Obřad všedního dne (rozhovor s písničkářkou Suzanne Vega)

12. 06. 2009 8:45:06
Vídeňský koncert byl kvůli špatné propagaci pořadatele přesunut do špinavého, zaplivaného a studeného klubu, kde personál zametal špínu a rozbité pivní láhve po předchozím divokém večírku. Ve vzduchu byla cítit tráva. Zavedli mě k baru, kde jsem měl čekat na příchod hvězdy večera. Konečně přišla. Suzanne Vega (1959), jedna z nejosobitějších písničkářek 80. a 90. let. Vypadala odměřeně. Nestihla se najíst, tak dojídala alespoň slané tyčinky. Podali jsme si studené ruce a ona suše oznámila: „Máte na to dvacet minut.“ Nakonec se dvacet minut protáhlo téměř na hodinu, ze studeného baru se stala příjemná kavárna a z nepříjemné Vegy laskavá Suzanne. Narodila se 11. července 1959 v kalifornské Santa Monice a když jí byly dva roky, přestěhovala se s celou rodinou do New Yorku, kde bydlí dodnes. Vyrůstala v newyorské čtvrti Spanish Harlem. Její matka je analytičkou computerových systémů, nevlastní otec Ed Vega, který nedávno zemřel a s nímž dlouhé roky neudržovala žádný kontakt, byl hispánský spisovatel. Ve svých devíti letech se dozvěděla, že její skutečný otec, žije v Kalifornii, kde se s ním až koncem osmdesátých let setkala. Studovala balet na střední umělecké škole, poté literaturu na Barnard College. Vedle toho již skládala své vlastní písně a v roce 1985 vydala své první album Suzanne Vega s velkým hitem Marlene on the Wall. Druhé její sólové album se jmenovalo Solitude Standing, které obsahovalo dvě její nejznámější písně Luka a Tom ́s Diner. Za nejzajímavější je považováno její CD 99° F, na němž se aranžérsky výrazně podílel její dnes již bývalý manžel Mitchell Froom, s nímž má dceru Ruby (1994). Od roku 2006 je znovu provdána za právníka a experimentálního básníka Paula Millse.
Se Suzanne v Praze, 2008.
Se Suzanne v Praze, 2008.Phil Sullivan

Říká se, že krajina, v níž člověk vyrůstá, se otiskne do jeho duše. Jaké stopy ve vás zanechal newyorský Spanish Harlem, kam jste se přestěhovala z Kalifornie, když vám byly dva roky?

To byla velmi podivná čtvrť. A pořád je. Vybavuje se mi hlavně dav lidí, změť zvuků, hlasitá hudba a zpěv. Vnější svět pronikal neodbytně do našeho soukromí, které jsme tak vlastně nikdy neměli. Za domem byl malý dvorek, na který lidé házeli odpadky a já měla pocit neustálého ohrožení. V domě zase vládl chaos, protože matka měla ve svých čtyřiadvaceti letech už čtyři děti. Já byla nejstarší. Doma tedy bylo plno malých uječených děcek a ulice byly přeplněné lidmi. Čas od času jsem se tak musela před tím vším uzavřít a najít si soukromí ve svém vnitřním světě. Zpětně si uvědomuji bídu, ve které jsme žili. V suterénu nám například běhaly krysy. Jednoho dne jsme se odstěhovali do obyčejného, sice hezkého, ale jinak velice tuctového domu. Stačilo, že v hale visel krásný lustr, v koupelně že byla vana s teplou vodou a já si připadala jako princezna na zámku. Prostě něco úžasného. Když o tom tak přemýšlím, muselo to být pro mě hodně těžké období, ale v tom věku si to člověk tak neuvědomuje. Bylo mi šest a matka mě nechávala samotnou s nejmladším bratrem, který byl ještě mimino. Mívala jsem obrovský strach, byla jsem docela malá, ale už jsem byla nucená orientovat se ve světě dospělých. Maminka mě posílala na roh do obchodu. Vzpomínám si, jak jdu po ulici plné feťáků, opilců, křiklounů a vybuchujících petard. Jednou, když jsme šli celá rodina po ulici, odpálil nějaký starší kluk petardu matce přímo pod nosem. Byla zrovna těhotná a můj nevlastní otec s ním praštil o zeď. V takovém světě jsme žili. Ale já jsem musela dělat to, co se ode mě čekalo. Matka mi přikázala hlídat mimino, dobrá, musela jsem hlídat mimino. I mezi stejně starými dětmi jsem se cítila jako outsider. Ostatní holky si spolu povídaly, chovaly se k sobě uvolněně a přátelsky, skákaly přes švihadlo a dělaly podobné věci, které holky v tom věku dělají. O mně si každý myslel, že jsem divná. Hodně brzy jsem totiž začala číst a pořád jsem o něčem podivném přemýšlela, nebo si něco psala.

Takže jste z té čtvrti měla strach?

Asi ano, ale tenkrát jsem si neuvědomovala, že je to tou čtvrtí, protože jsem do té doby nic jiného nepoznala. Myslela jsem si, že takhle vypadá celý svět, že tohle je prostě normální život. Ani si vlastně nevzpomínám, jestli jsem se jako malá vůbec dostala za hranice New Yorku. Až když mi bylo asi jedenáct, vzala nás matka autobusem na výlet do Kalifornie. Cesta trvala čtyři dny a bylo to úplně poprvé, co jsem viděla, doopravdy viděla jiná města než to, ve kterém jsme žili. A já byla jako u vytržení. Celou dobu jsem si myslela, že všechna města vypadají jako New York. Nikdy předtím jsem neviděla takové malé pěkné domečky, laťkové ploty a mlíkaře a všechno to, co jsem do té doby znala jen z knih. Bylo to jako z pohádky, něco naprosto úžasného.

Prý jste byla hrdá na to, že jste napůl Portorikánka.

Důvod, proč jsem cítila hrdost na to, že patřím k Portorikáncům, byla tátova rodina, která na mě byla moc hodná. Hodně času jsem trávila se svou tetou a babičkou. Mluvily na mě španělsky, vařily mi španělská jídla a já jsem u nich byla šťastná a cítila se tam v bezpečí. A byla jsem vedená k hrdosti na to, že vyrůstám v portorikánské rodině.

Psala se také šedesátá léta, kdy si všichni najednou začínali uvědomovat, že mají nějaký politický vliv. Bylo to tehdy velmi módní. V naší čtvrti byl velmi populární Malcolm X. Zabili ho nedaleko od našeho domu. Naše čtvrť politikou žila. Tehdy se moc nenosilo být bílý. Když se později ukázalo, že jsem bílá, těžce jsem toto zjištění nesla a začala poznávat život z té druhé strany. Když se v tom začnete pohybovat, zjistíte, že není jenom jedna bílá, ale že pod tím označením se ukrývají Němci, Švédi, Angličané, Irové, Skoti a ti se od sebe hodně liší. Když vyrůstáte ve Východním Harlemu, bílá je bílá a basta, co na tom, že jste Ital, zkrátka všichni máte jednu barvu kůže. Tyto věci se se mnou dlouho vlekly. To stigma, že jste bílý ve čtvrti, která není bílá.

Líbil se vám muzikál West Side Story?

Když jsem ho viděla poprvé, už jsme v naší čtvrti nebydleli. Je to velmi zromantizovaná verze skutečného života. Ale mně se film docela líbil. Jednou jsme se na něj dívali v přítomnosti mého otce, který byl nesmírně kritický k jakémukoliv americkému zpodobňování Portorikánců. Myslím, že mu film připadal jako karikatura. Pro něj v tom nebylo nic skutečného. Otce taky zlobilo, že jednu z rolí hrála Natálie Woodová, čistokrevná Američanka. Nemohl pochopit, proč tu roli nedali nějaké dívce z Portorika.

Otec vůbec byl velice vznětlivý člověk. Hodně se angažoval v portorikánském nacionalizmu. A zřejmě v tom stále pokračuje, nemluvili jsme spolu už léta. Žil v Americe, což v něm vyvolávalo určitý vnitřní vzdor, který se promítal do všeho, co dělal. V takové atmosféře jsem vyrůstala. V atmosféře nenávisti vůči velkým korporacím. Nesměli jsme se dívat na filmy od Disneyho, nesměli jsme jíst u McDonalda a pít coca-colu, nesměli jsme si hrát s panenkami Barbie.

Tak si člověk vymýšlel alternativní světy, v nichž by mu bylo dobře. Hledal jinou kulturu a snažil se získat v přefiltrované podobě pro sebe co nejvíc. Moje dcera smí poslouchat Britney Spears, jíst kuřecí nugety a podobně. Věřím, že bude schopná sama si vybírat z kultury podle sebe.

Za jakých okolností jste se dozvěděla, že Ed Vega není vaším skutečným otcem?

Řekl mi, abych se posadila, to dělával často. Pak se mě zeptal: „Přemýšlela jsi už někdy o tom, proč mi nejsi podobná?" Nikdy mě to nenapadlo, ale měla jsem pocit, že bych asi měla odpovědět, že ano, že o tom občas přemýšlím, a tak jsem přikývla. A on na to: „Já nejsem tvůj pravý otec - tvůj otec žije v Kalifornii." A řekl mi jméno, které mi vůbec nic neříkalo. Vtom vešla matka, tak jsem se k ní otočila, abych zjistila, jestli ví, o čem to otec mluví; měla jsem pocit, že je to nějaká zkouška nebo vtip. A ona řekla: „No, možná je na čase, aby se to už dozvěděla."

Jak to ovlivnilo vaše vztahy v rodině?

Nic se nezměnilo, jen to zesílilo můj pocit, který jsem měla vždycky. V noci se mi třeba zdávalo, že je celá naše rodina v obývacím pokoji, jenom já visím ven z okna a držím se matky za ruku.

Vzpomínáte ráda na setkání s vaším pravým otcem?

Ano. Bylo zvláštní setkat se s někým, na koho jsem hodně myslela a koho jsem si tak často představovala. Setkání s realitou se těžko popisuje - najednou tu je muž, má oči jako já, má pleť jako já. Jeho ruce jsou stejné jako moje. A přesto je mi v mnohém cizí. Setkali jsme se na letišti a strávili spolu víkend. Teď je součástí mého života a několikrát do roka se navštěvujeme.

Když si dnes čtete básně, které jste psala jako dítě, jaký z nich máte pocit?

Tehdy jsem si zřejmě chtěla dokázat, že jsem stejně tvrdá a chladnokrevná jako všichni ostatní. Mám třeba ráda báseň Po vítězném boji, v níž se mi, myslím, podařilo už jako dítěti zachytit atmosféru dne a život na ulici. Někteří si po přečtení těch básní možná řeknou, že jsem pro své okolí musela být zřejmě hodně nebezpečná. Nebyla jsem nebezpečná, byla bych si raději četla, nechtěla jsem se s nikým prát. Prala jsem se, protože jsem musela, provokovali mě tak dlouho, až jsem se musela bránit.

Se svým nevlastním otcem jste vedli diskuse o psaní?

Ano, byly to debaty vášnivé a neustálé. Psaní bylo pravděpodobně nejčastějším tématem našich rozhovorů. Svět literatury pro něj byl - nechci říct přímo náboženstvím, ale vlastně tomu tak bylo. Středobodem jeho světa bylo psaní. Když jsem vyrůstala, totéž v jistém smyslu platilo i pro mě. Sedávali jsme u stolu, já si vždycky přečetla, co otec napsal, a pak jsem to probírali. Například metafory. Jednou z věcí, které mě naučil ze všeho nejdřív, bylo, že byste nikdy neměl přirovnávat jednu věc k druhé tak, abyste ji bagatelizoval. Použijete-li metaforu, neděláte to jen proto, že chcete zdůraznit věc, o které mluvíte, ale také proto, že ji chcete ukázat v její pravé velikosti. Nikdy byste například neměl přirovnávat krev ke kečupu. To by už bylo bagatelizování. Můžete napsat, že kečup je jako krev, jestliže v situaci, o které píšete, dochází k násilí. Tohle je jedno z pravidel, kterého se stále držím. Otec vždy velmi opatrně zacházel s významem slov, větnou skladbou, i se slovosledem. Jedna z našich nejdivočejších hádek se týkala interpunkce. Otec byl velký muž, velká osobnost, a jeho autorský styl tomu taky odpovídal. Klidně napsal větu přes tři nebo čtyři stránky. Já mám zase raději všechno v menší a sevřenější formě. Vždycky jsem se snažila přijít na to, jak říct něco co nejméně slovy. Navrhla jsem mu, aby do jedné z vět vložil tečku, nebo alespoň středník. On se na mě rozkřičel, že nechápu, o co se snaží! A já se bránila: „Ale to víš, že to chápu, jen bych to na tvým místě s ohledem na čtenáře hodně zjednodušila, aby bylo zřejmé, o čem mluvíš. Třeba kdybys sem tam udělal čárku, ani tečka by nebyla k zahození! Občas bych zkrátka vymezila nějakou hranici, aby to nebyla jen bezbřehá záplava informací.” Otec se příšerně rozzlobil a já se rozplakala. A on na to, nebreč mi na ten rukopis, nechci ho mít mokrej. Tak se u nás doma žilo. Všechno, co otec řekl, jsem brala velice vážně. Chodila jsem za ním se svými písněmi, a když jsem mu je zpívala, vždycky poznal, jestli jsou upřímné, nebo ne. Když jsem si vykonstruovala nějaký umělý svět, říkával, to jsi nenapsala tak, jak to skutečně v tobě je, to si jen něco předstíráš. Tohle mě opravdu dobře připravilo na svět, do kterého jsem se dostala později jako dospělá.

Německý židovský filozof Martin Buber říká, že každá maličkost všedního života může být bohoslužbou...

... obřadem, který odhalí posvátný rozměr věcí. S tím souhlasím. Vím, že někteří lidé mají jiný názor. Především na ženský svět. Znám muže, kteří mají pocit, že svět žen, miminek a dětí je uzavřený a přízemní, že na něm není nic mytického. Víte, i všední život, kdy se člověk stará o jinou lidskou bytost, krmí ji, koupe a ukládá ji ke spánku, má něco do sebe. I při jídle nebo když jen tak odněkud někam jdete, může se před vámi otevřít další, netušený rozměr vašeho života. Opravdu to tak cítím. Vnímala jsem tak život ještě dřív, než jsem začala natáčet svá alba. A právě to se snažím zprostředkovat svému publiku. Neříkám, že je to snadné, protože někteří lidé to nechápou. Mé písně jsou založeny na drobných detailech a mohou působit dost nudně. Koho zajímá, když mu zpívám o tom, jak někdo usrkává v kavárně kafe, jako v písni Tom ́s Diner? A tenhle pocit mě provází neustále: snažím se ukazovat lidem, především těm, kteří jsou se sebou nespokojení, že život má i druhou stranu, která má také svůj smysl. Že tahle druhá strana není bezcenná a zbytečná, že i to bahno a zlé okolnosti mají svůj význam. I v nich lze najít krásu a řád. Možná je to jen něco jiného, než jste čekali, možná to není to, co se vychvaluje v časopisech. Média nám totiž neustále předepisují, co je krásné a co bychom měli chtít. Ale vedle toho dál běží všední život. A já se snažím hledat si svou cestu mezi těmito dvěma světy. Mezi ideálním světem médií a mezi realitou, která je povětšinou dost ošklivá. Ale i v ní se někde pod povrchem skrývá nečekaná krása a řád.

Vzpomínáte si na nějaký mystický okamžik, který vám odhalil něco důležitého?

To se mi stává často. Zvlášť si pamatuju na jeden okamžik, kdy mi bylo asi osm let a já byla na táboře. V jednu chvíli vyplulo zpoza mraků slunce, já se podívala na nebe a najednou jsem cítila, že mě obklopuje láska, prostě LÁSKA, jako by svět byl v tu chvíli plný lásky. Ten pocit se do mě zapsal a stále si ho velice živě pamatuju. Kdoví proč přišel právě v tu chvíli? Čas od času se mi vrací, obvykle když jsem na cestách, když jedu z jednoho místa na druhé a myslím na jiné věci. A když takový okamžik nastane, řeknu si, můj Bože, najednou pocítím blízkost něčeho, co neumím vyslovit. To se mi stává často. Nevím proč, ale tenkrát to bylo opravdu silné.

Takové věci musí být těžké vyjádřit v písni.

Ano, je to těžké. Tento konkrétní okamžik jsem se ale ani v žádném textu zachytit nepokusila. Ale někdy, například v písni Tom ́s Diner, se pokouším stvořit takový svět, do něhož by posluchači mohli vstoupit. Je to malý svět, v němž vypravěč písně prožívá úplné odcizení, má pocit, že s lidmi kolem sebe nemůže navázat žádný kontakt. Zbývá mu pouze zpovzdálí pozorovat líbající se dvojici. Když ve vás takový pohled probudí přílišné emoce, odvrátíte hlavu, protože se už na to nemůžete dál dívat. Vezmete si noviny, přečtete si, že někdo umřel, ale je vám to jedno, protože jste ho neznal. Tak nalistujete něco, co je vám bližší, horoskop a zábavnou přílohu, a najednou vás vyruší nějaká žena, která se na vás dívá. Jenže pak zjistíte, že vás vlastně nevidí, protože je mezi vámi skleněná výloha, v níž místo vás vidí jen svůj vlastní odraz. Okamžik, kdy dojde ke kontaktu, přichází až na konec, když se vám vybaví určitá vzpomínka.

Na půlnoční piknik.

Ano, na půlnoční piknik. A úplně se vás zmocní. Je tak silná, že musíte hrnek s kávou položit hned zpátky na stolek. Pak emoce odezní, vy se zvednete a jdete konečně do práce. Vlastně jsem se snažila provést své posluchače všemi těmito okamžiky a zeptat se: Poznáváte se? Cítíte se taky tak? Izolujete se od ostatních? A uzavíráte se, když cítíte, že je emocí na vás moc? Někteří lidé to nechápou a tvrdí, že píseň je o snídani a o tom, jak si při ní čtu noviny. Ve skutečnosti v ní jde o víc. O to, jestli máte nebo nemáte spojení se světem, o to tam ve skutečnosti běží. A to si vlastně přeju ze všeho nejvíc, nacházet spojení s druhými lidmi. Proto stojím na jevišti a proto se na něj stále vracím. Není to snadné, ale je to vzrušující.

Jste taky taková jako v písni Tom ́s Diner?

Dnes už tolik ne, ale dříve jsem myslím taková byla. Stačila chvilka studu, že jsem se příliš otevřela, že jsem zašla moc daleko, a musela jsem rychle zpátky do bezpečí společenského, formálního rozhovoru. Teď už to pravděpodobně tolik neplatí.

Písně z vašeho posledního CD Songs In Red and Grey jsou emocionálnější, otevřenější než písně na vašich předchozích albech.

Ano, jsou otevřenější. Vlastně zachycují určitý posun v mém myšlení a schopnosti prožívat. Zážitky a zkušenosti vdané a posléze rozvedené ženy, ale také zkušenosti matky. Zjistila jsem, že být matkou je mnohem těžší, než jsem si kdy uměla představit. Zřetelněji jsem si začala uvědomovat, že emoce jsou skutečně univerzální a že se o ně můžete s ostatními beze studu podělit. Neznamená to, že je musíte vyklopit každému na potkání, znamená to prostě, že můžete mluvit o tom, co se vám přihodilo a co jste prožil. Tohle vědomí přichází s určitým stupněm zralosti. S pocitem, že jsem sama sebou. Teď se cítím pevnější. Jsem schopná říct, takhle se cítím teď, takhle jsem to cítila dřív.

Vaše písně jsou plné obrazů, například píseň Priscilla. Na první pohled se v ní ovšem nic dramatického neděje.

Jen jedna tlustá paní a malá holčička spolu tancují v nějakém bytě.

Na samém konci písně se zpívá: Tělo se něčím rozzáří,/ když mu to dovolíš. To je jeden z těch tajemných okamžiků, o kterých jsme už mluvili.

Ano, přesně tak. Co může být zajímavého na tlusté ženské, která tancuje s malou holčičkou sem a tam? Ve skutečnosti je ta píseň o radosti z vlastního těla. Jako dítěti mi totiž stačilo, aby se na mě někdo upřeně zadíval, a celá jsem ztuhla. Nechtěla jsem, aby se na mě někdo díval, pokud jsem zrovna nebyla v nějakém převleku. Jen tehdy jsem se dokázala překonat, nějak se nad tu situaci povznést, ale jinak mi bylo skutečně divně. Byla jsem nešikovná a o všechno jsem zakopávala. Nádherný okamžik pro mě nastal tehdy, když se mi podařilo ve vlastní fantazii odpoutat se sama od sebe. V písni jsem nechtěla naplno říct, že ta žena je tlustá. Ve skutečnosti byla opravdu mohutná, ale já jsem to pouze naznačila. Někteří lidé tento detail přeslechnou a pak říkají, a co na tom? A mně se ve skutečnosti jednalo o tu ladnost, která zářila ze všech jejích pohybů. Jak křehce působily její nohy. Měla v sobě křehkost a eleganci, které neměly nic společného s její hmotností a s jejím vzhledem, ale které vycházely z jejího nitra. Ve svých představách byla Margot Fontainovou, byla půvabná a krásná a já ji tak opravdu viděla a celé to s ní prožívala. Když jsem píseň psala, měla jsem u toho zvláštní pocit. Jako bych se dívala na nějaký film od Felliniho.

Mnoho vašich nových písní má velmi silnou atmosféru. Do hlavní role v písni Harbor Song jsem si v duchu obsadil Meryl Streepovou.

Připomnělo vám to Francouzovu milenku? Tu knihu jsem milovala. Filmové zpracování se mi moc nelíbilo, ale postava knihy je mi opravdu blízká. Tragická hrdinka, přitažlivá a osudová žena na mořském břehu, která se dívá do minulosti. Něco z toho se odráží i v té písni. Hlavní inspirací mi však byly Emily Bronteová a Emily Dickinsová, dvě osamoceně žijící spisovatelky, v jejichž nitru jako by stále probíhal vnitřní boj. I s tímhle jsem se do určité míry ztotožnila. S touhou po něčem, co možná nikdy nebudu mít.

Jednu z vaších první písní, Marlene on the Wall, jsem slyšel v době, kdy jsem velmi intenzivně cítil, že se v mém životě chystá nějaká zásadní změna. V refrénu se mnohokrát zpívá Já se měním. Jakými změnami jste tenkrát procházela vy?

To je zajímavá otázka. Tuhle píseň jsem totiž psala pro jednoho muže, s nímž jsem chodila asi jen měsíc nebo dva. Pak jsem si už na něj nevzpomněla a on mi po 18 letech znovu vstoupil do života a řekl mi, že na mě po celé ty roky myslel. A mě to překvapilo. Myslím, že z mých písní je zřejmé, že určité věci se mi stále opakovaly, že některá trápení se mi vracela a já je musela protrpět. Někde mi něco chybělo, něčemu jsem nerozuměla, a tak se mi ten problém neustále vracel. Pokoušela jsem se v sobě vyznat pomocí buddhismu, který mimo jiné říká, že svůj život můžete změnit zpěvem mantry. Snažila jsem se přijít na to, proč se některé věci neustále opakují, proč je ve mně stále pocit odcizení, proč je v mém životě tolik násilí?

V tu dobu skutečně nastal v mých věcech obrat. Dostala jsem smlouvu na vydávání desek, najednou jsem začala mít úspěch, a můj život se zásadně změnil. Ale v době, kdy jsem Marlene on the Wall psala, jsem o tom ještě nevěděla. Podobnou myšlenku má i píseň Penitent: Proč jsem, kde jsem a co mám vlastně dělat, proč jsem se zase vrátila do téhož bodu a co se po mně vlastně žádá? Takový ten okamžik, kdy prostě jenom zíráte a říkáte si: tak co teď? Myslím, že se mi teď žije snadněji. Tím, že se mi narodila Ruby a že pořád hraju a snažím se porozumět lidem, jsem začala lépe rozumět své úloze. Jako dítě jsem byla svázaná množstvím pravidel, která jsem musela dodržovat a bylo pro mě nepředstavitelné, že bych je porušila. Dnes už chápu, že život umožňuje větší flexibilitu a změnu. Dnes jsem šťastnější, než jsem byla dřív.

David Hrbek (psáno pro Reflex 2002, zde v nezkrácené verzi)

Autor: David Hrbek | pátek 12.6.2009 8:45 | karma článku: 22.56 | přečteno: 2833x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 7.94 | Přečteno: 230 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.59 | Přečteno: 312 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 17.84 | Přečteno: 345 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2089
Můžete také navštívit: www.hovorydavidahrbka.blog.idnes.cz www.facebook.com/davidhrbek Více informací na www.davidhrbek.cz

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...