David Hrbek
www.facebook.com/davidhrbek
Více informací na www.davidhrbek.cz
- Počet článků 121
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2089x
David Hrbek
Musíte být středem světa
Málo lidí zná jeho jméno, ještě méně lidí ví, jak vypadá, ale téměř každý zná jeho fotografie. Osmnáct let byl dvorním fotografem a autorem reklamních kampaní světoznámé firmy Benetton. Jeho billboardy provokovaly svou otevřeností, atakovaly milióny lidí po celém světě. Například kopulující koně (jeden černý, druhý bílý), právě narozené dítě ještě neodstřižené od pupeční šňůry, pacient umírající v kruhu své zdrcené rodiny na AIDS. A to vše opečetěné optimisticky zeleným logem United Colors of Benetton. Jedni byli jeho kampaněmi nadšeni, druzí jej až hystericky kritizovali za to, že zneužívá závažná společenská témata k prodeji svetrů. Oliviero Toscani. Narodil se v roce 1942 v italském Milánu. V letech 1961 – 1965 studoval Školu užitého umění v Curychu, obor fotografie. Zpočátku se věnoval dokumentární fotografii, od 70. let 20. století se věnoval módní fotografii, do níž vnesl výrazně nový styl. Jeho fotografie se pravidelně objevují mj. v módních časopisech Vogue, Elle, Harper ́s Bazaar, Esquire, Stern, spolupracoval např. s firmami Esprit, Valentino, Chanel, Fiorucci. V letech 1982 – 2000 pracoval pro firmu Benetton, v níž založil značku United Colors of Benetton. Dnes se věnuje volné tvorbě a spolupracuje s filmem a televizí. Je držitelem mnoha prestižních ocenění, je autorem tří knih o reklamě, z nichž jedna (Reklama je navoněná zdechlina) vyšla i České republice. Žije na svém ranči v Toskánsku v Itálii, vyrábí olivový olej a chová koně. Tento pro mnohé kontroverzní fotograf přijal pozvání Art Directors Clubu, CEAAI a našeho divadla k neformální přednášce o své reklamní i volné tvorbě. Jeho reklamní kampaně pro Benetton dostaly dimenzi politické satiry a umělecky vyhraněného postoje ke globálním problémům, jakými jsou například celibát, rasismus, umělé přerušení těhotenství, ale i homosexualita, mafie, hladomor atd. Je známo, že O. Toscani se po dlouholeté spolupráci s firmou Benetton rozešel v době, kdy se u nás objevily první fotky známé kampaně, které byly pojaty jako skutečné portréty vězňů čekajících v amerických věznicích na trest smrti. V současné době se prý věnuje především osobní umělecké fotografii. Tento rozhovor vznikl na Toscaniho ranči v Toskánsku. Dává v něm nahlédnout do způsobu svého myšlení a vidění současného světa. A přestože text vznikl už v roce 2001 a byl ve zkrácené podobě otištěn v Reflexu, rozhodl jsem se text publikovat na svém blogu proto, že jej považuji za nadčasový a stále inspirativní. Zvláště v dnešní době, kterou hýbe globální ekonomická krize. Díky ní jsem si na tento svůj starý rozhovor vzpomněl. Možná je z tohoto důvodu ještě aktuálnější než před těmi osmi lety.
David Hrbek
Krok od slávy (rozhovor s pátým Beatlem Klausem Voormannem)
Původně berlínský muzikant a výtvarník Klaus Voormann (1937) poskytuje rozhovory jen zřídka a publicitě se vyhýbá, jak může. Být na jeho místě někdo jiný, už by na světě nejspíš byly bestsellery, které by se mohly jmenovat třeba Můj život s Beatles, Beatles a já, Bylo nás pět a podobně. Pravdou je, že Klaus Voormann by to klidně udělat mohl, protože to byl právě on, kdo se s nimi v roce 1960 skamarádil v hamburském Kaiser Keller klubu, kde hráli na kšeft ještě jako úplně neznámá kapela pod jménem The Beat Brothers. Klaus pak další večer přivedl do klubu svého spolužáka Jürgena Vollmera, dnes známého hollywodského fotografa, a svou tehdejší přítelkyni Astrid Kirchherrovou, která hned Beatles začala fotografovat a vznikly tak dnes slavné snímky Beatles pózujících v kožených bundách v hamburských docích, na nákladním vagónu, v zakouřené šatně, na ulici... Byli to právě Klaus a Astrid, kdo zásadně ovlivnili jejich image: od typického účesu přes kožené bundy až třeba po boty s ostrou špicí. Astrid se záhy s Klausem rozešla a začala chodit se Stuartem Sutcliffem, který hrál tehdy ve skupině na basu. V roce 1963, v době začínající beatlemánie, pozvali Klause do Londýna George Harrison a Ringo Starr. Bydleli společně v jednom bytě v centru města na Green Street, dokud si Klaus nenašel svůj vlastní byt a zaměstnání reklamního grafika v jedné agentuře. V roce 1966 vytvořil obálku ke slavnému LP Beatles Revolver, za kterou dostal svou první Grammy. Druhé Grammy dostal v roce 1972 spolu s Georgem Harrisonem, Ericem Claptonem, Bobem Dylanem a dalšími hvězdami za Koncert pro Bangladéš. V letech 1966 - 1968 hrál na basu ve známé kapele Manfred Mann Band. V roce 1969 vystoupil na velkém rockovém koncertu v Torontu s Lennonovým Plastic Ono Bandem, v němž hrál kromě Johna a Yoko Ono ještě Eric Clapton. S výjimkou LP Double Fantasy, poslední Lennonovou deskou před smrtí v roce 1980, hrál Klaus na všech jeho deskách, včetně Imagine. Z Londýna se počátkem sedmdesátých let přestěhoval do Spojených států, kam odešla většina Voormannových přátel. Tam pracoval jako studiový hráč a točil s Lou Reedem, Artem Garfunkelem, B.B. Kingem, Randy Newmanem, Dr. Johnem, Carly Simonovou a pochopitelně byl pravidelným hostem na sólových deskách Ringa a George. V roce 1980 se vrátil zpět do rodného Německa, kde začal v Hamburku nejprve pracovat jako manažér skupiny Trio, která se proslavila především svým hitem Da Da Da. Brzy ale pochopil, že to není práce pro něj a ze šoubyznysu odešel úplně. S anglickou manželkou Christine se usadili na okraji Mnichova, kde dodnes žijí se svými dětmi v jednom činžovním domě. Klaus se věnuje reklamní grafice, ilustracím a volné tvorbě. V roce 1997 vyšla v prestižním brtiském nakladatelství Genesis Publications jemu a Astrid Kirchherrové společná kniha Hamburg Days, která se v jejích fotografiích a Klausových realistických kresbách vrací do doby, kdy s Beatles prožívali bouřlivé večírky v hamburských klubech. Předmluvu ke knize napsal George Harrison, doslov Paul McCartney, který se na knize částečně podílel. Posledním velkým projektem Klause Voormanna byla výtvarná spolupráce na projektu The Beatles Anthology: je autorem obalů ke třem dvoucédéčkám a obalu knihy rozhovorů. O tom všem jsem si chtěl s Klausem Voormannem povídat. Když jsem ho o rozhovor písemně požádal, napsal mi: „Pokud má být Váš článek záminkou k tomu, abychom se poznali, pak klidně přijeďte.” Fotografa Petra Jedináka a mě přijal v mnichovském fotoateliéru svého kamaráda, v němž se fotografují popstars do německého časopisu pro teenagery Bravo. Když jsme přesně ve tři vstoupili dovnitř, už nás Klaus čekal. Zavedl nás po schodech dolů do improvizované kanceláře a rozhovor mohl začít.
| předchozí | 1 2 | další |
