Milan Cais: Malbou jsem neposkvrněný

26. 03. 2014 16:05:00
Čas od času člověk objeví ve svém archivu něco, na co dávno zapomněl a co ho znovu potěší. V tomto případě je to starší rozhovor s Milanem Caisem - bubeníkem skupiny Tatabojs, ale v tomto textu hlavně výtvarným umělcem. Milan byl v pořadí třetím výtvarníkem, který před pár lety přijal výzvu Švandova divadla k účasti na projektu Výtvarná zeď. Je to pokus o zprostředkování výjimečného zážitku. Zážitku z konečnosti, a tedy neopakovatelnosti. Jednou za čas předstoupí vyzvaný výtvarník před plochu o rozměrech 3,5 x 5 metrů, aby po dobu čtrnácti dnů ve veřejném prostoru foyer divadla realizoval původní malbu inspirovanou divadelním prostředím, jeho atmosférou nebo prostě zhlédnutým představením. Po nějakém čase předstoupí před pomalovanou plochu další umělec a tahy jeho štětce ukončí život předchozího obrazu. Tři dny po vernisáži Milanova obrazu jsme si sedli do divadelní kavárny a hovořili o o ní. Byl to právě týden, co dodělal poslední tahy. Čerstvý byl obraz, čerstvé byly Milanovy dojmy. A ty jsme se chtěli pokusit zachytit v tomto rozhovoru.

Milane, jsi se svým obrazem spokojený?

Záludná otázka hned na začátek. Jsem s ním spokojený vzhledem k tomu, že je to můj první obraz, pokud v to nebudu počítat obrázky, které jsme museli jako cvičení dělat na Hollarce. Už teď ale vím, že kdybych obraz maloval podruhé, budu k němu přistupovat jinak.

V průběhu práce mě napadaly nové a další varianty, diametrálně odlišné od toho, co jsem nakonec namaloval. Berme tedy obraz Sunday, Bloody Sunday jenom jako jednu z cest mého vyjádření vztahu k vašemu divadlu. Inscenace Poručík z Inishmoru pro mě byla východiskem pro celou práci, v začátku jsem se potřeboval od něčeho odpíchnout a má malba je přímou reakcí na vaši inscenaci. Tak abych to shrnul: líp bych se touto formou vyjádřit nedokázal.

002137_150_015365.jpg

Kdybys tedy teď, po zkušenosti, kterou jsi s obrazem udělal, mohl začít malovat znovu, v čem myslíš, že by ten posun spočíval?

Důležité pro mě bylo trávit nějaký čas s barvou a se štětcem v ruce. V průběhu malování jsem hledal spíš formální cesty, jak dojít k představě, kterou jsem nosil v hlavě, jak ji co nejlíp ztvárnit a přenést na zeď. A musím říct, že nejdřív jsem z toho chtěl udělat hodně realistický obraz. Ale během práce jsem zjišťoval, že na to nemám, že nejsem malíř, který by si takový obraz mohl v klidu vystřihnout. Ale taky jsem si řekl, že o to vlastně ani tolik nejde. Nacházel jsem si v něm další spojitosti, které mi přišly daleko vtipnější. Jedna z nich je – a myslím hodně důležitá -, že tato malba funguje jako jakýsi „street art” v interiéru, obraz na zdi, který by mohl být na ulici třeba někde v Belfastu nebo v jiném městě. Připadal bych si směšně, kdybych chtěl, aby byl tento obraz chápán jako nějaké monumentální dílo. Rád bych, aby lidi obraz brali - a teď řeknu velký paradox, protože jsem se na vaši žádost na zeď podepsal - jako anonymní městské dílo, na kterém se třeba mohlo podílet víc lidí. Malba má více plánů: jednak realistický prostor s horizontem v dáli, v popředí stojí kluk a kus od něj je až téměř sítotiskový detail v jedné barvě, to je ta vážka, jakoby druhý plán. A pak šipkou naznačená dráha letu. A to je pro mě třetí plán, třetí vrstva, která může na pohled působit jako od úplně jiného autora. Při malování se mi zalíbila představa, že by obraz mohli lidi takto vnímat. Tento pocit ještě podporuje to, že jsem během malby začal používat metodu vydírání barvy hadrem. K tomu jsem došel velmi lapidárním způsobem, že jsem se v určitém okamžiku malování dostal do takové slepé uličky, měl jsem pocit, že jsem v prdeli a v záchvatu jsem popadl hadr a začal jsem barvu vydírat. A najednou mě to posunulo o kus dál, začalo to být zajímavé, začalo mi to připomínat městskou oprýskanou zeď.

002139_05_015380.jpg

Který z těch kritických momentů byl pro tebe nejtěžší?

Bylo jich víc. Zažil jsem tak dva tři okamžiky, kdy jsem měl opravdu pocit, že jsem se pustil do něčeho, na co nemám. A už jsem chtěl i odejít domů, nechat práci uležet přes noc a druhý den se k ní vrátit, ale pro mě je vždycky těžké odcházet od něčeho, na čem pracuji - ať je to socha, nebo v tomto případě obraz -, s pocitem, že nejsem s aktuálním stavem práce spokojený, protože pak bych se druhý den vracel s určitou nechutí. A tak jsem tady jeden den zůstal déle, naštěstí se zrovna nehrálo žádné představení, a asi nejdůležitějším okamžikem byl nápad s vážkou a naznačeným radiem jejího letu, který je tam přes celý obraz. Tento moment mě silně nakopnul. A ještě si vzpomínám na okamžik, kdy jsem namaloval rudé, agresivní nebe a vůbec se mi nelíbilo. Kouknul jsem se do zrcadla naproti, které násobilo odstup od obrazu, člověk se na malbu mohl koukat z dvakrát větší vzdálenosti, a najednou mi v tom zrcadle začal obraz nápadně připomínat nějaký čínský komunistický plakát. Do toho ještě ten kluk, kluk z plakátu, až téměř dětsky pojatý, taková naivní malba, a teď jsem si říkal, to spousta lidí nepochopí... Byl jsem v tu chvíli hodně naštvaný. Popadl jsem okrovou barvu, která je v podkladu, a začal jsem dělat do nebe pruhy, takovou žlutou řeku, a malbu to najednou posunulo o chlup dál, začala pro mě dejchat jiným životem. Bylo víc takových momentů; měl jsem konkrétní představu, kterou jsem vám tady na začátku prezentoval jako skicu, ale to byla jen tužková kresba, která pro mě byla důležitá v tom, že jsem si určil téma, základní motiv a rozložil si kompozici. Ale potýkat se s obrovským formátem, to bylo zase něco úplně jiného, s tím jsem nepočítal. Kdybych byl malíř - a za toho já se nemůžu považovat -, který navíc takové formáty léta dělá, byl bych chytřejší. Věděl bych, že takové okamžiky přijdou a předem bych se jich možná uměl vyvarovat. Ale já jsem v reálném čase zacházel do slepých ulic, abych z nich mohl zase rychle couvat a nacházet cesty správné.

Právě jsem se chtěl zeptat, zdali jsi měl strach z velké plochy stěny.

To víš, že měl. V jednu chvíli jsem se té plochy začal bát a začal jsem ji vyplňovat takovými surrealistickými květy, aby byl prostor malby kompozičně vyvážený. Nebyl jsem o nich ale přesvědčený, měl jsem pocit, že jsou možná zbytečné, že odvádějí pozornost. Důležitý byl několikadenní odstup od obrazu a možnost konfrontace názorů s lidmi, kterých si vážím. Od začátku jsem vám nechtěl říct datum vernisáže, protože právě tohoto tápání jsem se obával. Ještě tři dny před vernisáží jsem do obrazu udělal poslední zásah a myslím si, že velmi důležitý. Obraz tu sice bude jen chvíli, ale ten půlrok jsem za něj zodpovědný. Ve všem, co dělám, chci mít pocit, že jsem udělal maximum, že jsem nic neošidil, že můžu v klidu konstatovat, že to v současnosti prostě líp neumím.

clanok_foto_85.jpg

Přesně ohraničená životnost tvé práce pro tebe tedy nebyla demoralizující?

Vůbec ne. Předně proto, že jsem vstupoval do neznámých vod a to pro mne bylo velkým lákadlem. Lidé, kteří mou práci, řekněme, sledují, mohou znát jen mou trojrozměrnou tvorbu - instalace, objekty, sochy nebo projekce -, nemohou mít tedy možnost si říct: tak tady se mu to až tak nepovedlo, ale on jinak obrazy umí. Malbou jsem neposkvrněný a to mě zajímalo nejvíce.

Tvůj původní předpoklad byl, že obraz budeš malovat mnohem déle. Překvapila tě rychlost, s jakou jsi obraz namaloval?

Překvapilo mě to. Velmi. První den, vlastně spíš půlden, jsem toho udělal hrozně moc. Až mě to vylekalo, zdálo se mi podezřelé, že jde všechno tak rychle. Ale pak přišly okamžiky, o kterých jsem před chvílí mluvil, nicméně stejně... I přesto, o jak velkou plochu se jedná, jsem byl vlastně hotov za čtyři dny, za čtyři návštěvy ve Švandově divadle. Cítil jsem, že obraz má v sobě, co se týká malby, jistý drajv, nebo řekněme původní energii, a že ho nechci utáhnout nořením se do různých detailů. Navíc vzhledem k velkému formátu je to obraz na větší odstup. Ono by se na tom samozřejmě dalo pracovat ještě další týden. Mohl bych víc promodelovávat tvary, ale myslím si, že by to té prapůvodní síle, kterou jsem chtěl do obrazu dostat, možná ublížilo. Hodně jsem myslel na starou známou pravdu, že pro každého malíře nebo sochaře je velice důležité, aby své dílo opustil v pravý čas.

Kolik toho víš o tom chlapečkovi?

Na vernisáži mě překvapil Jirka Černický, který mi říkal, že je mi podobný, že si představuje, že jsem takhle mohl vypadat jako malý kluk. Což je známá věc, že umělci do svých figur často nevědomky vtisknou podobu svou nebo podobu svých blízkých. Jako kluk jsem byl blonďáček, tady ten je černovlasý a podle rysů si myslím, že má předky někde v Asii. Pro mě byl ale nejdůležitější jeho výraz; říkal jsem si, že když se mi ho podaří zachytit, mám vyhráno a spadne ze mě otěž nejtěžší. To jsem v sobě cítil opravdu silně. S větší lehkostí se mi pak dělaly ostatní věci. Tím jsem začal první den a měl jsem pocit, že se mi to podařilo. A ještě víc pomohlo, když jsem mu jednu stranu obličeje vydřel do bílé.

Chtěl jsem, aby měl ve tváři víc pocitů. Za prvé překvapení, údiv, za druhé smutek a za třetí určité lišáctví. Aby se v jeho obličeji zračilo všechno, co se pár vteřin předtím odehrálo. Když drží v ruce pistolku, pravděpodobně má mrtvou kočku na svědomí on. Ale nemusí to tak být. Cesty k této situaci mohou být různé, ten příběh, který se před chvílí odehrál, si může každý domyslet sám. Je to taková divadelní situace, zastavená ve fotografickém okamžiku.

A pak je tam ještě takový fór, s tou třicetdevítkou, kterou má na tričku. Chtěl jsem, aby měl obraz nějakou, alespoň jemnou vazbu na reprízu, kterou jsem viděl, byla to třicátá devátá repríza Poručíka z Inishmoru. A to číslo se mi vlastně samo o sobě líbí - trojka a devítka. Vedl jsem tady po vernisáži debatu s jedním kamarádem, který mi říkal, že ta třicetdevítka je první věc, která ho praští do očí. Ne ani tak kluk samotný, vážka nebo kočka, jako to číslo. A proč třicetdevítka? Snažil jsem se mu vysvětlit, že pro mě zas tak důležitá není, klidně jsem mohl namalovat osmičku, je to jen vtip, který nemá žádnou významotvornou důležitost. Její smysl je v tom, jak je podaná: je na bílém tričku, červeně z něho září jako louže krve pod kočkou. Myslím, že mě nepochopil...Pro mě je tam daleko důležitější kontrast mezi klukem - dětskou nevinností a pistolí - agresivitou zbraně, kterou drží v ruce. Vedle leží mrtvolka kočky, na ni se snáší obří vážka, která svou velikostí působí naléhavě, protože na kočku každou vteřinou nalehne. Zajímaly mě nejvíc kontrasty, k nimž jsem volil záměrně barvy. Chtěl jsem, aby obraz působil barevně, vesele a lehce, opět v kontrastu s tím co se na něm děje. Stejně jako ta inscenace, která je taková agresivní groteska. Sice se v ní pořád vraždí a teče krev, přitom se ale směješ. Chtěl jsem, aby v tomhle byl obraz podobný. Aby ho lidi pochopili ještě víc poté, co Poručíka z Inishmoru uvidí, aby se jim to propojilo. Ale zároveň jsem si kladl za cíl, že by měl fungovat i sám o sobě. Chtěl jsem, aby zneklidňoval, aby nebyl pouhou přehlédnutelnou součástí interiéru, aby lidi, když si budou brát v šatně kabáty nebo naopak půjdou do sálu, aby je to nenechalo projít bez povšimnutí. Aby se nad tím aspoň na vteřinu, nebo na tři vteřiny zastavili a řekli si: „Co je to tady za blbost?“ Ten moment měl pro mě důležitost číslo jedna.

002133_150_015333.jpg

V obraze jsi využil předchozích dvou maleb, předchozích vrstev.

V jednu chvíli, když mě popadl ten amok, vzal jsem vlhký hadr a začal jím vydírat jedno místo. Plocha šla krásně sloupávat a rychle jsem se dostal na vrstvu mezi Michalem Pěchoučkem a mojí malbou. Když to přeženeme, tak jsem začal vytvářet reliéf. Vlastně jsem na tom obraze začal tak trochu pracovat jako na soše, když brousím tmel, který je nanesen v několika vrstvách, a prodírám se přitom do hloubky. A v jednom místě, konkrétně v té kouli, se stalo něco podobného, z ní na mě vykoukla Michalova modrá a za chvíli žlutá od Tomáše Císařovského. Říkal jsem si, to je skvělý detail, nechám ho tam, i když na to asi nikdo nepřijde. Baví mě signovat své výtvory takovými jemnostmi, o kterých třeba nikdo ani neví, ale ony tam někde jsou.

V této souvislosti si vzpomínám, jak jsme nedávno s Pavlem Fajtem performovali v jedné karlínské hale. Odhalovala se tam obrovská plastika u nás méně známého, ale výborného rakouského sochaře Bruna Gironcoliho, která má asi pět metrů na výšku a představuje takový podivný kosmický stroj. Obcházel jsem plastiku s architektem, který nás upozorňoval na spoustu detailů, které zespodu nemůžeš odhalit, protože prostě nahoru nedohlédneš. Ale on si je tam jako tvůrce udělal. Asi ve dvou metrech zhotovil oltář s erotickými výjevy - ženské s rozcapenýma nohama, jenomže to nikdo nevidí. Byla to jen jemná rytina na ploše a to se mi moc líbilo. Tohle je něco podobného.

Milane, ty sám instalace a objekty vytváříš, jsou to v podstatě také pomíjivé věci, stejně jako tvoje malba tady ve foyeru. Tobě to nevadí?

No, není to úplně totéž. Spatřuju v tom určitý rozdíl. Tento obraz za půl roku opravdu zmizí a už se nikdy neobjeví, ledaže by ho někdy odkryli restaurátoři. Pochopitelně ale počítám s tím, že už se nikdy neobjeví, že prostě zanikne. Zatímco svoje ostatní projekty a instalace můžu kdykoli sestrojit a počítačové programy obnovit. Jednotlivé komponenty existují, jsou sice rozebrané v garáži a ve sklepě, ale můžu je dát dohromady. A taky to dělám, když mě někdo požádá o to, že chce některou z mých věcí na výstavu. Je to pochopitelně něco trošku jiného než obraz, který namaluješ, opřeš o zeď v ateliéru, a když přijde výstava, jen ho oprášíš. U mých věcí jsou leckdy zapotřebí speciální technologie, se kterými je většinou velká potíž.

Z faktu, že tvůj obraz bude za půl roku překryt vrstvou nového nátěru, tedy strach nemáš?

Nemám, jsem s tím srozuměný. A myslím, že nedojde k tomu, co prožíval Tomáš Císařovský, jemu to bylo opravdu hodně líto. Na druhou stranu to určitě nebudu mít tak extrémně lehké jako Michal Pěchouček, který mi říkal, že už se těší, až jeho obraz přemaluju. Já ke svému obrazu určitý vztah cítím. Nevím, jak to budu prožívat za půl roku, ale určitě budu zvědavý na to, co přijde po mně. Musím říct, že ještě trochu zajímavější by mi přišlo, kdybyste na začátku svůj koncept postavili tak, že nějaká část předchozí malby by musela zůstat vždycky zachovaná. Začala by vznikat mozaika, až by třeba za deset let měl poslední umělec k dispozici už jenom jeden metr čtvereční. Na ploše stěny by tak bylo k vidění iks předchozích vrstev, vznikalo by něco, co by – podle mého – mělo obrovskou hodnotu, která by se naplňovala právě tím časosběrem. Takhle se vždycky jedná o stejnou plochu, jen jinak pojednanou. Ale to je můj názor.

002141_150_015397.jpg

Náš projekt se nevylučuje s tím, co tady říkáš. Každý autor má možnost předchozí malby využít. Ostatně sám jsi tak alespoň v náznaku pracoval. Ale pojďme ještě ke tvé práci. Před sebou máme původní náčrt, který jsi nakonec nerealizoval. Do telefonu jsi mi před časem říkal, že se jmenuje Slovní přestřelka a že sis svůj nápad díky naší nabídce oživil. Jak vznikl?

Náčrtů k tomuto nápadu jsem udělal několik a vznikly na pláži na Krétě, kde jsme byli s Klárkou na dovolené. Skicář jsem s sebou všude nosil, a i když jsem seděl před bouřícím mořem, kreslit jsem ho nechtěl, protože mi to přišlo zbytečné. Ale kreslil jsem si jiné věci, které mě napadaly, a tohle byl právě jeden z těch nápadů. Nevím, jak to na mě přišlo, ale vytvořil jsem nejdřív tyto dvě figury - jedna drží v puse pistoli a střílí do terče, který má v puse druhá figura. Je to taková ilustrativní metafora. A když jsem zhlédnul Poručíka, tak ve mně tento starý nápad znovu ožil. Cítil jsem, že je v souvislosti s inscenací aktuální. Tak jsem skicu vybral jako jednu z variant. Ale pak jsem se začal víc přiklánět k tomu klukovi, k tomu nápadu, který teď na zdi „visí”. Najednou mi Slovní přestřelka připadala méně vhodná, a navíc jsem v ní spatřoval hodně formálního kontextu se stylem Martina Velíška, a to jsem nechtěl. To však neznamená, že by se mi Martinovy věci nelíbily.

Realizovaný nápad se také posouval, můžeš zkusit na těchto dvou dalších skicách komentovat posun v pojetí tvé malby?

Už jsem to trošku říkal, bylo to hledání cest ze slepých uliček. Na první kresbě jsou tři objekty: Kluk s pistolí, kterou drží v jedné ruce, nebo spíš ručičce, druhá ručička je sevřená a stažená v takovém štítivém gestu, sám se toho, co se stalo, lekl. Pak je tady ta kočka v louži krve a na horizontu upozaděný cellista - takový záměrně poetický, až lyrický motiv. Z díry vylétá jakási koule, může to být třeba duše kočky nebo stylizovaná střela a cellista v dálce k tomu fidlá jako Ind kobře, která leze z košíku. Říkal jsem si, že tyto tři situace dohromady docela dobře fungují. Když jsem si pak skicu rozložil do formátu na zeď, začal jsem zjišťovat, že cellista je pro mě čím dál míň podstatný. Tak jsem ho zamalovával, až tam ve finále vlastně není. On je tam cítit, je pod vrstvami barev, trochu z nich vystupuje – třeba malířka Bára Šlapetová si myslela, že je to nějaká beruška, což mě potěšilo: může to být cellista, ale klidně to může být i beruška. Prostě cellista pro mě najednou ztratil důležitost. A pak se v malbě oproti původní skice začaly objevovat další věci, třeba ta vážka. Na této druhé kresbě zase vidíš takové podivné ornamenty: Ty tam byly ještě ve chvíli, kdy jsem měl nebe celé červené. V jeden okamžik jsem si říkal, že když jsme v tom divadle, mohla by to být opona a zkoušel jsem tu červenou plochu pojímat ornamentálně. Ve výsledku jsou na obraze všechny ty slepé uličky vidět, je jich tam spousta a všechny jsou přiznané. Po podrobnějším zkoumáním je tam člověk najde, ale nevíš, jestli to není náhodou pozůstatek předchozího obrazu, jestli to třeba nepatřilo k tomu Michalovi nebo Tomášovi.

Ale teď jsi to na sebe prásknul.

Hm, teď jsem to prásknul.

002133_150_015333.jpg

Díky cellistovi na horizontu jakoby z obou skic zněla hudba, alespoň já ji tam slyším. A každý z těch obrazů má v sobě jinou hudbu. Na té jednodušší kresbě je to něco tichého, na druhé skice hraje agresivně. Slyšel jsi jeho hudbu při malování ty?

Podvědomě možná jo. U té prostší kresby bych slyšel spíš prázdno, ticho, maximálně lehké šumění větru. Na vernisáži ale podle mě velice dobře fungoval okamžik, kdy jsme v momentu odhalení stěny pustili píseň Sunday, Bloody Sunday od U2, byla to taková tlaková vlna a obraz v tu chvíli mohl působit audiovizuálně. Podobně jako film. Bylo to jen na krátký okamžik, ale stálo to za to. Baví mě s hudbou pracovat, často se nechávám hudbou inspirovat. Někdy je dokonce socha přímou reakcí na poslech určitých pasáží v hudbě, kterou mám rád. Hudba má totiž oproti vizuálnímu umění výhodu ještě o něco abstraktnějšího působení. Souhlasím tedy s tebou. Zajímalo by mě, jak jsi odhalení obrazu vnímal ty. Jestli se ti obraz s hudbou zdál dramatičtější?

Kdo byl na vernisáži, bude si tvůj obraz s U2 spojovat, protože, jak říkáš, celkový dojem byl velice silný. Ostatní tu možnost už mít nebudou. S hudbou na mě působil ještě naléhavěji. Nebylo by možná špatné udělat k tomu obrazu takový...

... soundtrack...

... soundtrack, přesně tak. Bylo by zajímavé zjišťovat, jaké další věci by hudba z tvého obrazu v divákovi evokovala, jaké další skryté věci by se před divákem otevřely.

Jeden soundtrack už mám k projektu Noční hlídač, tak tohle by mohlo být pokračování. Možná by nebylo špatné obraz tady v divadle prezentovat s těmi U2. Při příchodu do šatny by ho diváci mohli vnímat spolu s hudbou, jako zapauzovaný klip. Asi to tvýmu bráchovi, řediteli divadla, zkusím navrhnout... Písnička Sunday, Bloody Sunday má v sobě kouzlo toho dobrého z osmdesátých let a navíc se tematicky, a hlavně pozičně velmi shoduje s hrou Poručík z Inishmoru a mým obrazem.

002122_150_015245.jpg

Autor: David Hrbek | středa 26.3.2014 16:05 | karma článku: 9.15 | přečteno: 783x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 8.80 | Přečteno: 264 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 314 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 47 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 18.14 | Přečteno: 393 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2089
Můžete také navštívit: www.hovorydavidahrbka.blog.idnes.cz www.facebook.com/davidhrbek Více informací na www.davidhrbek.cz

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...