Tono Stano: Fotografie mě neléčí

Na tomto rozhovoru jsme s fotografem Tonem Stanem pracovali asi měsíc. 20. dubna vyšel v sobotní příloze MfDnes Víkend ale jen zlomek. Zde tedy publikuji rozhovor v nezkrácené verzi a pod původním názvem.

Férie, 1994Autor: Tono Stano

Světově proslulý fotograf Tono Stano výstavami šetří. I proto je každá nová instalace jeho prací očekávanou událostí. V Leica Gallery Prague právě vystavuje kolekci nazvanou Moje barva. Když jsme se někdy v zimě domlouvali na tomto rozhovoru, řekl mi Tono jen, že to bude výstava jeho barevných fotografií, které pokrývají období třiceti let. Nejstarší je datována rokem 1982.

Netušil jsem, že jsi akty fotografoval v barvě už v osmdesátých letech. Proč s nimi přicházíš až teď?

Během let přišly digitální technologie a já je začal využívat. Vznikaly tak i barevné fotky, ze kterých jsem chtěl vytvořit sérii úplně nových barevných prací. Ale z nějakého důvodu jsem se nemohl hnout z místa. Něco mi říkalo, udělej si pořádek v archivu. Měl jsem v sobě brzdu, něco mě nechtělo pustit k nové práci, dokud nevyrovnám dluh. Začal jsem procházet archiv a zjistil jsem, že mám spoustu barevných diapozitivů i z mých pražských počátků. Najednou jsem měl potřebu vidět je všechny pohromadě a zajímalo mě, jak spolu budou komunikovat.

A?

Myslím, že kolekce drží pěkně pohromadě. Zařadil jsem do ní i nové, experimentální věci z posledního období. Na druhou stranu mi dnes některé z těch nepoužitých přijdou lepší než ty, které jsem kdysi místo nich vybral. Proto od jisté doby negativy nelikviduju. Ze začátku jsem měl tendenci nechávat si jen ty povedené, ale on se mi názor na to, co je dobré a co špatné, během let proměňuje. Ty nejstarší fotky získaly za ty roky ještě hodnotu navíc, hodnotu dokumentární. Je to z nich ohromně cítit.

Je to tedy po letech tvoje setkání se sebou samým.

Ano, přišel jsem k sobě na návštěvu.

Jaký je ten Tono o třicet let mladší?

V zásadních hodnotách se nezměnil. Když mi bylo sedmnáct, zatoužil jsem být na volné noze a jsem na ní do teď. Touha po svobodě u mě byla vždycky velká. Toho se držím pořád, svobodně si dělám na svých věcech. Uvědomil jsem si, že když jsem třeba několikrát odstoupil od týmové spolupráce, bylo to v zásadě proto, že se na ni začali nabalovat lidi, kteří tam mnohdy neměli co dělat. Jenom tušili úspěch a měli v týmu velký vliv. To pro mě bylo znamení, že mám odejít. A odešel jsem.

Svoboda je ale vždycky dvousečná. Tebe nikdy neodváděla od podstatných věcí, od práce?

S tím jsem problém nikdy neměl. Já si nepotřebuji „užívat“, nejradši jsem tady v ateliéru. Dělám si na svých věcech a spotřebu mám minimální. To je i základ, jak zůstat svobodný. Jakmile máš vysokou spotřebu a malý výkon, přestane to fungovat. Raději tvořím a věřím, že když se mi povede fotky dobře vybavit pro samostatný život, tak se jejich hodnota dá docela dobře převést na peníze, což se mi, zaplať pánbůh, daří. Prodávám jenom tolik, co je nutné pro zachování kontinuity práce. Zrovna mám období, kdy mě spousta věcí silně inspiruje, a cítím, že přicházejí nové výzvy. Proto potřebuji dostatečný prostor, abych je mohl a uměl naplňovat. 

Tušíš, proč zrovna toto období je pro tebe tak inspirativní?

To ano, to tuším. Jedno výrazné období jsem měl v podstatě do roku devadesát šest, to byla jedna taková etapa. Co ve mně bylo, to jsem použil: energii a témata, která mě zajímala. Tím jsem se vybil. Potřeboval jsem dělat něco dobíjejícího, abych nesklouzl do číhající manýry. Téměř výhradně jezdím tramvají nebo výjimečně metrem, pohybuji se mezi lidmi a jsem v neustálém kontaktu s přítomností. Všechny podněty a postřehy se mi skládají dohromady a teď cítím, že konečně přijde velká sklizeň. Samozřejmě plány i samotný proces realizace jsou zázraky samy o sobě; všechno si představuješ, bereš to téměř za hotovou věc, ale jak se už mnohokrát ukázalo, vůbec nic to ještě neznamená, protože se pak třeba ukáže, že výsledek nefunguje.

Například?

Dělal jsem před lety sérii fotek ve volné přírodě, což pro mě jako pro fotografa bylo tehdy úplně nové prostředí, a nedokázal jsem dlouho udělat jedinou věc, která by se mi aspoň trochu líbila. Na začátku jsem do toho vlítnul a byl jsem přehnaně sebejistý, že to se svými zkušenostmi zvládnu. Ale nefungovalo vůbec nic. Věděl jsem, že je něco špatně, že je někde chyba. A protože jsem tušil kde, musel jsem se pomaličku vrátit a zkoušet to jinak. Když taková situace nastane, je zapotřebí vytrvalost a úsilí, a to přesto, že jsi už hodně energie vynaložil zdánlivě zbytečně. Je to důležitý omyl, abys viděl na vlastní oči, že ne každá cesta je dobrá. I tuhle fázi považuji ve finále za důležitou a možná vůbec nejdůležitější.

Který konkrétní omyl tě posunul někam dál?

Měl jsem plán, že propojím estetiku v podstatě netknuté krajiny s člověkem, a že možná z těchto vztahů něco vytěžím. Třeba vidím krásně narostlý koberec dlouhých kopřiv a napadne mě, že ve spojení s lidmi se mi podaří ukázat sílu člověka a sílu přírody. Tím jsem se dlouho zabýval, ale nakonec jsem zjistil, že je to všechno špatně. Došel jsem k tomu, že není zapotřebí až tolik respektovat přírodu, že do ní musím aspoň trochu zasáhnout, nenechat ji jenom tak, nefotit ji čistě jako dílo boží, ale sáhnout na ni svojí rukou. Všechno začalo dobře fungovat už třeba v okamžiku, když původně netknuté plochy zdupala zvířata nebo když se kolem prohnal vichr a polámal stébla na poli nebo větve na stromech nebo když jsme se sami v tom prostředí pohybovali záměrně nevybíravě a přírodu uměle dotvořili. Najednou to v sobě začalo mít napětí. Takže na jedné straně dílo boží, na druhé straně my, kteří máme potřebu si vytvořit vlastní obraz. Nebo jsi třeba ve Vysokých Tatrách. Tam si někde postavíš přístroj a uděláš velkou panoramatickou fotografii těch obrovských kopců. A přesto mě to příliš nezajímá. Mnohem víc mě zaujme obraz nahé ženské, jak se rochní v močálu. Z nějakého důvodu mě to zajímá víc. Zjistíš, že nepotřebuješ nic monumentálního, že fascinující obraz se může odehrát v nějaké díře a že má daleko větší sílu. Alespoň pro mě.

Proč myslíš, že to tak máš?

Je v tom potřeba tvořit, realizovat vlastní představy, vytvářet obrazy, které by Bůh takhle nikdy nestvořil. V tomto smyslu fungujeme v podstatě jako prodloužená boží ruka, vytváříme hodnoty, které nás přitahují. Když se vše ideálně potká, může vzniknout to, čemu říkáme umění.

Setkal ses s nějakým bizarním výkladem své fotografie?

Upřímně řečeno, svoje fotky moc neprožívám. Vím, že při nejlepším přispěji k nějaké obrazové paměti a že moje práce, když se to povede, možná zapadne do kontextu jiných děl. Jsem za své fotografie odpovědný jako autor, ale současně vím, že nebýt všech těch lidí, kteří se na jejich vzniku podílejí, nikdy bych nic neudělal. Osobně mám obrovskou radost, že můžu být u toho, když něco vzniká, to je pro mě největší zážitek. Na tom procesu jsem téměř závislý. Ale že bych byl příliš citlivý na to, když moji práci někdo kritizuje nebo vyloží jinak, to vůbec ne. Samozřejmě si některé výtky člověk zapamatuje, speciálně když je to názor, za kterým je cítit závist. Ta tady prostě je, a tak je zapotřebí s ní počítat.

Máš nějaké vysvětlení, proč speciálně v umělecké branži je u nás tolik závisti?

Nejenom v umělecké.

Ale tam je to patrně nejvíc vidět.

Vždycky jsem si to vysvětloval tím, že jsme se, Češi a Slováci, cítili být utlačovaní ze shora, a tak v nás rostla zášť vůči bohatým, úspěšným, krásným, schopným a talentovaným. Asi jsme si zvykli srážet kohokoli, kdo začíná být nad úrovní průměru. Samozřejmě jsou země, kde funguje zcela přirozeně princip pomáhat nahoru talentovaným lidem. Protože když někomu pomůžeš růst, on tě vytáhne s sebou. Mně je bližší princip elity spíš podpořit a dát jim prostor. Národ, který ztratí kulturu, je strašně trapný. Taková existence pak postrádá jakýkoli smysl. Ale naše chování k nekulturnosti bohužel směřuje. Konkrétně mě trápí mezi jinými jedna věc: i ve světě veleznámí klasici české fotografie nemají dodnes stálou expozici. Je úžasné vidět na vlastní oči jejich originály, jsou to nádherné věci, ale bohužel to dodnes není možné. Je to svým způsobem memento. Říká o nás, že si nevážíme vlastních osobností a jejich umění. Obrovské hodnoty jsou zašité někde v archivech a bůhví v jakém stavu. Místo aby nám sloužily. Vidím v tom určitou paralelu s mými archivními fotkami, jak jsem už říkal. Nechtěly mi dovolit, abych se posunul dál, dokud jsem se s nimi nevypořádal. Stejně tak si myslím, že tato země nebude schopná jít dál, když se ke své minulosti a k hodnotám, které tady vznikly, takto chová. Je to projev neúcty a ignorance. Závist s tím hodně souvisí. Divím se, že lidi, kteří se tím zabývají a mají na věci vliv, můžou klidně spát. Já bych nemohl.

Které z těch fotografických ikon máš na mysli?

Je to celá řada jmen. Čas od času se o nich mluví, ale stálá expozice zoufale chybí.

Pojďme zpátky k tvým fotkám. Existuje ještě jiný důvod, proč ses rozhodl sestavit kolekci Moje barva?

Chci výstavou mimo jiné říct, že si za těmi fotkami stojím a že jsem je přijal do rodiny. Dokud jenom ležely v archivu, mohly se na mě zlobit. A zřejmě to tak i bylo. Zároveň tím podávám důkaz, že se barvě nevyhýbám, že jsem s barvou čas od času pracoval, ale nepovažoval jsem za vhodné barevné fotky kombinovat s černobílými.

Proč ne?

Barva pro mě byla většinou prvek navíc. Dával jsem přednost jiným stavebním materiálům obrazu, jako jsou světlo, stín, tvar. To obyčejně stačilo. Barva má sama o sobě ohromný půvab; je tak silná, že si často vystačí sama. Když máš ale na fotce hodně barev, hodně tvarů, hodně světla, ještě to neznamená, že vznikne silná věc. Vždycky se snažím vyjít s málem.

Pracuješ i se symbolikou barev?

Nemám potřebu se vázat k symbolům. Dokonce když čtu nějaká pojednání, ve kterých se symbolika v umění vysvětluje, začínám být alergický. Autor nemusí nutně vědět, proč do svých děl vkládá zrovna tento nebo jiný prvek. Vizuální komunikace má obrovskou výhodu, že k jejímu pochopení nepotřebuješ umět žádný jazyk. Mám pocit, že když žiješ naplněný život, když jsi schopen zážitků v běžném životě, že jsi potom schopný vychutnat i výtvarné umění. Záleží jen na tvém nastavení, na tvé zkušenosti, na tvé otevřenosti. To si pokaždé znovu uvědomím na výstavách. Máš vedle sebe řadu děl. Jedno tě zasáhne, okamžitě ho chceš, a přitom je to věc vteřiny. Dalších několik třeba bez povšimnutí mineš.

Jedna z fotografií, které právě vystavuješ, se jmenuje Férie. Jak vznikla?

Vedení Povodí Odry mě vyzvalo, abych pro ně udělal kalendář pro  rok 1995 . Zbystřil jsem, protože hrozilo, že bych mohl zrealizovat svůj sen. Dlouhodobě mě fascinuje podvodní svět. Svět, o kterém nic nevíme, protože mu nejsme uzpůsobení, přitom je větší část zeměkoule pokryta vodou. Je to něco jako pozitiv a negativ, svět nad vodou a ten pod hladinou. Říkal jsem si, že by nebylo špatné udělat sondu do toho podvodního světa; ovšem způsobem, aby v něm byl člověk zobrazený tak, jako by se v té vodě cítil jako doma. Celá série byla hra na tohle téma. Udělal jsem obhlídky a pak jsme už šli fotit na konkrétní místa. Pracovali jsme v čisté a průzračné vodě plné lososovitých ryb, ale i ve vodách plných žab a bakterií. Tak jsme předtím ještě provedli výzkum, jestli voda nemůže být zdraví škodlivá. Když se na fotku podíváš, tak to prostředí vypadá skoro až nechutně, není to zrovna čistý bazén. Na fotkách jsem chtěl mít ženy jako dárkyně života. Měl jsem vymyšlenou choreografii pod hladinou a ony se ji snažily naplnit, ale samozřejmě úplně naaranžovat se to nedá. Jakmile jsou pod vodou, už tě neslyší. I u této fotky jsem nafotil více verzí a každá je jiná. Měl jsem ve výběru asi tři a těžko jsem se rozhodoval, kterou použiji. Nakonec jsem vybral tuhle, protože mi evokuje částečně baroko, ty ostatní tolik ne.

Říkáš, že jste prováděli rozbor vody. To se vždycky tak staráš o své figurantky?

Samozřejmě, protože chci, aby na focení měli všichni zúčastnění pěkné vzpomínky. Nesmírně by mě mrzelo, kdybych někomu ublížil. Pokud by existovalo jakékoli riziko, tak raději nefotím.

Stal se ti někdy během práce nějaký malér?

Stal, to byl hrůzostrašný zážitek. Fotil jsem kalendář pro jeden nejmenovaný plzeňský pivovar. Podle mého záměru měl cyklus vzniknout se speciálním akváriem, jež bylo vysoké tři metry, široké dva metry a hluboké patnáct až dvacet centimetrů. V průběhu focení se mělo postupně plnit. Bylo to spočítané na nějakých600 litrůpiva. Pronajali jsme velké filmové studio na Žižkově a spustila se monstr akce. K focení jsem přizval asi osm modelů a modelek, z nichž někteří byli tanečníci  Národního divadla. Začali jsme fotit, a když bylo akvárium asi z poloviny plné, udělal jsem pauzu. A jak jsme seděli a dávali si občerstvení, akvárium najednou explodovalo. Lítaly z něj obrovské střepy, které vážily tak pět deset kilo a letěly takovou rychlostí, že se zabodly i do dřevěného fabionu, to je takové nekonečné pozadí. Naštěstí jsme byli dost daleko od akvária. Kdyby k explozi došlo jen o čtyři minuty dřív, tak dvě tanečnice už dneska nejsou. A přitom akvárium speciálně stavěli a na tu zátěž počítali profesionálové, kteří akvária vyrábějí. Nakonec to dopadlo nejlíp, jak to dopadnout mohlo. Pivo prý ale bylo v ateliéru cítit ještě půl roku.

K nejstarším fotkám výstavy patří tvůj autoportrét Euforická elektrifikace. Jak ta vznikla?

Už tehdy mě fascinovalo, že když prosvítíš kůži, vytvoří ti jakýsi červený filtr. Dostal jsem nápad nastrkat si tři žárovečky do hlavy. Jednu jsem měl v nose, druhou v ústech, třetí pak v uchu, které jsem následně zalepil páskou. Žárovky jsem napojil do tří akumulátorů, které leží na židli. Pak jsem spustil samospoušť a běžel si sednout na matraci přesně do místa, na které jsem měl zaostřeno. Samospoušť cvakla a já se těšil na výsledek. V tom šeru měly žárovky působit jako barevný akcent. Měl jsem obsedantní představu, že takovou fotku musím udělat. Zajímavé je, že když se na ni koukají cizí lidi, působí na ně smutně. Ale celá věc vznikala v naprosté radosti. V podstatě je to takový můj legrační experiment. Fotkami nikdy neřeším svůj psychický stav, dělám je jenom tehdy, když se cítím dobře. Fotografie mě neléčí.

Kdybys mě nechal nahlédnout do rodinného alba, byl by i na těch momentkách vidět tvůj rukopis?

Moc jsem jich v životě nenadělal. Shodou okolností mám tady u sebe v peněžence rodinnou fotku, kterou jsem dělal, můžeš to posoudit. Ta ale vznikla z impulzu newyorského galeristy, který se mě ptal, jestli mám fotky dětí. Tak mu říkám, že nemám, ale že až se vrátím domů, tak celou rodinu vyfotím a pošlu mu ji. Takže tahle je z února 2012.

Jaký ohlas měla právě tvá newyorská výstava White Shadow?

V New Yorker Magazine vyšla malá recenze. Hned poté se mi ozvalo pár amerických kolegů, že když tenhle časopis napíše něco takového, že je to znamení velkého úspěchu, obrovská věc a tak dále. A mám různé další reakce… Ale upřímně řečeno, moc to nesleduji.

Tak to jsi jeden z mála.

Třeba do loňského roku mě vůbec nenapadlo hledat na internetu vlastní jméno. Až když jsem se náhodou dozvěděl, že jedna francouzská agentura používá už dvacet let načerno komerčně moje fotky, podíval jsem se a byla to pravda. Od té doby mě to zase nenapadlo. Chci si maximálně zachovat energii a chuť do práce, která mě čeká, místo abych sledoval, kde se co o mně píše a opájel se nebo naopak řešil nějaké kauzy. Samozřejmě tuhle kauzu řešit musím, protože je opravdu dost brutální, ale jinak se tím nechci zabývat. Na každé focení se chci připravit co nejlíp, snažím se napřít veškerou energii k soustředění na to, co dělám, najít co možná nejvhodnější formu a už dopředu vychytat pokud možno všechny eventuální nedostatky, které vychytat jde. A že je jich vždycky dost. Internet a další média od koncentrace odvádějí. Chtějí tvoji osobnost vzít a rozhodit ji  do prostoru. Já si naopak svoji osobnost toužím udržet pohromadě. Když budu na internetu vyhledávat a číst různé recenze, bude mě to zbytečně rozptylovat.

Dostal jsi po New Yorku nějaké atraktivní nabídky na výstavy?

 Ano, ale já jsem od přírody k atraktivním nabídkám nedůvěřivý.

Já bych neváhal.

No ne, já už to zažil. Ještě před rokem devadesát, kdy jsem měl ve Francii ročně iks výstav, ani nevím přesně kolik, věčně jsem někam jezdil a nakonec jsem si  připadal jako maskot svých vlastních fotek. To byly pořád nějaké vernisáže, pobyty, stáže, workshopy, až jsem si po čase řekl a dost, odsaď podsaď. Během výstavy v New Yorku se bez legrace každý boží den poptávali na všechno možné v kontextu uspokojování potřeb sběratelů, klientů galerie. Byla to činnost, téměř na plný úvazek. Ale já bych tímhle tempem neudělal už nikdy nic. Absolutně nic. Tak jsme se domluvili, že přijedu za dva roky a ukážu jim nové věci. Galerie Pace Mac Gill je špičková galerie a lidé jsou to neskutečně milí. I teď mi psali. Týká se to Irvinga Penna, amerického fotografa, kterého také zastupují, zrovna dneska jim budu odpovídat. On byl totiž Penn v roce 1986 v Praze a během jeho návštěvy jsme se tady potkali. Jak jsem ti už říkal ohledně prodeje - a vystavování se to také týká -, musí se to držet v nějakých únosných mezích. Nevím, proč bych měl vystavovat  moc, rozumíš? Výstavy ti stejně v práci, kterou chceš dělat, nepomůžou. Já nechci být nejslavnější fotograf na světě, chci jenom dělat na svých věcech. Stejně mě nejvíc ze všeho baví vystavovat tady v tom prostředí, v Praze, kam patřím, kde žiji už opravdu skoro tisíc let. Daleko radši udělám výstavu tady, než kdekoli jinde. 

Možná je naivní, co teď řeknu, ale měl jsem zato, že fotografové mají potřebu a ambici svou práci vystavovat.

 To ano, s tím problém nemám. Když budu mít potřebu fotky ukázat, tak je vystavím. Vlastně chci daleko víc času trávit prací než výstavami. Klidně si umím představit, že co udělám teď, se vystaví třeba až po mé smrti, já u toho být koneckonců nemusím. Důležitější je, aby něco vzniklo, vystavit se to dá kdykoli. Hlavně musím mít pocit, že je to dobrý. Jsem přesvědčený, že dobré věci se dřív nebo později prosadí samy. Horší je, když uděláš sračku a všude se ji snažíš nacpat. Takhle postupovat nechci.

Jsi schopen pustit práci někdy z hlavy?

Samozřejmě. Velmi dobře funguje, když odjedu do jiného prostředí. Třeba jedu do Dánska, tam si zabrodím do moře a chytám mořský pstruhy. Nemyslím na nic jiného, koukám na hladinu, házím mušky a čas tak zvolna plyne, to je velká meditace.

Před pár lety zemřela Anna Fárová. Na kolik byla důležitá pro tebe osobně?

Absolutně. Speciálně v devadesátých letech. Ona byla naprosto zásadní most. Když měla dojem, že bych mohl do něčeho přispět, hned mě nasměrovala. Tehdy třeba vycházel vynikající belgicko-francouzský magazín Cliché, ve kterém jsem díky jejím kontaktům dvakrát nebo třikrát publikoval. Bylo to takové fórum evropské fotografie a ona byla přesvědčená, že moje věci do toho kontextu patří. Oni zase byli rádi, že tam moje věci měli. Nedávno jsem se v Paříži potkal s jedním z tvůrců časopisu Pierrem Borhanem, který po zániku Cliché pracoval na francouzském Ministerstvu kultury, kde měl na starosti dědictví francouzské fotografie. Osobnosti, jakou byla Anna Fárová, tady chybí. Nevím o nikom, kdo by byl tak velkorysý, kdo by byl schopen lidi takhle spojovat, v tom udělala úžasnou práci. U nás  je tendence úzkostlivě si kontakty střežit, ona byla úplný opak. Uměla dávat. A je zapotřebí říct, že to byl způsob žití; ty něco dáváš, aniž bys zároveň nastavoval ruku. Bylo to bezpodmínečné obdarovávání. Kouzlo takového života je v tom, že daruješ něco, o čem si myslíš, že je zapotřebí dát a dostáváš to zpět ve formě milých překvapení. Tak je pro tebe život vyloženě euforická záležitost.

Ona ti zároveň dala možnost vybrat si některý fotoaparát po Sudkovi, je to tak, ne?

No vidíš, díky za připomínku. Ano, mimo jiné i to.  Šli jsme spolu takhle pěkně Nerudovkou nahoru, kde měl na Úvoze Sudek malý ateliér a tam byly všechny foťáky vyskládané. Všechny dřevěné. Do oka mi padl ten největší, pro formát dvacet čtyři krát třicet centimetrů, z roku výroby přibližně 1875. Sudek si totiž přál, aby i po jeho smrti, aparáty mohly pilně pracovat. Když jsem ho už měl, cítil jsem to jako odpovědnost a závazek. Měl jsem upřímnou chuť s ním něco zkusit dělat. A byl to dobrý odhad. S tím přístrojem, jsem pak vytvořil celou sérii prací prezentovanou pod názvem Bílý stín. Já těch foťáků také v životě neměl moc, vlastně jsem fotil všehovšudy nějakými třemi nebo možná čtyřmi. Třeba od roku 1990 až do současnosti používám na střední formát v podstatě jen jeden.  Nehledě na to, že jestli focením trávím pět procent celkového času, je to až moc. Není to tak, že ráno rozsvítím světla a ve čtyři odpoledne je zhasnu. Tak to prostě není. Ani mě od toho prst nebolí.

Moje teta říká, že člověk by si měl udělat každý den jednu malou radost. Jaké malé radosti si děláš ty?

Počkej, to ale říká tvoje teta, ne já.

Mám zato, že malé radosti si děláme všichni, proto se ptám.

Možná bych to ještě doplnil. Dost často se lidi ptají, jestli jsi šťastný. Osobně si myslím, že abys mohl být opravdu šťastný, musíš být schopen být taky nešťastný. Ono je štěstí být i trochu nešťastný, protože tím ti drží hodnoty pohromadě. Zase jsme u těch proporcí. Člověk by si měl umět užít nejen radost, ale taky smutek. Nejen hezké věci, ale i ty neradostné. A vůbec to není špatné.