše politická scéna není dostatečně prostupná. Vezměte si, že ČSSD s ODS mají zhruba po osmnácti tisících členů, nejvíc jich má KSČM, devadesát tisíc, kolik mají lidovci, to teď nevím. A tak deseti miliónům lidí vládnou politické strany, které mají desetitisíce členů. To je jeden z hlavních problémů, proč u nás politická kultura vypadá tak, jak vypadá. 

Jak k tomuto stavu přispívají novináři?

Mluví mi z duše Tomáš Ježek, který v knížce Budování kapitalismu v Čechách použil docela zajímavou metaforu, že mu novináři připadají jako psi, kteří se vrhají na hozenou kost a ohlodávají ji tak dlouho, než jim někdo hodí jinou. Sám jsem se do několika podobných situací jako novinář taky dostal. Občas naskakujeme na jejich vzájemné výpady a fungujeme jako prostředníci kompromitujících a diskreditačních kampaní mezi nimi samotnými. Berte to jako můj kritický názor i na sebe sama. Občas si říkám, mám tuto věc zveřejnit nebo ne, ale vždy se po vlastních zkušenostech snažím sám sebe ptát, proč mi tento materiál někdo dává? Jakmile začnete pracovat v médiích, a navíc v televizi, začnou vám kompromitující materiály chodit samy. Najednou vám přijde třeba i z tajných služeb kus nějakého spisu. V tomto smyslu mám vyhraněný názor na aféru Olovo. Vadí mi, že se zjednodušeně tvrdí, že aféra Olovo je investigativní novinářská práce. Omlouvám se Sabině Slonkové a Jiřímu Kubíkovi, ale v této kauze, a s odstupem dvou tří let se mi má teze potvrdila, novináři MF Dnes zafungovali jako komunikátoři vnitřních bojů v sociální demokracii. Když se na aféru podíváte s odstupem, zjistíte, že na začátku stál poradce předsedy vlády Zdeněk Šarapatka, který vynesl informace o materiálu, který je odsouzeníhodný. Za normálních okolností a v normální zemi by byl Miroslav Šlouf, tehdejší poradce Miloše Zemana, okamžitě propuštěn a Zemanův tým rozprášen. Ale najednou Šarapatka skončil u Stanislava Grosse. Už tento signál měl ostatním novinářům naznačit, že to byla součást vnitrostranické hry, vnitrostranického boje v ČSSD. Gross pak Šarapatku zaměstná a později se nestačí divit, že Šarapatka stejným novinářům donese informace o Grossově konání na Ministerstvu vnitra a na Úřadu vlády. Naše investigativní novinařina si neklade otázku, proč mi to ten člověk sděluje, co je ještě za tím? To, že se v prvním plánu sdělují lumpárny, o tom zřejmě není sporu. Ale když si začnete klást tyto další otázky a postupně pozadí těchto kauz budete takhle rozkrývat, musíte mít velkou deziluzi nejen z politiky, ale i novinařiny.. Teď už se mezi novináři měsíc mluví o tom, že existují kompromitující materiály na předsedu ODS Mirka Topolánka. A opět osobně znovu narážím na problém, zda chci být součástí české novinařiny. Občas mám totiž pocit, že jsme součástí her, na jejichž skutečný původ a samotné jádro nemůžeme přijít a jsme postaveni do role prostředníka.

Je aktivní účast novinářů na politických kauzách výrazem nějakého jejich úmyslu nebo spíš dílem nešikovnosti?

Novinářům jde o hlavně o to, že chtějí být všichni první. Když někdo zveřejní materiál o tom, že Miroslav Kalousek žije v bytě, který jeho zastřelenému švagrovi koupil ředitel zbrojařské firmy, budou to ostatní citovat. Po novinářích se v redakcích chce, aby zprávu přinesli jako první, to pak už samozřejmě není čas na další ověřování a zkoumání, co je opravdovým důvodem, že se ta informace objevila. Důležité by bylo vypátrat, jak se materiály k novinářům dostávají, kdo je pouští. I to, jak je možné, že se v některých případech policejní odposlechy k některým novinářům dostanou, dříve než k obviněním. Je prostě zvláštní, že třeba k telefonátům v kauze fotbalové korupce se novináři dostanou dřív než obvinění. Občas si kladu otázku, zda tím, že můžeme jako novináři  vstupovat do probíhajícího trestního řízení, někoho navždy nepoškodíte. Když začnete o novinařině až příliš pochybovat, tak novinářem asi opravdu dlouho nebudete. Měl jsem v Otázkách místopředsedu KDU-ČSL Jana Kasala, místopředsedu ČSSD Bohuslava Sobotku a měl jsem tam i předsedu poslanců ODS Vlastimila Tlustého. Kasalovi kladu otázku, zda není aféra kolem bytu Miroslava Kalouska obdobná aféře s bytem Stanislava Grosse. Přede mnou ležel vyšetřovací protokol uzavřeného trestního stíhání zastřeleného Kalouskova švagra, který jsem dostal od lidí z policie. Před vysíláním jsem to konzultoval se státní zástupkyní, která byla ve spisu uvedena. Řekla mi: „Já bych byla na vašem místě opatrná, protože to jsou všechno jen nepřímé důkazy.“ Teď před vámi leží ten dokument a v přímém přenosu na vás řve Kasal, třikrát za sebou, pane redaktore, tak řekněte, v čem Miroslav Kalousek pochybil? A ve vás hlodá pochybnost, tak mám vytáhnout ten papír a ukázat ho na kameru a začít z něj číst, že existovala firma, která byla nastrčená a která vykonávala přípravné práce, které byly fakturovány na miliony korun a policie zjistila, že ta firma neměla zaměstnance? Jenomže stále váháte, protože tyto informace jsou stále součástí živého spisu, jelikož nepadlo obvinění a soud se dosud nekonal, takže by měla platit presumpce neviny. Motáte se v bludném kruhu novinářské etiky.  

Řešíte tyto problémy se studenty?

Řeším a říkám jim s nadsázkou, že jakmile začnou v českém prostředí nad novinařinou příliš přemýšlet, je to začátek konce. Přijdou do praxe a hned se dostanou do mašinérie, která je nutí přinést zprávu jako první, kde jim říkají, nepochybuj, snaž se to zjednodušit! A když ještě k tomu pracujete v televizním zpravodajství, máte na příspěvek minutu. A pak se dostanete do situace, kdy nevíte, jestli příliš nenahráváte politikům, když si začnou stěžovat na kdejakou reportáž v ČT. Pro mě je těžké říct, že to kolega natočil špatně a že bych to osobně neodvysílal. Na druhou stranu se tomu postiženému snažíte sdělit, aby zase chápal, že se vše dělá v obrovském časovém presu a k chybě může dojít. Někdy si přijdu mezi dvěma mlýnskými kameny, protože se ne zcela identifikujete s profesí, ve které pracujete, na druhou stranu chápete některé výhrady například politiků, jejichž námitky byste neměl brát v potaz Měl bych si o nich myslet, že jsou patník a já jsem pes.

Abychom skončili v trochu odlehčenějším tónu: Miloš Zeman, který je znám svou kritikou novinářů, vás snad jako jediného novináře veřejně pochválil. Těší vás to?

Začnu příběhem: Skvělou lekci mi udělil Petr Brod, šéfeditor české redakce BBC, když jsem do této stanice nastupoval. Je to tentýž Petr Brod, který zveřejnil tzv. aféru Zilk, vídeňského starosty, který byl na seznamech spolupracovníků StB a Václav Havel ho chtěl vyznamenat při příležitosti státního svátku. Václav Havel tehdy formulačně uklouzl a řekl, že ho Petr Brod jako novinář vydíral. Pak se Ivan Medek, ředitel prezidentské kanceláře, omluvil a Petra Broda se de facto zastal. Když mě Petr Brod přijímal do BBC, tak jsem mu při své spontaneitě řekl: To jste vy, co vydíral pana prezidenta Havla! A Petr Brod, protože žil dvacet let ve Velké Británii, mi odpověděl s gentlemanskou ironií, á, Václav Moravec, oblíbený novinář Miloše Zemana. Víte ale, co je nejhorší? Že jsem stále nezjistil, proč to tehdy Zeman vůbec říkal. Kdybych měl dnes možnost s ním vést rozhovor, chtěl bych mu položit otázku, proč mi dělal ve všech rozhovorech tuto „reklamu“. O všech novinářích říkal, že jsou póvl, hnůj, žumpa, nedovzdělaná embrya. A tak se ho logicky ptali, kterého novináře si váží a on vždycky říkal: Moravce z Frekvence 1. A novináři se ode mě začali distancovat. Kolegové z Respektu říkali, heč, my jsme žumpa. A Mladá Fronta, hm, to my jsme jenom embrya. A teď já, černá ovce celé žurnalistiky, Zemanův vzor. V uplynulém roce jsem se několikrát snažil dostat Miloše Zemana do Otázek a volal jsem mu na Vysočinu a Zeman říkal, však víte, pane Moravče, že vás mám nejradši z českých novinářů a já vám nabízím exkluzivní rozhovor, ale musíte přijet ke mně na Vysočinu a je jedno, jestli přijedete sám nebo s kamerou, prostě přijeďte na Vysočinu, to je exklusivní nabídka pro vás, protože víte, že jsem pro vás měl vždycky slabost. Opáčil jsem, pane Zemane, ne. To už jsem se poučil z chyby, jak jsem jel za Václavem Klausem na Hrad, prostě každý host bude ve studiu. Nebudu přijíždět do jejich prostředí a toho se od té doby držím. Zeman řekl, tak to ne. A já říkám, pane Zemane, buď přijedete vy do Prahy, do studia ČT, nebo ten rozhovor nebude a on říkal, podívejte se, já to opravdu nenabízím každému. A tím mě opravdu namíchl. Říkám, na Vysočině byl u vás kolega Šíma - dvakrát, kolegyně Kalenská z Lidových novin - třikrát, poskytl jste rozhovor Nedělní partii, která vám tam navezla kulisy, poskytujete neustále rozhovory ČTK, která tam za vámi jezdí. Exklusivní nabídka Moravcovi, jestli si ho vážíte, přestože jste mi jako premiér uškodil, tak exklusivní nabídka je, že přijedete na Kavčí Hory. Moje exklusivní nabídka zase je, že vám za peníze ČT pošlu auto. A abyste ještě věděl, že jsem frajer, tak na vás v televizi bude čekat tlačenka. A teď Zeman, jindy vždy pohotový, který má na všechno odpověď, asi deset vteřin mlčel, a poté říká, pane Moravče, to je od vás velice nevhodné vydírat mě přes moji dceru. Teď jsem se odmlčel na deset vteřin já a říkám, přes jakou dceru? A on, říkal jste, že na mě v televizi bude čekat Kačenka. Opáčil jsem, že jsem říkal tlačenka, pane Zemane, TL. Měl jsem na jazyku slova:  Ve vší úctě, pane expremiére, to je to žrádlo. A představte si, že si už oba víc než rok trváme na svém. On na tom, že nevyjede z Vysočiny a já na tom, že nebudu jako ostatní kolegové novináři, které považoval za embrya, jezdit na Vysočinu do jeho prostředí. Pro mě je to poměrně složité, jak si mám ve světle toho, co předvádějí jiní, jak si mám vykládat jeho slova o tom, že mě má za inteligentního novináře, že mi nabízí exklusivní nabídku, kterou, jak říkám, nabízí všem žumpám a póvlům, kteří tam za ním jezdí. Zatímco já vzor... (Smích publika.)

Před několika lety jste získal Novinářskou křepelku, cenu, která se dává novinářům do třiceti let. Když u nás někdo získá dejme tomu Zlatého anděla nebo Českého lva, vítězi to pomůže, je o něj větší mediální zájem, lépe se prodávají jeho alba nebo filmy. Co přináší taková novinářská cena?

To jste mě dostal. Přináší snad to, že jedete do Havlíčkova Brodu, kde se cena uděluje, převezmete ji, jste na rozpacích a cítíte se polichocen. Ale přiznám se, že nevím, zda by se v Česku vůbec měly novinářské ceny udělovat. Novinářů je u nás relativně málo, takže se všichni dříve nebo později odměníme, čímž samozřejmě nechci snižovat tuto cenu. Mám z ní pochopitelně radost, že si mne někdo všiml, ale nic konkrétního – jako u Zlatých andělů či Českých lvů - to nepřináší. Mám doma diplom a dívám se na něj, když mám depresi.

(Dva dny po tomto rozhovoru Václav Moravec veřejně ohlásil odchod z diskusního pořadu České televize Otázky Václava Moravce. Po několika měsících se ke stejnému pořadu opět vrátil.)