Teoreticky je možné naprosto všechno (rozhovor s Jiřím Grygarem)

15. 03. 2014 13:28:00
Astrofyzik RNDr. Jiří Grygar je vedle prof. Cyrila Höschla patrně nejznámějším českým vědcem, protože se již desítky let snaží úspěšně zpřístupňovat výsledky vědeckého výzkumu v oblasti astronomie laickému publiku. Velmi oblíbený byl v osmdesátých letech televizní seriál Okna vesmíru dokořán, kterým provázel a na němž se spoluautorsky podílel. Jiří Grygar je nositelem řady ocenění, jako jediný Čech je však nositelem prestižní ceny Kalinga, kterou uděluje UNESCO za mimořádný přínos popularizaci vědy. Tento rozhovor proběhl před publikem ve Švandově divadle v roce 2005.

Pane doktore, co se ve vás odehrává, když vás, který tolik let propagujete skutečnou vědu, označí někdo za astrologa?

Už je to takový folklor, stává se mi to nejméně jednou každého půlroku. A naposledy se mi to stalo právě před dnešním večerem, když jste mě na pozvánce za astrologa označili.

Ano, řádil u nás tiskařský šotek. Astrologii považujete za pavědu. Mohli bychom si teď na začátku udělat stručný seznam všeho, co pavěda je?

Podle mého soudu je pavěda to, co se tváří jako věda, a nepoužívá vědeckou metodu.

Tu byste definoval jak?

Vědecká metoda vznikla dlouhým vývojem od starověku přes středověk až po novověk. Netýká se jenom astronomie a fyziky, ale všech přírodních věd. Kdybych to měl hodně stručně shrnout, je to takový způsob bádání, který shromažďuje fakta, pozorování, experimentální data a svědectví hodnověrných svědků. Pak se ta svědectví snažíme kompletovat, utřídit je a vysvětlit. A svá vysvětlení potom znovu podrobujeme experimentálním testům. Je to docela pracný, ne příliš zábavný proces.

Pojďme zpátky k pavědám.

Ať si to chceme připustit, nebo nechceme, tak věda má přece jenom u veřejnosti dosti dobré jméno. A to v tom smyslu, že když vědci předstoupí před veřejnost s nějakým svým vynálezem, třeba s laserem, opravdu jim pak funguje. A když si koupíte třeba DVD nebo CD přehrávač, možná ani nevíte, že obě zařízení fungují právě díky laseru. Pavědci obyčejně něco takového nedokáží. Hovoří třeba o dálkovém přenosu myšlenek, ale ještě nikdy se jim to nepodařilo. Bylo by úžasné, kdybychom mohli přenášet myšlenky třeba do atomových ponorek, které se nemohou vynořit několik měsíců, tam by to bylo velice užitečné. Vím, že mnoho armád si půjčovalo telepaty a zkoušeli jejich pomocí přenášet myšlenky. To se ovšem nedaří, a pavědci pořád melou svou, jak telepatie bezvadně funguje.

Myslíte, že teoreticky to možné není?

Teoreticky je možné úplně všechno. Ale problém je v tom, že to musíte nějakým způsobem prokázat. V Sokole se říkalo: přeskoč, přelez, ale nepodlez, čili máte nastavenou jakousi laťku, jistou úroveň vědeckého poznání. Když chcete toto poznání zlepšit, musíte laťku přeskočit a nastavit si ji na vyšší hodnotu. Ale pavědci laťku podlézají. Prostě říkají: Ono se nám to nedaří, protože zrovna byla špatná vlhkost. Takto se ve vědě nehraje.

Proč myslíte, že pavědy mají takovou popularitu?

Protože je to lehké. Pavědcem může být každý. Kdybych se teď rozhodl, že budu hvězdopravcem, tak velice záhy budu mít dosti slušnou klientelu a budu se tím moci živit do konce svých dnů.

Proč ale lidé pavědcům tolik důvěřují?

Tak to je pro mě záhada největší. Když si vezmete celou řadu doslova blamáží, kterých se pavědci dopustili... Dost často bývají poslové špatných zpráv, jenom si vzpomeňte třeba na rok 2000. Tehdy toho byly plné noviny - pavědci přicházeli a říkali, že nastane konec světa. A dokonce měli spočítané, že to bude 1. července. Když to pak nevyšlo, přišli s datem 1. září, pak měl konec světa nastat 31. prosince. Přestože se ani jedna z předpovědí nevyplnila, noviny to stále tiskly. Pavědci si počkali dva měsíce, to je poločas rozpadu novinové zprávy, a dolezli znovu. Přišli na to, že rok 2000 ještě patří do dvacátého století a třetí tisíciletí začíná až 1. ledna roku 2001. Tak to zkusili znovu. Pochopil bych, že jednou můžete veřejnost nějakým šokujícím způsobem, který má mediální přitažlivost, ovlivnit. Ale když to uděláte podruhé, potřetí, počtvrté, tak se blamujete. Nevím, jak jinak to nazvat.

Nechci to přivolávat, ale kdybyste byl vážně nemocný a klasická medicína vyzkoušela veškeré možné dostupné metody léčby, šel byste za léčitelem?

Nešel. Mně už se to stalo. Měl jsem docela vážné zdravotní problémy a nabízelo se mi nespočet léčitelů, že mě budou léčit zdarma. Vždyť pro ně by to byla úžasná reklama. Ne, nešel bych do toho. Možná většina posluchačů tady ví, že máme klub skeptiků Sisyfos, jsem v jeho výboru, který konkrétní případy profesionálně studuje. A právě léčitelé nám připadají jako nejproblematičtější část naší práce, protože jde o lidské zdraví, dokonce o lidské životy. Je zajímavé, že na jedné straně po lékařích právem vyžadujeme lékařský diplom, atestace a celoživotní vzdělávání v oboru, aby uměli správně diagnostikovat a zvolit správnou terapii. A když pak lékař něco během léčení zanedbá, čekají ho velmi nepříjemné a přísné tresty. Na druhé straně nevím téměř o žádném procesu, v němž by byl souzen a odsouzen léčitel, ačkoliv léčitelé odpravili spousty lidí, kteří měli šanci svou nemoc překonat, jenomže zemřeli kvůli neúčinné léčbě nebo proto, že jim dokonce doporučili, aby se vzdali léčby konvenční medicínou. Mohu tedy říci, že jsem tuto situaci již zažil na vlastní kůži a že jsem se takové možnosti vyhnul. A dnes bych to udělal stejně.

Český klub skeptiků Sisyfos uděluje jednou za rok anticeny Bludné balvany za blátivé myšlení.

Ano.

Co to je?

Mám na to jedno přirovnání: Když se podíváte na letecký snímek delty Nilu nebo delty Mississippi, tak uvidíte, že každá z těch řek zanáší do údolí, kterým protéká, bahno ze strmějších partií. Řeka se pak rozvine do spousty ramen, z nichž spousta jich je slepých, končí v bažinách a k moři se ani nedostanou. Tak tohle je blátivé myšlení.

Považujete blátivé myšlení za nebezpečné?

Ó, ano. Blátivé myšlení hraje negativní roli právě při obhajobě různých léčitelských postupů, ale stejně nebezpečné je v politice. Když se podíváte na politickou scénu, na argumenty, které se používají v debatách, jde velice často o příklady naprosto blátivého myšlení, následně pak o blátivé myšlení voličů, kteří se na jeho základě rozhodnou volit, což v minulosti vedlo třeba k tomu, že se demokratickým způsobem zvolila diktatura. Takových případů máme z 20. století hned několik.

Úřady vlád vyspělých států nebo úřady prezidenta obvykle zaměstnávají vědeckého odborníka, který je politikům kdykoli po ruce. U nás nic takového myslím není, že?

To máte pravdu a je to jedna z věcí, kterou neustále zdůrazňuji, a je pro mě životní téma. Všechny hospodářsky nejvyspělejší státy světa mají velice dobře propracované instituce vědeckých poradců nejvýše postavených politiků. Měl jsem možnost vidět, jak to vypadá ve Velké Británii; tam je při úřadu ministerského předsedy vědecký poradce, vždy je to velmi respektovaný vědec, který má pod sebou celý úřad. Tito poradci jsou v Británii vybíráni na základě toho, kolik pro vědu tvůrčím způsobem vykonali, ale také musí být organizačně velmi schopní. Jsou to lidé absolutně neúplatní, ty prostě nemůžete zkorumpovat, to je naprosto vyloučeno. Oni zaručují, že ministerský předseda dostane ke konkrétnímu vědeckému problému, který má politické důsledky, objektivní, nezaujaté podklady. Ještě tvrdší to je ve Spojených státech, tam vědeckého poradce dokonce schvaluje Senát. Vědecký poradce je postaven tak vysoko, že společně s poradcem pro národní bezpečnost je to jediný člověk, který může vzbudit prezidenta v noci. Takhle vysoko stojí. U nás máme tak zvanou radu vlády pro něco, ale musím říci, že si nedovedu představit, že by její předseda zavolal ministerskému předsedovi po šestnácté hodině.

Dovedete si představit důvod, kdyby bylo zapotřebí vzbudit třeba prezidenta nebo premiéra?

Třeba ptačí chřipka.

Je o vědecké obory zájem?

Jak o které.

Třeba o astrofyziku.

Univerzity, na kterých je možné studovat astronomii, se potýkají s problémem, kam všechny studenty vůbec posadí. Když jsem studoval na Karlově univerzitě, měli jsme posluchárnu - a teď dávejte pozor - , která měla celkově čtyři židle. Byli jsme tři studenti, takže ještě jedna židle byla volná. Mělo to jenom tu nevýhodu, že jsme nemohli nikdo chybět, protože to by si toho pan profesor všimnul. Dneska je studentů nesrovnatelně víc. A astronomie je u nás odjakživa populární, už od časů Keplerových a Tycha de Braheho, kteří oba dva, jak známo, působili v Praze. Hodně také udělal třeba Jan Neruda svou básnickou sbírkou Písně kosmické.

Umíte některou z nich zpaměti?

Dnes bych ještě možná uměl vystřihnout Seděly žáby v kaluži. Možná není asi obecně známo, jak se vlastně Neruda k astronomii dostal. Ta historie začíná u Josefa Václava Friče, který byl, jak asi všichni víme, revolucionář roku 1848. Frič byl za své aktivity poslán do vyhnanství do Paříže, kde se mu narodili dva synové. Frič, který se s Nerudou znal, ho požádal, zda by těm dětem nešel za kmotra. Neruda se sebral a jel. Když se pak celá rodina vrátila zpět do monarchie, Neruda si obou synů velice všímal, snažil se je povzbuzovat. Oba vystudovali vysokou školu a chtěli se věnovat astronomii, ale neměli dost prostředků, a tak si zřídili malou optickou firmu a z jejího výtěžku stavěli pozvolna hvězdárnu v Ondřejově. Neruda se tedy zapsal na přednášky z astronomie na Karlově univerzitě jako mimořádný student už v poměrně pokročilém věku a naučil se tehdejší astronomii, kterou vkomponoval do Písní kosmických. Schválně jsem se na to díval a opravdu se tehdejší nové vědecké poznatky kryjí s dobou, ve které básně vznikaly. To byla tehdy vlastně popularizace nejnovější astronomie.

Neruda je váš předchůdce.

Ano, Neruda byl náš prapředchůdce. Když dnes, s velkým odstupem čtete Písně kosmické, najdete tam celou řadu neobyčejně krásných formulací. Třeba že tak zvaní červení obři jsou jenom z plynových hadrů. Neruda byl naprosto geniální, to je zcela zřejmé.

Jak jste se dostal k popularizaci vědy vy?

Myslím si, že popularizace vědy je u mě zakořeněna geneticky, protože když se podívám na svůj rodokmen, mám v něm nesmírné množství kantorů, v obou větvích, jak ze strany maminky, tak z tátovy linie. Takže šlo vlastně jenom o to, na co se má kantorská povaha vrhne.

V knize Vesmír, jaký je píšete o pohledu vzhůru, jako o prvním důležitém momentu v lidském životě. Umíte si ještě dnes vybavit váš první pohled vzhůru?

Ano. Bylo to za 2. světové války. Tehdy kvůli nebezpečí náletů se musela zatemňovat okna, dokonce auta musela v noci jezdit s přelepenými reflektory, pokud tedy vůbec nějaká auta mohla jezdit. Žil jsem v Brně, což je poměrně velké město, a každou noc byla naprostá tma. Od té chvíle, kdy jsem začal chodit do školy, jsem v noci vídal naprosto tmavou oblohu uprostřed města a hvězdy byly jako sedmikrásky. Pohled na nebe působí kupodivu téměř na každého, bez ohledu na vzdělání, na rod nebo na jakékoliv jiné atributy. A je pozoruhodné, že se přitom jedná o fakticky neobyčejně primitivní zobrazení. Vidíte černou tmu a na ní sem tam nějaké malinké bodové nebarevné zdroje, tedy hvězdy, které třeba trošku blikají, ale jinak jenom v podstatě klidně svítí. Ty puntíky jsou rozházené, a přitom neznám člověka, na kterého by tahle podívaná nepůsobila doslova magicky a poeticky. To je pro mě jedna z velkých záhad, proč příroda dokáže tak jednoduchým prostředkem vytvořit tak velký efekt. Vyprávěli mi přátelé z Los Angeles, že nedávno, důsledkem nočního zemětřesení, byl v celém městě přerušen elektrický proud. Lidé vybíhali v panice z domů a mnozí poprvé v životě viděli hvězdy, protože nad městem byla najednou naprostá tma, hvězdy krásně svítily, a oni měli pocit, že se na ně řítí nebe. Měli úzkostný pocit, že co nevidět dojde ke katastrofě. Hvězdy byly tak jasné a byly tak blízko, že měli pocit, že si na ně budou moct co nevidět sáhnout. Noční jasná obloha dovede vyvolat velikou emoci a přitom je to všechno tak daleko. Co vidíme, jsou velice vzdálená slunce, na která si nikdy nesáhneme. Je to zvláštní.

Nevadí vám, že si na ně nemůžete sáhnout?

Ne, mě to naopak fascinuje. Fascinuje mě, že narozdíl od našich kolegů fyziků, kteří mohou pracovat na experimentech s protony a narozdíl od našich kolegů chemiků, kteří mohou snímat a analyzovat nejrůznější vodičky a na rozdíl od biologů, kteří mohou pitvat a dívat se na buňky pod mikroskopem, na které si mohou doslova sáhnout, my můžeme jen z velké dálky pozorovat. A navíc nemůžeme podnikat žádné experimenty. A přesto, když se podíváte, co všechno za pár desítek let od doby Jana Nerudy víme o vzdálených hvězdách, jak se po dobu miliónů nebo miliard let vyvíjejí a navíc ještě tušíme, co je čeká, zda vybuchnou, případně jak! A to všechno se dalo zjistit na dálku! Pro mě to byla velká výzva na počátku, kdy jsem se začal zajímat o astronomii. Je velmi těžké dozvědět se něco bližšího o tom, na co si nemůžeme sáhnout. A teď, když už jsem v pokročilém věku, je najednou úžasné, že to opravdu jde. A znamenitě. Skutečně, rozvoj astronomie na konci minulého a počátku tohoto století, to je kalup, to je prostě úprk.

Zkoušel jsem si představovat Velký třesk, vnik tak zvaných černých děr, a musím říct, že se mi to nedaří. Musí mít vědec dobrou imaginaci?

V tomto směru určitě ne, i když je pravda, že zejména fyzikové do 19. století se domnívali, že bude možné si všechno představit. A mysleli si to dokonce takoví geniové, jako byl třeba skotský vědec James Maxwell, který vytvořil teorii elektromagnetického pole. On si představoval, že každý elektron má na sobě háčky jako třeba na zipu a když se jeden elektron potká s druhým, že se do sebe zaklesnou. Takovou měl představu, přitom ten člověk byl geniální, protože jeho rovnice, Maxwellovy rovnice, platí dodnes, to je základ elektromagnetismu. A pochopitelně žádné háčky nejsou. On si jen pomáhal představou. Dnes už víme, a především poté, co fyziku atomu, atomového jádra a částic, že naše představy musíme spíše zavrhovat, zkrátka neměli bychom se moc snažit si to představovat. Říkám, že na budově, v níž by se měla studovat moderní věda, měl by být umístěn nápis: Vzdejte se názorných představ, všichni, kdo sem vcházíte. To by mělo být jako první. Nesnažte se o to, je to zbytečné. Důležité jsou matematické rovnice, které situaci či stav popíší, zkrátka musí být v souladu s pozorováním. Ale názorná představy bychom se měli zbavovat, protože ve vědě se postupně dostáváme pod běžné denní zkušenosti, které jsou dány například našimi rozměry. Jsme velicí asi dva metry, jsme schopni vnímat maximálně předměty o velikosti půl milimetru a na druhé straně jsme, řekněme, schopni obsáhnout očima nějaký ten mrakodrap; tak to jsou naše lidské rozměry, v těch se pohybujeme bezpečně. Totéž platí o čase. Sekundu si umíme představit, hodinu, týdny nebo měsíc taky. Lidský život, to už je trochu problém, a co je dál, třeba časový rozdíl mezi Velkomoravskou říší a, dejme tomu, některou čínskou dynastií, to už nám trochu splývá. A to jsou rozdíly řádu jen tisíce let. Teď si představte, že vesmír je starý miliardy let, to už je problém. A vezměte si částicovou fyziku. Zjistíte třeba, že nějaká reakce mezi částicemi proběhne za jednu setinu miliontiny sekundy - a to je ještě docela dlouho. Tady už začínáte mít s představivostí problémy, protože najednou zjistíte, že si neumíte představit téměř nic, ale přesto to můžete dobře počítat. Nebo zase naopak můžete předpovědět, že v budoucnu vybuchne nějaká třeba nějaká supernova, ačkoliv nemáte čas, abyste si na to počkal. Prostě se ocitáme velice daleko od běžných lidských měřítek. Ale to není problém jenom astronomie, je to problém třeba i biologů a molekulární genetiky, to jste také hodně daleko od běžných měřítek. Tohle je obecně problém vědy a s představivostí tohoto typu je nutné skoncovat. Na druhé straně je pravda, že dobrý vědec musí mít vědeckou intuici, kterou bych přirovnal k intuici umělecké. Velice často se totiž ukazuje, že když se otvírají nové směry nebo nové myšlenky, není pro to často předem logického zdůvodnění, ale funguje tady spíše prvek inspirace. Někdy musíte jít dokonce proti prvním pozorovacím důkazům, které mohou být úplně vedle, protože se špatně interpretují. Pochopitelně je k tomu nutné nejprve nastudovat obor a pak teprve zjišťovat, jakými blouděními se lidé dostávali k výsledku.

Vy máte vědecký instinkt?

Řekl bych, že ho moc nemám, protože už jsem se několikrát těžce sek.

Kde třeba?

Většinou se to týkalo mého oboru, v němž jsem se věnoval výzkumu dvojhvězd a myslel jsem si třeba, že není možné, aby některá hvězda měla poloměr patnáct kilometrů, to mi připadalo zcela absurdní. A dneska je vidět, že takové hvězdy jsou. To jsem tehdy opravdu netušil, protože jsem byl zvyklý na slunce, které má rozlohu těch 700 000 kilometrů. Nebo jsem si nikdy nemyslel, že existují planety, které obíhají kolem mateřské hvězdy tak blízko, jako Merkur, a přitom jsou těžší něž Jupiter. Ale doufám, že nechcete strávit zbytek večera povídáním na téma Jak jsem se mýlil v astronomii, o tom bych totiž mohl napsat knížku.

Dalo by se o některých hvězdných tělesech říct, že mají hvězdné manýry?

No, to je dobrá otázka. Jo, myslím, že ano. Právě jsem se zmiňoval o supernovách, tak to je typický příklad. Supernova se chová jako opravdu velice rozmazlená hvězda, zhýčkaná. Anebo Novy, to jsou hvězdy, které mají hvězdné manýry a jsou to pěkný potvory.

Být vědcem znamená neustále pochybovat. Pochybujete o Jiřím Grygarovi?

Dost často. Tak jednou za měsíc mě přepadne chandra a to si říkám, páni, tak to jsem zase teda něco...

Co bývá důvodem takových pochybností?

Nestačím na svou práci.

Myslíte časově?

Hlavně časově, ale i po stránce kvality, protože ono to spolu souvisí. Když nemáte na práci dost času, tak ji prostě musíte dělat povrchně. Tak to je můj problém.

O čem naopak nepochybujete?

Kdybych se chtěl z vaší otázky vylhat, tak bych řekl, že nepochybuji o tom, že astronomie bude vzkvétat i po nás. Ale touto otázkou se rozhodně dostáváme ke světonázoru. Člověk dělá vědu z nejrůznějších pohnutek. Ty moje se během života měnily. Nejprve to byla zvídavost. Fascinace tím, že se můžeme dozvědět o něčem, na co si nemůžeme sáhnout. Od té doby se toho mnoho změnilo, a tak si říkám, proč jsem vlastně u tohoto povolání zůstal, proč jsem si nevybral něco jiného? A to je docela vážný problém, protože člověk by se jistě mohl úspěšně uplatnit v jiném oboru, možná že bych neměl tak těžký život. A když tak o tom přemýšlím, nakonec zjistím, že nepochybuji o tom, že člověk má na světě určité poslání a že by se měl snažit včas zjistit, které poslání to je. Ale tím to nesmí skončit, on se ho pak musí snažit nějakým způsobem naplnit. Čili že se nemůžete - obrazně řečeno - na světě flákat. Musíte zužitkovat schopnosti, které do vás byly vloženy a za které ani nemůžete, protože jste je dostal do opatrovnictví. Můžeme se bavit o tom, zda je to genetika nebo náhoda nebo zda je to nějaká vyšší moc, ale v každém případě je jasné, že všichni máme nějaké vlohy a jde o to, jestli jsme schopni jim dostát a jestli se můžeme podívat zpátky, že jsme něco v tom směru udělali. To je moje hluboké přesvědčení, o kterém nepochybuji.

Je mezi vědci hodně věřících?

Zhruba se ukazuje, že je to pořád stejné, že v průběhu, řekněme, celého 20. století se poměr nezměnil. Věřících je celkem hodně mezi matematiky, fyziky a astronomy. O něco míň je jich u chemiků a nejméně u biologů. Biologové jsou největší bezvěrci, to je zajímavé. Už jsem mnohokrát přemýšlel, čím to je, a jako jediné vysvětlení, i když ovšem laické, mě napadá, že v astronomii a fyzice se zabýváte tím nejjednodušším. Chemie je už komplikovanější, protože se zabývá strukturami, biologické struktury jsou nejkomplikovanější. Čili mám pocit, že pro člověka, který pracuje v těch nejjednodušších vědách, je cesta k pánu bohu kratší, protože tam nemáte tolik mezistupňů a vidíte trošičku do kuchyně, do té nejjednodušší kuchyně. Tak to je asi ten důvod, protože jinak je to docela překvapující, když si vezmete, že matematici se považují za nejvíce exaktní, fyzikové jsou hned po nich, že. Je to překvapující, ale tento trend se nezměnil v průběhu celého minulého a počátku tohoto století. A poměr je vždycky tak třetina věřících a dvě třetiny nevěřících.

Vy jste se k víře dostal před hvězdami nebo až po nich?

Před hvězdami. Odmalička jsme byl tak vychován.

Máte na Zemi nějakou svoji hvězdu?

Myslíte ve smyslu mediálním?

Ve smyslu osobnostním, řekněme.

Takových hvězd člověk potká v životě několik ve své vědecké disciplíně. Když jsem byl na vysoké škole, byl pro mě takovou hvězdou americký astrofyzik indického původu, který se jmenuje Subrahmanyan Chandrasekhar. Už je po smrti. Dostal Nobelovu cenu za fyziku a ten mě fascinoval svým životním příběhem. V devatenácti už měl vystudovanou indickou univerzitu v Madrasu. Pak dostal stipendium do Velké Británie, k nejlepšímu astrofyzikovi té doby, profesoru Eddigtonovi. A tehdy se z Indie do Velké Británie plavilo pochopitelně lodí. Cesta trvala asi měsíc a on na té lodi spočítal podle teorie relativity teorii takzvaných bílých trpaslíků. Takže ve dvaceti letech, když přijel do Británie, měl teorii hotovou. Přišel k Eddingtonovi, který působil na univerzitě v Cambridgi, ukázal mu výsledek a Eddington doslova prohlásil, že je potřeba najít fyzikální zákon, který zabrání hvězdám vyvádět takové hlouposti, aby se z nich dělali bílí trpaslíci. A šíleně se pohádali. Jen si to představte - univerzitní profesor a dvacetiletý kluk. A on to dokázal obhájit. Chandrasekhar pobyl v Cambridgi jen krátkou dobu, pak se sebral a odjel do Spojených států, protože nemohl snést diktátorský způsob zacházení pana profesora. A tam založil skvělou školu astrofyziky. Jeho žáky bylo několik nositelů Nobelových cen, ale hlavně mě fascinuje, že si vždycky vybral nějaký velmi těžký, do té doby neřešený astrofyzický problém a publikoval jednu práci za druhou. To dělal sedm let. Po sedmi letech všechny práce shrnul do tlusté monografie, podle které se mohli studenti učit. Pak pokračoval v hledání řešení jiných problémů. Během svého života změnil asi sedmkrát své velké téma. A na úplný závěr svého života začal studovat Newtonovy principy a napsal základní učebnici, vlastně vytvořil základní teorii gravitace. Vysvětlil ji po svém, moderně, publikoval ji a umřel.

Tomu se říká naplněný život.

To je skutečně obdivuhodné. Navíc to byl člověk, který měl úžasně vytříbený jazyk. Anglicky se naučil tak báječně, že mluvit uměl líp než rodný Angličan nebo Američan. Měl obrovský přesah do muziky, do umění, psal eseje a vyznal se v klasické hudbě. Měl nádherné příměry. Byl nesmírně hodný, na studenty nesmírně laskavý. Prostě hvězda.

Autor: David Hrbek | sobota 15.3.2014 13:28 | karma článku: 22.00 | přečteno: 1167x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Karel Trčálek

Fialova vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že se v Česku už žije líp!

ANO, bude líp! Pan premiér se opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost je však nutné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou

29.3.2024 v 8:16 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 28 | Diskuse

Filip Vracovský

Česko jako země plná ateistů a agnostiků přesto žije z křestanských tradic a k Rusku

nebo Ukrajině má poměrně blízko. Těžko však může chápat Blízký východ . Než se v další sérii blogů vrátím do kuchyně dovolte ještě jednu úvahu laika....

29.3.2024 v 7:49 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 56 |

Ladislav Pokorný

Vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že v Česku se už žije líp

Pan premiér se v médiích opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost by však bylo vhodné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou.

28.3.2024 v 16:51 | Karma článku: 36.69 | Přečteno: 793 | Diskuse

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 32.53 | Přečteno: 3020 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 17.79 | Přečteno: 326 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2089
Můžete také navštívit: www.hovorydavidahrbka.blog.idnes.cz www.facebook.com/davidhrbek Více informací na www.davidhrbek.cz

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...