Rozhovor s Václavem Havlem a Lou Reedem

V poslední době, když sleduji spolu s ostatními, kam se dostala naše společnost a kdo řídí tuto zemi, čím dál častěji si vzpomenu na Václava Havla. A tak jsem nedávno sáhl po textu, který už nějakou dobu suším v počítači. Je to následující rozhovor, k němuž mám ovšem ambivalentní vztah. Odehrál se 10. ledna 2005 na jevišti Švandova divadla před beznadějně vyprodaným hledištěm, v němž se tísnily přes tři stovky diváků. Talk show se jmenovala Scénické rozhovory a na pódiu vedle sebe seděli americký rocker Lou Reed a Václav Havel, kterému jen pár měsíců předtím vypršel prezidentský mandát. Zkrátka ten večer měl být jednoznačný aspirant na událost toho roku. Ještě několik týdnů poté se v žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka dohadovaly intelektuálské máničky, kdo byl větší vůl: jestli moderátor, nebo nevstřícný Reed. Výsledkem byla plichta. Jednoznačným vítězem byl ale Václav Havel, který sklízel potlesky na otevřené scéně za bravurní a vtipné, přitom velmi přesné formulace.  K onomu podílu na zpackaném večeru se hlásím, byť ne příliš hrdě a už vůbec ne s radostí. V mém případě se na tom z podstatné části podílela únava, stres a nezkušenost, na Lou Reeda pro změnu dolehla těžká večeře, pivo a ke slovu se hlásila únava z časového posunu. Před dvěma lety jsem našel odvahu text zpracovat, jít po věcném obsahu a zbavit jej balastu chyb. Pak jsem jej znovu odložil a pozapomněl na něj. Psal jsem si jej pro sebe, pro vlastní potřebu a hlavně ze zvědavosti, co se s interview stane, když jej zbavím všech nečistot. A tak až nyní vychází rozhovor poprvé v nezkrácené podobě. Nedávno byl ve zkárcené verzi publikován v magazínu Pátek Lidových novin. Pro mě se tím uzavírá kruh. A Scénické rozhovory ve Švandově divadle vcházejí do své desáté sezóny.

Václav Havel a Lou Reed 10. ledna 2005 ve Švandově divadle v pořadu Scénické rozhovoryarchiv Švandova divadla

 Pane prezidente, Lou, pamatujete si, kdy jste spolu naposledy veřejně vystoupili?

HAVEL: Nevím to určitě, ale mám dojem, že to bylo v New Yorku na jakémsi večírku, kde se se mnou loučili jako s českým prezidentem. A Lou tam hrál. Mezi debatujícími hosty na pódiu byli i Ellie Wiesel a Bill Clinton.

To bylo ono známé vystoupení v Bílém domě?

HAVEL: Ne, to bylo dřív.

Lou, za jakých okolností jste poprvé slyšel jméno Václav Havel?

REED: Vždyť já si sotva vzpomenu, co se stalo minulý týden...

Kdy jste, pane prezidente, slyšel poprvé jméno Lou Reed?

HAVEL: Myslím, že to bylo v roce šedesátém osmém, byl jsem v New Yorku na premiéře své hry, kterou uváděl legendární Joseph Papp. V Americe jsem tehdy strávil několik týdnů a taky jsem uměl o něco lépe anglicky než dnes. Jeden můj přítel, krajan, se se mnou jednoho dne jen tak brouzdal po Greenwich Village a já mu říkal, že si chci do Prahy odvézt nějaké pěkné desky. Tak jsme zašli do gramofonového obchodu a on, že tohle si musím rozhodně vzít! Byla to deska s Velvetama, White Light/White Heat, myslím. A vyprávěl mi o Louovi jako o duši této kapely. Desku jsem si přivezl, opatroval ji jako oko v hlavě, nicméně se obávám, že už ji nemám, že mi ji někdo ukradl. Na Hrádečku.

V roce 1990 jste se setkali poprvé. Lou, překvapilo vás něco na Václavu Havlovi?

REED: Normálně rozhovory nedělám, ale tehdy mě požádal někdo z časopisu Rolling Stone, abych s Václavem Havlem udělal interview. To byla nabídka, která se neodmítá. Přijel jsem tedy jako novinář, byl to pro mě úplně nový zážitek. Bál jsem se, aby se mi nepokazil diktafon, což se jednou opravdu stalo, novinařina je velice obtížné povolání. V Praze jsem předtím nikdy nebyl, město samotné pro mě bylo obrovským překvapením, ale největším zážitkem bylo setkání s Václavem Havlem, kterého jsem do té doby obdivoval jako dramatika. Pro mě to byl hrdina ve světě bez hrdinů. Je vždycky nebezpečné potkat se osobně s někým, koho obdivujete, protože riskujete, že vás to setkání hrozně zklame, někdy je prostě lepší o osobní kontakt neusilovat. Ale v tomto konkrétním případě to bylo nádherné setkání ve všech směrech, mnohem lepší, než jsem si jen uměl představit. Osobně považuju za štěstí, že Václava Havla znám.

Tak jste se nezklamal?

REED: To v žádným případě! Neměl jsem vůbec představu, co od něj můžu čekat. A to už jsem na pár hradech byl... Když jsem se o pár let později ocitnul s prezidentem Havlem v Bílém domě, povídá mi, že je nervózní. Tak jsem ho začal uklidňovat, že já už hrál v mnoha barech a dokonce na jednom hradě.

HAVEL: Lou byl první, kdo se snesl do mé pracovny na Hradě z toho hvězdného nebe. A byl jsem trošku překvapen, že někdo, kdo se z tohoto nebe snese, je nervózní, jestli mu funguje magnetofon. Ale jinak si z té návštěvy vzpomínám hlavně na to, že jsem neustále cítil potřebu omlouvat se za ten husákovský nábytek, který jsme ještě nestačili vyměnit, a pořád jsem zdůrazňoval, že není výrazem mého vkusu. A také proto jsem dal včera Louovi dokumentaci o tom, jak to tam vypadá dnes. I když dnes to tam tak možná…

Lou, vy jste při příležitosti vašeho prvního setkání předal Václavu Havlovi album Songs for Drella…

REED: Já a John Cale jsme se pokusili zhudebnit životopis Andyho Warhola, zpřístupnit ho lidem. Myslel jsem si, že by to mohl být vhodný dárek, protože Andy pocházel z bývalého Československa. I dnes se lidé ptají, jaký byl. A já na to říkám, tady máte naše album, začněte nejprve u něj. Každopádně měl velké charisma. A měl schopnosti, které má také prezident Havel. Jsou lidé, kteří spolu nejsou schopni nikdy vyjít. Všechno je ale najednou jinak, když se mezi nimi objeví jedna ústřední osobnost, která umí dávat lidi dohromady. Kdoví, čím to je, jestli nějakou aurou, prostě jsou schopní spojovat.

Pane prezidente, vás se tvorba Andyho Warhola nějak dotkla?

HAVEL: Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal, ale jedna věc mi byla v jeho díle, pokud jsem ho stihnul znát, nesmírně blízká. Myslím, že poprvé jsem v originální podobě viděl jeho Campbellovy polívky, je to Warhol, že jo? Fascinovalo mě to. A řeknu proč: Fascinovalo mě, že jeho obraz světa byl nesmírně sugestivně kritický, aniž v něm byl přítomen prvek nadsázky, parodie, karikatury, byly to citáty tohoto světa, tak jak ho kolem sebe vidíme, maximálně byl trošku zmnožený, jako portrét Marilyn Monroe. Najednou to vypovídalo o skutečném světě daleko naléhavěji, než kdyby si z toho dělal legraci nebo to ostře kritizoval. To je můj pocit. A tobě je velice blízký osobně.

REED: Na prezidentu Havlovi se mi líbí, že je tak chytrý! Nedávno bylo v New Yorku otevřeno nové Muzeum moderního umění, ve kterém jsou také zastoupena některá Andyho díla. Když jsem se na ně díval, uvědomil jsem si, že je to vlastně duchovní umění. Vždycky je tam ukryté nějaké sdělení. Sdělení, které komunikuje s vaším myšlením. Neříkáte si u toho, no to je nádherný, ne! Koukáte se na to a říkáte si, počkat, proč to udělal? Vždyť je to vlastně úžasný, že to udělal takhle! Třeba ty elektrický křesla, ty krásný elektrický křesla! Žádný z těch obrazů není jeho, všechny je vystříhal. Měl sbírku fotek ze zpravodajských agentur, vystříhal je, ořezal, koloroval a udělal z nich krásný věci. Najednou si třeba uvědomíte, že se díváte na autonehodu. To je velice chytrý! Na tomto druhu umění je pro mě důležitý, že je to tak inteligentní. Andyho dílo je velice inspirativní, otevírá cestu k určitému způsobu uvažování.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč máte oba na mnoho lidí tak velký vliv?

REED: Nemám tušení, proč moje práce ovlivňuje ostatní a ani se tím nezabývám. Nevím, co o mě kdo říká. Každý ovlivňuje každého. Vždycky jsem se snažil vložit do svých písní to, co obdivuju na práci Huberta Selbyho, Williama Burroughse a jiných spisovatelů, kterých si vážím. Snažil jsem se třeba používat jednoduchý jazyk, kterým psal Delmore Schwartz; nevyhýbat se násilí, o kterým píše William Boroughs nebo Hubert Selby. A jestli chce dnes někdo zkusit napsat rockovou píseň, začne možná u mě.

Co bylo inspirativního na Delmoru Selbym, že ho často v rozhovorech zmiňujete?

REED: Delmore byl velice intelegentní a nesmírně talentovaný člověk. Psal dvěma různými styly. Jeden byl velmi kultivovaný, akademický, využíval různé formy poezie a mýtů, patetická a obtížná slova. A pak psal povídky a krátké básně. Typický byl pro ně jednoduchý jazyk a právě tento druhý styl jeho psaní mi úplně změnil život. Nikdy jsem nic podobného nečetl. Relativně prostým jazykem uměl navodit úžasnou představu nebo velkou emoci. Říkal jsem si, vždyť já znám stejná slova, která on ve svých povídkách a básních používá, proč bych se o to taky nemohl pokusit?! Zajímalo mě, jak to dělá. Jako příklad můžu uvést jeho povídku, která měla jen pět stránek. Vyhrál s ní literární cenu Ballentine Prize. Stále u sebe nosil dopis od T. S. Elliota, ve kterém stálo, že je to jedna z nejlepších povídek, jaká kdy byla napsaná. A přitom - myslel jsem si tehdy - v ní není slovo, které by mělo víc než sedm hlásek a celá povídka má pouhých pět stran popsaných velkými písmeny. Jak to dělá?! Ta povídka se jmenovala Odpovědnost začína ve snech, myslím, že název je citát od Yeatse, to není Delmorova věta. Takže: Mladý muž jde do kina a sedne si na své místo. Je sám. Film začíná a je němý. Promenáda na Coney Islandu v Brooklynu. Na plátně najednou vidí svého otce, jak se válí po holce, v níž muž poznává svou matku. Vyskočí z křesla a řve, to nesmíš, nedělej to, to je ta nejhorší věc, jakou můžeš udělat! Budou z toho jenom nešťastný a zahořklý děti! A tvoje svatba nebude nic jinýho než ubohá fraška! Přestaň! K muži přistoupí biletářka a říká, pane, sedněte si, rušíte. To jsme už na straně dvě.

Pane prezidente, stejná otázka pro vás. Proč si myslíte, že máte tak velký vliv na spoustu lidí?

HAVEL: Já si nejsem jist, jestli jsem ten pravý, kdo má analyzovat svůj vlastní vliv na svět a jeho proměňující se míru. Pro mě je důležité, abych dělal to, co vnitřně cítím jako správné. Abych měl ten zvláštní hřejivý pocit, že jsem dostál jakési své odpovědnosti a neměl ten lepkavý pocit, že jsem se nějakým zvláštním způsobem zpronevěřil sám sobě. To je rozhodující. A zda to má či nemá vliv, zda je to vliv přímý, nebo velmi, velmi nepřímý, zprostředkovaný, okamžitý, pozdější anebo žádný, to je až věc druhotná.

Ve třinácti letech jste napsal filozofickou knihu. O čem byla?

HAVEL: Ano, tu jsem napsal a sám jsem ji ilustroval. Jmenovala se Myší úvahy a byly to úvahy o člověku, jehož jsem přirovnával k myši, která je v jakési krabici, v jakési kleci, neustále v ní pomateně pobíhá a snaží se přijít na to, co je za ní. Byla to tedy kniha o transcedenci. Někde ta kniha možná je. Já jsem už potom v tomto typu úvah nepokračoval, protože jsem zjistil, že jsou lidé, jako byl třeba Heidegger, kteří to umějí líp.

Vaším učitelem, jestli to jde tak říct, byl básník Jiří Kolář. V Dálkovém výslechu říkáte, že „sedání v Kolářově kroužku pro mě byla vysoká škola spisovatelské morálky.“ Co byla v Kolářově pojetí spisovatelská morálka?

HAVEL: Kolář byl jednou z těch integrujících osobností, o nichž tu byla řeč. Byl to takový guru naší generace, vlastně několika generací. V tvrdých padesátých letech to pro nás opravdu znamenalo hodně. On nastavil až pateticky vysoko laťku a svědčí o tom tehdejší jeho kniha Mistr Sun o básnickém umění. A samozřejmě to na mě mělo velký vliv. Ale nejenom na mě, na spoustu mladých začínajících autorů, kterým pobyt v Kolářově blízkosti pomáhal uvědomovat si, že jsou věci, s nimiž nemohou mít nic společného, i když teoreticky měli otevřeny všechny možnosti, protože nebyli minulostí poznamenáni. Ale v tuto chvíli bych se měl zmínit ještě o jiné věci. Když jsem si nedávno znovu četl tu tlustou knížku Louových básnických a písňových textů Mezi myšlenkou a vyjádřením, přemýšlel jsem, s čím bych je v české literatuře nebo muzice srovnal. A nejdřív mě napadl Kolář a Skupina 42. Nacházím zde mnoho podobného: způsob, jakým je popisován každodenní svět; svět předměstí, tragédií, které se odehrávají, aniž o nich někdo ví. Kolářovy texty mají v sobě vznešenost, dokonce patos, speciálně jeho první sbírky. A napadlo mě, že by bylo hezké, kdybychom měli textaře, který na to nějak naváže. I když jsem dotazován na Koláře, tak se mi zdá, že se o této, byť vzdálené paralele, nemůžu nezmínit.

Co je mezi myšlenkou a vyjádřením…?

REED: Je to citát z Elliota. Pro mě to dnes znamená asi tolik, že chcete dejme tomu postavit stůl. To je myšlenka, prvotní impulz. Aby se vám to podařilo, musíte si promyslet, jak má stůl vypadat, jaké hřebíky budete potřebovat, jestli bude stůl ze dřeva a tak dál. Realizace stolu je potom vyjádření. Od prvotní myšlenky k výsledku to ovšem může trvat velmi dlouho.

Pane prezidente?

HAVEL: Čas od času mívám takový pesimistický a skeptický pocit, že nikdy nevyjádřím všechno, co se ve mně od rána do večera děje. Že to neumím nebo to vyjádřit ani nelze. Ale někdy naopak mívám takovou optimistickou, nadějeplnou myšlenku, a tou pak začíná to nekonečné drama literatury, umění. Potřeba uchopovat cosi, co nám nepřetržitě uniká, co se nám vymyká, ale co nás provokuje k novému a dalšímu uchopování. Mezi myšlenkou a vyjádřením zeje velká propast, která ovšem může být velkou výzvou. Výzvou k neutuchajícímu úsilí, z něhož mohou vzniknout pozoruhodné věci. Ale také samozřejmě nemusí.

Jedním z takových vyjádření, které používá Lou Reed, je hudba. Rokenrol. Co je pro vás oba víc, hudba nebo textové sdělení?

HAVEL: Já jsem z generace odchované či poznamenané rokenrolem. Poprvé jsem ho, tuším, slyšel někdy v roce 1956, kdy jsem byl na studentském zájezdu v Polsku, v době politické oblevy. Rokenrol zněl absolutně všude. A to byl pro mě veliký zážitek. Rokenrol, i v některých svých pozdějších podobách, se mnou vždycky neomylně šije. A co to je, jestli je to jenom hudba? Já myslím, že každá dobrá hudba je čímsi víc, než jenom hudbou. Je to výraz postoje ke světu, je to tvar generačního a lidského vědomí, je to pocitový výraz úcty nebo odporu k něčemu. A myslím si, že tomu ani jinak být nemůže. Hudba nemusí mít ani text a my z ní vycítíme postoj ke světu. Aspoň o dobré hudbě to asi platí.

REED: Já jsem z rokenrolu vlastně nikdy nevyrostl. Pořád se mi líbí to, co jsem měl rád ve čtrnácti a když dnes slyším cokoli z tehdejší doby, líbí se mi to ze stejného důvodu. Líbí se mi mnoho stylů hudby, ale doopravdy miluju jenom rokenrol. Hodně jsem přemýšlel, proč se mi některé věci líbí i dnes. Když slyším tu správnou píseň, emocionálně mě okamžitě zasáhne a vždycky mě pak překvapí, jak moc pro mě vlastně znamená. Často na ten pocit zapomenu, protože kolem je spousta komerční hudby, která se mnou nic nedělá. Ale sem tam se taková píseň vynoří, a už to se mnou cvičí. Někdy vůbec nemusím rozumět textu, a přitom cítím, že se v té písni děje pro mě něco nepochopitelného. Je to něco v tom zvuku. Po staletí tak na nás působí buddhismus, jóga, mantry, vibrace, všechny tyto věci mají vliv na naše tělo. V některých písních je zřejmě ukryto cosi, co takhle působí, protože se mi to stále děje. Což asi znamená, že kdesi hluboko uvnitř jsem ještě čistý. Snad jsem si uchoval schopnost být otevřený. Až tohle ztratím, bude to myslím znamenat, že už jsem mrtvý.

Která píseň se vás takto emocionálně silně dotkla naposledy?

REED: Mě? Naposledy v letadle, půjčil jsem si do sluchátek kompilaci, která se jmenovala Soul. Miluju tuhle hudbu. Nedovedu si představit nikoho, kdo by soul neměl rád, i když vlastně mám prezidenta, který to nemůže ani slyšet. A na tom albu byla píseň What I´d Say od Raye Charlese. Já to začal poslouchat a po chvíli se mi spustily slzy. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit. Dlouho jsem ji neslyšel a najednou, zničehonic, brečím, říkám si, bože můj, co se to děje? Nic se nezměnilo, pořád jsem stejnej, dnes jsem jenom o něco starší verze toho čtrnáctiletýho kluka. Jiný zážitek mám z hotelu, dával jsem si moc dobré a drahé jídlo, které mám rád. A najednou mě přepadne podobný pocit jako v letadle. Co se to děje? Co je to za kapelu? Byli to Cranberries. Takže vážně nevím, co to přesně je, co se mnou takhle cvičí, ale už po tom nepátrám, je mi to jedno. Pro sebe jsem se spokojil s tím, že tohle v rockové hudbě existuje a že to se mnou občas zalomcuje.

Všichni rockeři, kteří začínali v 60. letech, se odvolávají často na Elvise Presleyho? Co Elvis Presley a Lou Reed?

REED: Měl jsem vždycky moc rád desky od Sun Records. Písně jako It´s All Right, Mamma jsem opravdu miloval, a tohle je jedna z nejlepších věcí, kterou jsem od Elvise slyšel. Nejlepší desky vždycky produkovala Sun Records. Když jsem slyšel Blue Suede Shoes od Carla Perkinse, zkoušel jsem ji zahrát v jeho stylu, který mám vážně moc rád. Carl Perkins byl jedním z nejlepších kytaristů, tak jsem ho zkoušel napodobovat. Ale zpátky k Elvisovi: Jsem přesvědčen, že kdyby Amerika nebyla rasistická, Elvisem Presleym by byl Chuck Berry.

Měli jste někdy obavy, abyste se skrze psaní na sebe nedozvěděli něco, co byste raději ani nechtěli vědět?

HAVEL: Možná jsem začal psát divadelní hry právě proto, abych se trošku skryl za postavy a nemusel tolik mluvit za sebe. Jsem totiž, i když mi to třeba nebudete věřit, v podstatě stydlivý a plachý člověk.

REED: Moc rád ve svých textech vytvářím postavy. Taková postava totiž může říct něco, co bych za normálních okolností asi neřekl. Ale ona to říct může, a může jí to dokonce projít. Jsou to moje postavy, můžou mluvit otevřeně a já si s nimi můžu dělat, co chci. Je to můj příběh. Mám tak příležitost prezentovat i názory, s nimiž nesouhlasím, a následně se s nimi vypořádat. To je totiž na psaní jedna z těch zajímavých věcí. Že to nejsem pořád jenom já.

Stalo se vám někdy, že jste se po několika letech vrátili k vlastnímu textu a zjistili, že dnes vypovídá o něčem docela jiném než tehdy?

 REED: Cítím se tak od hodiny k hodině…

Mohl byste být konkrétnější?

 REED: Neposlouchám ani nečtu, co jsem sám napsal. Raději si přečtu někoho jiného. Ale samozřejmě na koncertech hraju i staré věci, které mám rád a které mě nenudí. A někdy je opravdu vidíte v jiném světle. Po určitém čase si řeknete, počkej, počkej… Třeba Satellite Of Love. Tehdy jsem si myslel, že je to píseň o lásce, a ona je zatím o žárlivosti. To jsem ještě nedávno nevěděl…

Pane prezidente?

HAVEL: Já nevím. U mě je tomu tak, že píšu-li, zvláště tedy myslím dramatický text, nikoliv prezidentské projevy, tak mám tendenci neustále přepisovat. A neustále vylepšovat. Vlastně nikdy nejsem spokojen, ale zároveň vím, že v určitou chvíli musím s Martinem Jirousem zvolat: „Tak dost“.  A v tu chvíli to uzavřu a už se k textu raději nevracím. Ale možná bych se mohl zmínit o jiné věci. Párkrát se mi stalo, že jsem v divadelní hře předvídal něco, co se pak stalo. Vnitřní zákonitost hry, ta dramatická matérie sama, vyplavila něco, co jsem nezamýšlel a co jsem teprve později v té či oné podobě zažil. Například v Audienci je situace, kdy pivovarský sládek vyzývá jistého Vaňka, který je v pivovaru zaměstnán, zda by za něj nechtěl psát hlášení, která musí odevzdávat policii. Že mu tím Vaněk usnadní život a zároveň bude mít vliv na to, co na něj budou policajti vědět. To jsem si vymyslel a ve vězení mě to pak potkalo. Opravdu jsem některým klukům psal hlášení na sebe sama a oni se na základě toho dostali dřív z vězení. Tak dobře jsem to psal.

Co jste na sebe třeba prásknul?

HAVEL: To si už nepamatuji. Bylo to ale nesmírně těžké, protože kdyby nás při tom chytili, byl by to nesmírnej průšvih. Ve vězení se vede veskrze kolektivní život, aspoň ve výkonu trestu. A nejtěžší bylo najít vhodnou situaci. Musel jsem to diktovat, nemohl jsem to ještě psát a riskovat, že papírek někdo najde, že. Pracoval jsem třeba na nějakém stroji a jeden ten kluk mě jako by kontroloval, protože byl můj nadřízenej, ale ve skutečnosti jsem mu to diktoval. Nebo byl skryt pod stolem. Tak občas nastávaly kuriózní situace, které jsem si do jisté míry  předpověděl. Ale nebylo to tím, že bych byl tak chytrej.Bylo to tahem té matérie samotné, tahem toho dramatického bytí. Říkám to trochu zašmodrchaně. Já to napíšu kdyžtak.

Na e-mail nám přišel dotaz, který se týká vašeho guláše. Původně jsem tu otázku nechtěl pokládat, ale pak jsem si někde přečetl, jak říkáte, že jste velmi ctižádostivý jako kuchař a do jisté míry ctižádostivý jako literát. Tak mohl byste prozradit svůj oblíbený recept?

HAVEL: Obávám se, že nemohl. Já totiž nevařím podle receptu, to by byla mechanická práce. Pokud se dostanu k vaření, což se teď stane málokdy, tak si vždycky nějak vymejšlím a experimentuji. Někdy to k jídlu je, a někdy není. Riziko je součástí tvorby. Tato otázka mě ale vrací opět k tomu vězení, s prominutím. Mně se jednou ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni stalo, že jsem nemohl a nemohl usnout a neustále jsem si představoval jedno velmi speciální jídlo, které jsem dostal chuť jednou doma uvařit. Opravdu jsem recept napsal, bylo to na několik stránek, a místo abych ho ráno zahodil, cítil jsem nesmírnou potřebu dostat jej z vězení. A nějak jsem ho propašoval přes advokáta. Ale už si nevzpomenu, co to bylo.

Pane prezidente, v děkovné řeči k předání Erasmovy ceny jste napsal, že je potřeba být bláznem. Z mého pohledu do této kategorie spadá i koncert Lou Reeda v Bílém domě. Čí to byl nápad?

HAVEL: Nejsem si jist, jestli to nebyl nápad mého spolupracovníka a v té době našeho velvyslance v Americe Saši Vondry. Nicméně já byl ten, který to měl dojednat. A mám v živé paměti, jak mě Lou navštívil na zámku v Lánech a já mu, velmi nejistý tím, co na to řekne, tuhle ideu předestřel a zeptal se, jestli by byl ochoten v Bílém domě zpívat. A on bez dlouhého váhání řekl, že ano. To byl první důležitý krok. Když se začala blížit má státní návštěva, to bylo v době Clintonovy administrativy, množily se určité pochybnosti byrokracie Bílého domu, jestli je to vhodné. V té době to byla velmi citlivá záležitost. Nakonec se s tím smířili. V poslední chvíli si ještě přišla generálku okouknout Hillary, aby měla jistotu, že koncert bude únosný. Nakonec to byl nečekaný úspěch. Nezapomenu na různé republikánské senátory, s nimiž ten rokenrol šil v sedadlech a Lou i od nich sklidil velký aplaus. Bylo to asi jeho první, a nejsem si jist, zda také ne poslední vystoupení v Bílém domě, ale možná že to má chabá paměť trošku popletla nebo z toho dělá  legendu. Bylo by velmi dobré slyšet Louovu verzi.

REED: Mám podobné vzpomínky jako prezident Havel. Ještě se mi vybavuje ta zvuková zkouška. Přišel na ni někdo z Bílého domu a prohlásil, že nesmíme hrát tak nahlas. A já mu na to řekl, že míň to rozhodně nejde, že už takhle je to potichu. A to jsme si se zvukem dělali docela starosti, protože jsme nechtěli nikomu ublížit. Pár stařičkých republikánů sedělo blízko u beden a my si je nechtěli vzít na triko. Zpětně si říkám, že některé to mohlo fakt zabít. Bylo to opravdu poprvé a naposledy, co jsme v Bílém domě hráli. 

Neměl jste o návrhu Václava Havla hrát v Bílém domě pochybnosti?

REED: Úsudku pana Havla naprosto důvěřuju. Myslím, že jsem řekl něco jako: pro tebe budu hrát třeba na Měsíci. Balíme a jedem…

HAVEL: Možná bych k tomu měl dodat, že to byla první státní návštěva po jakési explozi kolem Bílého domu a odtud i trošku ta nervóza. Ale během koncertu, který následoval po státní večeři, byl Bill Clinton strašně rozjařenej, strkal do mě a říkal: „Rozumíš tomu, co zpívá, rozumíš tomu?“ Já jsem textu nerozuměl. Jako to bylo, Lou?

REED: Chtěli po nás kopie textů. Ovšem absurdní bylo, že záviselo jen na nás, co jim k posouzení předložíme. Mohlo to být cokoli. Tak jsme na vlastní oči viděli, jak to vypadá s jejich bezpečnostními opatřeními. Jakmile jste jednou na jevišti, můžete zazpívat cokoliv. Co by asi tak mohli dělat? Stopnout nás? Odveďte toho chlapa z jeviště! Prezidente Havle, jak jste mohl do našeho ctěného Bílého domu přivést někoho takového! Kdyby měli smysl pro humor, chápali by, že v té době jsem byl ten pravý člověk na pravém místě. Ale to víte, taky mohli říct: na něj teď není vůbec vhodná chvíle, raději si přiveďte nějakého houslistu. Byl jsem velice rád, že můžu při té příležitosti zahrát. Václavu Havlovi rád zahraju pokaždé, když bude přebírat nějakou cenu. S radostí mu k tomu budu hrát na kytaru.

HAVEL: Beru Loua za slovo, budu ho zvát na všechny své ceny.

REED: Už je to v záznamu.

Co vás, pane prezidente, vedlo k tomu, že jste na Hrad pozval Michaela Jacksona? Větší rozdíl mezi Lou Reedem a Michaelem Jacksonem si umím dost těžko představit.

HAVEL: Především jsem ho nepozval proto, že bych byl jeho fanoušek. Jednak o návštěvu projevil zájem sám a mě zajímal spíš jako civilizační fenomén.A musím říct, že jsem byl z našeho rozhovoru trošku zklamán. Nicméně na závěr jsem byl dotázán, zda bych s ním nešel na třetí nádvoří, že jsou tam shromážděné děti a že bychom je mohli pozdravit. Popravdě jsem tehdy řekl, že mám další audienci.

REED: Já zase Michaela Jacksona považuju za jednoho z nejlepších tanečníků na světě. Párkrát jsem ho viděl, například při předávání cen Grammy. V naší generaci je to hvězda první velikosti. Lidi dnes bohužel moc nezajímá, že je vynikající zpěvák, vynikající tanečník, vidí spíš jen druhou stránku jeho osobnosti. A je to škoda. Mně se fakt líbí, jak zpívá a tancuje. Je fantastickej.

HAVEL: Uznávám všechny jeho dovednosti, ale přesto se přiznávám, že nejsem jeho fanoušek.

REED: To vím. Nakonec, u mě na hradě nebyl, byl u tebe.

Čím vás Michael Jackson zklamal?

HAVEL: Ptal jsem se ho, jak sám vnímá, že ho zná a zbožňuje několik miliard lidí. Čekal jsem jakousi reflexi a zdálo se, že vůbec neví, na co se ho ptám. A to jsem měl tlumočníka.

REED: Co na to odpověděl?

HAVEL: Že rád zpívá.

Ke svému podpisu, pane prezidente, připojujete symbol srdce. Jakou to má historii?

HAVEL: Velmi jednoduchou. Ta naše listopadová revoluce, která byla od začátku vedena ideou nenásilí a vytrvalého vzdoru ducha proti hrubé síle, ta nějakým způsobem to srdíčko začala vnímat jako svůj symbol a posléze jsem ho, už nevím kdy a jak, začal ke svému podpisu připojovat. Pravděpodobně to bylo dlouho před tím, než jsem se stal prezidentem, ale jelikož jsem člověk setrvalý, dělám to dodnes. Ovšem pravděpodobně to celé vzniklo v těch revolučních dnech, kdy opravdu všechno viselo na vlásku a šlo o to, aby se viditelně, zřetelně, na všech sloupech zdůraznila nenásilnost našeho vzdoru.

Domluvili jsme se, že v závěru našeho povídání si položíte vzájemně jednu otázku. Pane prezidente, jste na řadě.

HAVEL: Ano. Má otázka zní: Kdyby ve Spojených státech amerických nastala ta krajně nepravděpodobná situace, že by nejen svobodomyslná veřejnost, ale velká část země byla zdisgustováná oficiální politikou a chtěla tam pročistit vzduch a přinést úplně jiné lidi, a kdyby bylo Louovi nabídnuto, aby kandidoval na senátora nebo na prezidenta, zda by to přijal. Ta otázka, stručně řečeno, zní tak: Kritizovat prohnilý svět je jednoduché. Daleko těžší je zkusit předvést, že to budu dělat líp.

REED: Mám úctu k lidem, kteří něco umí, a zároveň mám na některé věci dobrý instinkt. Takže kdyby taková situace nastala, věděl bych o pár lidech, kteří by tu práci zvládli líp než já. Chtěl bych být v pozici toho, kdo je jmenuje do funkce. Možná bych si pozval i tebe. Tato zvláštní práce vyžaduje vůdcovské kvality a schopnost vycházet se stovkami nejrůznějších lidí, aby se mohl realizovat nějaký program. Rád bych byl tím, kdo takový program vymyslí a předá ho dál.

HAVEL: Lou přesně artikuloval moji iluzi. Několikrát jsem už řekl: Baví mě být kingmakerem, nikdy nechci být kingem. A jak to dopadlo!

REED: To je pravda. Kritizovat je snadné, ale volby ve Spojených státech jsou právě tohle. Všechno je vázané různými korporacemi. A to nehorázné množství peněz, které jde na kampaně! Bushova inaugurace bude stát například čtyřicet miliónů dolarů, přestože teď máme na krku, jak se vyrovnat s katastrofou po tsunami. Jak může mít duševně normální člověk inauguraci za 40 miliónů dolarů?!! Je to nechutný, a to z mnoha důvodů. Řekli byste si, že první Bushova slova budou něco jako: Všechny prostředky určené na mou inauguraci dáme na charitu. V Bílém domě nám bude stačit jedna kamera, jedna bible, člověk, který složí prezidentskou přísahu a dost. Kdybych o tom rozhodoval já, nesmělo by se utrácet 200 miliónů za reklamní kampaně v televizi, kde beztak nevidíte nic než špínu a lži. Kdybych o tom rozhodoval já, každý by dostal půlhodinu denně.

HAVEL: To bys neuřídil. Nestačí být pouhým kingmakerem. Musel bys být kingem, abys něco rozhodoval.

REED: Já bych byl neškodný král.

Lou, jaká je vaše otázka na pana prezidenta?

REED: Moje otázka bude úplně jednoduchá. Rád bych věděl, jestli píšeš perem nebo tužkou do bloku nebo na psacím stroji, případně na počítači?

HAVEL: Posledních patnáct let mě bohužel odnaučilo psát rukou a nenaučilo dobře psát na počítači. Takže píšu na počítači, ale pořád s tím zápasím a trnu strachem, že když něco vytvořím, že si to smažu a tak.

REED: To je velkej problém. Pravidlo číslo jedna zní: Zálohuj, zálohuj, zálohuj.

HAVEL: To nemusí stačit. Po dobu svého prezidentování jsem měl erární počítač, a ten jsem musel ze dne na den vrátit. Byl mi sehnán počítač nekonečně modernější, to znamená nekonečně komplikovanější, s nímž mám trápení doteď a proklínám Billa Gatese.

REED: Co ti Bill Gates provedl?

HAVEL: Prý je to hlavně jeho dílo. Objevujou se tam figurky, který na mě vyplazujou jazyk, a když se prstem omylem trefím na jinou klávesu, ozve se najednou panamská hymna a na monitoru je mapa Panamy.

REED: Měl bys vyzkoušet Apple. U jejich počítačů takový problém nehrozí, ty jsou přesně pro lidi jako ty nebo já. Jedna klávesa a je to.

HAVEL: Mám dojem, že ten erární byl právě Apple. Ale mně se zdá, že čas dozrál k tomu, abychom teď už rozhovor skončili a požádali Loua, jestli by nám něco nezahrál.

REED: Nejdřív mi někdo musí naladit kytaru, protože to sám neumím. Umím psát písně a hrát, ale neumím ladit. Na to tady mám profesionálního muzikanta. Joe mi ji naladí. A jestli nezakopnu o šňůru a nezlomím si nohu. Zavolejte, až to budete mít. Víš, na zálohování mám takovej program, kterej to udělá všechno za tebe. Ty se jen do toho nesmíš plíst. Můj počítač je takovej supermoderní psací stroj…

HAVEL: Nechceš si ty počítače vyměnit?

REED: Já ti ho pošlu.

Zdá se, že je naladěno.

REED: Hotovo?Tohle je ta píseň, co způsobila pozdvižení v Bílém domě. (hraje Dirty Blvd)