Nautilus

Zlověstně zní slovo Černovír, jméno jedné z periferních čtvrtí našeho města, kudy protéká řeka Morava a po obou jejích březích se rozkládají rodinné domky a zahrádkářská kolonie, za nimi pole a louky a Klášterní Hradisko, v němž po léta sídli vojenská nemocnice. Pro lidi z centra, jako jsme my, to byla vždycky čtvrť vycházková.

Když mě chtěl tatínek o sobotách či nedělích získat pro nějakou delší procházku, říkával, pojď, půjdeme spolu někam, kde jsme ještě nebyli.

Přešli jsme menší železobetonový most, za nímž se Černovír rozkládá, zabočili jsme do leva a šli dál po měkké vyšlapané cestě proti proudu. A najednou tatínek povídá, vidím něco, co nás bude zajímat. A když jsem se podíval za jeho nataženou ruku, už jsem to viděl taky.

To je ponorka, řekl, když jsme k tomu přišli. Jak to víš? Co dělá ta ponorka tady? Podíváme se dovnitř? A ještě mnoho dalších otázek jsem ze sebe vychrlil, aniž bych čekal na odpověď, přitom jsem na to sahal, chodil rychle kolem toho a prohlížel si to ze všech stran. Vysadíš mě, poprosil jsem tatínka, když už jsem se vynadíval na tu nádheru, ponorku zakotvenou v pravém břehu Moravy. Byl to betonový kvádr, z něhož trčela železná šedá roura, tlustá tak akorát, abych ji mohl obejmout, a mnohem vyšší než já. To je periskop, řekl a vysvětlil mi, k čemu slouží. Do něj bylo zapuštěné velké železné kolo s madlem, na které jsem dosáhl, jen když jsem stál na špičkách. Krajina z té výšky vypadala jinak, byla náhle důležitější v mých očích, protože ji někdo vyznamenal neviditelnou kotvou, která spojovala dno řeky Moravy s ponorkou, a tudíž i s námi dvěma. Na betonové palubě ležely dva železné poklopy uzamčené velkými železnými zámky, pod nimiž jsem tušil schody do krásných kajut. Nejsou doma, řekl jsem. A tatínek pokýval hlavou, vzal mě do náruče a postavil mě znovu na zem.

Šli jsme dál a já si představoval, jak to asi vypadá uvnitř. Znal jsem již dobře černobílé ilustrace Tajuplného ostrova, kajuty Nautilu se na nich hodně podobaly prostřednímu pokoji mého prastrýce Otty a jeho ženy Věry, pokoji, kam přes zatažené žaluzie nedopadalo nikdy přímé slunce.

Oba byli uvyklí bydlet přes den v kuchyni, kde bylo všechno prosté a účelné, kuchyně byla mozkem jejich bytu; s nimi tam u jednoho stolu sedávaly případné návštěvy, většinou však jen oni dva. A když šel Otto přes celý byt pro něco do ložnice a nechal dveře na chvíli otevřené, bylo to, jako by člověk nahlížel do jejich vnitřností. Ten pohled vždy přitlačil mírně má žebra k srdci a plicím. Veškerý nábytek, vyřezávaná křesla a vykládaný stolek, sofa a skříně, benátské zrcadlo, vše bylo ukryto pod bílými prostěradly, které se jen mírně chvěly v náhodném průvanu.

V tom pokoji se nebydlelo, jen se jím procházelo. Tam a zpět. Výjimečně mu dali nadechnout. Párkrát do roka, při významných událostech, v něm v plné parádě servírovala Věra svačinu na porcelánovém servisu. Pak se opět všechno zakrylo. Ale každý večer tam Ottova žena poklekávala u komody, na níž stála fotografie šestiletého Otíčka, který býval jejich synem.

            Věra zemřela jako poslední z rodiny mého prastrýce Otty. A když jí mí rodiče zařizovali pohřeb, zjistili z rodného listu, že se nikdy nejmenovala Věra. Byla to Františka. A já jsem po letech přišel na to, že na pravém břehu řeky Moravy, v té periferní čtvrti se zlozvěstným jménem Černovír, žádná ponorka nekotví.