K. si právě prožívá období, kdy je až nečekaně vstřícná novejm zážitkům. Před časem se ocitla v Rýmařově. Úplně sama. Vlezla do smradlavýho bufetu u nádraží, dala si pivo a čekala, jestli se nestane něco výjimečnýho. Nestalo se nic.
Včera večer jsem si říkal tu známou pravdu, že jsou situace, který člověk aktuálně vnímá jako samozřejmý a běžný. Teprve po týdnech, měsících či letech mu dojde, že to byl vlastně skoro zázrak. Stejně tak to bylo, když nás v pražským bytě navštívil inkognito Paul McCartney. Tehdy to byla normální návštěva a nad ránem mi došlo, co by za to někteří dali, kdyby se jim Paul roztahoval po kanapi. Tak jsem si řekl, že sem tu fotku hodím. Nehodím. Jenom se mi to, kurva, zdálo.
