Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Suzanne Vega: S písní Caramel jsem narazila u svého prvního muže

21. 07. 2014 21:00:00
Se Suzanne Vega se dělají rozhovory poměrně snadno. Na jedné straně je to výsostný profesionál, na straně druhé se nebojí překročit svou roli a trochu víc se otevřít. Následující interview, které vzniklo pro Magazín Hospodářských novin, je třetí v řadě, které jsme spolu vedli a kterým jsme se pokusili na předchozí dvě navázat.
Suzanne VegaSuzanne Vega

Říká se, že spisovatelé píší celý život jeden román. Jak je to ve vašem případě s písněmi?

Nejspíš to platí i pro mě. Únik ze samoty a snaha propojit se s vnějším světem, to je asi nejčastější motiv mých písní. U mého poslední alba to tak ale možná úplně neplatí. Uvědomila jsem si to u písně Horizon, která desku uzavírá. Když jsme se rozešli s mým prvním mužem Mitchellem (Froomem, hudební producent, pozn.aut.), rok jsem žila sama jen s Ruby. Žádný přítel, žádný kamarád, nikdo, na koho bych se mohla spolehnout. Bydlela jsem v bytě, z kterého se vycházelo přímo na ulici. Když někdo zaklepal a já otevřela, byla jsem už skoro na chodníku. Kdokoli mohl přijít a zabouchat. Doslova to bylo tak, že tady jsem byla já a tam venku zbytek světa. Mezi námi jenom ty jedny malé dveře. Cítila jsem se úplně bezbranná a opuštěná. Měla jsem tři sousedy, kteří si chodili sedat na schod před můj byt. Jeden se jmenoval Smitty, bývalý mariňák, pak Eddie Fallep, starší muž, ten měl byt naproti přes ulici, a potom chlap, kterému říkali prostě Bill. A všichni tři sedávali na schodu před mými dveřmi, pili, bavili se a kouřili. Nejdřív jsem se jich bála. Ale když jsme se pak dali do řeči, trochu jsme se skamarádili. Smitty bydlel hned vedle a pamatuji si ten den, kdy mě začalo zajímat, jak se má, jak se cítí, jestli je v pořádku, jestli ho nic nebolí. Pořád kašlal, měl stále nějaké problémy a byl cítit kouřem. Volávala jsem na něj, zvala ho k sobě a najednou jsem si uvědomila, co to znamená mít o někoho zájem. Najednou se otevřely tyhle dveře, dveře od mého bytu a s nimi se otevřelo i něco ve mně, co tady bylo pro Smittyho. Nic jsem od něj nechtěla, jen jsem najednou potřebovala vědět, jak se mu daří a jestli je v pořádku. Něco se ve mně hnulo. A to mi bylo už skoro čtyřicet. Píseň Horizon je právě o tom. Už neříkám, přestaňte mě obtěžovat, naopak teď říkám, jste v pořádku? Takže se moje téma možná trochu mění nebo jsem jej už vyčerpala.

Píseň jste věnovala Václavu Havlovi. Jakou to má souvislost s tím, co jste právě říkala?

Píseň měla být původně o hledání odbočky z cesty, po které již nechci dál jít. Jenomže se mi stále nedařilo najít k ní správný klíč. A loni v srpnu jsem si prostě řekla, no nic, musíš ji už konečně dopsat. Na papír jsem si nakreslila jednu cestu, k ní paralelně druhou a byla jsem tam, kde na začátku. Tedy v koncích. Tak jsem bezradně kreslila dál, obě cesty se prodlužovaly a postupně se přibližovaly, až se v jednom bodě konečně protnuly, a mně hlavou najednou projelo, vždyť ony se propojí na horizontu! Jako malá jsem se jednou podívala k obzoru a pomyslela si, aha, tam někde je moje budoucnost. Takže když Václav Havel mluvil o „horizontu bytí“, cítila jsem okamžitě silné spříznění. Říkala jsem si, když jsem to u něj četla poprvé, ten rozumí tomu, co cítím, on to má stejně! Proto Václava Havla v náznaku zmiňuji ve druhé sloce. Je to píseň pro něj a vlastně taky trochu o něm. Vždycky jsem se v jeho přítomnosti cítila uvolněně, měla jsem ráda jeho velkorysost. Člověk se s ním dobře najedl, dobře napil a ještě si zajímavě povykládal o umění, poezii, ale taky o politice; dalo se s ním mluvit naprosto otevřeně. A o všem. Nikdy neříkal, to já jsem vedl Sametovou revoluci, což by na jeho místě dělalo asi dost lidí. Neustále pracoval, ale zároveň byl pořád milý, přátelský, stále měl o všechno zájem a vždycky dbal na to, aby byl korektní. Chybí mi a myslím, že chybí celému světu. Byla pro mě čest, že jsem mohla patřit mezi jeho přátele.

Ani ne rok poté, co Václav Havel zemřel, odešel i Lou Reed. Jak ten vás ovlivnil?

Když jsem viděla Lou Reeda poprvé na jevišti, byl to pro mě šok. On je můj naprostý opak. Všechno v jeho textech je naprosto reálné, syrové, velmi konfrontační. Dokonce myslím, že v žádné písni nemá jedinou metaforu. A pokud ano, tak si teď žádnou z nich nevybavuju. Poprvé naživo jsem ho viděla někdy v roce 1979, v začátcích punkové éry v New Yorku. Sedím tam vedle spolužáka, co mě na koncert pozval, díváme se na Loua, který je ve výborné formě, má skvělou aparaturu, líbá sólového kytaristu na pusu, utahuje si škrtidlo na ruce a předstírá, že si píchá heroin, nebo si ho možná doopravdy píchá, jsem z toho dost vedle, podívám se na toho kluka, co mě přived, a říkám, proč jsi mě sem vzal? A on říká, protože je to dobrá hudba. A i když jsem byla ze začátku vyvedená z míry, Lou ten večer zpíval řadu písní, které jsem si zapamatovala. Další den jsem zašla do gramodesek, jestli tam nenajdu písně, co mě tak vzaly. Bylo to album Berlin, první deska, kterou jsem si od něj pořídila. Najednou jsem díky němu pochopila, že můžu psát jinak; nejen o snech, o lásce a záhadných ženách, ale i o špinavých ulicích nebo o surovosti, kterou jsem znala z Harlemu. Najednou jsem si uvědomila, že můžu překračovat hranice mezi folkovou hudbou a syrovým, opravdovým světem. Asi před třemi lety jsem mu zahrála svoji novou věc, Daddy Is White, která je o mé rodině. Líbila se mu asi úplně nejvíc z toho, co jsem kdy napsala. A tehdy mi řekl, měla bys psát víc takových autentických písní. Doufala jsem, že konečně budeme spolupracovat. Nejdřív jsem chtěla, aby napsal sloku nebo dvě právě k písni Daddy Is White, uměla jsem si představit, že by mohl udělat prostřední část. Věřila jsem, že se mu bude líbit i I Never Wear White a že dá písni takové malé požehnání tím, že k ní taky něčím přispěje, ale to už byl nemocný. Při mé poslední návštěvě mi řekl, že se přijde podívat na koncert a usnul. Ještě ten den mi poslal omluvnou esemesku. Poslala jsem mu tu píseň a on mi odepsal: Dobrý, výborný. Doufala jsem, že mi napíše víc než to, takže si nejsem jistá, co si myslel doopravdy. Znala jsem ho pětatřicet let - od svých devatenácti, to už je kus života. Fascinoval mě jeho osobní vývoj, který jsem sledovala takhle zblízka a jsem moc ráda, že jsme se ke konci života sblížili a že k nám třeba přišel s Laurie na večeři. Bylo to divoký, ale i krásný, bylo úžasný poznávat ho i z jiné stránky.

Měla jste už čas vyrovnat se s jeho smrtí?

Louova žena Laurie Anderson uspořádala veřejné rozloučení. Když jsem viděla tu spoustu lidí na pódiu, jak o Louovi mluví, bylo to nesmírně osvobozující. Moc mi pomáhá, že můžu Laurie navštěvovat, protože ona má jako buddhistka na smrt úplně jiný pohled. Věří, že Lou tak úplně neodešel, jen prošel transformací a je schopná o tom úplně normálně mluvit. Taky její život s Louem byl v podstatě veřejný a ona je schopná jeho smrt veřejně sdílet. Na ceremoniál pozvala třeba jeho druhou ženu Sylvii Morales, která taky vystoupila na pódiu. Pomáhá mi být blízko Laurie, jsem jí za to strašně vděčná.

Ve dvou písních na novém albu zpíváte o démonech. Jaké démony máte vy?

Probůh! Ano, mám svoje démony. Jsou to moje minulost, mé vzpomínky a problémy, které z nich vyplývají. Jako dítě jsem se potýkala s rodiči a sama se sebou. Když jsem odešla z domu, pokoušela jsem se od toho všeho odstřihnout a myslím, že se mi to do velké míry podařilo. Ale čas od času mě to zase doběhne. Téměř nikdy neprožívám nic v danou chvíli, vždycky potřebuju čas, než emoce zpracuju. Dodnes v sobě mám některé velice živé pocity, které se ale vážou na situace, které jsou dávno pryč. Občas mě to fyzicky vyčerpává a odráží se i na mém zdraví.

Když hrajete své nové písně někomu, ke komu máte důvěru a on vám jejich kvalitu zpochybní, znejistí vás to?

Ani moc ne. Co ale funguje bezpečně, je odezva publika. To vám naprosto jasně naznačí, co je dobré a co ne. A hned. V Americe reagovali na nové písně naprosto úžasně. Zvlášť úspěch měla právě píseň I Never Wear White. Když jsme ji zahráli úplně poprvé, publikum na konci nadšením doslova řičelo. Málokdy se stane, že lidi tak spontánně přijmou nové věci. A to jsem ještě ani neměla úplně dokončený text. Když jsem pak viděla tu reakci, říkala jsem si, rychle ji dopiš. Naopak u těch subtilnějších písní mi přišlo, že posluchači moc nechápou, o čem zpívám. Tak jsem je vyřadila. Ale teď, když je album venku, budeme nový materiál postupně na koncertech přidávat.

Když už jste zmínila píseň I Never Wear White, napadá mě, že jsem vás vlastně v bílé nikdy neviděl.

Ale jo, občas ji zkusím. Když cítím, že bych měla vypadat zdravě, šťastně, že bych měla působit jako vyrovnaná ženská, obleču si třeba bílou košili. Ale pak si hned připadám jako podvodník. Líp je mi v černé, proto po ní skoro vždycky sáhnu.

V té písni je verš Všechny ostatní barvy lžou. Jak jste to myslela?

Tak třeba nemůžu nosit bleděmodrou, najednou mám pocit, že to nejsem já, že něco předstírám. Když mi něco nesedělo, říkal jeden z muzikantů v kapele, ty v tom vypadáš jako typická americká máma, čímž myslel takovou tu nevýraznou, mdlou, středostavovskou ženskou.

Říkala jste si někdy, tento verš bych neměla použít, protože bych partnerovi na sebe prozradila něco, co nechci?

Vzpomínám si, že když jsem dopsala píseň Caramel pro album Nine Objects of Desire, prolétlo mi hlavou, tak z toho bude problém. Zahrála jsem ji Mitchellovi, svému prvnímu manželovi, on se na mě podíval a řekl, to je naprosto úžasná věc, jedna z nejlepších, ale neměli bychom si my dva teď o něčem promluvit? A já na to, možná, asi jo. V textu se ale přímo říká, že se nic nestalo a taky to tak bylo, neprožila jsem si žádný milostný románek, žádný mimomanželský vztah, jenom jsem cítila potřebu říct, co jsem v sobě dlouho nosila. Podstatou umění je svobodně se vyjádřit. Vždycky se nemůžete chovat tak, jak vám velí cit, ale měl byste mít právo o tom aspoň psát. A co se týká mého druhého muže Paula, jako právník se specializuje na oblast svobody projevu, navíc je básník, který sám pracuje se slovy a své básně prezentuje veřejně. I kdyby se mu nelíbilo, co říkám, dobře ví, že mám právo říkat, co chci. Čin, to už je něco jiného. Ale v mém manželství je naštěstí dost prostoru říkat všechno. Pořád spolu mluvíme, jsme spolu strašně rádi, pořád se něčemu smějeme. Kdysi mě požádal o ruku a já ho odmítla. Rozešli jsme se, ale po třiadvaceti letech mě o ruku požádal znovu a to už jsem řekla ano. Nepředstírám, že vím všechno, co za těch třiadvacet let zažil a myslím, že je to tak v pořádku. V každém vztahu člověk potřebuje soukromí. Je to jedna z věcí, po kterých jsem celé dětství toužila. Takže mám právo zaklepat na dveře, ale už nesmím bez vyzvání vstoupit, natož si něco vzít.

Pod většinou písní je jako spoluautor podepsán Gerry Leonard. Myslím, že je to poprvé, co se někdo tak výrazně podílel na vašich písních.

Ne tak docela. pokaždé jsem měla partnera, který mě nějak podněcoval. Ale pravda je, že na tomto albu je přímá spolupráce mnohem výraznější. V rozpracované fázi jsem Gerrymu píseň předala, řekla jsem mu, tady mám tuhle melodii nebo tento hudební nápad, zkus něco vymyslet. On si to vzal domů a přišel už s víceméně hotovou melodií. Tento postup mi přišel smysluplnější, než mu dát dokončenou píseň, kterou by pak předělával. Občas jsem mu dala už dopsanou věc a on třeba řekl, bylo by mnohem působivější, kdybychom melodii transponovali nebo tuhle část přesunuli jinam. Spolupráce s Gerrym byla velká výzva pro mé malé a omezené nápady.

Zažili jste během práce na albu nějakou výraznou tvůrčí krizi?

Hned na začátku. Gerry chtěl produkovat už mou předchozí desku, tak jsme natočili demo, ale nějak to nefungovalo. Tak jsem si tehdy místo něj vybrala Jimmyho Hogartha. Gerry pak přišel znovu, ale od začátku jsem byla k jeho návrhu skeptická. Byl ovšem tak houževnatý, že jsem nakonec souhlasila. Zavřeli jsme se a začali pracovat na písni Horizon. Řekla jsem mu, tuhle melodii mám napsanou už přes rok. Vzal si ji a další týden přišel s hotovými aranžemi. Poslechla jsem si výsledek a řekla mu, ne, tohle jde opravdu mimo mě, chci slyšet, co mi ten rok už zvoní v hlavě, tohle opravdu nechci. Viděla jsem, jak Gerry úplně zčervenal vzteky, řekl, já jsem taky umělec, fakt jsem na tom hodně dělal a vím, že je to dobrý. A já mu zopakovala, že takhle to opravdu nepůjde. Ještě jsme se nějakou dobu handrkovali, až jsme debatu ukončili a já šla za svým manažerem, že s Gerrym ne. Ale další týden jsme se sešli znovu, dělali jsme, jako že se mezi námi nic nestalo a pracovali společně na další písni. A to šlo najednou výborně. Pak jsme bez potíží dokončili druhou píseň. Tak jsme se za nějaký čas vrátili k té první, znovu jsem si poslechla Gerryho verzi a najednou mi to připadalo strašně krásný. Sice jsem si ji tak vážně nepředstavovala, ale s odstupem jsem v ní byla schopná slyšet něco, co jsem si předtím nepřipouštěla. Nečekané harmonické proměny a aranže mi najednou připadaly krásný, a tak mu říkám, Gerry, promiň, omlouvám se, já to tam předtím prostě neslyšela. A Gerry na to, nic se neděje, tak ji teď doděláme. Takhle začala naše spolupráce, s velký skřípěním zubů a nedorozuměním. Postupně jsme se naučili spolu vycházet a komunikovat.

Jedním z překvapení alba je jméno 50 Cent. To byl váš nápad?

Původně jsem chtěla, aby album produkoval někdo z producentů jako Timbaland nebo Scott Storch. Měla jsem seznam asi deseti nejzajímavějších lidí z hip-hopové scény. Ti si ovšem taky účtují obrovské peníze. Jména jsem předala svému manažerovi Michaelu Hausemanovi a po roce jsem zjistila, že se mu nepodařilo zkontaktovat ani jednoho. Tak jsem pak Gerrymu neustále pouštěla různé nahrávky, hele, tohle si poslechni, tohle je výborný, myslíš, že bys něco v tom duchu zvládnul? Poslechni si nahrávku Scotta Storche, kterou natočil s 50 Centem. Můžeš pro mě něco takového napsat? A Gerry na to řek, proč bych to měl psát, proč to rovnou nepoužít? On tu pasáž vzal a vložil do nahrávky. A bylo to přesně ono.

Jak na to reagoval samotný 50 Cent?

Brzy se nám ozval jeho manažer. 50 Cent si prý nahrávku jako můj velký fanoušek hned poslechl a bez zaváhání souhlasil. Tak jsme si plácli. Platím mu pět procent z každé produkce této písně, což je vzhledem k jeho renomé a příjmům naprosto zanedbatelná částka.

Docela mě to překvapilo, protože vy dva jste hudebně naprosto rozdílné světy.

Vím, že to tak spousta lidí vnímá. On pochází ze světa hip-hopu, a já sama ani dost dobře nevím, co jsem víc, jestli folk, nebo pop. Ale ve skutečnosti k sobě máme blíž, než by se mohlo na první pohled zdát. On pochází zQueens, což je jen přes most do čtvrti, kde žijí teta se strýcem, kteří se o mně občas starali. Svět, který popisuje ve své autobiografii, je pouhých třicet bloků odtamtud. Oba jsme pocházeli z chudých poměrů. Znám důvěrně tu atmosféru tvrdých drog a pouličních bitek, stejně jako on jsem musela dávat okázale najevo svou tvrdost, abych v tom prostředí obstála; oba jsme se cítili v něčem výjimeční, ale zároveň k ničemu; oba jsme se učili, jak své zážitky umělecky zprostředkovat, takže životními zkušenostmi, které jsme udělali ještě jako hodně mladí, svými kořeny jsme si hodně blízko.

Album má nezvykle dlouhý název - Tales from the Realm of the Queen of the Pentacles. To se nepamatuje zrovna snadno.

Snažila jsem se přesně vymezit, o čem v písních mluvím. Měla jsem ještě další varianty, ale všechny mi připadaly nevýrazné. Jeden z uvažovaných názvů byl například The Road Beyond This One podle jednoho z veršů písně Horizon, o které jsme už mluvili. Jenomže ten může vyznívat tak nějak mlhavě křesťansky, nebo si pod tím představíte jenom tu cestu nebo takovou tu krabičku v autě, která vám říká, kde máte odbočit. Říkala jsem si, že bylo by dobré, aby se v něm objevila královna pentaklů, protože to už máte před sebou obraz, o kterém můžete přemýšlet. Ovšem jako název by to bylo nepřesné. Příběhy královny pentaklů by bylo také zavádějící, protože je nevypráví vyloženě ona. Tak jsou to prostě Příběhy z říše královny pentaklů. Teprve tento název podle mě přesně vystihuje všech deset písní, jež se pohybují mezi spirituálním a materiálním světem.

A taky mystickým.

Taky mystickým. Jako řeba v písni Silver Bridge, která popisuje reálný okamžik, kdy tatínka mého muže opouštěla duše. Najednou tam nebyl.

Jak na píseň reagoval váš muž?

Paul to nepoznal.

Nepoznal?

Myslel si, že jsem ji napsala o Gilu Friesenovi, prezidentovi nahrávací společnosti AM, u které jsem kdysi začínala. Veřejně jsem ji poprvé zpívala právě až na jeho pohřbu. Paul tam byl se mnou a po skončení se ho ptám, tak co, poznals, že je o tvém tátovi? A on na to, já si myslel, žes ji napsala pro Gila. Nevím, jak moc ji tam vlastně poslouchal. Ten den, kdy jeho otec zemřel, jsme byli oba doma. Já byla poslední, která s ním mluvila a první, která ho našla mrtvého. Tak jsem do textu vložila všechno, co mi během té chvíle běželo hlavou. Paul jeho úmrtí prožíval samozřejmě jinak, proto mu to asi nedošlo.

A když jste mu to potom řekla?

Neptala jsem se ho moc do hloubky. Možná je to částečně tím, že jsem o svém muži napsala už několik písní, tahle byla asi osmá, tak je na to zvyklý. Ale abych byla upřímná, nevím. Budu se ho muset zeptat. Když spolu dva lidi dlouho žijí, ne vždy se baví tolik o niterných věcech. Ještě jsme neměli čas bavit o tomto albu. Ale předpokládám, že ho spolu probereme, až se vrátím z turné.

Co od alba očekáváte?

Můj manažer byl ke mně velice upřímný. Řekl, pokud prodáš třicet tisíc kusů, tak na tom vyděláš. Vyděláme na tom všichni. Já si v duchu říkala, třicet tisíc, fajn, to by se dalo zvládnout. Samozřejmě bych si ráda myslela, že mě s tímhle albem čeká nějaký obrovský úspěch, ale když se budu držet při zemi, myslím, že třicet tisíc kusů se opravdu prodat dá. Je to minimum, s kterým počítám. Ale v této branži člověk nikdy neví. Během kariéry jsem měla obrovský úspěch s písněmi, do kterých bych to nikdy neřekla. Tak kdoví, třeba se zase stane něco nečekaného.

Autor: David Hrbek | pondělí 21.7.2014 21:00 | karma článku: 13.01 | přečteno: 1146x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Eva Šamánková

Poslední dívka

Tři ženy, které mají společné následující - přežily krvavá řádění šílenců. Každá na jiném místě, v jinou dobu a za jiných okolností. Každá ale přežila jako jediná. Tři ženy, které se staly „Posledními dívkami“...

22.11.2017 v 17:44 | Karma článku: 8.22 | Přečteno: 305 | Diskuse

Karel Sýkora

Bedřich Smetana jako xenofob? ... :-)

Bedřich Smetana byl významný český hudební skladatel období romantismu. Pocházel z poměrně zámožné sládkovské rodiny, ale od raného mládí se věnoval hudbě, zejména hře na klavír a kompozici.

22.11.2017 v 10:41 | Karma článku: 10.82 | Přečteno: 198 |

Hermína Muchová

Rozhovor se zpěvačkou Evou Pilarovou

Zpěvačku Evu Pilarovou znají a obdivují všechny generace posluchačů a je bezesporu jednou z pěveckých legend, které bychom si měli za její celoživotní působení v oblasti hudby vážit.

22.11.2017 v 7:30 | Karma článku: 14.55 | Přečteno: 788 | Diskuse

David Rath

Sex s muslimskou princeznou

Román „Řád“ nás přenese do reality změněného života ve vzdálenější budoucnosti. Jediné, co stále zůstává stejné jsou hlavní síly pohánějící lidské osudy a tím i dějiny - moc, peníze a sex.

21.11.2017 v 13:47 | Karma článku: 9.49 | Přečteno: 632 | Diskuse

Iveta Svobodová

Sněhulák

Zašla jsem s dcerou na filmové zpracování Sněhuláka, a abych řekla pravdu, byly jsme obě docela zklamané. Štěstí bylo, že představitel hlavní role, Michael Fassbender, je moc pěkný chlap.

21.11.2017 v 10:15 | Karma článku: 6.74 | Přečteno: 315 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2000
Můžete také navštívit: www.hovorydavidahrbka.blog.idnes.cz www.facebook.com/davidhrbek Více informací na www.davidhrbek.cz


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.