David Hrbek
www.facebook.com/davidhrbek
Více informací na www.davidhrbek.cz
- Počet článků 121
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2089x
David Hrbek
Suzanne Vega: Míra nenávisti mě hodně znervózňovala
17. června se objevilo na webových stránkách irské zpěvačky Sinéad O ́Connor, že zvažuje zrušení plánovaného koncertu v Izraeli. Důvodem je tlak palestinské organizace BDS (Boycott Divestment And Sanctions), která pravidelně vyhrožuje všem významným umělcům, kteří ohlásí koncert v Izraeli. O ́Connor tedy potkalo přesně to, co všechny její kolegy. Někteří tlaku podlehli, jiní ne.
David Hrbek
Milan Cais: Malbou jsem neposkvrněný
Čas od času člověk objeví ve svém archivu něco, na co dávno zapomněl a co ho znovu potěší. V tomto případě je to starší rozhovor s Milanem Caisem - bubeníkem skupiny Tatabojs, ale v tomto textu hlavně výtvarným umělcem. Milan byl v pořadí třetím výtvarníkem, který před pár lety přijal výzvu Švandova divadla k účasti na projektu Výtvarná zeď. Je to pokus o zprostředkování výjimečného zážitku. Zážitku z konečnosti, a tedy neopakovatelnosti. Jednou za čas předstoupí vyzvaný výtvarník před plochu o rozměrech 3,5 x 5 metrů, aby po dobu čtrnácti dnů ve veřejném prostoru foyer divadla realizoval původní malbu inspirovanou divadelním prostředím, jeho atmosférou nebo prostě zhlédnutým představením. Po nějakém čase předstoupí před pomalovanou plochu další umělec a tahy jeho štětce ukončí život předchozího obrazu. Tři dny po vernisáži Milanova obrazu jsme si sedli do divadelní kavárny a hovořili o o ní. Byl to právě týden, co dodělal poslední tahy. Čerstvý byl obraz, čerstvé byly Milanovy dojmy. A ty jsme se chtěli pokusit zachytit v tomto rozhovoru.
David Hrbek
Tono Stano: Fotografie mě neléčí
Na tomto rozhovoru jsme s fotografem Tonem Stanem pracovali asi měsíc. 20. dubna vyšel v sobotní příloze MfDnes Víkend ale jen zlomek. Zde tedy publikuji rozhovor v nezkrácené verzi a pod původním názvem.
David Hrbek
Fenomenální kytarista Tommy Emmauel v exkluzivním "interview"
Nemám příliš dobrou paměť. Pamatuji si povětšinou ne příliš významné detaily nebo dílčí situace, jichž jsem byl účasten či které mi někdo vypravoval. Kdybych neměl po ruce záznam rozhovoru, který jsme svého času vedli před publikem ve Švandově divadle s fenomenálním kytaristou Tommym Emmanuelem, vybavilo by se mi nejspíš několik vjemů: těžko popsatelná energie, doslova smršť, kterou jsem u nikoho jiného dosud nezažil, nebývalá míra otevřenosti a také ten klamný pocit, že se známe již léta. Tommy je osobnost, při níž člověk zapomíná na své vlastní ego a rád se nechá strhnout tokem vyprávění. Když jsem náš rozhovor přepsal tak, jak probíhal, nebylo to najednou ono. Jako bych svému protějšku něco ubíral. Musím přiznat, že mě to zaskočilo. Po několikadenním tápání mě napadlo své otázky vyjmout a nechat Tommyho promlouvat bez přerušení. Všichni jsme víceméně ješitní a pro autory rozhovorů často platí, že se tu a tam chtějí blýsknout povedenou otázkou, postavit se alespoň trochu na roveň svého známějšího partnera v rozhovoru. V přítomnosti Tommyho Emmanuela však člověk sám na sebe hned zapomíná a odměnou je mu upřímnost a radost z neobyčejného setkání. Následný text je tedy rozhovor, který se tak nikdy neodehrál, přesto jsem si v něm nevymyslel jediné slovo. Jsem přesvědčen, že je tak autentičtější, než kdybych se držel původní verze. Proud energie, příběhů a témat tak snad získal něco, co mám alespoň stopově z našeho společného večera uchováno ve své chabé paměti.
David Hrbek
Rozhovor s Janem Budařem (video uvnitř)
Od května 2003 vedu ve Švandově divadle rozhovory s hosty, které si tam zvu, protože se chci o nich něco dozvědět a protože se chci něco nového dozvědět od nich. A vždy doufám, že spolu se mnou i publikum, které má ostatně možnost ptát se taky, v průběhu rozhovoru či v jeho závěru. Od května 2003, kdy ke společnému stolu se mnou zasedl první host, muzikant a výtvarník Klaus Voormann, se na barové židli vystřídaly desítky hostů. Od muzikantů přes vědce, herce a výtvarníky.
David Hrbek
Václav Moravec: Považuji se za spontánního člověka (rozhovor)
Václava Moravce jsem poprvé zaregistroval jako velmi výrazného a sympatického moderátora vlastní talk show na tehdejší kabelové televizi Galaxie, kam si zval nejen politiky, ale především umělce a vědce. Posléze jsem pravidelně sledoval jeho diskusní půlhodinu Interview BBC a již řadu let si nenechám kvůli němu ujít nedělní OVM. V dubnu 2005 byl mým hostem ve Scénických rozhovorech ve Švandově divadle, to na něj přišlo padesát lidí. Když jsem jej spolu s novinářem Karlem Hvížďalou pozval 5. května 2008 na výroční rozhovor, kterým jsme tehdy završili pět let existence pořadu, bylo už vyprodáno. První rozhovor, který jsem s Václavem vedl, předkládám nyní na tomto blogu.
David Hrbek
Michael Nyman: Je to jenom hudba (rozhovor)
Michael Nyman byl jedním z významných hostů Scénických rozhovorů ve Švandově divadle. Hudební teoretik, který poprvé v souvislosti s hudbou použil termín "minimalizmus", sám muzikant a skladatel, autor hudby k filmovému hitu Piano a několika snímkům Petera Greenwaye. Zde předkládám záznam rozhovoru.
David Hrbek
David Radok: Režie je osamělé povolání (rozhovor)
Následující text je přepis Scénického rozhovoru s Davidem Radokem, který se uskutečnil v pondělí 26. dubna 2004 ve Studiu Švandova divadla. Přáním Davida Radoka bylo, aby večer hudebně zpestřil Emil Viklický. Známý jazzman a skladatel pozvání přijal. Jeho přítomnost byla také výzva pro publikum. V závěru večera dostal jeden z diváků příležitost, aby na místě přehrál tři tóny a Emil Viklický na ně hned zaimprovizoval novou skladbu.
David Hrbek
Tvůrčí nejsem vůbec
V říjnu 2004 jsem v pořadu Scénické rozhovory vedl rozhovor s dirigentem Liborem Peškem. Text byl součástí knihy Všechno je sázka, která vyšla v omezeném nákladu a dnes je již vyprodána. Bylo mi líto nechat autorizovaný text bez povšimnutí, a proto ho předkládám čtenářům na svém blogu. Rozhovor je tedy přepisem interview, jak se odehrálo před diváky ve Švandově divadle před pár lety.
David Hrbek
Rozhovor s Robertem Vanem
O registrovaném partnerství, třech zásadních partnerských vztazích, žárlivosti, samotě, stárnutí a smrti
David Hrbek
Nemám ráda překvapení (Scénický rozhovor se Suzanne Vega)
První setkání se Suzanne Vega proběhlo v létě 2002 ve Vídni. Tehdy jsem s ní pořizoval rozhovor do Reflexu. Než jsme se rozloučili, domluvili jsme se, že Suzanne bude mým hostem v talk show Scénické rozhovory ve Švandově divadle, které jsme plánovali rozjet do roka. A tak se taky stalo. První Scénické proběhly v květnu 2003 a hostem byl autor obálky alba Revolver od Beatles a jejich dlouholetý kamarád Klaus Voormann. Dalším hostem byla právě Suzanne Vega. Bylo to v červnu 2003. Zde je přepis rozhovoru.
David Hrbek
Život je na prvním místě (rozhovor s Robertem Fulghumem)
Robert Fulghum se narodil v roce 1937. Prošel pestrými životními zkušenostmi: působil jako folkový zpěvák nebo pastor, byl i kovbojem, barmanem, obchodním agentem. Řada jeho textů vznikla pro potřeby jeho pastorační činnosti. Jeho první kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, vyšla v roce 1988, česky poprvé v roce 1991. Vřelého ohlasu se dočkaly i další Fulghumovy knihy. Opakovaně se v nich projevuje jeho humorný pohled na svět, úspěšná snaha nazřít každodenní dění z nového úhlu, nalézt podstatné ve zdánlivě marginálním. Robert Fulghum napsal řadu dalších knih, které postupně vyšly i v češtině zásluhou překladatele Jiřího Hrubého. Sem patří i několikadílný román Třetí přání, který měl svou světovou premiéru v českém jazyce. Autor od té doby pravidelně navštěvuje Prahu a své české čtenáře. Následující interview je přepis Scénického rozhovoru ze Švandova divadla.
David Hrbek
Všechno je sázka (rozhovor s Michalem Horáčkem)
Scénický rozhovor s Michalem Horáčkem proběhl v únoru 2005 ve Švandově divadle. Následující text je přepis tohoto rozhovoru, jak se odehrál před vyprodaným hledištěm divadelního Studia.
David Hrbek
Láska k sobě je nezbytná (rozhovor s Olgou Sommerovou)
Olgu Sommerovou jsem jako hosta pozval do Scénických rozhovorů v únoru 2006. Chtěl jsem se s ní bavit především o jejích dokumentech. Když jsme se pár minut před začátkem podívali z kabiny do sálu, Olga mi řekla: Davide, je vám asi jasné, že se dnes o dokumentech bavit nebudeme. Měla pravdu, nešlo to. Ve vyprodaném hledišti seděli jen dva muži.
David Hrbek
Věty si kroužím, jak mi chutnají (rozhovor se Zdeňkem Svěrákem)
Toto interview je písemnou podobou Scénického rozhovoru se Zdeňkem Svěrákem, tak jak se udál v listopadu 2004. V kinech běžel čerstvě dokument Jana Svěráka Tatínek, natočený o otci Zdeňkovi a v médiích se probíral rozchod tandemu Svěrák – Svěrák kvůli filmu Vratné lahve. Už to vypadalo, že z natáčení sejde. Do těchto okolností zapadl i náš rozhovor, který předkládám vám, čtenářům. Byl to velmi příjemný večer a doufám, že vám bude stejně příjemně při jeho čtení.
David Hrbek
Cesta k nejhlubšímu (rozhovor s primářem MUDr. Lumírem Kantorem)
Je spousta věcí, které o člověka za celý život nezavadí, a tak nemá důvod o nich přemýšlet. Jsou však setkání, která otevírají předtím netušené prostory. Takovou příležitostí pro mě bylo i setkání s MUDr. LUMÍREM KANTOREM (1962), primářem novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci. Když jsem mu kladl první otázku, netušil jsem, že se společně dostaneme tak hluboko.
David Hrbek
Bahno a chaos: zdroj optimismu (rozhovor s fotografem Tonem Stanem)
Rozhovor s vynikajícím fotografem Tonem Stanem jsem pořídil někdy v roce 2002. Původně jsem jej chtěl nabídnout jako vždy Reflexu, tam má ale na články o výtvarném umění monopol Petr Volf. Rozhovor nakonec k mé a Tonově spokojenosti vyšel v MfDnes díky zájmu Josefa Chuchmy, který tehdy řídil kulturní rubriku. (Škoda, že ji neřídí dodnes. Ne kvůli mým článkům, samozřejmě, ale kvůli dost mizerné úrovni, na jaké se nachází dnes. A říkám to nerad.) Ale zpět k rozhovoru. Ten jsem pořizoval v době, kdy Tono uzavřel svůj cyklus Fascinace, který celý nasnímal ve volné přírodě na různých místech České republiky, ve všech ročních obdobích. I na sněhu, pokud se dobře pamatuji. Přestože na většině fotografií dominují nahá lidská těla nebo jejich detaily, on sám je nepovažuje za akty. Respektive, nemá rád, když se o nich jako o aktech mluví.
David Hrbek
Sedmý den začínám štěkat (Rozhovor s Benjaminem Kurasem)
Ačkoli žije trvale v Londýně a do Česka se dostane jen občas, najde se u nás dost lidí, kteří při vyslovení jeho jména rudnou vzteky. Jeho články nezůstávají dlouho bez odezvy a už několikrát vyvolaly ostrou polemiku. Kdo si občas přečte Lidové noviny, časopis Xantypa, zabrouzdá internetovými Britskými listy nebo lecjakými jinými periodiky, určitě si na jméno BENJAMIN KURAS (1944) vzpomene. Spisovatel, dramatik, překladatel a publicista. Pochází ze Zlína a vyrůstal v Olomouci, kde vystudoval na tamní univerzitě anglistiku. Krátce pracoval jako rozhlasový redaktor (1968), poté emigroval do Velké Británie. Působil jako redaktor BBC (od 1969), psal také divadelní hry. Vydal řadu česky i anglicky psaných knih. Například Czechs and Balances (Češi na vlásku), Business je byznys. O tom, jak sehnat jeho knížky, se dočtete po kliknutí na odkaz Celý profil. Další knížky: Jak přežít padouchy, Nebýt Golema (As Golems Go), Je na Marxu život? (Is There Life on Marx?), Sekl se Orwell o dvacet let? Zakázané ovoce vědění, Tao sexu, Ciao sexu, PPP-politika prochází pupkem, Jako psa ke kandelábru, Evropa snů a skutečností, Slepování střepů - Komenského návrat (Restoring Comenius), Žít všemi údy - hravý talmud, Klestění zarostlého chodníčku - Janáček pro samouky. V týdeníku Euro už dva roky vychází jeho pravidelný sloupek Pravicová kuchařka. Kuras mě pro tento rozhovor zajímal do chvíle, než jsme si ho v devadesátých letech všimli na stránkách českých novin.
David Hrbek
Obřad všedního dne (rozhovor s písničkářkou Suzanne Vega)
Vídeňský koncert byl kvůli špatné propagaci pořadatele přesunut do špinavého, zaplivaného a studeného klubu, kde personál zametal špínu a rozbité pivní láhve po předchozím divokém večírku. Ve vzduchu byla cítit tráva. Zavedli mě k baru, kde jsem měl čekat na příchod hvězdy večera. Konečně přišla. Suzanne Vega (1959), jedna z nejosobitějších písničkářek 80. a 90. let. Vypadala odměřeně. Nestihla se najíst, tak dojídala alespoň slané tyčinky. Podali jsme si studené ruce a ona suše oznámila: „Máte na to dvacet minut.“ Nakonec se dvacet minut protáhlo téměř na hodinu, ze studeného baru se stala příjemná kavárna a z nepříjemné Vegy laskavá Suzanne. Narodila se 11. července 1959 v kalifornské Santa Monice a když jí byly dva roky, přestěhovala se s celou rodinou do New Yorku, kde bydlí dodnes. Vyrůstala v newyorské čtvrti Spanish Harlem. Její matka je analytičkou computerových systémů, nevlastní otec Ed Vega, který nedávno zemřel a s nímž dlouhé roky neudržovala žádný kontakt, byl hispánský spisovatel. Ve svých devíti letech se dozvěděla, že její skutečný otec, žije v Kalifornii, kde se s ním až koncem osmdesátých let setkala. Studovala balet na střední umělecké škole, poté literaturu na Barnard College. Vedle toho již skládala své vlastní písně a v roce 1985 vydala své první album Suzanne Vega s velkým hitem Marlene on the Wall. Druhé její sólové album se jmenovalo Solitude Standing, které obsahovalo dvě její nejznámější písně Luka a Tom ́s Diner. Za nejzajímavější je považováno její CD 99° F, na němž se aranžérsky výrazně podílel její dnes již bývalý manžel Mitchell Froom, s nímž má dceru Ruby (1994). Od roku 2006 je znovu provdána za právníka a experimentálního básníka Paula Millse.
David Hrbek
Zůstat normální
S Jaroslavem Duškem jsme se setkali na podzim roku 2001. Tehdy byl širší veřejnosti už rok znám jako moderátor Českého lva a sbíral své úspěchy coby filmový herec. Tehdy mě však zajímaly především jeho improvizační večery s Vizitou. Sešli jsme se na hodinu v kavárně Muzea umění Olomouc před jeho večerním vystoupením. Jaroslav Dušek byl tichý, vstřícný a trpělivý. Jen jedinkrát na něm byla znát podrážděnost. Schválně, jestli si toho místa v textu všimnete. Ačkoli je tento rozhovor autorizovaný, nikdy nikde nevyšel, pořizoval jsem si jej čistě pro svou vlastní potěchu a proto, abych se od Duška opravdu dozvěděl odpovědi na své otázky. A tak text poprvé předkládám až dnes, po osmi letech. Tak ať se vám líbí.
David Hrbek
Musíte být středem světa
Málo lidí zná jeho jméno, ještě méně lidí ví, jak vypadá, ale téměř každý zná jeho fotografie. Osmnáct let byl dvorním fotografem a autorem reklamních kampaní světoznámé firmy Benetton. Jeho billboardy provokovaly svou otevřeností, atakovaly milióny lidí po celém světě. Například kopulující koně (jeden černý, druhý bílý), právě narozené dítě ještě neodstřižené od pupeční šňůry, pacient umírající v kruhu své zdrcené rodiny na AIDS. A to vše opečetěné optimisticky zeleným logem United Colors of Benetton. Jedni byli jeho kampaněmi nadšeni, druzí jej až hystericky kritizovali za to, že zneužívá závažná společenská témata k prodeji svetrů. Oliviero Toscani. Narodil se v roce 1942 v italském Milánu. V letech 1961 – 1965 studoval Školu užitého umění v Curychu, obor fotografie. Zpočátku se věnoval dokumentární fotografii, od 70. let 20. století se věnoval módní fotografii, do níž vnesl výrazně nový styl. Jeho fotografie se pravidelně objevují mj. v módních časopisech Vogue, Elle, Harper ́s Bazaar, Esquire, Stern, spolupracoval např. s firmami Esprit, Valentino, Chanel, Fiorucci. V letech 1982 – 2000 pracoval pro firmu Benetton, v níž založil značku United Colors of Benetton. Dnes se věnuje volné tvorbě a spolupracuje s filmem a televizí. Je držitelem mnoha prestižních ocenění, je autorem tří knih o reklamě, z nichž jedna (Reklama je navoněná zdechlina) vyšla i České republice. Žije na svém ranči v Toskánsku v Itálii, vyrábí olivový olej a chová koně. Tento pro mnohé kontroverzní fotograf přijal pozvání Art Directors Clubu, CEAAI a našeho divadla k neformální přednášce o své reklamní i volné tvorbě. Jeho reklamní kampaně pro Benetton dostaly dimenzi politické satiry a umělecky vyhraněného postoje ke globálním problémům, jakými jsou například celibát, rasismus, umělé přerušení těhotenství, ale i homosexualita, mafie, hladomor atd. Je známo, že O. Toscani se po dlouholeté spolupráci s firmou Benetton rozešel v době, kdy se u nás objevily první fotky známé kampaně, které byly pojaty jako skutečné portréty vězňů čekajících v amerických věznicích na trest smrti. V současné době se prý věnuje především osobní umělecké fotografii. Tento rozhovor vznikl na Toscaniho ranči v Toskánsku. Dává v něm nahlédnout do způsobu svého myšlení a vidění současného světa. A přestože text vznikl už v roce 2001 a byl ve zkrácené podobě otištěn v Reflexu, rozhodl jsem se text publikovat na svém blogu proto, že jej považuji za nadčasový a stále inspirativní. Zvláště v dnešní době, kterou hýbe globální ekonomická krize. Díky ní jsem si na tento svůj starý rozhovor vzpomněl. Možná je z tohoto důvodu ještě aktuálnější než před těmi osmi lety.
David Hrbek
Krok od slávy (rozhovor s pátým Beatlem Klausem Voormannem)
Původně berlínský muzikant a výtvarník Klaus Voormann (1937) poskytuje rozhovory jen zřídka a publicitě se vyhýbá, jak může. Být na jeho místě někdo jiný, už by na světě nejspíš byly bestsellery, které by se mohly jmenovat třeba Můj život s Beatles, Beatles a já, Bylo nás pět a podobně. Pravdou je, že Klaus Voormann by to klidně udělat mohl, protože to byl právě on, kdo se s nimi v roce 1960 skamarádil v hamburském Kaiser Keller klubu, kde hráli na kšeft ještě jako úplně neznámá kapela pod jménem The Beat Brothers. Klaus pak další večer přivedl do klubu svého spolužáka Jürgena Vollmera, dnes známého hollywodského fotografa, a svou tehdejší přítelkyni Astrid Kirchherrovou, která hned Beatles začala fotografovat a vznikly tak dnes slavné snímky Beatles pózujících v kožených bundách v hamburských docích, na nákladním vagónu, v zakouřené šatně, na ulici... Byli to právě Klaus a Astrid, kdo zásadně ovlivnili jejich image: od typického účesu přes kožené bundy až třeba po boty s ostrou špicí. Astrid se záhy s Klausem rozešla a začala chodit se Stuartem Sutcliffem, který hrál tehdy ve skupině na basu. V roce 1963, v době začínající beatlemánie, pozvali Klause do Londýna George Harrison a Ringo Starr. Bydleli společně v jednom bytě v centru města na Green Street, dokud si Klaus nenašel svůj vlastní byt a zaměstnání reklamního grafika v jedné agentuře. V roce 1966 vytvořil obálku ke slavnému LP Beatles Revolver, za kterou dostal svou první Grammy. Druhé Grammy dostal v roce 1972 spolu s Georgem Harrisonem, Ericem Claptonem, Bobem Dylanem a dalšími hvězdami za Koncert pro Bangladéš. V letech 1966 - 1968 hrál na basu ve známé kapele Manfred Mann Band. V roce 1969 vystoupil na velkém rockovém koncertu v Torontu s Lennonovým Plastic Ono Bandem, v němž hrál kromě Johna a Yoko Ono ještě Eric Clapton. S výjimkou LP Double Fantasy, poslední Lennonovou deskou před smrtí v roce 1980, hrál Klaus na všech jeho deskách, včetně Imagine. Z Londýna se počátkem sedmdesátých let přestěhoval do Spojených států, kam odešla většina Voormannových přátel. Tam pracoval jako studiový hráč a točil s Lou Reedem, Artem Garfunkelem, B.B. Kingem, Randy Newmanem, Dr. Johnem, Carly Simonovou a pochopitelně byl pravidelným hostem na sólových deskách Ringa a George. V roce 1980 se vrátil zpět do rodného Německa, kde začal v Hamburku nejprve pracovat jako manažér skupiny Trio, která se proslavila především svým hitem Da Da Da. Brzy ale pochopil, že to není práce pro něj a ze šoubyznysu odešel úplně. S anglickou manželkou Christine se usadili na okraji Mnichova, kde dodnes žijí se svými dětmi v jednom činžovním domě. Klaus se věnuje reklamní grafice, ilustracím a volné tvorbě. V roce 1997 vyšla v prestižním brtiském nakladatelství Genesis Publications jemu a Astrid Kirchherrové společná kniha Hamburg Days, která se v jejích fotografiích a Klausových realistických kresbách vrací do doby, kdy s Beatles prožívali bouřlivé večírky v hamburských klubech. Předmluvu ke knize napsal George Harrison, doslov Paul McCartney, který se na knize částečně podílel. Posledním velkým projektem Klause Voormanna byla výtvarná spolupráce na projektu The Beatles Anthology: je autorem obalů ke třem dvoucédéčkám a obalu knihy rozhovorů. O tom všem jsem si chtěl s Klausem Voormannem povídat. Když jsem ho o rozhovor písemně požádal, napsal mi: „Pokud má být Váš článek záminkou k tomu, abychom se poznali, pak klidně přijeďte.” Fotografa Petra Jedináka a mě přijal v mnichovském fotoateliéru svého kamaráda, v němž se fotografují popstars do německého časopisu pro teenagery Bravo. Když jsme přesně ve tři vstoupili dovnitř, už nás Klaus čekal. Zavedl nás po schodech dolů do improvizované kanceláře a rozhovor mohl začít.
