David Hrbek
www.facebook.com/davidhrbek
Více informací na www.davidhrbek.cz
- Počet článků 121
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2089x
David Hrbek
Potká Kohn Roubíčka
Steigermark a Kohn jsou na lovu. „Dávej pozor, Steigermark, vždyť jsi mi zrovna zastřelil ženu.” „Promiň, to jsem nechtěl, ale to bude tím, že stála tak blízko té mojí.”
David Hrbek
Marný souboj úspěšných
Na malém pódiu před orlojem stojí muž přiškrcený kravatou. Je to ten typ, kterému sedne jakýkoli oblek, brýle mu padnou a slunce se mu smýká po holé hlavě. Je babí léto, krásné sobotní dopoledne na Horním náměstí.
David Hrbek
Dopoledne pro leklé ryby
„Dáte si ještě něco?“ zeptala se servírka jediného zákazníka. Muž zavrtěl hlavou a položil dopitou sklenici na bar. Dál se díval zavřeným oknem do deštivého dopoledne. Zapálil si cigaretu. Pootevřenými dveřmi vnikal dovnitř chladný jarní vzduch.
David Hrbek
Namydlená snídaně
Seděli jsme u společné snídaně. Má žena, vedle ní náš patnáctiletý syn, který tradičně ráno a po zbytek dne nemluví. Z druhé strany stolu pak naše jedenáctiletá dcera a já. - „Dnes odpoledne to zapíchnu dřív,“ řekla žena Karolina. - „Jak to,“ zeptal jsem se. „Jdeš na psychinu?“ Žena překvapeně vzhlédla.
David Hrbek
Hodina se Suzanne Vega
Je nebezpečné poznávat zblízka své idoly. Suzanne ovšem nebyla můj idol. Byla to takřka láska. Bylo mi sedmnáct nebo kolik a já se zálibně díval na obal jejího debutového alba SUZANNE VEGA. Byl jsem zamilován do její tváře, byl jsem zamilován do jejích textů, které jako by vyprávěly něco z mého vlastního života. A co víc: nesmírně mě vzrušoval její hlas. To, co s pubertálními dívkami a vdanými ženami dělá témbr Leonarda Cohena, to se mnou vyváděl hlas její. Měl v sobě něco z nedospělé dívky a něco ze zralé ženy, která už dobře ví to, co já teprve nesměle tušil. Obě tyto polohy byly v jejím hlase najednou.
David Hrbek
Tajemství trubců
Už deset dní sbíráme po bytě uhynulé včely. Dnes ráno ležely v ložnici pod oknem hned tři. - „Tati, proč nám tady umíraj ty včely,“ zeptala se jedenáctiletá Zuzana, když přišla mou ženu a mě probudit.
David Hrbek
Její nahé bílé tělo
Pro titulek tohoto blogu jsem použil verš z jednoho textu, který vyjde v limitované knižní edici 2. března při příležitosti výstavy fotografií Jindřicha Štreita a Ivety A. Dučákové.
David Hrbek
No tak co
Dva další texty k fotografiím Jindřicha Štreita a kolážím Ivety Durčákové. Pravda, asi se na blog nehodí, tady se píše spíš o tom, kdo je jaký politik sviňák nebo kdovíjak je úžasný a je to už děsná pruda. Pryč s Váma, žvástalové. A koho neodradil tenhle perex, protože sem něco napsat musím, jinak mě stystém nepustí k tomu hlavnímu, tak tady jsou ty dva texty.
David Hrbek
Ty kluku ušatá
Text napsaný k jedné ze skvělých fotografií Jindřicha Štreita, kterou do koláže a nového obrazu upravila Iveta A. Dučáková.
David Hrbek
Požehnání
Taková krátká báseň o zimních zabíjačkách, růžových prasatech a matce, která má ráda to dobré z nich.
David Hrbek
Temná komora
Temná komora je doprovodná báseň k připravované knize fotografií jednoho známého fotografa a víc k tomu nemám, co bych řekl. A jen doufám, že to na perex bude dostatečně dlouhé.
David Hrbek
Potká Kohn Roubíčka aneb pár židovských anekdot
Za poslední dva měsíce mi udělalo radost několik židovských anekdot. Když jsem je vyprávěl kamarádům a známým, vesměs se smáli. A protože si je nechci nechat jen pro sebe, tady jich pár předkládám a doufám, že alespoň někoho pobaví, tak jako pobavily mě a zmíněné přátele. A poděkovat chci Jiřímu Fialovi, od něhož je znám.
David Hrbek
Škvíra pro anděly
Když mi bylo čtrnáct, složil jsem svou první píseň. Či přesněji: torzo písně. Sloku a refrén. Toužil jsem napsat hit s hlubokým textem. Na sloku si nepamatuju, ale refrén, který vlastně nebyl refrénem, protože se zpíval jen jednou, zněl: „Jsem unaven / dlouhou poutí životem / a nezbývá mi než říct / nashledanou.“ Popuzovalo mě tehdy, že místo uznalého přikyvování nad existenciálně laděnými verši se mí posluchači, rodiče a prarodiče, nepokrytě smějí.
David Hrbek
Klíčová socha a politické neelity
Nedá se říct, že bych vyhledával dílo Jiřího Davida. Ono si totiž vyhledává mě. A jak doufám, vyhledává si i spousty jiných. Autorovo dílo, minimálně to, které je určeno do veřejného prostoru, totiž vždycky vyvolává pozornost. Říká si o ni svou provokativností (za sebe dodávám, že provokativností milou, někdy až poetickou – viz někdejší Trnová koruna nad Rudolfinem či Srdce nad Hradem), říká si o ni svou aktuálností (společenskou a politickou), říká si o ni svým humorem (který samozřejmě nemusí být každému pochuti a ne každý mu musí rozumět).
David Hrbek
Dva Šimoni
21. července 1828 si to po poli v Následovicích, ve vesnici mezi Hodonínem a Slavkovem u Brna, vykračoval muž.
David Hrbek
Ruby a červená aktovka (psáno pro MfDnes)
Svou první cestu do školy si nepamatuji. Vybavuje se mi však celkem zřetelně předchozí odpoledne. Samozřejmě nemohu za své vzpomínky ručit majetkem, natož pak zbytkem své cti. Ale když se řekne moje první cesta do školy, vybaví se mi toto:
David Hrbek
Busta
Draho, ukaž dělohu, volával z okna v přízemí na mou maminku babiččin soused, který byl mišuge. Za slunečních dnů vysedával hodiny v okně svého bytu, opíral se lokty o malý polštář a pořvával na lidi, co procházeli kolem, pořvával na ně všechno možné strašlivým mečivým hlasem, jen na moji maminku vždy a stále, Draho, ukaž dělohu. Já se ho bál, vytrhl jsem se pokaždé matce a utíkal zvonit na babičku, aby nás co nejrychleji pustila do domu. Jeho skřípající hlas vyřvával jediné přání, přání tak urputné, že mu křivilo obličej a zraňovalo jeho bezzubé a uslintané dásně. Ale no tak, Mirečku, až příště, volávala na něj z balkonu ve třetím patře babička a házela nám klíče.
David Hrbek
Tma jako v...
Tehdy jsme ještě s bratrem bydleli společně s rodiči a měli jsme daleko do prvních lásek. Na kuchyňské lince stál telefon, k němuž to měl od stolu nejblíže Daniel. Často se stávalo, že se k nám někdo dovolal omylem. A když se to ten večer stalo již potřetí, vzala si maminka od bratra sluchátko a slušně se zeptala, kdo volá? Slunéčko, tady je Slunéčko. Jen co to dořekl, maminka povídá, zato tady je tma jako v prdeli. A pak hned zavěsila a smíchem se zlomila v pase. My s Danielem jsme prskali dosud nerozžvýkaná sousta, ale bylo nám odpuštěno, protože prskali všichni kolem stolu, i prastrýc Hugo, který byl tehdy už vdovcem. Co mu zemřela krásná žena Hela, nesmál se často. Ale tentokrát se smál jako kdysi, když Hela ještě žila. Výborně, Hermenegilde, zvolal Hugo směrem k mamince, které tak říkal, protože mu to znělo jako Drahomíra.
David Hrbek
Křivé zuby ve starých dásních
Richard, vzdálený bratranec z Bostonu, přiletěl s rodinou do Evropy. Pár dní strávili v Paříži, pár dní v Londýně a v Dublinu, v pátek přistáli ve Vídni a v sobotu odpoledne už stál s dětmi Asherem a Isabel a s manželkou Lynn u náhrobního kamene na malém židovském hřbitově v Podivíně.
David Hrbek
Jako kdysi
Stojím na balkóně. Tady a v tuto noční hodinu to v těch nesnesitelných vedrech letošního léta ještě jde. Sem tam o mě zavadí příjemný vánek. A zase zmizí. Vedro je i teď, těsně před půlnocí. Na balkoně vlevo pode mnou ještě dokuřuje poslední cigaretu pan Szabó. My dva jsme v našem domě ještě vzhůru.
| předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
