Rozhovor s Robertem Vanem

O registrovaném partnerství, třech zásadních partnerských vztazích, žárlivosti, samotě, stárnutí a smrti 

Robert VanoJioí Heller (www.heller.cz)

Zamiloval ses někdy při práci?

Zamiloval, nikdy z toho ovšem nebyl trvalý vztah. Ale taky to nikdy nebylo tak, že bych udělal nějaký návrh během fotografování. To je práce a hotovo. Když se mi někdo líbil, tak jsem mu to řekl až později.

Když se zamiluješ, bývá to láska na první pohled?

Vždycky na první. Vždycky to musí být rána a touha být s ním až do smrti. A když to nemám hned, tak už nikdy.

Jaký typ kluků se ti líbí?

Ty, které fotím. Mají vysportovaná těla, krátce střižené vlasy a je jim něco mezi osmnácti a pětadvaceti lety. Takoví kluci se mi líbí. Možná je to i tím, že sám nejsem sportovec. Kdybych vypadal jak oni, třeba by mě ani nelákalo je fotit.

Kdy jsi zjistil, že tě přitahují kluci?

Nedá se říct, že bych to zjistil. Já to tak měl, co si aspoň pamatuju, vždycky a prý to na mně bylo hned vidět. Je přirozené, že když jsi malý, když je ti těch deset dvanáct let, máš víc kamarádů mezi klukama. A mně to později na ty holky prostě nepřeskočilo, i když i některé z nich mě ze začátku přitahovaly. Ale tehdy se o homosexualitě nikde nemluvilo, ani doma, ani ve škole, v podstatě nebyl nikdo, s kým by se o tom dalo popovídat, takže plně jsem si to uvědomil až v Americe, kde se mluvilo o všem. Ale tady musím jedním dechem říct, že ženy mám rád taky, jen s nimi nespím. Nakonec, kdybych je neměl rád, nemohl bych být módním fotografem, který je většinu života obklopený ženami.

Nikdy jsi veřejně nepodpořil iniciativu gayů a lesbiček za vznik zákona o registrovaném partnerství. Proč?

Ne, ne. Nic jsem neodmítal, dokonce jsem se podepsal pod jejich petici, ale bylo mi od začátku proti mysli omezovat tento zákon jen na jednu komunitu. Zákon o registrovaném partnerství navíc nevymysleli Češi, ten ve světě existuje minimálně dvacet let. Registrované partnerství se přece týká i heterosexuálních párů, kteří spolu dlouhodobě žijí, ale nejsou manželé. Víš, mám kamaráda, který žije se svou holkou už skoro čtyřicet let a mají spolu dvě dospělé dcery. Když ležela v nemocnici na jednotce intenzívní péči, nepustili ho za ní, protože úředně nebyl její manžel. Partnera si vybíráš ty, ne parlament, do toho ti nikdo z těch poslanců a senátorů nemá co mluvit. Můžu vyletět z kůže, když někdo leží v nemocnici, a oni ti řeknou, že tě můžou navštívit jen rodiče nebo sourozenci. Babička už ne, protože to je vzdálená rodina. Jak vzdálená?! Pro mě je vzdálená rodina ta, která bydlí dejme tomu v Brně. Ale abych se vrátil k tomu zákonu, nelíbilo se mi, že jedna skupina lidí, i když dlouhodobě diskriminovaná, teď bude dělat zákon, který povede k dalšímu separatismu. Pak se mohli divit, že jim trvalo sedm let, než ho v parlamentu prosadili. V Americe je spousta různých menšin - Afro-Američani, Asiati, Indiáni, gayové, lesby, všechno možné. A když chceš, aby byl nějaký zákon schválený, musíš ho udělat pro všechny, nejen třeba pro černochy. Jako černoch nemůžeš pochodovat a říkat, ať mě mají bílí rádi, a vzápětí dodat, že kašleme na Číňany. Když Reagana zvolili prezidentem, prohlásil, že zakáže potraty. A to vyhnalo lidi do ulic. Jenomže demonstrovat nemohly jenom štětky, to by se nic nestalo. Byly tam ženy, muži, kteří měli na ramenou své děti, celá Amerika vyšla před Bílý dům. Tam se to bere tak, že dnes pochoduju já za tebe, zítra možná půjdeš demonstrovat ty za mě. No a když to Reagan viděl, celý se z toho posral, vyšel na balkon a řekl, že odvolává, co řekl. Nebylo potřeba sedět v žádném parlamentu. A tak se nediv, že jsem tady odmítal pochodovat v nějakém lampiónovém průvodu a zapalovat svíčky pro čtyři procenta lidí. To byl důvod, proč jsem se ničeho na podporu zákona o registrovaném partnerství aktivně nezúčastnil. Byly to amatérské pokusy. Jenomže jak zase můžeš chtít po obyčejných lidech, aby byli jiní, když vidíš, jak jeden politik krade, další šuká jednu milenku za druhou, třetí se rozvádí, čtvrtý je estébák. Kdyby to bylo jinde, už by z politiky museli dávno odejít. Když se někdo rozhodne, že chce stát v čele státu, musí ctít zákony a základní morální hodnoty. Jenom si vem anglickou královnu, s jakou noblesou vystupuje, a určitě ji taky mockrát svrběla číča, že by si dala s někým jen tak říct. Ale královna je jenom jedna, tak tomu musí podřídit celý svůj život. Anebo se musí vzdát koruny, jako to udělal princ Edward, když se rozhodl oženit s rozvedenou Američankou.

Jaký byl tvůj nejsilnější vztah?

Nejsilnější nebo nejdelší?

Nejsilnější.

Ten první. Nejsilnější je vždycky všechno, co člověk zažije poprvé. Navíc to nemáš s čím srovnávat, je to něco nového. Žádná má fotka se nevyrovná prvnímu snímku, který jsem udělal, nic se nevyrovná první publikované fotce, to bylo nejvíc, co mě mohlo jako fotografa potkat. Ale když ti mám takhle rychle bez přípravy odpovědět, v životě jsem měl tři zásadní hluboké vztahy. Když po nějaké době skončily, hodně dlouho jsem se s tím vyrovnával. A dodnes na ně nemůžu zapomenout.

Co měli muži, kteří prošli tvým životem, společného?

Nevím. Každý byl jiný a každý z nich pocházel odjinud. První hluboký vztah jsem zažil se Stevem. Byl původem Ital a pracoval u svého otce ve zlatnictví. Byli jsme si podobní po mnoha stránkách. Bylo nám kolem dvaceti a měli jsme stejné zájmy. Rony byl číšník - vysoký, hubený, vypadal jako kluci, které dnes fotím. Zabil se v autě. Třetí se jmenoval Honza. Pocházel z Čech a byl to sportovec. Pokud měli tito kluci něco společného, pak asi jen to, že mě měli rádi.

Proč tvé minulé vztahy ztroskotaly?

První proto, že jsem chtěl do Evropy, a Steven ne. Asi se na tom podepsalo moje sobectví, protože jsem chtěl dělat to, co mě bavilo. Vztahy mezi klukama jsou méně závislé než vztahy heterosexuální. On má kariéru, ty máš kariéru, on chce dělat svou práci a věnovat se jí naplno, ty se chceš věnovat svému povolání. Obecně je jedno, jestli jsi jako chlap na kluky nebo na ženské. Od dětství se nám říká, že musíme zajistit rodinu. Říkají ti to od čtyř od pěti let, i když nikdo nemůže vědět, jestli nějakou rodinu mít budeš, a jsi už tak připravený na svou potenciální roli. A holka zase vyrůstá v tom, že bude mít děti, o které se bude starat, a k tomu je připravovaná dělat zázemí manželovi. V tom alespoň vyrůstala moje generace. Takže když on a ona budou hrát ve svém vztahu tyto přijaté role, může to vyjít. Ale když jsou pohromadě dva kluci, jsou na sobě oba nezávislí. Víš, Steve měl po svém tátovi zdědit zlatnictví a věděl, že pokud u toho zůstane, bude do smrti zajištěný. Kdyby odešel se mnou, o všechno by přišel. Já odjížděl z New Yorku do Milána úplně naslepo a nemohl jsem tušit, jestli seženu práci, jak dlouho tam budu pracovat a za kolik, jestli budu mít štěstí nebo ne, jestli si udělám dobré jméno. A když si to Steve přebral, rozhodl se zůstat. Ale to já jsem nemohl, co se mnou ve zlatnictví? Musel jsem jít tam, kde mi umožní začít dělat kariéru. A tak to skončilo. Všechny moje vztahy vlastně skončily na tom, že se nikdo nechtěl obětovat pro druhého. Honza po mně chtěl, abych s ním odjel žít do Paříže. Jenomže co bych dělal v Paříži? Já tam žil už čtyři roky. Tak jsem zažil stejnou situaci jako se Stevem, ovšem obráceně. Já se nechtěl vzdát kariéry kreativního ředitele Elle a žít v Paříži kvůli tomu, že on tam bude deset let běhat po stadionech a pak případně, pokud se naučí dobře francouzsky, dělat v nějakém sportovním klubu trenéra. Možná byl problém i v našem věkovém rozdílu - on začínal, kdežto já už s jednou kariérou skončil a druhou jsem měl dobře rozjetou. Jemu bylo osmnáct a byl teprve na začátku. Taky nám zbývaly dvě nebo tři hodiny, kdy jsme mohli být spolu. Já vstával v pět ráno, to on ještě spal, probouzel se v jednu odpoledne. Já chodil spát v devět večer a on se teprve vracel. Ve vztahu se Stevem jsme spolu trávili mnohem víc času společně, protože jsme byli oba stejného věku, chodili jsme spolu na diskotéku a byli tam až do rána. Pili jsme stejnou vodku a hulili stejnou trávu. Byli jsme na stejné vlně. A když jsme vstali, měli jsme oba stejně hlad.

Měl jsi ke svým partnerům majetnický vztah, nebo jsi jim nechával volnost?

Nikdy jsem jim nedával volnost, nemohl jsem. Jednou jsem šel v New Yorku k psychoanalytikovi. Dal mi vyplnit dlouhý test a pak ho se mnou rozebíral. Když jsme skončili, řekl, člověče, vy nehledáte partnera, ale otroka. Poradil mi, jak se mám začít měnit. Já mu na to řekl, že když se budu řídit jeho radou, nebudu to už já, ale on, a to nechci. Nechci ztratit sám sebe. Takhle aspoň vím, že když se mi rozbije vztah, můžu obviňovat jenom sebe. Ale v poslední době na sobě pozoruju, že k určité míře tolerance dospívám teď, s věkem. Teď každému dopřávám freedom, svobodu. Můžou jít, kam chtějí, tancovat třeba do rána, protože já chci spát. Nedopřávám jim to ovšem proto, že bych tím byl kdovíjak nadšený, ale protože už nedokážu zůstat celou noc vzhůru. A to si řekneš, kašlu na ně, pokud se dobře vyspím, tak ať si jdou, kam chtějí.

Jsi žárlivý?

Pořád! Na všechny a na všechno. To je moje velká nemoc. A nežárlím jen na kluky. Například mi volala kamarádka, jestli s ní nechci jít na film. Tak jsme se domluvili, a když jsem přišel ke kinu, byla tam ještě s dalšími lidmi. Omluvil jsem se, že nepůjdu, že mi do toho něco přišlo, ale nebyla to pravda. Prostě mi vadilo, že tam nebudeme jen sami dva. Kdyby mi řekla předem, že s ní ještě někdo přijde, asi bych s tím neměl problém. Ale takhle jsem měl pocit, že mě podvedla.

Tví partneři na tebe žárlili?

To nevím, nikdy mi to žádný neřekl a nikdy jsem to na žádném z nich nepoznal. Ale ani já jsem to na sobě nedával znát. Ono není dobré, když se na tobě všechno pozná nebo když všechno hned každému řekneš.

Teď jsi zamilovaný?

Už ne tolik, jak jsem býval. Teď se náš vztah s Jindrou přehoupl do takové příjemné jistoty.

Čím si myslíš, že mu imponuješ?

To by ses musel zeptat jeho. Možná se ho zeptám, až s ním příště budu. Samozřejmě vím, čím imponuje on mně, ale nechci o tomto vztahu moc mluvit, je to příliš čerstvé na to, abych mohl náš vztah analyzovat. Člověk je moudřejší s odstupem. A taky bych nechtěl Jindrovi ublížit. Je mezi námi čtyřicet let rozdílu. Je to opět sportovec a kdoví, jak by se k němu chovali jeho kamarádi, kdyby se o našem vztahu dozvěděli. Je to asi gay klišé, že se stále zamilovávám do sportovců, ale myslím, že to tak má hodně gayů. Můj vysněný idol je mladý sympatický muž, který rád sportuje, je veselý, zábavný, vyrovnaný, prostě z něj vyzařuje silné charizma, ale zároveň nemá hvězdné manýry. A když pak někdo takový opravdu přijde, tak se nediv, že je hodně těžké odolat, nepodlehnout jeho kouzlu. Přijde zamilování. Tak to má asi každý, ne? Nikdy se neptám, jestli jsou na kluky nebo na holky, protože mám strach, že řeknou něco, co bych nechtěl slyšet. Raději to nechám volně vyplynout. A když mi pak řeknou ne, nastane trápení. Na začátku se mnou lomcují silné city a někdy si to zamilování špatně překládám jako naději, že snad zítra. A když ještě dojde ke krátkému sexuálnímu naplnění, pak je se mnou konec. Nastanou šílené chvíle, pak je všechno ještě stokrát horší. Odmilovat se je náramně těžká věc. Pak myslím na jediné - jak zařídit, aby to fungovalo. Protože tady neexistuje reálná naděje na trvalý vztah. Může to trvat den, rok nebo deset let, ale určitě ne celý život. Vidíš, teď jsem vlastně odpověděl na otázky, které jsi mi před chvílí kladl - proč moje vztahy nefungují. Člověk se nad tím někdy musí zamyslet hlouběji. Ovšem i když si to rozeberu, stejně tomu nemůžu zabránit. Je to podobné, jako když se do tebe zamiluje holka, kterou nemáš rád. Odmítnutí přežil každý, to nemá se sexuální orientací nic společného. Odmítnutí prožívá spousta mladých lidí, když hledají své první lásky. Ale asi toto neštěstí potřebuju, protože v takové chvíli jsem nejtvořivější. Řeknu si, seru na všechno a budu nejlepším fotografem. Já jim ukážu! A vymyslím si něco nového, co jsem do té doby ještě nezkusil. Naposledy jsem začal praktikovat starou techniku, která byla dřív celkem běžná, ale velmi pracná, časově a finančně náročná. A výsledek je po několika letech suprový.

V čem spočívá?

Přes ruční papír se roztírá stříbrná želatina, takzvaná fotografická emulze. Fotky pak dostávají zvláštní atmosféru zašlého, zmizelého světa.

Co vás drží s Jindrou pohromadě?

Čarodějnice mi řekla, že pokud pro něj budu vymýšlet zajímavá témata, do té doby mezi námi bude kontakt. Jinak prý nic společného nemáme. Tak jsem o tom začal přemýšlet a asi je to pravda. Jindra je mladší a je to noční pták, já v noci radši spím. On se rád kouká na holky, já zase na kluky. Jsem rád za každý den, kdy jsme spolu, ale zároveň vím, že to není navždy. Už teď jsme spolu déle, než jsem si původně myslel.

Takže už dopředu počítáš s tím, že váš vztah skončí?

Všechna moje předchozí partnerství skončila, i když jsem byl mladý a hezký. Tak si teď říkám, který blázen může zůstat se starým protivným chlapem?! Ale za ty roky vím, že s klukama je to jako s autobusy, když odejde jeden, přijde druhý. Už jsem se tím přestal trápit. Alespoň doufám, že už se tím nebudu trápit, až k té chvíli dojde.

Jak dlouho trval tvůj nejdelší vztah?

Deset let. To je u chlapů dost dlouho. Ale dá se o deseti letech říct, že je to hodně? Co je to dlouhý vztah?

Který trvá celý život?

Ve Philadelphii se ke mně chodila pravidelně stříhat jedna Ruska, byla houslistka v Ormandyho filharmonii. Jednou ke mně přišla zrovna v době, kdy jsem se poněkolikáté rozcházel se Stevem. Asi to na mě bylo vidět, tak se ptala, co se děje? A já na to, ani se neptejte, paní, už je zase konec, asi se z toho oběsím. Rozešel jsem se se svým klukem. A ona říká, jé, to je nádherný. Povídám, jak nádherný? A ona, když se lidé rozcházejí, znamená to, že si ve svém srdíčku otvírají nové cesty pro další známosti. No to je krása! A já říkám, že nechci další známost, že chci tohohle. Ale ona se nedala, když spolu dva lidé žijí, tak je to proto, že se vzájemně potřebují, vzájemně se dobíjejí. A když už se nemají od sebe co učit, když už nemají společně co sdílet, tak se rozejdou a najdou si někoho dalšího, od kterého si zase berou, co potřebují, a komu dávají na oplátku kus sebe. Já jí odpověděl, vždyť je to hrozný, co mi tady říkáte! A ona povídá, my chceme někoho na celý život, protože nás to tak učily naše babičky. Tehdy jsem si vzpomněl, jak mi babička četla večer pohádky, a když mě ukládala do postele, říkala, ty jsi tak krásné a hodné dítě, tebe bude někdo milovat až do smrti. Takhle to skoro nikdy není, ale ta představa je tak krásná, že se do tebe uloží a je v tobě stále přítomná. O to hůř pak rozchody snášíš a bereš je jako vlastní selhání.

Býváš to ty, kdo je na začátku iniciativní, kdo přijde a řekne, líbíš se mi?

Ano, já jsem iniciátor. Hned musím něco říct. Nemám ale nějakou větu, jak někdo říká, slečno, vy jste krásná.

Tak co říkáš?

Jednám instinktivně, na rovinu říkám, co mě zrovna napadne a snažím se je poslouchat, dozvědět se o nich víc - co mají rádi, co dělají... A tak se k nim postupně dostávám. Když ale někdo třeba řekne, že jeho nejmilejší věci jsou například empétrojky, o kterých nic nevím, tak si doma na počítači najedu na Wikipedii, případně si ještě něco dohledám jinde na internetu, a když se pak vidíme podruhé, většinou je to dostane. Vidí, že jim věnuju více času. Když je mi jasné, že mě nechce, že mu jsem nesympatický, tak jdu hned od toho, nejsem masochista a nemám tolik času, abych někoho balil deset let. Než jdu spát, musím mít všechno vyřešené, účty, vztahy, aby mi nic nezůstalo na další den.

Když o tebe někdo usiluje, poznáš hned, jestli je to upřímné?

To jo, to poznám. Když po mně někdo jede, protože jsem známý, hned to vycítím. Jsou agresivnější. Bez ptaní si ke mně přisednou třeba na bar a začnou mi něco říkat. Ti na nic nečekají. Víc se předvádějí a jsou neodbytní. Pak ti volají na druhý den a všelijak tě uhánějí. Tohle se mi ale stávalo víc tady než venku. A už za mnou dlouho nikdo nepřišel, tak teď je to většinou na mně, protože mladí kluci za mnou sami od sebe nepřijdou, ti balí stejně mladé kluky. Už nemůžu sedět jako čtrnáctiletá holka a myslet si, že za mnou někdo přijde. To bych se načekal. Ale teď nikoho nehledám.

Jak si představuješ romantický večer?

Upeču pizzu, tu pak sníme, pomilujeme se a já ho pošlu domů. Nikdy to netrvá moc dlouho, protože další den musím brzo vstávat. Než odejdu do práce, potřebuju pro sebe aspoň dvě hodiny samoty. Mě si na nějaké příliš dlouhé řeči neužije. Za chvíli mě to přestane bavit. A taky neusnu, když vedle mě někdo spí. Neustále se vrtím a kopu. A když k tomu ještě ten vedle mě chrápe, tak prostě nezaberu.

Ty se svým partnerem společně neusínáš?

Spát u mě může, ale v druhé posteli. Můžeme být spolu a držet se hodinu dvě za ruce, ale neusnu jinak než ve své vlastní posteli. Potřebuju svůj prostor. U mě to tak je asi proto, jak už jsem říkal na začátku, že když jsem byl malý, spali jsme všichni v jednom pokoji. Jsem rád, když přijdu v sedm večer z práce domů a vypnu telefon. Od té chvíle si můžu vychutnávat svůj čas. Jsem rád sám. Ať se klidně zbortí svět, mně je v ten moment všechno jedno.

Takhle jsi to měl vždycky?

Od doby, co jsem z domu.

Jak třeba trávíš Vánoce?

Když ještě žila mamina, jezdil jsem za ní. A když zemřela, pozvala mě na Štědrý večer Tomášova máma. Moc se mi nechtělo. Nemám auto a oni bydlí až v Rudni, to je ještě jedna zastávka od Zličína. Nerad chodím někam, odkud nemohu odejít, kdy chci. Měl jsem strach, že se v jejich rodině budu cítit jako outsider. Nakonec jsem šel a bylo to moc hezké. Vánoce jsem u nich strávil i loni. A letos tam půjdu taky rád. Asi bych nešel někam, kde by byly malé děti, to je moc vzruchu. Víš, když žiješ čtyřicet let mimo domov, naučíš se mít Vánoce tam, kde zrovna jsi, pak si na to zvykneš a zjistíš, že nejlépe se tráví Vánoce o samotě. Proč se koukat na šťastnou rodinu, když sám svoji nemáš. Po mnoho let jsem chodil na Štědrý den brzy spát. Vzal jsem si dva lexauriny a vstal až pozdě druhý den. Hrozné to musí být pro ty, kteří nemají vůbec nikoho a neumějí být sami. Možná, kdybych nechodil do práce, asi by na mě vánoční svátky doléhaly víc. Ale když mám jeden nebo dva dny volno, mám radost.

Někteří lidé hodně pracují, protože tak utíkají před svým osaměním. Není to také tvůj případ?

Nevím.

Ty nemáš strach ze samoty?

Teď ne. Ale přichází to na mě ve chvílích, kdy začnu myslet na smrt a na to, jak asi jednou odejdu z tohoto světa. Kdybych věděl, že zemřu ve spánku, že nebudu svědkem své vlastní smrti, asi bych se nebál. Je to přesně tak, jak napsal Woody Allen, nebojím se smrti, ale nechci být při tom, až se to stane.

Ptal ses někdy své vědmy, jak se bude dál vyvíjet tvůj život?

Ne. Ale ptal jsem se, kdy zemřu. Všechny mi shodně říkaly, že to bude za dlouho. Ale neptal jsem se jakým způsobem. Nenapadlo mě to. Asi to ani vědět nechci. Když je ti osmnáct devatenáct let, jsi zvědavý, co tě v životě čeká, jsi otevřený novým podnětům a máš všechno před sebou. V šedesáti už nemůžeš nic převratného čekat, nic nového už nebude. Co jsem chtěl, to jsem si vyzkoušel. Nechodím do Roxy na diskotéku, protože na diskotéku jsem chodil několik let v Americe a vždycky to skončilo stejně - opilý do němoty a s hlavou v záchodové míse. Občas si dám dva tři panáky, ale už nemůžu vypít láhev vodky a pak se ještě ráno na někoho usmívat a říkat mu, jak byl celý večer super, když si z něho nic nepamatuju. Už nemám energii chovat se jako v osmnácti, cítím se unavený a nechci dělat stejnou chybu dvakrát. Vím, že stárnu, ale necítím to. Jestli mám skončit v sedmdesáti, to už jsem hodně na konci. Ale i kdybych se dožil devadesáti, stejně už jdu do finále. Nemůžu se sebrat a jet dělat kariéru zpátky do New Yorku. Celý život jsem si něco plánoval a něco z toho vyšlo. Vyšlo i něco z toho, co jsem už v plánu neměl. A něco prostě nevyšlo. Teď si ještě musím naplánovat konec. Víš, až mě jednou najdou, chtěl bych, aby si řekli, ty, vole, ten se měl.

Jsi s někým z tvých bývalých partnerů v kontaktu?

Nejsem. Steve se oženil a žije v Americe. Toho jsem od našeho rozchodu neviděl. Bylo mi tehdy asi pětadvacet. Honza žije v Paříži. Zrovna minulý týden mi volal, že jede do Prahy a jestli bych se s ním nechtěl sejít, že ho zajímá, jak se mám, co dělám a tak. Nejdřív jsem o tom uvažoval, ale když jsem si pak vyhledal fotky z doby před osmnácti lety, kdy jsem přišel do Prahy, uvědomil jsem si, jak jsem za tu dobu zestárnul a že by to pro nás oba byl asi nepříjemný zážitek. Ať to zůstane, jak to je. Vím, že někteří lidé se můžou dát dohromady i po tolika letech. Já ale nemůžu.

Proč ne?

Už nebude tím, koho jsem měl rád. Když jsme se setkali, bylo mu osmnáct. Kdybychom spolu žili dodnes, asi bych si tu změnu neuvědomoval tak výrazně. Ale když někoho nevidíš deset let, musí to být šok. A ten nechci zažít. Raději vyhledávám nové, mladší muže. Stačí, že jsem sám starý, tak nepotřebuju hledat dalšího šedesátníka.

Na druhou stranu vztah s vrstevníkem má výhodu společné zkušenosti ve stejně prožitém čase, je víc o čem si povídat.

Ano, vrstevník je k povídání, ale ne na sex. K povídání mám dvě dobré kamarádky, které znám už asi dvacet let. A lidi, kteří spolu žijí roky, si už všechno za tu dobu řekli, už si nemají co vykládat, alespoň si nedovedu představit, o čem by se tak mohli bavit. Kdybych měl žít s někým stejně starým, byla by už ze mě nejspíš mrtvola. Seděli bychom doma, nepromluvili slovo a zahnívali ve vlastním tichu. Mladí mě nutí mluvit, komunikovat, stále něco říkají. A v jednom kuse přepínají televizní kanály, z čehož se můžu někdy zbláznit, protože se na nic nedokážou dodívat do konce. Chatují na počítači a jsou tak zvaně akční. Není to sice něco, z čeho bych byl na větvi, ale v mladých lidech cítím ještě spoustu energie, které už sám tolik nemám. Není dobré být stejně starý jako partner. Dnes už nemám strach, že zůstanu sám. To jsem si myslel po první nezdařené známosti a neměl jsem už ani chuť nikoho hledat. Ale pak přišel druhý, třetí... A tak když se mi nějaký vztah nevyvede, přestávám se tím zabývat, protože vím, že tím svět nekončí. Spíš myslím na to, kdo se o mě postará, až budu úplně starý. O milostný vztah mi už ani tak nejde. Musím začít myslet na to, jak vyřešit všechny věci, které přijdou po mé smrti, kam mě třeba pohřbí. Vždyť já ani nejsem občanem této země. Když máš partnera, vyřeší to podle tvých přání a o vše se postará. Víš, přál bych si mít hrob, kus obyčejného kamene, ke kterému by mohli lidé chodit a říct si, tady leží fotograf, co fotil ty nahé kluky.

Už jsi přemýšlel, kde bys chtěl být pohřbený?

Možná na Olšanech, dlouho jsem blízko bydlel. Střídal se tam jeden pohřeb za druhým. Určitě chci být pochovaný do země, z ohně mám totiž strach. Ale musím ještě zhubnout, abych se jim vlezl do rakve.

Nemáš na takové myšlenky ještě čas?

Rozhodně ne. Víš, na útěk za hranice jsem myslel už v patnácti a odešel jsem, když mi bylo devatenáct. V patnácti jsem také snil o velké lásce a první vážný vztah jsem prožil v pětadvaceti. Na pohřeb a tyto věci musím myslet teď, ne až mi bude osmdesát. A navíc, hroby budou stále zdražovat, tak není důvod dlouho otálet.

Co bys chtěl mít na hrobu vyryté?

Americký herec W. C. Fields má na kříži napsáno: Jsem raději tady než ve Philadelphii. Tak bych si tam možná napsal: Jsem raději tady, než v Nových Zámcích. Nevím. Nikdy jsem se nedíval, co si lidé nechávají psát na hroby. Byl jsem jen na babiččině pohřbu a na náhrobku měla jenom jméno a datum narození. Stejně tak maminka.

Co ještě musíš stihnout?

Nazvětšovat všechny fotografie, které za něco stojí. Chci si dát život do pořádku, chci ho mít přehledný a skončit ho jako v pohádce. Musím si to nějak zorganizovat. Dnes už ve vztahu nehledám kluka s velkým pérem, který mě bude nadosmrti milovat a já jeho. Už hledám něco jiného, daleko prostšího, možná úplně banálního, nad čím bych se asi zblil, kdyby mi to někdo jako osmnáctiletému řekl. Stačí mi, když mě bude mít někdo natolik rád, že mě potlačí na vozíku, až nebudu moct jinak. Na takové věci myslím; ne, jestli se budeme držet večer v posteli za ruku. Myslím, že je úplně normální takto myslet, jen lidé to asi neříkají nahlas.