Tvůrčí nejsem vůbec

V říjnu 2004 jsem v pořadu Scénické rozhovory vedl rozhovor s dirigentem Liborem Peškem. Text byl součástí knihy Všechno je sázka, která vyšla v omezeném nákladu a dnes je již vyprodána. Bylo mi líto nechat autorizovaný text bez povšimnutí, a proto ho předkládám čtenářům na svém blogu. Rozhovor je tedy přepisem interview, jak se odehrálo před diváky ve Švandově divadle před pár lety.

 Pane Pešku, v jednom vašem rozhovoru jsem narazil na větu “jsem zatvrzele z Dejvic”. Vypadá to, jakobyste na Dejvice nedal dopustit.

 Narodil jsem se tam, vyrostl, v Dejvicích jsou veškeré moje kořeny. To ale neznamená, že Dejvice jsou o něco lepší než jiná místa v Praze. Jako člověk, který musel hodně cestovat ať už po vlastech českejch nebo po cizině, cením si toho, že mám někde doma. A to moje doma je na několika čtverečních kilometrech v Dejvicích.

 Znáte o Dejvicích nějakou písničku?

 Ne. Vy ano?

 Já znám.

 Tak řekněte.

 Suchý-Šlitr: Zakoupil jsem v Dejvicích/Sedm prken žehlicích...

 No ano, ano, na tu jsem zapomněl .

 Velký hit Yo Yo Bandu: Znám taky jednu z Dejvic/Ta tam toho má nejvíc...

PEŠEK (smích): Ta tam toho má nejvíc… Tu taky znám.

 Na jinou byste si nevzpomněl?

 Ne, s tím nemám zkušenosti (smích).

 Jste z velmi početné rodiny…

 Já ne, já jsem jedináček, což je hrozná věc…

 Ale vaši rodiče pocházeli...

 …z početnejch rodin. Myslím, že kdo je mé generace, tak to zná, rodiny byly početnější. Nevím ale, proč jsem jedináček. Pravděpodobně proto, že moje matka mě dlouho nemohla mít, dlouhý léta, až se to povedlo. Tak proto asi.

 Jedináčci často mívají v dospělosti problémy s komunikací. Jak to bylo u vás?

 Ženy, které jsem v životě znal, mě upozorňovaly na to, že vykazuju jedináčkovské rysy.

 Jaké třeba?

 Mně to tak nikdy nepřišlo. Naprosto samozřejmě se prý sápu po tom nejlepším kousku jídla. Ale to jsem se snažil v životě odnaučit.

 Podařilo se vám někdy, že jste se jako rodina sešli všichni pohromadě?

 Víte, je to docela zvláštní, ale ta naše rodina velikánská byla velice harmonická. Částečně možná kvůli válce jsme drželi pohromadě, rodinnejch svárů bylo míň než jindy. A taky nikdo z nás nebyl konfrontační. Nikdy jsme prostě nevedli spory, o jakých čtete třeba ve vesnických románech. Moje matka byla ze severu Čech, tatínek z jihu, a ty dvě rodiny, de facto ten jih a sever, se ani nestýkaly, protože můj otec, ačkoliv byl strašně hodnej člověk, byl notorický nepsavec. Kdyby moje matka s jeho rodinou nekorespondovala, tak jsme úplně ztratili kontakt.

 Byl z vaší rodiny někdo muzikálně nadaný?

 Ne. Maminka hrávala na klavír, jak tak tehdy všechny slečny hrávaly, a chodívala pravidelně na abonentní koncerty České filharmonie. Ale to bylo asi tak všecko.Jinak jsme žádného hudebníka v rodině neměli. A dnes vidím, že po mně v rodině zase žádnej hudebník nezůstane, a jsem tomu docela rád, abych řek pravdu. Profesionální muzikantský život vytáhne člověka někam úplně jinam.

 Vaše maminka prý nebyla moc ráda, že jste hrál?

 Ne, že by nebyla ráda, ona mě naopak měla ke klavíru a sedávala se mnou dvě hodiny denně, protože jsem byl neposednej. Venku si kluci hráli s míčem a já jsem musel cvičit. Moje maminka důsledně dbala na to, abych se na piáno pořádně naučil. Ale tehdy to bylo tak, že by člověk po gymnáziu měl jít studovat něco pořádného, aby něčím byl. Rodiče nebyli zásadně proti tomu, abych šel na AMU, ale viděli v tom nejistou existenci. Když se dnes podívám na osudy mnoha svejch spolužáků, kteří se dirigenty nebo profesionálními muzikanty vůbec nestali, tak vidím, že rodiče měli pravdu. Byla spíš shoda okolností a náhod, že jsem se vůbec tím dirigentem stal.

 V šestnácti letech jste měl svůj první orchestr - Orchestr Libora Peška...

 Ještě ne. Začalo to v patnácti letech, kdy jsem shlídnul film Rapsody in Blue od George Gershwina a naprosto mě uchvátil. Během několika hodin změnil moje nezlomný rozhodnutí bejt pilotem. Úžasně se mi líbily siluety muzikantů, jak tahají na filmovém plátně za ty svoje trombony. A tak jsem se stal trombonistou. V patnácti letech, považte, jak je člověk ještě nevyzrálej! A tak jsem se okamžitě zbláznil do hudby a ten trombon jsem si koupil. O prázdninách jsem šel na stavbu jako přidavač, v Zelený ulici jsem stavěl takový tři činžáky, a vydělal jsem si na něj. Ve zbytku prázdnin jsem se naučil a v šestnácti, pravda, založil Orchestr Libora Peška.

 Kdo přišel s tím názvem?

 To bylo tenkrát normální - Orchestr Karla Vlacha (smích), každý orchestr byl pojmenován po svém kapelníkovi. Dneska to zní komicky, uznávám.

 Kolik vás v orchestru hrálo?

 Bylo nás dost. Já v něm byl vlastně nejmladší. Když spočítáte, že nás bylo pět saxofonů, pět trubek, pět pozounů a rytmika, tak to dává devatenáct lidí.

 To byl velký orchestr!

 To byl tak zvaný big band. Žádné ořezávátko. (smích)

 Jaký jste hráli repertoár?

 Kopírovali jsme samozřejmě to, co se hrálo ve swingové muzice na přelomu čtyřicátých padesátých let, ale já jsem dělal sám svoje aranžmá, což byly takové mé první pokusy posunout tuto muziku do něčeho trochu víc experimentálního. Dneska to vidím jako naprosto dětinské, ale v té době mě to hrozně bavilo.

 Měl jste sám autorské ambice?

 Tak jako každý člověk, který se věnuje muzice, tak i já jsem zkoušel svoje kompozice, ale brzy jsem rozpoznal, že nemám dar invence. Byla to jedna z mála jasnozřivostí v mém životě. Díky tomu jsem se nestal takovým tím skladatelem, který sice umí komponovat, ale nemá nápady, a tak nosí aktovky s patriturama a nabízí je všude kolem. Tomu jsem se šťastně vyhnul.

 Ale potřebu tvořit jste asi měl?

 Musím říct, že ve mně žádná potřeba tvořit není. (smích).

 Nikdy jste ani na chvíli neměl chuť alespoň trochu pozměnit partituru?

 Ne, já nic neupravuju, vždy se snažím celou svojí zkušeností pochopit, co měl autor na mysli. To jsem dělal celej život - reprodukovat skladbu co nejlíp. Jsem typ tak zvaného reprodukčního umělce, nikoliv tvůrčího. Tvůrčí nejsem vůbec.

 Budu citovat vaše slova: “Stále jsem, aspoň ještě doufám, swingující jazzman, který se ani na chvíli nebere vážně.” Kdo je to podle vás jazzman v tom širším slova smyslu?

 Jazz je vláčnej, tvárnej postoj k životu; a to “nebrat se vážně” vůbec neznamená nebrat vážně to, co člověk dělá. Ve swingovejch kapelách, v big bandech jsme si všichni fandili, zdaleka to nebylo tak, jak jsem později poznal ve vážný hudbě, že si lidi na sobě zakládají. To v jazzu nebylo, a dodnes mi ta kamarádská, přátelská atmosféra chybí. Vůbec například nerozumím fotbalu nebo hokeji, ani mě nebaví na to koukat kvůli výsledku, ale dívám se, protože mě zajímá vztahová stránka týmu, připomíná mi to dobu mého swingování. Kolikrát se sportovci podceňují, že nejsou na bůhví jaké intelektuální úrovni. Když je ale slyším mluvit, tak si říkám, ano, tihle lidi jsou poctiví, protože dokážou třeba říct: zápas jsme prohráli, protože jsme nehráli dobře. Líbí se mi, jak se k tomu stavějí. V tom vidím podobné rysy s mým jazzovým mládím.

 Mít vlastní bigband, to jistě dělalo velký dojem na děvčata.

 Ne jenom na děvčata. Já se tím víceméně vyhraňoval vůči otci. Byl to strašně hodný, kvalitní a vzdělaný člověk, ale byl velice tichý a to mě vždycky trochu pobuřovalo. A jak se tak někteří synové vymezujeme vůči svým otcům, tak já jsem prostě chtěl být vidět, chtěl být slyšet, to byl myslím ten původní psychologický impuls, proč jsem doopravdy kapelu založil. Dneska se tomu sám divím, protože když uvážíte, že v šestnácti letech, to jsem byl na gymnáziu v sextě, jsem měl na krku bandu devatenácti muzikantů, kteří chtěli tak říkajíc kšefty - a já nejsem žádnej obchodník, já šel spíš po tý hudbě -  a teď jsem jim musel zajistit finanční příjem... V šestnácti letech! Když se dnes podívám na svoje vnuky, kterým je jednadvacet a dvacet, tak jsem byl velice samostatný. Až se tomu divím. Ale to bylo možná kvůli tomu mému otci. (smích)

 Líbilo se mu, co jste hrál?

 On mě sledoval, ale zase se nevyjadřoval. (smích). Moc jsme spolu nekomunikovali, měli jsme se moc rádi, ale bez jakékoli slovní komunikace. Moje matka byla taková řízná, vychovávala mě pohlavkama, a otec - ten jenom přihlížel. A když už si se mnou nevěděl rady, tak říkal: “Život tě naučí.” A musím vám říct, že měl pravdu. Život mě opravdu naučil. (smích) V mnoha směrech.

 Být šéfem vlastního bigbandu, není už tady někde zárodek vašeho budoucího povolání?

 Ne, mě to pak přešlo. To hlavní, řekl bych, jsem si odbyl v pubertě. Pak se mi žačlo líbit právě to, co na big bandech obdivuju dodneška - zvuk. Tohleto mi vlastně zůstalo celej život. Jsem vlastně dirigent, který se zajímá o zvuk orchestru. To mě nejvíc baví a fascinuje, když orchestr dobře zní. A to se týká samozřejmě i velkých symfonických orchestrů. Když jsem ve svých devatenácti přišel na AMU, vážná hudba mě ještě moc nebavila, myšlenkově jsem byl stále v jazzu. Až tak v druhém ročníku mě to chytlo. A od té doby jsem byl opravdu velice poctivě zaujatej vážnou hudbou po řadu let.

 Dá se říct o zvuku nějakého hudebního nástroje, že má sex-appeal ?

 Rozhodně má, to jste řek správnou otázku. Říká se, že hudba vznikla u primitivních lidí z potřeby rytmu, což jistě je pravda, ale mám pocit, že zvuk sám o sobě je nositelem určitého sdělení. A samozřejmě nejrůznější nástroje mají nejrůznější zvuky a nejrůznější vábení. Takový sentimentální sex-appeal má pro mě nástroj, se kterým pracuju velice zřídkakdy, a to je saxofon. Má úžasný zvuk, a vůbec celá rodina saxofonů - od sopránovejch přes altový, tenorový až dolů k barytonu nebo dokonce až k bassaxofonu - dovede pokrýt celý rejstřík hudby. Všechny saxofony jsou krásný, a kdybych byl mladej, tak bych se začal učit na barytonsaxofon. Ten mě nejvíc vzrušuje svým zvukem.

 Kdy jste došel k rozhodnutí stát se dirigentem?

 To je právě takový zvláštní okamžik v mém životě. Odmaturoval jsem v Dejvicích na gymnáziu, na tak zvané Velváně, bylo mi osmnáct, mně totiž chybí pátá třída, kterou Hitler zrušil. Pokud nejste génius, je po osmnáctiletým klukovi těžko žádat, aby se rozhodl pro životní povolání. Nevěděl jsem, co dělat a hudba mi zbyla eliminační metodou. Na AMU jsem ale jít rovnou nemohl, protože jsem neměl konzervatoř. Rok jsem chodil při AMU do abiturientského kurzu a doháněl v něm určitá teoretická manka - co je kontrapunkt, hudební formy a takové ty věci. Když se na ten okamžik rozhodnutí dívám dnes, vidím, jak to bylo naprosto náhodné. Divné.

 Litoval jste někdy tohoto rozhodnutí?

 Mnohokrát, mnohokrát, protože mně se ten život v mnohých směrech nelíbí , nelíbí se mi vztahy v orchestrech, nelíbí se mi vystupovat na pódiu, prostě je spousta věcí, které jsou mi cizí a už proto bych si to nikdy nevybral. Upřímně vám to říkám. Není to póza.

 Myslíte jenom profesi dirigenta nebo vůbec život profesionálním hudebním světě?

 Vůbec bych si hudbu jako povolání nevybral.

 A přemýšlel jste, co jiného byste chtěl dělat?

 Nevím, ale třeba bych byl rád kameramanem, to by mě bavilo strašně. A vidíte, v tý době mě to vůbec nenapadlo. Nevím, proč mě to nenapadlo. Ale nenapadlo. Vy jste tady měl Ondříčka, mýho kamaráda. My jsme oba dva hluchý a když se sejdeme, tak si musíme křičet do ucha. Máme se moc rádi. Dokonce jsem slyšel, že když tady Mirek byl, chtěl mě pozvat jako hosta, a já byl někde v cizině a moc mě to mrzelo, protože je to príma kluk. Bezvadnej.

 On vás chtěl pozvat, abyste tady občas zapreludoval na klavír.

 Jo, takhle! No to by se se zlou potázal. On chtěl zpívat? (smích)

 Ne, on že by si odpočinul od mluvení a vy byste zatím něco zahrál.

 Tak to je dobře, že jsem byl v tý cizině.

 Vraťme se ještě k vašim studiím. Na AMU jste prý měl konflikty s dirigentem Smetáčkem, kterému jste údajně dělal hrozné věci? (smích)

 Ne, není tomu tak, nebylo to tak děsný. Nevím, jestli někdo z publika učil vejrostky, ale zvlášť na uměleckých školách si všichni myslí, že oni jsou ty správný umělci a učitelé - ne, že jsou vyložení pitomci, ale prostě kritika učitelů ze strany studentů je velká.

O dirigentu Smetáčkovi jsem si nikdy nemyslel, že by byl pitomec, naopak jsem ho měl za velkého dirigenta, ale trošku mně na něm tehdy vadily jeho některý postoje k hudbě. Trošku mi připadalo - ale dneska to hluboce chápu -, že některé věci bere pouze řemeslně. Dneska mnohým věcem rozumím. Nikdy jsem mu nedělal žádný problémy, ale on to ze mně vycejtil. V dobrém úmyslu a z upřímného srdce jsem si k absolutoriu vybral Bizettovu suitu z Arelatky, protože se mi ta  hudba líbila. Věděl jsem, že na zkoušky s orchestrem FOK budu mít dvakrát dvacet minut a že nic složitýho nemůžu nastudovat. Když se nás profesor Smetáček ptal, tak co, mládenci, čím budete absolvovat? Já řek Arelatku a on se příšerně rozčílil, protože mu připadalo, že to není dost důstojná hudba a prý chci snížit úroveň školy a poškodit jeho. Hrozně se zlobil. Krásný je na tom to, že jsem si pak vybral suitu z Prokofjeva Romeo a Julie  a s tou jsem absolvoval. Pak jsme se stali s Petráškem veliký, ale opravdu veliký kamarádi. K němu jsem chodil na nejrůznější rady, protože dirigent není nikdy hotov. A tak se to všechno obrátilo. Myslím ale, že na to zapomněl, že si to už pamatuju jenom já.  

 Jako ke svému učiteli, byť vás nikdy neučil, se hlásíte k Václavu Talichovi.

 Já bych řek, že to platí pro všechny dirigenty v Čechách, protože Václav Talich byl osobnost, která ovlivnila všechny. Všechny byť na dálku vychovala. Někteří měli to štěstí, že byli přímo jeho žáky, ale je docela zvláštní, že z těch přímých Talichových žáků žádná taková osobnost nevyrostla. My jsme byli o generaci níž a už jsme ho zastihli pouze jako člověka na konci dráhy. Chodil jsem na jeho zkoušky, protože to je pro mladého dirigenta vlastně to nejlepší, jedině tak se může něco naučit -  když chodí do zkoušek zralých kolegů, respektive mistrů. A chodil jsem na jeho natáčení; u spousty věcí, který jsou dneska v talichovským archívu, jsem byl v tom sále jako kluk přítomen a ani jsem nedutal, pozoroval jsem a indukcí jsem se od něj učil.

 V čem pro vás on osobně měl největší význam?

 Já bych řek, že to byla poctivost a pozornost k detailu. On se skutečně každou notou v partituře snažil něco vyjádřit. Připadal mi jako zahradník, který má obrovskou zahradu, má konvičku a každou kytičku osobně zalejvá, takhle on se choval k celý partituře.Mimo to, on měl mimořádný smysl pro zvuk. Zvuk orchestru je samozřejmě taky mimo jiné ve vyváženosti různých skupin různých nástrojů. A na to on měl úžasný talent.

 Jak dlouho trvá, než člověk docílí jako dirigent kýženého orchestrálního zvuku?

 Řek bych, že to záleží na tom, jak moc se orchestru věnujete. Když s ním pracujete aspoň jeden celý týden v měsíci a máte o zvuku jasnou představu, po roce se to projeví. Bez jakéhokoli úsilí mu vtisknete svoji představu zvuku. Jednoho z velkých komplimentů se mi dostalo, když jsem byl dejme tomu třetí rok v Liverpoolu u Královské filharmonie a jeden odborný londýnský časopis napsal, že liverpoolský orchestr je nejlépe znějící český orchestr mimo hranice České republiky. (smích) A já přitom, když přijdu do nového teritoria, zásadně nic neměním. Po indiánsku přiložím ucho k zemi a naslouchám zvuku konkrétní země; to jsem udělal v Anglii, udělal jsem to v Holandsku a všude, kde jsem byl. V Liverpoolu jsem jim řekl, že nic měnit nechci, protože zvuk anglickýho orchestru je krásnej, ušlechtilej, měkkej, vyváženej. Ale ono se to stalo. Protože když s lidmi pracujete, když s nimi komunikujete, tak se to prostě přihodí. Jako když žijete s ženskou, tak se do ní prostě vtisknete a ona do vás samozřejme taky. Nemyslete si, že oni mě neovlivnili, to je vždycky tak. Vy změníte orchestr a orchestr změní vás.

 Právě jste popsal anglicky znějící orchestr. Dovedl byste říct, jaký je zvuk orchestru Libora Peška?

 No, to nemůžu. Ale rozhodně jdu vždycky po ušlechtilosti zvuku. Chci, aby byl vyváženej, měkkej i zpěvněj, kulatej, aby byl příjemnej. Můj vzor byl vždycky  Philadlphská filharmonie a filharmonie v Londýně, to jsou dva nejlépe znějící orchestry, který jsem kdy dirigoval, to je absolutní radost. Když máte předepsané crescendo, partitura zvukově narůstá, tak je to, jako když o letním večeru vychází nad obzorem měsíc, to je prostě úžasný. Je to ovšem otázka dlouholeté práce dirigenta, který má svou zvukovou představu a s muzikanty pracuje laskavě.

 V čem je rozdíl mezi dobrým a výborným dirigentem?

 No, to nevím... Víte, řekl bych, že dobří dirigenti můžou mít svoje chvíle, kdy jsou prostě výborní. Když jste dobrý dirigent, máte vždycky šanci předvést výborný výkon. Ale co to je dobrý dirigent?  To je tak těžký říct... Co je to dobrej doktor? Prostě to je hrozně těžký. Je to souhrn zkušenosti, talentu, intuice a píle, osobní pokory k tomu, co děláte, prostě tohle všechno dohromady. A u dirigenta je ještě důležitá jeho osobní prezentace. Ale to se týká všech lidí, kteří vystupují na podiu, ať jsou to herci, nebo zpěváci, houslisti...Jste třeba bezvadně naučený a jde vám to, ale nějak se vám už nepodaří překlenout okraj pódia. Víte, na to neumím odpovědět. Rozhodně teda k dobrýmu dirigentskýmu umění patří psychologie. Jelikož pracujete s devadesáti, sto, sto dvaceti lidmi každý den, je váš psychologický přístup naprosto základní.

 Václav Tilich jednou napsal: “My umělci musíme mít odvahu k omylu.” Jaký byl váš největší omyl v kariéře?

 Těžko bych vymezil jeden největší omyl, ale rozhodně dráha každého člověka je poznamenána omyly a myslím si, že to, jak se z nich člověk dovede poučit  a jak si je pamatuje, je známka zrání. Když děláte třeba VII. Beethovenovu symfonii po třicáté, tak už víte, jakých chyb jste se dopouštěl při předchozích provedeních. A víte, co funguje a co naopak ne. Měníte tempa, měníte výraz některých míst, po zkušenosti už víte,  že byste s něčím zbytečně orchestr otravoval, protože to stejně nemůže vyjít a naopak některé věci zdůrazníte. Když jsme byli mladí kluci ve škole, tak nám slovo rutina připadalo jako něco pejorativního a samozřejmě že pokud člověk zůstane jenom u rutiny, tak je to hrozný – zvlášť v umění. Ale když se slovo rutina nahradí slovem zkušenost, tak vám hned můžu říct, že bez zkušenosti by člověk v životě neobstál. To je dobrých čtyřicet procent všeho. Můj kamarád, zkušený chirurg Pavel Pavko, říká: Kdybych se měl nechat od někoho operovat, vyberu si vždycky člověka, který má těch konkrétních operací za sebou nejvíc. A to je správný postoj. V umění je to trošku jinak, tam jde i o inspiraci i o to, jak člověk je nebo není nadaný, ale zkušenost hraje velikou úlohu.

 Pojďme k takové prozaické věci, jakou je taktovka. Jak moc je důležitá?

 Vůbec ne. Slouží jenom k tomu, aby se prodloužilo, zdůraznilo dirigentovo gesto, aby ho muzikanti svým periferním viděním lépe vnímali. Základní úkol dirigenta je sladit souhru, orchestr jako celek musí vědět, na které době právě je a co se tempově děje. Teprv v dalších poschodích může dirigent vytvářet nějakou uměleckou nadstavbu, ale ta taktovka... S Liverpoolem jsme například přijeli na nějaký festival do severního Španělska a tam jsem zjistil, že jsem taktovku nechal doma. A tak mi harfistka, ty většinou pletou, půjčila drát na pletení (smích). Celý festival jsem oddirigoval s drátem na pletení a nikdo na to nepřišel. (smích)

 Vy jste ale někde řekl, že vám trvá hodně dlouho než si takovou dobrou taktovku vyberete...

 Když jsem byl mladý kluk, dirigoval jsem bez taktovky. Pak jsem dirigoval s krátkejma taktovkama a jak mě k stáru začala víc bolet ramena, tak jsem taktovky prodlužoval, to je docela jednoduchý. (smích)

 Dá se nějak nasucho cvičit dirigovat nějakou konkrétní skladbu?

 Ano. Základy se učí u klavíru a když je dobrý pedagog, dovede vás naučit, co máte dělat a co nemáte dělat. To se dá ovšem naučit za jedno odpoledne. Když jste chytrý a pamatujete si, tak za jedno odpoledne  budete umět oddirigovat všechny pohyby, ale zbytek života strávíte tím zbytkem. Je zajímavý, že začátek je hrozně jednoduchý, všechno dál je hrozně těžké, protože zjistíte, že například to, co jsem vás za odpoledne naučil, najednou nefunguje. Uvědomíte si, že se nějak musíte naučit předtaktí, prostě přivést orchestr k hudbě. Je to prostě ještě něco víc, než udělat takhle (ukazuje gesto). To se těžko učí, proto taky neučím, protože vůbec nevím, jak to učit.

 Jak se učí dirigování na školách? 

 U klavíru. A učí to trpěliví kolegové. Jenomže všechny školy na světě, nejen ty naše, strádají nedostatkem peněz, aby si najali orchestříček, na němž by se adepti mohli učit. Během studia se k orchestru několikrát dostanete, ale většinou jsou to takové drškopády, že z toho vůbec nemáte dobrý pocit. Pak vás škola vyplivne, máte diplom, že jste dirigent, teď jdete do svého prvního angažmá a tam teprve zjistíte, co všecko neumíte, takže veškerý vaše ideály potom... V krajském orchestru všichni koukají, kdo to sem zase přišel. Začátky, začátky jsou hrozné.

 Jaký byl váš nejhorší zážitek vašeho prvního angažmá?

 Ale už na škole, už na škole. Měli jsme tam profesionální orchestr, který si nebral vůbec žádné servítky, dávali nám najevo, že na nás nejde hrát... Prostě udělali všechno, aby tu zlobu, že musí za peníze chodit ještě hrát do školy, vylili. A to se jim dařilo.

 Nedávno jste měl v Národním divadle dirigovat operu, kterou měl režírovat Miloš Forman. Vy jste se při tom nechal několikrát předtím slyšet, že operu byste dirigovat nechtěl. Proč jste změnil názor?

 Zčásti proto, že Miloš Forman je umělec velkého formátu a bylo by radostí s ním spolupracovat; za druhé proto, že na toho Dalibora měl svůj vlastní, specifický názor a mně připadalo zábavný s ním to dobrodružství podniknout. A za třetí taky ze sentimentu, protože, když mně bylo sedmnáct a jemu osmnáct, dělali jsme Na Poříčí hudební divadlo, dneska se to jmenuje Archa, tenkrát to bylo u E.F. Buriana. Hudební komedii Balada z hadrů, rok jsme to jako študenti gymnázia v Dejvicích patlali. Miloš i já jsme oba dva rádi, že to nakonec zaschlo dřív, než k tomu doopravdy došlo. On není operní režisér, já nejsem operní dirigent, chtělo by to moc dobré vůle ze strany publika, ze strany Národního divadla, tím ale nemyslím vedení, nemyslím tím orchestr, sbor. Možná bychom se bývali znemožnili. Možná je dobře, že k tomu nedošlo.

 V čem měla úprava spočívat?

 Především v krácení. Měla vypadnout postava Jitky a Vítka. Miloš prostě říkal: Chci vyškrtnout ty scény, při kterejch jsem se jako študent nudil a chodil během nich kouřit. Samozřejmě to zní trochu arogantně, ale člověk nikdy neví. On mi tenkrát poslal pásek, na kterém byl celý Dalibor sestříhaný, a mělo to svoji hlavu a patu. Mohlo to být docela zajímavé.

 Nějakou dobu jste dirigoval v Pardubicích, dodnes na to, co jsem slyšel, vzpomíná spousta lidí. Jak na tu dobu vzpomínáte vy sám?

 Ačkoliv jsem z Dejvic, prožil jsem řadu let na malých městech a musím říct, že pro maloměstský život mám velice vyvinutý smysl. V Pardubicích jsem nastoupil v okamžiku, kdy jsem se stal zároveň dirigentem v Holandsku, a tudíž jsem měl po dobu osmi let dva orchestry. Neustále jsem pendloval a mělo to tu nevýhodu, že na obou stranách jsem slyšel: Ty tady věčně nejsi. A přitom to nebyla pravda, protože já si svoji práci poctivě udělal, ale z přebíhání z jedné strany na druhou jsem moc dobrý pocit neměl. Víte, ten holandský orchestr byl profesionální, ale neměl bůhvíjakou úroveň a umělecky mě velice štval. Moc jsem se snažil, ale vykřesat z něho něco bylo skoro nemožné. Zatímco Pardubice, to byly mladí lidi, kteří přišli přímo z AMU a z konzervatoře a uměli skvěle hrát na svoje nástroje. Jen neměli žádnou orchestrální zkušenost, čili já byl chůva, která je naučila hrát pohromadě a pěkně. A taky šel hrozně rychle nahoru, to mě hrozně bavilo.

 Po osmi letech jste už dirigoval na Slovensku?

 Ne, pak jsem byl ještě několik let jenom v Holandsku a poté jsem nastoupil do Slovenské filharmonie jako šéf.

 A po roce vás vyhodili.

 No, vyhodili... Nastoupil jsem myslím v roce osmdesát a měl jsem smlouvu na tři roky. Tři roky předtím jsem tam už ovšem pravidelně jezdil jako host, čili my jsme se znali. Znal jsem dobře prostředí, oni znali dobře mě, a proto mě taky angažovali. Ale v té době prostě nastala taková zvláštní situace. Já vlastně ani nemůžu říct, že by mě tehdejší ministr kultury Válek vyhodil. On prostě z nějakých důvodů nemohl překousnout, že má český dirigent úspěch se Slovenskou filharmonií. A tak po roce přitáhl nějakého ruského dirigenta. Odjel do Moskvy a ve Svazu skladatelů řekl, že situace na Slovensku je neudržitelná, a pokud prostě nepošlou dirigenta, tak se Slovenská filharmonie zhroutí. Ale ten Verbinskij byl hodnej kluk. Já proti němu nic neměl, ani proti řediteli filharmonie. Doktor Mokrý byl  velice dobrý řiditel, vzdělaný člověk, tak jsme se v noci sešli na takové soukromé konferenci a řekl jsem: Podívej, Laco, ty jsi Slovenská filharmonie, já jsem tady  opravdu host z Čech, ty jsi pro filharmonii důležitější, tak zůstaň ty a já půjdu pryč. A tím se to skončilo.

 A přišla nabídka do Liverpoolu.

 O několik let později. Já jsem na to Slovensko dojížděl, protože mě tam bylo stále zapotřebí. Dojížděl jsem tam, byť už ne jako šéf, nahrávat různé gramofonové desky pro nějakou západoněmeckou firmu a západní Němci si najednou řekli: Ano, potřebujeme, abys natočil ještě nějakou desku, něco pro naši firmu v Londýně. Poslali mě do Londýna, a tak jsem zakotvil v Liverpoolu.

 Váhal jste dlouho, když vám nabídli tu možnost?

 Váhal jsem chvilku, protože už jsem měl ciziny po tom Holandsku dost, v cizině už jsem být nechtěl. A mí londýnští manažeři řekli: Hele, jestli to myslíš se svojí dirigentskou dráhou trochu vážně, tak to angažmá vem, protože Liverpool není žádnej zapadákov, to je významnej orchestr. A taky se ukázalo, že měli pravdu.Tak jsem to nakonec vzal a vydržel jsem tam těch deset let, vlastně skoro jedenáct.

 Šel jste tam sám nebo s rodinou?

 Ne, tam jsem byl sám. Bydlel jsem v hotelu, protože já jsem hotelovej člověk, neumím se o sebe starat; jsem nepořádnej a v hotelu je aspoň ta výhoda, že poklidějí a když má člověk v noci hlad, tak něco přinesou…

 Liverpool je proslavený tím, že jeho obyvatelé mají zvláštní smysl pro humor. Podařilo se vám do něj proniknout?

 Anglický humor je podobný našemu humoru. Má svoje černé momenty a skepticismus, je to velice, velice příbuzný humor a s velkým úspěchem jsem tam uplatnil i řadu českých vtipů.

 Třeba?

 Ne, to ne, to nemůžu. (smích) Ty moje vtipy nejsou publikovatelný.

 Byla vaše zkušenost s Královským liverpoolským orchestrem hodně jiná ve srovnání s jinými orchestry?

 Ano. Řek bych, že jsem poznal lidskou slušnost. Víte, Angličani jsou hrozně skromní – je to v podstatě chudý národ. Ono to vypadá bůhvíjak, ale oni jsou všichni hrozně skromní a jsou to opravdu lidi do nepohody. Ověřil jsem si to, když jsme byli třeba na turné v Americe a měli jsme velikánský přejezdy, třeba  tisíc kilometrů, i víc. Oni jezdili autobusem a já - samozřejmě jako privilegovaná vrstva, dirigent - jsem letěl eroplánem. Teď jsem tam přiletěl a říkal jsem si: Sakra, orchestr přijede někdy v noci a zejtra máme koncert, ty budou naštvaný a úplně v rozkladu. Ne. Oni vystoupili z autobusu usměvaví a veselí, oni jsou skutečně do nepohody. A zajímavé je toto: Když  se jich třeba zeptáte, jak můžete dělat to nebo ono, když stále prší, tak vám řeknou: prostě uskutečňujeme svůj denní program, jako kdyby nepršelo. Kdybychom se měli ohlížet na počasí, v životě nic neuděláme. ( smích)

 V čele Liverpoolské královské filharmonie jste byl jedenáct let a prý jste nezažil jediný vážný konflikt...

 Ano, ale to musíte uvážit, že když jsem tam přišel, bylo mi už třiapadesát a jak jsem už byl řek, přiložil jsem ucho k zemi. A do Liverpoolu jsem  přišel dokonce v situaci, kdy moje duše byla…  Konec krize středního věku. Byl jsem v rozpolceném stavu, velice podobném tomu Liverpoolu, který byl v hrozně bídném sociálním a ekonomickém stavu. Byli jsme si hodně podobní. A když je vám třiapadesát, dovedete už, pokud nejste úplně blbý, zacházet s lidmi. Dovedl jsem uplatňovat jemný tlak, aby všichni cítili, že naše práce k něčemu je. Myslím si, že už jsem byl dostatečně vyzrálý dirigent, abych je zaujal a oni byli dostatečně slušní, aby dejme tomu v tichosti respektovali veškeré moje slabiny. Každý nějaké máme.

 Jaké máte vy?

 Moje slabosti? Nejsem příliš akorátní, jsem trošku bohémský člověk. Některé věci tedy umím přejít, a pak jsou věci, na kterých bazíruju. A rozhodně si nemyslím, že jsem ideální partner jak pro život, tak pro spolupráci.

 K šéfování patří i to, že se občas musíte umět zbavit některých členů orchestru. Jak jste se na takový pohovor připravoval?

 Odchody jsou většinou spojené s tím, že někdo už je prostě za vrcholem svých možností nebo nepodává výkon, který se ještě srovnává se vzrůstající úrovní výkonu orechestru. Filharmonie hrála rok od roku líp a líp. Pořizovali jsme gramofonové nahrávky a při jedné z nich si zvukoví režiséři začali stěžovat na divný syčivý zvuk. Dá se to asi těžko pochopit, ale zjistili jsme, že tento zvuk vycházel při hraní jednomu trombonistovi. (smích). Na nahrávce je to k nepotřebě. Muselo se to řešit a s tím pánem jsme se museli rozloučit. Je nutno říct, že jsem byl v takových situacích vždycky ve velikých rozpacích. To není, jako že někdo přijde a řekne, tak zejtra už nechoď. Takhle se to neřeší. Za prvé z lidských důvodů a za druhé to ani není možné, protože unie si svoje lidi hlídají. Řešilo se to vždycky dlouhodobě; tři lidi tak za mé éry odešli. Ale vždycky jsem z toho byl špatný. Stejně jako ti, kteří výpověď dostávali, to vás ujišťuju. Když je vám prosím vás k šedesátce, myslíte taky na to, co budou ti lidi se sebou dělat, protože pro ně je to už daleko těžší. Dotyčným lidem se nabídlo odstupné, nikdy jsme je nevyhodili na dlažbu. Pro ně to byla ale spíš otázka prestiže.

 Proč jste z Liverpoolu odešel?

 Bylo to rozhodnutí naprosto rozumové, protože jsem si říkal, že po deseti letech uzrál čas, že orchestr má právo vidět před sebou nový obličej, novou postavu s novými nápady. Odcházel jsem nerad,ale s přesvědčením, že dělám správně, dodneška si to myslím, i když ty první rok, dva mi to chybělo. Angličani jsou v tomto smyslu hrozně vděčný národ. Můj odchod byl velice slavnostní, se všemi  poctami, ale stále dvakrát třikrát do roka jezdím a máme se rádi. Ale udělal jsem dobře, protože určité vztahy mají končit v tom nejlepším okamžiku. Šel jsem trošku proti svému citu, ale rozumově jsem vyhmátl ten správný okamžik.

 Prý umíte rozeznat, jaké publikum v sále sedí, i když k nim stojíte zády.

 Spíš  bych řek, že dovedu rozeznat, jak jsme my, co sedíme na pódiu, publikum zaujali, to ano. Ale publikum, víte… Jsou publika méně zkušená a publika zkušenější, to poznáte, protože cejtíte, že lidi reagují - zpočátku napětím a na určité jemnosti třeba okouzleným vydechnutím. A jsou zase publika, třeba někde v Austrálii, která tleskají mezi větami, protože si myslí, že jsou někde na estrádě. (smích) Pozor, já bych to ale nepodceňoval, to je zárodek budoucího úžasného publika. Když takové publikum bude na symfonické koncerty chodit, tak se naučí poslouchat. Já jsem si  nikdy nemyslel, že na symfonické koncerty má chodit jenom poučené publikum. Naopak si myslím, že na koncert mají lidi přicházet s otevřeným srdcem, proto, aby něco zažili, aby se zaposlouchali do muziky bez jakéhokoliv vybavení. Někdo říká, že to pro něj není, ale to je vejmluva. Ten, kdo něco takového říká, nemá v sobě tu touhu, protože ji ještě nemohl poznat.

 Nějaký dirigent kdysi prohlásil, že je jen jeden okamžik, který je nejlépe vhodný pro začátek koncertu. Máte podobnou zkušenost?

 Ne, nemám. Je to trošičku zdramatizované. Samozřejmě, že když se publikum zklidní a orchestr je připravený začít, tak nastane  t a  chvíle, ale ona může trvat deset nebo taky pět vteřin. Je to otázka soustředění. Když skladba začíná v pianissimu, chce to opravdu zatracené soustředění, aby všichni začali najednou, jinak je to špatně.

 Stalo se vám někdy, že jste se v průběhu koncertu tak říkajíc “ztratil”?

 Vždycky jsem totálně koncentrovaný, taková věc nepřipadá v úvahu.

 A měl jste někdy “okno”?

 Ne. (úsměv a klepe na dřevo)

 Jste pověrčivý?

 Na okno jo, jinak ne. (smích)

 Jeden italský dirigent řekl: “Je to zvláštní pocit, každý by si jej měl vyzkoušet- mávnete rukou ve vzduchu, rozlehne se zvuk .” Zažil jste si jako dirigent takový pocit moci?

 Filosoficky s tím hluboce nesouhlasím, pocit moci je pro nezralý lidi. Lidi, kteří mají touhu mít moc, to je známka lidské nezralosti. Ani jako mladý kluk jsem pocit moci nezažil. Byl jsem vzteklý - ano, byl jsem protivný a nesnesitelný - ano, ale vždycky, pokud si dobře vzpomínám, to bylo kvůli muzice, nikdy ne proto, že bych chtěl mít pocit moci. Moc k dirigentovi přichází sama od sebe, člověk si ji nemusí nijak vychutnávat. To je zrovna, jako když člověk řídí obrovský eroplán, to taky máte moc nad životem těch několika set lidí, ale zároveň to přináší hroznou odpovědnost a spoustu starostí. Takový pocit je pro amatéry.

 Ani na škole, když jste začínal, jste nic podobného nezažil?

  Ne, jsou jiné nádherné okamžiky: Když tak na několik vteřin nebo dokonce i minut se vám povede, že se orchestr rozehraje a šlape, tak vás to může na několik chvil skutečně strhnout. Člověk se cejtí blaženej, to ano, ale že má pocit moci? Co to je?

 Třeba právě ten okamžik, kdy si uvědomujete, že orchestr hraje podle vás…

 To je přece spíš starost, aby hrál podle mě, než pocit moci. A myslím si, že kdyby tady teď seděli dva, tři, čtyři mí kolegové, odpověděli by vám stejně. Že pocit moci je pro amatéry, u profesionála takový pocit vůbec nepřipadá v úvahu, pokud to není nějaký tajtrlík, který se chce zviditelnit. A takoví se většinou mezi námi nevyskytují.

 Setkávají se dirigenti?

 Výjimečně ano. Například jsme se setkali asi před dvěma lety na Pražském jaru při dirigentské soutěži. Měli jsme takovou komisi dirigentů, která vybírala adepty pro soutěž. A bylo to legrační, protože jsme k sobě hrozně laskaví. Víme, jak máme těžkej život a většinou si stěžujeme na to, jak nemůžeme spát a jak nás bolej ramena.. To jsou naše témata.

 Od britské královny jste obdržel vyznamenání Řádu Rytíře britského impéria. Měl jste od té doby možnost si toto vyznamenání připnout?

 Ne, jedině kdybych šel do lesa. (smích) A to bych vypadal legračně. Toto vyznamenání se nosí jenom v situacích, kdy jste pozván na recepci, na kterých jsou dámy v dlouhejch šatech a pánové ve fracích. A na takovou recepci jsem ještě pozván nebyl. Na nejrůznější recepce chodím, ale to maximálně ve smokinku. A mně by to navíc připadalo legrační, nedovedu si představit, že bych si to nasadil. (smích)

 Máte řád doma vystavený?

 Mám ho v trezoru, protože bych nerad, aby mi ho zloději ukradli, je to taková hezká věc…Víte, já z toho nedělám žádnou záležitost, ale zase na druhé straně když  vám dá anglická královna řád, tak by bylo falešný říkat, že mě to nezajímá. Vážím si toho. Tiše si toho vážím. Tak bych to řek.

 Poslední otázka, než dáme slovo publiku. Milan Kundera v textu o Janáčkovi napsal: „Každý člověk se snaží ustavičně proměňovat svůj život v mýtus…“

 Všichni se nějakým způsobem stylizujeme. Od dětských let, od první třídy až do smrti. Sebestylizace sama o sobě není špatná. Myslím si, že zaplať pánbůh za ni. Kdybychom se nestylizovali, ta bychom byli jako děti na písku, které se mlátí lopatičkama po hlavě. Nevím, jestli jste chodili s dětma na písek, ale krutost, která se objevuje na dětských hřištích, tak takhle bychom se chovali celý život (smích) a někteří z nás se tak dokonce chovají. Sebestylizace u slušnýho člověka je docela dobrá vlastnost. Rozhodně nejsem nakloněn tomu, budovat si svůj vlastní mýtus. Milan Kundera možná jo, protože on se trošku straní lidí, ale na druhé straně je to velká stylizace a možná, že to cítí silněji než já. Já takovej nejsem.

 Tedy tu potřebu „aby tu po mně něco zbylo“ nemáte?

 To už vůbec. Svým založením si vůbec nejsem jist svojí vlastní existencí. Já se na sebe dívám tak, že možná existuju a možná neexistuju,(smích), natož aby po mně něco zbylo. Dokonce bych chtěl, aby se všecko, čemu se říká já, rozptýlilo, rozplynulo, aby nebylo. Dokonce něco jako pomník, hrob, to mně připadá naprosto zbytečné. Neskončil jsem příliš tristně? (smích) Nic po mně nezbude, hurá!

 Po internetu nám přišla tato otázka: Cesta k dirigentskému pultu vede i cestou kolem dirigentského pultu. Jaká je tato cesta od neblahého JUDY k BUDHOVI?

Neblahý Juda je kniha, která mě velice zasáhla a  ačkoliv jsem ji četl jako dospělý člověk, a s budhismem jsem se setkal zhruba ve čtyřiceti letech a neustále se jím zabývám, Neblahý Juda je trošku můj životní osud. V té knize jde o chudého chlapce, který vzhlížel ke vzdělání, a vždycky, když už se někam doškrabal, zkřížila mu cestu nějaká žena, a on začínal zase znova. A skončil docela špatně. Nevím, která osoba mě tak zná… Co se týče toho budhismu, to je právě ta vyrovnávací plocha, která mně pomáhá osud neblahého Judy vyrovnávat. Já budhismus beru jako jistou psychoterapii a jako určité poučení v životě, jaký by měl člověk být. Berte to jako cestu. Tak to je asi ta odpověď: na složitou otázku složitá odpověď.

 Vy jste se, pane Pešku, setkal s Dalajlámou, že?

 Ano, on dokonce seděl kdysi v tomto divadle na pódiu. Nevím, jestli to víte. Já jsem se s ním setkal při jeho druhé návštěvě. Tehdy mě požádal prezident Havel, jestli bych dirigoval jeden koncert ve  Smetanově síni, který byl na závěr Fóra 2000. Sešla se tam spousta potentátů z celého světa a mimo jiný přijel taky Dalajláma. Václav Havel se mě zeptal, co za to budu chtít a já jsem říkal, že bych prosil pět minut s Dalajlámou. A nakonec to bylo asi deset minut, čtvrt hodiny. Já a můj syn jsme se s ním mohli setkat v soukromí a byl to pro mě velikej zážitek. Pravděpodobně největší setkání v mém životě. Šli jsme si k němu pro duchovní posílení.

 Překvapil vás Dalajláma něčím?

 Překvapil mě silou své koncentrace. Když jsme se posadili u stolečku proti sobě, tak se soustředil a já jsem fyzicky na několik desítek vteřin cejtil probíhat tělem takové horko, jaké se nedá vůbec popsat. Bylo to úžasný. Můj syn, který seděl vedle mě, nic takového nepocítil. Přisuzuju to tomu, že Dalajláma vycítil, že syn je starší duše a že to tolik nepotřebuje. Ale já jsem to potřeboval. Hodně.