David Hrbek
www.facebook.com/davidhrbek
Více informací na www.davidhrbek.cz
- Počet článků 121
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2089x
David Hrbek
Joint, který s námi Allen Ginsberg nevykouřil
Pravděpodobně to znáte taky. Prožijete si něco, co v tu chvíli považujete za samozřejmost, za událost naprosto přirozenou a všední, jako je nabrat si ráno na lžičku míchaná vajíčka a usrknout kafe. Jenomže pak to skončí a po několika týdnech či měsících, neřku-li letech, si říkáte, to se přece nemohlo stát, to přece není možný, to se mi muselo jenom zdát. Ale nezdálo, fotografie mluví jasně a video záznam ještě jasněji. Někdo by řekl, že se mu splnil sen. Já bych to v tomto případě mohl říct také, ale neřeknu, protože mi to zní příliš pateticky.
David Hrbek
Hodina se Suzanne Vega
Je nebezpečné poznávat zblízka své idoly. Suzanne ovšem nebyla můj idol. Byla to takřka láska. Bylo mi sedmnáct nebo kolik a já se zálibně díval na obal jejího debutového alba SUZANNE VEGA. Byl jsem zamilován do její tváře, byl jsem zamilován do jejích textů, které jako by vyprávěly něco z mého vlastního života. A co víc: nesmírně mě vzrušoval její hlas. To, co s pubertálními dívkami a vdanými ženami dělá témbr Leonarda Cohena, to se mnou vyváděl hlas její. Měl v sobě něco z nedospělé dívky a něco ze zralé ženy, která už dobře ví to, co já teprve nesměle tušil. Obě tyto polohy byly v jejím hlase najednou.
David Hrbek
Její nahé bílé tělo
Pro titulek tohoto blogu jsem použil verš z jednoho textu, který vyjde v limitované knižní edici 2. března při příležitosti výstavy fotografií Jindřicha Štreita a Ivety A. Dučákové.
David Hrbek
No tak co
Dva další texty k fotografiím Jindřicha Štreita a kolážím Ivety Durčákové. Pravda, asi se na blog nehodí, tady se píše spíš o tom, kdo je jaký politik sviňák nebo kdovíjak je úžasný a je to už děsná pruda. Pryč s Váma, žvástalové. A koho neodradil tenhle perex, protože sem něco napsat musím, jinak mě stystém nepustí k tomu hlavnímu, tak tady jsou ty dva texty.
David Hrbek
Ty kluku ušatá
Text napsaný k jedné ze skvělých fotografií Jindřicha Štreita, kterou do koláže a nového obrazu upravila Iveta A. Dučáková.
David Hrbek
Požehnání
Taková krátká báseň o zimních zabíjačkách, růžových prasatech a matce, která má ráda to dobré z nich.
David Hrbek
Temná komora
Temná komora je doprovodná báseň k připravované knize fotografií jednoho známého fotografa a víc k tomu nemám, co bych řekl. A jen doufám, že to na perex bude dostatečně dlouhé.
David Hrbek
Potká Kohn Roubíčka aneb pár židovských anekdot
Za poslední dva měsíce mi udělalo radost několik židovských anekdot. Když jsem je vyprávěl kamarádům a známým, vesměs se smáli. A protože si je nechci nechat jen pro sebe, tady jich pár předkládám a doufám, že alespoň někoho pobaví, tak jako pobavily mě a zmíněné přátele. A poděkovat chci Jiřímu Fialovi, od něhož je znám.
David Hrbek
Škvíra pro anděly
Když mi bylo čtrnáct, složil jsem svou první píseň. Či přesněji: torzo písně. Sloku a refrén. Toužil jsem napsat hit s hlubokým textem. Na sloku si nepamatuju, ale refrén, který vlastně nebyl refrénem, protože se zpíval jen jednou, zněl: „Jsem unaven / dlouhou poutí životem / a nezbývá mi než říct / nashledanou.“ Popuzovalo mě tehdy, že místo uznalého přikyvování nad existenciálně laděnými verši se mí posluchači, rodiče a prarodiče, nepokrytě smějí.
David Hrbek
Klíčová socha a politické neelity
Nedá se říct, že bych vyhledával dílo Jiřího Davida. Ono si totiž vyhledává mě. A jak doufám, vyhledává si i spousty jiných. Autorovo dílo, minimálně to, které je určeno do veřejného prostoru, totiž vždycky vyvolává pozornost. Říká si o ni svou provokativností (za sebe dodávám, že provokativností milou, někdy až poetickou – viz někdejší Trnová koruna nad Rudolfinem či Srdce nad Hradem), říká si o ni svou aktuálností (společenskou a politickou), říká si o ni svým humorem (který samozřejmě nemusí být každému pochuti a ne každý mu musí rozumět).
David Hrbek
Dva Šimoni
21. července 1828 si to po poli v Následovicích, ve vesnici mezi Hodonínem a Slavkovem u Brna, vykračoval muž.
David Hrbek
Ruby a červená aktovka (psáno pro MfDnes)
Svou první cestu do školy si nepamatuji. Vybavuje se mi však celkem zřetelně předchozí odpoledne. Samozřejmě nemohu za své vzpomínky ručit majetkem, natož pak zbytkem své cti. Ale když se řekne moje první cesta do školy, vybaví se mi toto:
David Hrbek
Busta
Draho, ukaž dělohu, volával z okna v přízemí na mou maminku babiččin soused, který byl mišuge. Za slunečních dnů vysedával hodiny v okně svého bytu, opíral se lokty o malý polštář a pořvával na lidi, co procházeli kolem, pořvával na ně všechno možné strašlivým mečivým hlasem, jen na moji maminku vždy a stále, Draho, ukaž dělohu. Já se ho bál, vytrhl jsem se pokaždé matce a utíkal zvonit na babičku, aby nás co nejrychleji pustila do domu. Jeho skřípající hlas vyřvával jediné přání, přání tak urputné, že mu křivilo obličej a zraňovalo jeho bezzubé a uslintané dásně. Ale no tak, Mirečku, až příště, volávala na něj z balkonu ve třetím patře babička a házela nám klíče.
David Hrbek
Tma jako v...
Tehdy jsme ještě s bratrem bydleli společně s rodiči a měli jsme daleko do prvních lásek. Na kuchyňské lince stál telefon, k němuž to měl od stolu nejblíže Daniel. Často se stávalo, že se k nám někdo dovolal omylem. A když se to ten večer stalo již potřetí, vzala si maminka od bratra sluchátko a slušně se zeptala, kdo volá? Slunéčko, tady je Slunéčko. Jen co to dořekl, maminka povídá, zato tady je tma jako v prdeli. A pak hned zavěsila a smíchem se zlomila v pase. My s Danielem jsme prskali dosud nerozžvýkaná sousta, ale bylo nám odpuštěno, protože prskali všichni kolem stolu, i prastrýc Hugo, který byl tehdy už vdovcem. Co mu zemřela krásná žena Hela, nesmál se často. Ale tentokrát se smál jako kdysi, když Hela ještě žila. Výborně, Hermenegilde, zvolal Hugo směrem k mamince, které tak říkal, protože mu to znělo jako Drahomíra.
David Hrbek
Křivé zuby ve starých dásních
Richard, vzdálený bratranec z Bostonu, přiletěl s rodinou do Evropy. Pár dní strávili v Paříži, pár dní v Londýně a v Dublinu, v pátek přistáli ve Vídni a v sobotu odpoledne už stál s dětmi Asherem a Isabel a s manželkou Lynn u náhrobního kamene na malém židovském hřbitově v Podivíně.
David Hrbek
Jako kdysi
Stojím na balkóně. Tady a v tuto noční hodinu to v těch nesnesitelných vedrech letošního léta ještě jde. Sem tam o mě zavadí příjemný vánek. A zase zmizí. Vedro je i teď, těsně před půlnocí. Na balkoně vlevo pode mnou ještě dokuřuje poslední cigaretu pan Szabó. My dva jsme v našem domě ještě vzhůru.
David Hrbek
Výhrab čili o pohřbech
Až to jednou přijde, nechci, abyste mi na pohřbu hráli písně, které mám rád, řekl jsem večer ženě. Překvapeně zvedla oči od stolu. Jak tě to napadlo, prosím tě, zeptala se. Žena odjakživa počítá s tím, že mě přežije a bude chodit jako veselá penzistka po horách s jinými veselými penzisty, opásanými chlebníčky, s pumpkami na tlustých stehnech a silnými světlými podkolenkami v pohorkách. Pokaždé, když míjíme takovou skupinku, v níž se všichni opírají o vycházkové hole a už na zastávce studují velkou mapu, neopomene nikdy říct, taková budu na starý kolena taky. A já při tom tak trochu žárlím.
David Hrbek
Stopy
Stále chodím stejnou cestou, týmiž cestami, občas si je zkracuji vyšlapanými pěšinami v přerostlé trávě. Vedou mě od našich dveří k jiným dveřím. Tak tomu bylo vždy a je tomu tak dodnes. Čas od času se mění jejich délka, směr a rychlost, s jakou se mi je daří překlenout. Odtud tam. Vždy je to tak. Mění se stopy, po nichž jsem kráčel a po kterých kráčím.
David Hrbek
A právě teď si někdo někde prdl
A právě teď si někdo někde prdl, řekla jen tak pro sebe naše desetiletá Zuzana a začala se tomu smát. To je dobrý, tati! Myslíš, že si teď, co ti to říkám, někdo prdl?, a podívala se na mě očima, které najednou měla přes celý obličej. Určitě, řekl jsem, určitě si teď na světě prdlo víc lidí najednou. Třeba deset?, zeptala se dcera. Nebo sto? Oči měla čím dál větší. Třeba i milión, uklidnil jsem ji. Milión lidí, podivila se. To musí ale smrdět a chytila se za nos. Ale ne na jednom místě, upozornil jsem. Já vím, že ne na jednom místě, nejsem přece blbá, ohradila se. Ale jestli všichni prdí jako ty nebo maminka... Nedořekla. Oba jsme věděli svoje.
David Hrbek
Záhada
Maminka se právě vracela z práce domů, v obou rukách tašky s nákupem. Těžké domovní dveře už léta nikdo nezamykal, zámek byl stržený. Stačilo se do nich celou vahou těla opřít a začaly se pomalu otvírat. Hned za nimi stály popelnice, které většinou přetékaly odpadky. Když bylo vedro, chodba za dveřmi zkaženým a chladným dechem ovanula každého, kdo do domu vstoupil. Za popelnice a smrad se také rodiče každé naší návštěvě už v předsíni omlouvali.
| předchozí | 1 2 3 | další |
