"Nejmizernější obchodní styky byly s mými bývalými ženami."

5. 01. 2014 15:06:00
Rozhovor s jedním z nejvýznamnějších hollywoodských producentů 20. století, Norbertem Auerbachem (1922-2009). Bývalý ředitel filmových společností United Artists a Columbia Pictures měl významný podíl na vzniku filmu jako A Hard Day ́s Night, West Side Story, Yentl, Hair,Růžový panter, Muž z Ria, Rockya v neposlední řadě přišel kdysi s nápadem zfilmovat dobrodružné příběhy agenta 007 Jamese Bonda.
Scénické rozhovory ve Švandově divadle
Scénické rozhovory ve Švandově divadlearchiv ŠD

Norbert Auerbach se narodil v roce 1922 ve Vídni, ale už o dva roky později se jeho rodina, původem z Polska, stěhovala do Prahy. Jeho otec Josef Auerbach patřil k nejdůležitějším filmovým podnikatelům té doby, založil filmovou společnost Slaviafilm, byl hlavou firmy Elektafilm, která točila pravidelně filmy v hlavních rolích s Hugo Haasem, Adinou Mandlovou, Voskovcem a Werichem, Lídou Baarovou a dalšími hereckými hvězdami. Firma Elektafilm zrealizovala ve 30. letech filmy Cesta do hlubin študákovy duše, Peníze nebo život s Voskovcem a Werichem, Tonka Šibenice a mnoho dalších.

Rodina Norberta Auerbacha před válkou utekla přes Paříž a Rio de Janeiro do Spojených států. Po útoku na Pearl Harbour se mladý Norbert rozhodl dobrovolně vstoupit do armády. Poslali ho do průzkumnické školy, protože ovládal jazyky. Prošel také výcvikem a vojenskou školou v Texasu. Až do konce války pak sloužil u tankové divize na bojištích Evropy.

Po válce začal pracovat pro hollywoodské filmové studio United Artists. Prošel si postupně všechny možné profese, od těch nejpodřadnějších až po nejvyšší posty. Filmového festivalu v Cannes se poprvé zúčastnil spíš jako řidič rozvážející hvězdy, naposledy už coby prezident United Artists. Na několik let si také odskočil ke konkurenční společnosti Columbia Pictures. Stál u zrodu mnoha slavných, nezřídka oscarových filmů.

Mezi své dobré přátele z řad herců a hereček Norbert Auerbach řadil Seana Conneryho, Sophii Lorenovou, Jean-Paul Belmonda, a hlavně Klause Mariu Brandauera. Nějaký čas pracoval také jako poradce prezidenta Ronalda Reagana. V roce 1991 se Norbert Auerbach vrátil do Prahy, kde pracoval pro Barrandov a Nadaci Sue Ryderové.

Norbert Auerbach byl mým hostem celkem třikrát. Poprvé v květnu 2004, když přijel na setkání do Muzea umění v Olomouci v rámci výstavy FLASHBACK / Český a slovenský filmový plakát 1959 – 1989. Nedlouho nato jsme se sešli ještě dvakrát, v červnu při Scénických hovorech ve Švandově divadle a potom v srpnu na Mezinárodním festivalu filmových debutů a studentských filmů Fresh Film Fest v Karlových Varech, jehož se Auerbach zúčastnil jako porotce. Ze všech tří našich rozhovorů se dochoval jediný zvukový záznam. Tento z Karlových Varů. Rozhovor byl premiérově publikován v časopise Židovské obce Olomouc Chajejnu - Náš život.

Kdy jste naposled stoupal po červeném koberci na festivalu v Cannes?

Naposled, když jsme točili dokumentární film o mých životních zkušenostech. Na festivalu v Cannes jsem byl celkem osmačtyřicetkrát. Poprvé jako řidič, když jsem byl zaměstnán u Columbia Pictures. Vozil jsem ty takzvané VIP, takže jsem poznal hodně lidí a můžu říct, že mi to neuškodilo. Když se jede v autě, tak má člověk čas mluvit, tak jsem se moc od těch lidí naučil. Měl jsem ovšem štěstí, že hodně z nich znalo mého otce. Nebyl jsem jen ten, co je vozil, ale byl jsem také synem pana Auerbacha. Tak se mnou jednali trochu jinak než s normálním řidičem. Nejsem ale velký fanoušek festivalů, je jich dnes moc a jenom některé mají smysl. I Karlovy Vary měly festival, který něco znamenal za komunistů, kdy se tady setkával Západ s Východem. Dnes, ačkoliv mu říkají mezinárodní, já to tak nevidím. Nechci být příliš kritický, dostat sem významné lidi není lehké. Mimoto – je moc ambiciózní, ukazovat 280 nebo víc filmů, to je blázinec. Karlovarský festival by se měl o moc víc věnovat mladým lidem, kteří sem přijdou. Protože je to ze všech těch festivalů, které jsou ve světě, a já jsem byl skoro všude, jediný festival, kde se sejde takové množství mladých lidí. Neuvěřitelný zájem.

Teď se těším, že tenhleten festival je něco jiného, shromažďuje jiné lidi, než kteří se potkávají na festivalech v Cannes, v Berlíně, Londýně či New Yorku. Festival pro mladé lidi je pro nás a pro vývoj mediálního průmyslu, ať už filmu nebo televize, velice důležitý. A důležitější, než když se nějací producenti setkají v Cannes a pijí šampaňský.

Váš otec byl nejen filmový magnát, ale i úspěšný finančník. V čem ještě podnikal?

Otec si nikdy neříkal producent, na filmech, které jeho společnosti vyrobily, jeho jméno nenajdete, protože on to byl čistě filmový obchodník. Když přijel do Ameriky, to bylo krátce před druhou světovou válkou, tak našel nějaké společníky a koupil s nimi velké množství popcornu. Byli to lidi, co měli koncese v kinech, kde se popcorn prodával. Otec věděl, že za války některé věci zmizí z trhu, ať je to maso nebo oblečení, a napadlo ho, že popcorn taky zmizí. Na tom popcornu, který on a jeho společníci nakoupili, vydělali hodně peněz. Ti společníci byli bratři Mirischové. Po válce se stali jedněmi z nejdůležitějších producentů v Americe. Zůstali s otcem ve velmi dobrých vztazích, a on financoval hodně jejich projektů.

Myslíte, že to máte v rodině, že jste to zdědil po něm?

Vůbec ne, já jsem strašně špatnej obchodník. Proto jsem nechtěl pracovat s otcem, který byl vždycky nezávislý. Já jsem se vždycky cítil lépe ve velké organizaci, obklopený její podporou, pracovat tam mě bavilo o moc víc. Samozřejmě, čím vyšší postavení jsem ve firmě měl, tím zajímavější to bylo. A vždycky mě to bavilo víc než dělat nezávislé obchody a ty, které jsem udělal, jsem udělal mizerně.

Který byl ten nejmizernější?

Raději bych o tom nemluvil. Už si to nepamatuju, ale když o tom tak přemýšlím, myslím, že ty moje nejmizernější – může se tomu říkat obchodní styky – byly s mými bývalými ženami, protože rozchody mě stály opravdu hodně peněz, takže mi už na obchody moc nezbylo.

Spolupracoval jste s řadou slavných hereckých osobností, jak na ně vzpomínáte?

Herce a herečky jsem nikdy neměl rád. Jsou strašně egoističtí, myslí jenom na sebe; vzbudí se ráno a nemohou se rozhodnout, kterou roli budou ten den hrát, takže člověk nikdy neví, jak to s nimi je. Ale jsou samozřejmě výjimky. Tak Sofia Loren byla vždycky velice elegantní a dáma, chovala se jako dáma a ne jako herečka – nevím, jak bych to jinak řekl. Jedna z těch velkých dam byla taky Ingrid Bergman. Problém s ní byl, že bez brýlí nic neviděla, to byla skoro slepá, ale nechtěla je nosit. Vždycky jsem jí musel říct, kdo jsem.

Nemohu si ale vzpomenout na jediného her-ce, s kterým bych měl nebo ještě mám takový vztah jako se Sofií Loren nebo několika jinými ženami. Tak například Sean Connery, kterého jsem poznal při natáčení první bondovky Dr. No, když byl nedávno v Praze, tak jsem ho několikrát požádal, abychom spolu povečeřeli, nebo zašli na drink, vůbec ho to nezajímalo. Když jsem ho potom potkal, tak, oh, Norbert, no to je úžasný, jak se máš, ale nebylo to vůbec přirozený, to zase jednou hrál roli. No a potom mě zavolal, protože chtěl hrát golf na Karlštejně, abych to zařídil. Tak to je typické.

Přátelím se s jedním úžasným hercem, Klausem Maria Brandauerem. Znám ho už hodně let, je to ovšem taky herec, takovej bláznivej. Měl přijet do Karlových Varů na festival, měl tady být ve dvě hodiny, novináři byli shromáždění před Puppem, a televize a Bartoška, a já nevím, kdo ještě, a žádnej Klaus. Tak volám na mobil, Klaus, kde jsi? - Už jsem skoro v Karlových Varech, nedělej si žádný starosti. - Klaus, kde jseš? - No zrovna odjíždím z Vídně. Tak jsme poslali všechny domů. Přijel o čtyři hodiny později. S ním se nikdy nemůže počítat. Máme v Rakousku chalupy blízko sebe, tak často v lé-tě, když tam jsem, tak si řekneme, Klaus, dohodneme se, že zítra pět minut po jedenácté se nepotkáme, tak pak to funguje.

Týkají se tyto rozmary či podivnosti také filmových režisérů?

Když seriózní režisér točí, nemá vůbec čas. Od té doby, kdy začne připravovat film, pracuje denně osmnáct dvacet hodin denně, člověk je nesmí vůbec obtěžovat. Proto Spielberg nemluví s novináři, a když dnes tady v Praze točí Roman Polanski a odmítá se s někým setkat, musíte si uvědomit, že seriózní režisér je opravdu zodpovědný za všechno až do toho nejmenšího detailu.

Je známo, že jste měl přátelský vztah se Sylvestrem Stallonem. Udržujete ještě s ním kontakt?

Jo, jednou za čas ho potkám, posledně na festivalu v Cannes. Ale mluvme o Rocky, protože často se mě lidi ptají, jak vznikne film. A Rocky je jeden z těch příkladů. My jsme měli v United Artists velice důležité producenty, ti dělali filmy jako New York, New York, s Ro-bertem de Niro a Lizou Minelli, a ti jednou přišli, že mají scénář, jmenuje se to Rocky a je to o boxu, mají nějakého mladého herce, který nemá moc zkušeností, ten se jmenuje Stallone. A ten film by mohli natočit za čtyři miliony dolarů. A my jsme řekli, film o boxu, kdo se na to půjde podívat? Nikoho to nebude zajímat. Tyhle filmy nikdy neměly velký úspěch. No a oni odešli a přišli o několik týdnů později a řekli, my jsme to spočítali a ten film uděláme za tři a půl milionu. My jsme řekli, to nás nezajímá. Přišli zase, že ten film mohou udělat za tři miliony. Tak abychom se jich zbavili, tak jsme řekli, podívejte, my vám dáme dva a půl milionu dolarů, nechceme to číst, tomu filmu nevěříme, ale jděte a natočte ho. A tak vznikla ta celá série Rocky.

Samozřejmě, když se dnes zeptáte někoho u společnosti, ne těch producentů, ani Stallona samotného, tak řeknou, to já jsem byl za to odpovědný, já jsem to podporoval. Vítězství má hodně otců a matek, a tak je to u filmu taky.

Jiný příklad. Jednou jsem byl v Los Angeles v restauraci a servírovala mladá Japonka. A objednal jsem si rybu. Dělal jsem si legraci a řekl jsem té mladé Japonce, že to vypadá jako piraňa, ta ryba. Ona mluvila špatně anglicky a říkala, yes, yes, piraňa, piraňa. Nevěděl jsem, o čem mluví, ale za dva dny přišla a dala mi scénář, který se jmenoval Piraňa. Byl to film, který chtěla udělat snad za dva miliony dolarů. Náhodou jsem zrovna potřeboval nějaký film, nějaký horror. Řekl jsem si, Piraňa za dva miliony dolarů, co už můžeme ztratit. No film se natočil a asi o půl druhého roku později, nikdy na to nezapomenu, jsem jí předal šek za první peníze, který ten film vydělal, byl to šek na dva a půl milionu dolarů.

Ale může to dopadnout i jinak. To mi zase v Los Angeles telefonuje můj starý přítel, špatný producent, a říká, musíš se mnou mluvit, a já říkám, Martin, já nemám čas. Nakonec jsme se dohodli, že mě odveze na letiště. A v autě na letiště mi začal vyprávět o nějakém horroru odehrávajícím se v Japonsku, taky to byl film za tři a půl nebo čtyři miliony dolarů. A jelikož jsme to na doplnění programu potřebovali, tak jsem na to kývl. A ten film se udělal a byl strašnej, protože tam měla podle scénáře hrát čtrnáctiletá sexy holčička, a ten blbec dal tu roli své dceři, která byla ošklivá, neuměla hrát, neměla žádnou zkušenost, a úplně to zkazilo ten film.

Tak to jsou příklady, jak vznikají filmy. Člověk musí mít štěstí.

Takže rodinné vazby a kontakty fungují i v byznysu v Americe, nejenom tady?

Nejenom tady. Je vždycky dobré znát lidi, ale pomůže to jen do jistého stupně. Já vždycky říkám, že můžu někdy otevřít nějaké dveře, ale dál to nejde. Peníze, které v tom filmovém prů-myslu hrají, jsou velké. A znovu říkám, nejenže jsem měl šťastnou ruku, ale měl jsem také to štěstí, že jsem měl bohatého tatínka, to taky neškodí. Když jsem začal pracovat pro Warner bros., tak jsem si po čtyřech měsících stěžoval šéfovi, že nemám smlouvu, kterou mi slíbili, a on říká: „Co pospícháš, ten džob máš, tak na co chceš smlouvu.“ A já říkám: „Podívejte se, dneska jsem četl noviny, Variety, a tam je velký titul, že Kenny Hyman, syn toho pána, co koupil Warner bros., podepsal smlouvu na pět milionů dolarů a dostal dům za tři miliony dolarů a teď se stal šéfem studia.“ A ten můj šéf se na mě takhle podíval a řekl: „Norberte, řekni tvýmu tatínkovi, aby ti koupil studio, a budeš mít smlouvu hned.“

Když jsme u těch filmů, které vznikly jaksi nedopatřením, tak jste také mluvil o Perném dni s Beatles.

Tehdy šlo o dva filmy, jeden s Beatles, A Hard Day ́s Night, a krásný film A Man for all Seasons podle divadelní hry, ve které v Londýně hrál Martin Shaw. Jak vznikly ty dva filmy; měli jsme v Londýně publicistu, který byl velice hodnej, velice milej, ale strašně špatně pracoval. Tak jsem mu jednoho dne řekl, podívej se, to tak dál nejde, už se to s tebou nedá vydržet, musíš pryč, ale předáme ti produkci takového malého filmu, a to byl právě film A Hard Day ́s Night. Tak on se stal nominálně jeho producentem, měl nějakých pět nebo šest procent ze zisku a stal se multi multimilionář, protože pak také produkoval ty další filmy s Beatles. A film A Man for all Seasons dělal produkční, který taky špatně pracoval, ale United Artists byla taková paternalistická velká společnost, všichni ti lidi tam pracovali roky a roky, i když pracovali špatně. Tak tomu se taky řeklo, to už tak nejde dál, ale abychom se tě takhle brutálně nezbavili, budeš producentem A Man for all Seasons. A byl to úžasný, velký úspěch. Ten film se pořád ještě hraje v klasických velkých kinech a ten muž se taky stal velice bohatý. Tím nechci říct, že pracovat špatně se vyplatí.

Jak se rozhoduje o tom, jestli se film bude točit?

U velkých společností je to rutinní, jednou měsíčně se sejde komité prezidenta a viceprezidentů, hlavně těch, kteří mají na starosti produkci, a řekne se, že příští rok potřebujeme patnáct až dvacet velkých filmů. No a na to máme tři či čtyři sta milionů dolarů. Pak v rámci toho přijdou projekty, které jsou doporučeny produkčními, přidají se k tomu další prvky, režisér, hlavní herci atd. A komité doporučí, které filmy by se měly financovat. Ale poslední slovo má prezident, který rozhodne. Pak se to samozřejmě mění, když chcete točit za půl roku s Robertem de Niro a jeho program se mezitím změní, jeho film se odloží a točí se jiný film, musí to zůstat velice pružné.

Samozřejmě s herci, režiséry i se scenáristy se nejedná přímo, ale s jejich agenty anebo právními zástupci. Často, když je to velice důležitý člověk, tak má vedle agenta a obchodního zástupce i advokáta. Pak se musí jednat se všemi třemi. To jsem ale jako prezident nedělal já, to vyjednával viceprezident pro byznys. Když se producenti snaží s důležitými lidmi jednat přímo, říkám jim, nedělejte to, zaprvé se k těm lidem nedostanete, zadruhé nemají čas, zatřetí asi nemají zájem. Profesionální způsob je jednat prostřednictvím agenta.

Jedinou diskusi, kterou jsem ve své kariéře vedl, byla s herečkou Barbrou Streisandovou. Hádali jsme se, kolik má dostat týdně, když bydlela v Londýně. Ona byla strašně lakomá, měla pocit, že její agent nevyjednal dost peněz, tak chtěla jednat přímo se mnou. Jednali jsme a jednali a nakonec dostala čtyři tisíce pět set dolarů denně na bydlení. A pak se ukázalo, že jí Mick Jagger půjčil dům zadarmo. Takže si to dala do kapsy.

Kdysi jste prohlásil, že od filmu očekáváte, že vám přinese peníze a měl by také pobavit. Jak to je s uměleckou stránkou filmu?

Jsou dvě věci, které se nemají míchat, to je film ekonomický, co dělají hlavně Američani, a film kulturní. Film, který se dělá z ekono-mických důvodů, je to, co film byl na začátku, populární zábava. V České republice je ta nejpopulárnější zábava televize Nova a Blesk. A to je na úrovni většiny filmů, od nichž se očekává ekonomický úspěch. Potom je tu kulturní film, který má své limity. Problém je v tom, že na rozdíl od knihy nebo obrazu udělat film stojí hodně peněz. Je to velice drahé, i když všichni lidé pracují zadarmo. Někdy se podaří kombinace obou věcí, jako ve filmech Woody Allena. Já jsem je miloval, nejenže to byly zajímavé a inteligentní filmy, ale také vydělávaly hodně peněz. Woody Allen by dělal filmy i zadarmo, protože žije jen pro ty filmy. Když píše scénáře a připravuje film, tak je nešťastný a ztracený člověk. Často seděl u mě v kanceláři v New Yorku a první jeho otázka byla, mohu zavolat svého psychiatra? Ale stává se, že film na jisté úrovni sice nemá úspěch v Americe, ale má úspěch jinde. Například Formanův film Hair neměl v Americe moc velký úspěch, protože ta doba, o které ten film byl, už byla pryč, ale v Evropě a i v Japonsku měl obrovský úspěch.

Působil jste nějaký čas i v Paříži. Je rozdíl mezi americkým a evropským trhem?

Z Francie jsem řídil celou Evropu. A pod sebou jsem neměl jen distribuci, ale taky produkci. A samozřejmě způsob práce ve Francii je úplně jiný. Například hodně herců tam hraje v divadle, takže končí pozdě, a začíná se proto točit až v poledne. Když se točí v Americe, tak se začne hned ráno. Ale ten druhý důvod, proč se točí ve Francii až od poledne nebo od jedné hodiny, je, že když se točilo ráno, tak celý ten tým, elektrikáři, osvětlovači, truhláři a celá produkce museli dostat oběd. No a ve Francii oběd neexistuje bez vína. To má své důsledky.

Také vyjednávání s kiny je úplně jiné, v Americe je na každý film aukce. Kina dají nabídku a film se potom promítá v kině s největší garancí.

Ve Francii jsem měl dojem, že strávím půl dne tím, že si podávám s lidmi ruku. Když jsem přišel ráno do práce, musel jsem si s každým potřást ruce, to samé, když jsem odcházel na oběd a znovu, když jsem se vracel z oběda. To se v Americe nedělá.

A odbory ve Francii jsou velice silné a hodně se motají do administrace společnosti, takže když máte nějakého špatného reprezentanta, tak to komplikuje strašně život.

Ale to není jen rozdíl mezi Paříží a Amerikou, ale také mezi Paříží a Německem. Pamatuji si ten rok, když jsme dali do provozu MIS – Management Information System, to znamená, že jsme přešli z ručního účetnictví na účetnictví počítačové. Byl to ještě systém dost primitivní, na magnetofonových páskách, které se musely posílat do New Yorku. No a Němci řekli, jo, za tři měsíce čtyři týdny dvě hodiny, tři minuty a deset vteřin to dáme do provozu. A tak to bylo. Když to zprovoznili Italové, tak najednou místo aby kina dlužily peníze nám, tak my jsme dlužili kinům. A ten Francouz, co to měl na starosti, ten se zhroutil a museli jsme ho dát do blázince. A to je to krásné na té Evropě, a proto jsem tak smutný, že ta Evropská unie chce, abychom byli všichni stejní.

Na závěr Norbert Auerbach, který svou nezaměnitelnou dikcí a smíchem zlehčoval své vyprávění, se s publikem rozloučil: „Děkuji, že jste mě tak poslouchali, nevěřte tolik, co jsem tady říkal, v mém stáří nevím, co jsem opravdu prožil, co mi někdo vypravoval, co jsem četl, tak je to taková směs toho všeho, a doufám, že jste něco z toho měli.“

Autor: David Hrbek | neděle 5.1.2014 15:06 | karma článku: 15.40 | přečteno: 906x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 7.12 | Přečteno: 221 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.28 | Přečteno: 310 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 17.84 | Přečteno: 345 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2089
Můžete také navštívit: www.hovorydavidahrbka.blog.idnes.cz www.facebook.com/davidhrbek Více informací na www.davidhrbek.cz

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...