Brácha si bral kytaru i na záchod

Francis Michael, Mike McGear nebo Mike McCool, to nejsou tři muži, jen jeden – Peter Michael McCartney (70). Výjimečný fotograf a bývalý člen kdysi velmi populárního britského komediálního tria Scaffold (Popraviště), které ve svých skečích navazovalo na tradici britských kabaretů. Bylo to dvojče u nás známějších Monty Pythonů. Mike McCartney je ovšem také, jak příjmení prozrazuje, mladší bratr Paula McCartneyho. V současnosti je na britském turné s one-man show Drogy, sex a rokenrol (Kéž by…), v němž zúročuje vše, co za svou více než padesátiletou kariéru fotografa a člena Scaffold zažil. Něco z toho prozrazuje i v tomto rozhovoru, který proběhl v pražském Švandově divadle. Zkrácená verze tohoto rozhovoru vyšla nedávno v časopisu Reflex.

Paul s Johnem v objektivu Mike McCartneyho

 Jak si vysvětlujete fakt, že tolik výborných kapel, které ovlivnily hudbu takřka po celém světě, vzniklo právě v Liverpoolu?

Na jedné straně byly dobré a originální, ale také to byla klika, protože, jak se říká, bylo to ve správný čas na správném místě. A důležitou roli sehrála velká bída. Neměli jsme co ztratit, tak proč něco nezkusit? Začali jsme u skifflu. Místo bicích valcha, na kterou se hrálo v náprstcích, místo basy jsme měli dřevěnou bedýnku, na kterou jsme připevnili struny, a tak jsme měli ty nejlevnější kytary, jaký si umíte vůbec představit. A kapela byla na světě, tu mohl mít každý. Takhle začínal v Londýně koncem sedmdesátejch let punk. Nemusel jste umět na nic hrát, stačilo křičet. Čím víc vás bylo slyšet, tím jste byl úspěšnější, v tom si byly začátky rokenrolu a punku velice blízký. Naše generační revolta, bída a invence nás dostrkaly k umění, k fotografii a k hudbě. Poslouchali jsme veškerou dobrou muziku - Buddy Hollyho, Everley Brothers, Elvise Presleyho, Jerry Lee Lewise, Little Richarda, Chucka Berryho. Slyšet jejich hlasy, to byla extáze. A my jsme k tomu přidali něco našeho pověstného liverpoolského humoru a vyplkli jsme lidem, vlastně světu, ano, světu jsme vyplkli něco, co předtím ještě neslyšel. Bylo to nové a nabité energií. Vznikala spousta skvělých klubů, jenom namátkou Cavern Club, The Iron Door, Everyman nebo Hope Hall, kde jsem začínal svoji komediantskou kariéru se Scaffold.

Na co jste hrál?

S bráchou jsme se učili na klavír. Tatínek nám přes nedostatek peněz platil lekce u mladého učitele, který se nám opravdu věnoval, ale nudilo nás to jeho věčný „procvičováním k dokonalosti“. A ještě se blížilo léto: Ahoj Paule a Miku, půjdete ven? Sorry, léto, musíme cvičit. Nakonec jsme oba klavíru dočasně nechali. Ovšem někdy v druhé půlce padesátých let, co jsme v Liverpoolu viděli hrát Lonnieho Donegana, zatoužil Paul po kytaře. Tátu nemusel dvakrát přemlouvat. Postupně se z kytary stala Paulova vášeň. Brácha díky ní zabloudil do úplně jinýho světa, zvlášť po maminčině smrti. Mluvit na něj nemělo v té době vůbec smysl. Bral si ji i na záchod. To já si v tý době pokecal líp se zdí v pokoji. Začal jsem se učit na bubny a chtěl jsem umět výborně na bendžo. Jenomže jsem musel obojího brzo nechat, protože jsem si na skautském táboře zlomil ruku, a to tak nešťastně, že mi komplikovaná zlomenina poškodila nervy v levé ruce. Vůbec jsem ji necítil, byla jak leklá ryba, úplně ochrnutá. Dodnes ji mám chladnější než pravou. Od té doby na nic nehraju.

Předpokládám správně, že jste si jméno změnil kvůli bratrovi?

Kdo si neprožil beatlemánii, vůbec si neumí představit tu elektrizující a euforickou atmosféru. Ale najednou, skoro ze dne na den, jsem přestal být Mike a pro všechny jsem byl jenom mladší bratr Beatla Paula McCartneyho. Bylo to něco podobného jako být manželem dcery britské královny. Abych si uchoval trochu důstojnosti a zároveň neparazitoval na bráchově slávě, rozhodl jsem se pro pseudonym. Byl jsem zatvrzelej mladej muž. Vždycky jsem byl tvrdohlavej. Bohužel je to moje přirozená vlastnost. Prostě zkouším udělat něco jinak, abych se odlišil. Třeba jako Salvador Dalí. Když jsem byl děcko, viděl jsem v jedné knize jeho obraz Voltairova busta. Tak na to koukám, hledám v obraze tu bustu, ale ona tam není. Jenom nějaký mrňavý postavy. Proč se obraz tak jmenuje? Tak dám knihu tátovi, to bylo ještě v našem domě na Forthlin Road, který dnes už spravuje National Trust, táta sedí v křesle, a říkám, tati, kde je ta busta? Taky se na obraz bezradně kouká, já jdu mezitím na druhou stranu pokoje a teď, jak má tu knihu otevřenou na klíně, tak ha!, najednou ji jasně vidím. Musíte být na konci pokoje nebo pět mil za Liverpoolem, abyste ji viděl. Dalí vám to vůbec neulehčuje, jasně to všechno vidíte až z dálky. Nebo čtete jeho knihu, čtete slova, kterým vůbec nerozumíte, protože jste je nikdy neslyšel, říkáte si, to musí bejt strašně chytrej chlap, když používá slova, který jste doteď neznal! A jdete do slovníku, ale to slovo tam není! No nic, hledáte další nesrozumitelný slovo a zase tam není a není tam ani to třetí, čtvrtý, není tam žádný z těch divnejch slov, a tak si říkáte, jak je to možný?! Prostě proto, že si je všechny vymyslel. Hraje si s vaší fantazií. A jestli jdete do slovníku, je to váš problém. Mám strašně rád umění, který vás nutí přemýšlet o světě, který podněcuje vaši představivost.

Které vlastní fotografie považujete za nejdůležitější?

Určitě tu první. Když nám zemřela maminka, byl život najednou strašně těžkej. Táta prodával vlnu, a to šlo tehdy opravdu ztuha, měl na krku dva kluky, který musel vychovávat, takže fotografování byl v McCartneyovic rodině luxus, na který nám už nezbývalo. Když jednou táta s bráchou odešli do práce, Paul se v té době živil jako navíječ cívek, zůstal jsem v našem domě úplně sám. A to dopoledne se zničehonic na naši zahradu začali snášet obrovští racci, které jsem do té doby ještě neviděl, protože náš dům byl poměrně daleko od řeky. Snášeli se z nebe rovnou na náš dům, na naši zahradu, až byli tak blízko, že jsem na trávníku viděl jejich stíny. A v tu chvíli jsem si pomyslel, to by měl přece někdo nafotit. Jenomže my to měli zakázaný. Fotit jsme mohli jen při významných příležitostech jako svatby, letní prázdniny, oslavy narozenin. Já ale nemohl odolat. Šel jsem do tátovy ložnice, popadl foťák a utíkal do zahrady. Rychle jsem vylezl na střechu kůlny, abych jim byl co nejblíž, dvakrát jsem cvaknul a musel čekat na nějakou rodinnou událost. Konečně se doma cosi slavilo a na konci dne film došel, protože tehdy měly filmy jenom dvanáct snímků. Tak říkám tatínkovi, tati, tati, už nám došel film, můžu ho jít nechat vyvolat? Utíkal jsem s filmem do drogerie a tak týden jsem musel čekat, než ho vyvolali. Když už to mělo být hotový, povídám, tati, už to budou určitě mít, můžu jít pro fotky? Popad jsem prachy a běžel do krámu, kde mi dali sáček se snímky. Už na Mather Avenue jsem je začal vytahovat. Všechny jsem prošel, ale kde jsou ty s mými racky?! Vždyť oni mi museli dát špatný fotky, oni vyvolali špatnej film, říkal jsem si. Ale počkat, na téhle fotce je přece strýček Albert, tady je teta Mill, tady táta, tadyhle vidím bráchu, film je správnej, tak kde jsou ti mí ptáci?! Až jsem nakonec zjistil, že ty úplně šedý fotky s černýma tečkama jsou moje dva vysněný obrázky. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že fotografování není tak jednoduchá věc, jak jsem si myslel, že to není jenom vidět něco zajímavýho. Nastoupil jsem do autobusu a jel si do knihovny půjčit něco o fotografování. Tak jsem se začal učit, co je fotka.

Když už jste to uměl a zmáčknul spoušť, tušil jste, že se vám právě podařilo udělat výjimečnou fotku?

Samozřejmě jsem si myslel, že jsem génius. Ale do poslední chvíle jsem nemohl vědět, co z fotky bude. Kudy jsem chodil, tudy jsem fotil. Fotografoval jsem Liverpool, fotil jsem všechno, co se šustlo u nás v domě a v okolí, Paula s Johnem, fotografoval jsem Scaffold, když jsme začínali, tetu Mill se strýcem Albertem. Po mámině smrti k nám oba pravidelně chodívali každou neděli pomáhat s domácností, museli kvůli nám urazit velkou štreku. Bydleli na druhém břehu Mersey v části Claughton. Nejdřív jeli autobusem, pak přívozem přes řeku do Birkenheadu a odtud do Liverpoolu, kde nastoupili na linku 86, která je přivezla k našemu domu. Mill žehlila a vařila nám večeři na pondělí. Albert jí byl celou dobu k ruce. Když pak tito dva chudáci padli vyčerpáním do křesel a usnuli, vlítnul jsem do pokoje, rychle jsem zmáčknul spoušť a stejně rychle se zase vypařil. Vůbec netušili, že je fotím. Ale je to skvělá fotka, pro sebe jsem ji nazval naše dvě jedničky. Brácha totiž napsal píseň Uncle Albert, která dlouho vedla hitparádu, a já jsem pro Scaffold napsal hit Lilly the Pink o tetě Mill, která se taky vyhoupla na první místo. Proto naše dvě jedničky.

Stalo se vám někdy, že jste nějakou fotku prošvihnul?

Je jich pár, který bych býval rád cvaknul, ale nakonec jsem to z různých důvodů neudělal. Obvykle si za dobrým snímkem nekompromisně jdu. Když jste pořád ve střehu, zjistíte, že dobré fotky si řeknou samy o to, kdy máte stisknout spoušť, já s nimi vlastně nemám nic společného. V životě jsem zažil několik situací, kdy jsem takovou chvíli promarnil. Slyšel jste někdy jméno Billy Connolly? Je to komik z Glasgow, milej a zábavnej chlap, dobře se na něj kouká, dlouhý vlasy, takovej hipík, v Anglii platí za velkou hvězdu. A protože jsem už pár dní předem věděl, že přijede hrát do Liverpoolu, domluvil jsem si s ním schůzku. Zašli jsme spolu do jedné restaurace v Albert Dock, sedíme proti sobě a já se ho ptám, napsal byste mi předmluvu pro jednu moji fotografickou knihu? Přinesl jsem mu pár snímků, a zatímco si je prohlížel, já na něj koukal, oči měl zalitý světlem z protějšího okna, v průvanu mu vlály ty jeho dlouhý vlasy, prostě senzační objekt. A já měl foťák v tašce! Užuž ho vytahuju, úplně mě mučí pomyšlení, že bych ho teď neměl blejsknout, ruka mě svrbí, a vtom mě napadne, co když si bude myslet, že je to všechno taková habaďůra, že jsem to s těma fotkama na něj narafičil jenom proto, že jsem jeho velkej fanda a chci si ho v klidu vyfotit? Tak jsem nakonec nechal foťák foťákem, ale pořád je to ve mně. Vím, že on sám by byl tou fotkou nadšenej, že by se z ní dočista pomátnul, protože v tom světle byl fakticky k sežrání. Ale stejně dobře jsem věděl, že to udělat nemůžu, že bych tím taky možná všechno zabil. V životě prostě někdy nastanou chvíle, kdy se musíte rozhodnout rychle. A někdy toho litujete. Ale prostě jsem nechtěl ztratit glanc.

Co je dobrá fotografie?

Jednou jsem se byl podívat v Guggeneheimově muzeu v New Yorku na výstavu Claese Oldenburga. Když jsem si výstavu prohlídnul, sešel jsem o patro níž, kde vystavovali jakéhosi fotografa. Rychle jsem expozici prolítnul, a najednou, bác ho, u jedný fotky jsem se musel zastavit, vůbec mi nedovolila jít dál. Jenom jsem před ní ohromeně stál. Totéž platí pro muziku. Jedete autem a najednou z rádia slyšíte něco tak úžasnýho, že prostě musíte sjet ke krajnici a okamžitě zastavit. Na všechno v tu ránu zapomenete a chcete jenom poslouchat. Dobré umění vás vždycky zastaví.

Co jste se o sobě díky fotografování dozvěděl?

Hodně jsem si toho uvědomil. Co mě teď rychle napadá: když jsem dokumentoval Paula s Johnem, jak zkoušejí u nás doma, fotil jsem dva kluky, které zná celý svět, ale hned na dalším snímku jsou už oba mimo záběr a jediným objektem je odložená kytara.Ten nástroj je stejně důležitý jako oni dva. Ta kytara v tu chvíli vypovídá o tom, že jsme všichni stejní. Když tuhle zásadní věc přestanete pod dojmem jejich osobností vnímat, může vás to svést k pokřivenému vnímání reality a v extrémním případě k tomu, co udělal ten maniak, který zastřelil Johna. A to je strašný.

Kdy jste se s Johnem viděli naposledy?

V roce 1974 v New Yorku. A byl to stejnej kluk, jakého jsem si pamatoval z Liverpoolu. Silná a pozitivní osobnost. Měli jsme k sobě hodně blízko, a nejen proto, že jsem byl Paulův bratr. Určitě i kvůli tomu, že mu taky zemřela maminka. Když máte takovou společnou zkušenost, nemusíte si nic říkat, prostě víte. Možná to bylo i kvůli špatným výsledkům ve škole nebo proto, že jsme oba měli jisté umělecké nadání. A možná to bylo i díky jakémusi přirozenému rebelství. Náš táta ho samozřejmě s námi neviděl moc rád. Paulovi třeba říkal, ten tě jednou dostane do maléru. Ale byl tolerantní. Minimálně v době, kdy byl v práci, to k nám John chodil místo školy zkoušet.

Spolupracovali jste na něčem s bratrem?

Příležitostně. Když začínal psát písně, to ještě bydlel s námi, občas jsem mu vymyslel nějaký název. On zase občas přišel s nápadem na skeč, který jsme pak rozvíjeli se Scaffold. Produkoval mi dvě sólová alba, pro která jsme spolu napsali polovinu písní. A díky Paulovi jsem se setkal s úžasnými lidmi. Nezapomenu na Jimiho Hendrixe.  

Povídejte.

V Lane Lee Recording Studios jsme natáčeli s kamarádem a básníkem Rogerem McGoughem naše společné, řekněme experimentální album McGough &McGear, s kterým produkčně i autorsky pomáhal Paul.

V kterém to bylo roce?

To jsme v osmašedesátým. Dělali jsme na poslední nahrávce, So Much In Love, která byla už skoro hotová, jenom to ještě chtělo nějaké psychedelické sólo. A Paul řekl, hele, vím, že do Londýna právě dorazil Jimi, nemám mu brnknout? Třeba by do toho šel. A já na to, kterej Jimi? A brácha, Jimi Hendrix. Cože, vážně Hendrix?!! No jasně, řek brácha a už jsme se dál nemuseli domlouvat. Brnknul mu a Jimi, že přijde. Měl děsně hustý vlasy, samá lokna, fanynky se z těch jeho kudrlin mohly zbláznit, k tomu nosil senzační hadry, zkrátka hippie, jako když vyšije, učiněnej divoch z Bornea. Tak jsem napjatej a taky trochu v tranzu a vím, že na zaplacení takový hvězdy nemám a jediný, co si můžu dovolit, je whisky, pivo, gin a spousta dalšího pití, který mám vyskládaný na stole a to nabízím muzikantům místo honoráře. A teď je večer, Paul zrovna míchá jeden track a najednou zvonek a slyším bráchu, jak volá, to bude Jimi, jdi mu, prosím tě, otevřít. Tak jdu ke dveřím a v duchu si představuju, že za nima bude stát ten divoch, kolem něho ochranka, hafo fanynek a manažerů a celej filmovej štáb, kamery, blesky, papparazzi. A když otevřu, koukám do šera, ve kterým stojí Jimi, je sám, futrál od kytary má přes rameno a říká, ahoj, ty jsi Mike? Ahoj, Jimi, jo, já jsem Mike, pojď dál. Dáš si něco k pití? Jimi vchází a říká, ne, díky, nic nechci, všechno jsem už měl a sednul si na zem. Vytáhnul kytaru z futrálu, naladil a říká, tak co mám zahrát? Paul řekl technikovi, aby pustil pásku, a když píseň dohrála, všichni tři jsme debatovali o tom, jak by to sólo mělo vlastně vypadat. Když jsme se domluvili, nechali jsme Jimiho dole na koberci a šli s bráchou do kabiny. Ta píseň byla ve středním tempu, a jak přišlo to místo, Jimiho prsty lítaly po hmatníku jako zběsilý a na první dobrou vystřihnul divoký sólo, až se mi z toho vážně točila hlava. Ty vejšky se už skoro nedaly chytit uchem, prostě to bylo bravurní. Byl jsem nadšenej, ale kazil mi to pocit, že se to k tý písni moc nehodí. Když dohrál, kouknul Paul na mě a říká, tak co, výborný, ne? Výborný, skvělý, říkám, ale mohl by zahrát něco trochu klidnějšího? Brácha se na mě podívá a říká, že to nemyslíš vážně? Neblbni, tohle bylo dokonalý. Já si však trval na svým, tak brácha řek, víš co, zeptáme se přímo Jimiho. A protože to byl opravdovej gentleman, řek, já vám toho klidně nahraju víc. Brácha na to, já sice myslím, že je to naprosto úžasný, cos teď zahrál, ale jestli máš čas a nevadí ti to, klidně toho můžeme nahrát víc. Tak jdeme s Paulem zase do kabiny a cestou mi říká, ty ses musel dočista zbláznit, vždyť nic lepšího nemůže už zahrát. Já byl však tvrdohlavej. Tak Paul zase nechal pustit nahrávku, a jak přišlo to místo, Jimi se do toho znovu opřel, i když o poznání klidněji. A zase to bylo úžasný. Pak nahrál ještě další tři nebo čtyři verze. Čím víc se sóla blížila mé představě, tím míň to byl Jimi a tím míň to bylo autentický. Když nahrál šestou verzi, říkám Paulovi, brácho, měls pravdu, omlouvám se, beru to první sólo. Ty poslední jsou najednou takový nudný, lehce předvídatelný. Paulovi zajiskřilo v očích a říká, přesně tak, právě jsi složil maturitu. Už se nemůžu dočkat, až si to znovu poslechnem. Zapnul mikrofon v kabině, hotovo, Jimi, pojď za náma, a požádal technika, aby pustil první verzi. Jak to myslíš, ptá se technik. Já všechno hned přemazával, takže máme jenom to poslední. Když jsme to slyšeli, úplně se nám stáhly žaludky. Chvíli na to už stál ve dveřích Jimi, tak co z toho berete? Neměli jsme na to, abychom mu řekli, jak je to doopravdy a vypadlo z nás, ten poslední track, Jimi, ten je parádní. Takže až někdy budete náhodou poslouchat jeho psychedelický sólo v písni So Much In Love, představujte si, jakej to mohl bejt nářez.

Bio:  

Peter Michael McCartney (70) je fotograf a mladší bratr Paula McCartneyho. V době, kdy naplno vypukla beatlemánie, začal používat pseudonym Mike McGear a založil spolu s básníkem Rogerem McGoughem a Johnem Gormanem kabaretní, poeticko-hudební skupinu Scaffold. Z několika jejich písní se staly celonárodní hity, především ale píseň Lily the Pink se vyšvihla na Vánoce 1968 do čela hitparády a Scaffold za ni získali Zlatou desku. Pod jménem McGear vydal dvě sólová alba, s nimiž mu pomáhal jeho bratr Paul. Objevila se na nich řada známých jmen (mj. Elton John, John Mayall, Jimi Hendrix nebo členové McCartneyho postbeatlesovské skupiny Wings). V roce 1980 ukončil Mike McGear hudební kariéru a vrátil se ke svému příjmení. Fotografování ovšem nikdy neopustil a uspořádal několik výstav. V roce 2005 představil rozsáhlou kolekci svých fotografií nazvanou Mike McCartney´s Liverpool Life, kterou během jara toho roku zhlédlo přes milión návštěvníků napříč USA a Británií. V témže roce mu vyšla fotografická publikace Live 8 ze zákulisí stejnojmenného velkého benefičního koncertu, který v Londýně pořádal Sir Bob Geldof. Jako liverpoolský patriot byl Mike McCartney ředitelem projektu Liverpool 2008 - evropské hlavní město kultury.