Věty si kroužím, jak mi chutnají (rozhovor se Zdeňkem Svěrákem)

Toto interview je písemnou podobou Scénického rozhovoru se Zdeňkem Svěrákem, tak jak se udál v listopadu 2004. V kinech běžel čerstvě dokument Jana Svěráka Tatínek, natočený o otci Zdeňkovi a v médiích se probíral rozchod tandemu Svěrák – Svěrák kvůli filmu Vratné lahve. Už to vypadalo, že z natáčení sejde. Do těchto okolností zapadl i náš rozhovor, který předkládám vám, čtenářům. Byl to velmi příjemný večer a doufám, že vám bude stejně příjemně při jeho čtení.

Scénické rozhovory, Švandovo divadlo, 2004archiv autora

Pokud se, pane Svěráku, nepletu, dnešní večer jsme si domlouvali zhruba před rokem. Teď to vypadá, že jsme se setkali proto, abychom propagovali dokument Tatínek, který o vás natočil váš syn Jan. Je to ovšem jen shoda okolností. Rozhovorů kolem Tatínka už musíte mít plné zuby, ne?

Snad to dneska nebude pokračovat. Je pravda, že rozhovorů na téma Tatínek už bylo dost, ale člověk se k nim uvázal, protože chtěl, aby se o filmu vědělo. Jsem ale rád, že už to mám za sebou.

Jste už na nějakou otázku vyloženě alergický?

Stále se mě ptali na film Vratné láhve. Říkal jsem si: tak čtenáři těch rozhovorů vůbec nevědí, o čem scénář je, a v novinách se pořád propírá, jestli je dobrý, nebo není dobrý… Jestli to můj syn… (podívá se do publika) nebo teda náš syn - manželka sedí tady v první řadě, on je taky jejím dílem -, jestli udělal dobře, že film nechtěl točit, anebo ne, pořád se k Vratným lahvím vraceli a já už o tom odmítal mluvit.

Trvalo vám dlouho, než jste s natočením dokumentu o sobě souhlasil?

Dlouho jsem odolával nabídkám, abych udělal tzv. GEN, Galerie Elity Národa. Bylo mi protivné to slovo elita… Přicházely další nabídky a Honza říkal: „Táto, nedělej to, až přijde čas, já film natočím, dyť já tě nejlíp znám. No a když zase přišla podobná nabídka, tak řekl: „Už nastal čas.“ A měl pravdu, protože takový velký medailon se má asi točit, když je ještě ten medailista, nebo jak se to řekne, když je při smyslech a nemusí se všechno říkat za něj. Takže není to tak brzo, jak to vypadá.

Sledujete recenze na váš film?

Jenom když se ke mně dostanou, nemám předplacenou výstřižkovou službu. Něco mi přinesou kamarádi, něco manželka ze srazů se spolužáky nebo když chodí do souboru pěveckého, tak jí občas přinesou výstřižky o manželovi. Skoro všechno se tak ke mně dostane. Vy jste chtěl vědět, co jim říkám? Heleďte se, každý je rád, když ho chválí, takže když se dozvíte, že je film hezký a upřímný, udělá vám to radost; když se v nich dočtete, že je sebeoslavný a uměle dojímavý, tak vás to naštve, jako každá kritika.

Četl jste kritiku, o které byste mohl říct, tak tady má pravdu?

Ne! (Smích publika.)

Jméno Zdeněk Svěrák, to už je dnes pojem, pomalu instituce jako Václav Havel. Nebo třeba Karel Gott? Jak se s tím žije?

No, nevím, vy mě tady přirovnáváte k Havlovi a ke Gottovi. Obličej, který je občas v televizi, skoro každý den v divadle a někdy ve filmu, stane se známým. Zpočátku, když o popularitu usilujete, vadí vám, že vás lidi nepoznávají, a když to konečně přijde, zase vám vadí, že vás všichni poznávají. Abyste vyprodal představení, je dobré, když je vaše jméno v povědomí. Popularita prostě k této profesi patří. Když jdu třeba po ulici a proti mně škola, tak se buď schovám do průjezdu, nebo přejdu na druhý chodník a prohlížím si výklady, protože vím, co by nastalo: „Hele, Svěrák!” – „Ale, dyť to není von.” Ale dokud to tak nebylo, docela mi to vadilo. Třeba Smoljakovi popularita začala tak, že si ho pletli s Petrem Spáleným. Přišli jsme do hospody na zájezdu a ozvalo se: „Spálený, Spálený!” A Láďa řekl: „Tomu Spálenýmu ukážu. Jednou si budou říkat Smoljak, Smoljak a bude to Spálený.” Mě nepoznávali, protože jsem hrál ve filmech oholený, kdežto normálně mám vousy. Chtěl jsem, aby si říkali, „Hele, Svěrák!” Teď už si to říkají, ale mě to zase přestalo bavit.

Prý jste se nechal zarůst v srpnu v osmašedesátém. Mělo to souvislost s invazí?

V osmašedesátém jsem byl zaměstnanec rozhlasu a tajně jsme vysílali, vůbec nebyl čas se holit, takže když jsem se po takových deseti dnech podíval do zrcadla, zjistil jsem, že mi to docela sluší. Říkal jsem si, že se oholím, až Rusové odejdou. Ale když odešli, tak jsem si vousy nechal, protože bez nich se sám sobě nelíbím a žena mě nechce. Několikrát jsem se musel oholit kvůli filmu a to byste neřekl, co to je: děti se vás straní a žena říká, musíš mi dopřát aspoň tak tři dny, abych si na tebe zvykla.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že jste známý?

Poprvé?

Ano.

Jednou jsem měl falešný dojem popularity, to jsem byl ještě rozhlasový redaktor a teprve rok jsme hráli divadlo. Jel jsem v tramvaji do rozhlasu a všichni se na mě dívali a tak se jako usmívali. Říkal jsem si, hergot, že by to šlo tak rychle, že by všichni chodili do Malostranské besedy? Přišel jsem do rozhlasu, tam jsme měli velikánský zrcadlo, a když jsem se na sebe podíval, zjistil jsem, že mám tady na tváři vrabčí hovínko. To byla falešná popularita. Nejlepší lék na zpychnutí je vyjet za hranice. Třeba do NDR, když jsem vyjel. Nebo kamkoli jinam, tam rázem můžete volně chodit po ulicích a nikdo o vás neví. Tam si uvědomíte, že jste slavný jenom v naší vesnici. A to je zdravé.

V dokumentu Tatínek, a už jsem zpátky u něj, mluvíte o Obecné škole. Ani jsem netušil, do jaké míry je ten film autobiografický. Jste se svými bývalými spolužáky v kontaktu?

Jenom s jedním, a to je Bořivoj Penc, s kterým jsme kamarádi od první třídy. Jsme v kontaktu pořád, i když jsme se několikrát rozešli, protože já šel na gympl, on do učení, já později kvůli místu do Žatce, on bydlel v Praze, ale stále jsme se stýkali, až jednoho dne mu říkám: Boříku, pojď s námi hrát divadlo. A tak už dvacet, třiadvacet let spolu hrajeme. To je můj nejstarší kamarád. Bohužel, už je to přátelství starší šedesáti let, ale je to pěkné. Pořád. A jinak se stýkám se spolužáky z gymnázia. Vždycky se zeptají, kdy nehraju a podle toho udělají abiturientský sjezd. Naposledy se taky zeptali, kdy nehraju, udělali sjezd a já se tam nedostavil, protože mi den předtím vykradli auto a vzali mi diář. A to jsem si uvědomil, jak jsem na diáři závislý: najednou jsem o své budoucnosti nevěděl nic. Prostě nic. Volal jsem na všechna místa, nejdřív do divadla, tam říkali ne, máš volno, pak jsem volal, jestli nemám něco v rozhlase, v televizi a když jsem to všechno zjistil, strávil jsem večer doma. No a pak se ukázalo, že jsem měl být na abiturientském večírku.

Po premiéře Obecné školy se vám nikdo z bývalých spolužáků neozval?

Ani ne. Ale ozvalo se mnoho lidí, že prožili podobné věci, které jsou ve filmu, a dokonce mi psali, že měli stejného učitele a jestli to není o něm, čili takových Igorů Hnízd, kteří nosili pistoli a vyprávěli, co za války zažili, bylo víc.

Proč jste měl tak silnou potřebu napsat autobiografický film?

Myslím, že to přišlo s věkem. Čím je člověk starší, tím častěji zabloudí před spaním, a zejména když nemůže usnout, do dětství a je sám udiven, jak jsou jeho vzpomínky živé, co všechno, jaké detaily si pamatuje. A bezprostředním impulsem k napsání Obecné školy byla dotočná filmu Jako jed. Byli jsme v hotelu Slovan v Košicích a tam ten večer každý vyprávěl, co zažil ve škole. Nějak na to přišla řeč. Kameraman Ota Kopřiva vyprávěl o svém učiteli a já vyprávěl o svém učiteli, bylo strašně veselo a Vítek Olmer řekl: „Hele, napiš o dětství a o škole.” Scénář jsem psal původně pro něj. Obklopil jsem se svými vzpomínkami a použil některé z těch Otíkových. Když už byl scénář hotov a vybírali jsme herce, Vít Olmer najednou řekl, že film točit nebude, že se chystá na Tankový prapor. On mi to vlastně ani neřekl, já se to dozvěděl na Barrandově: „Víš o tom, že Vítek to nebude točit?“ A to bylo osudové. Já jsem to bral nejdřív jako tragédii, ale když pak řekli, co kdyby to natočil tvůj kluk, tak jsem se nejdřív hrozně polekal, protože syn (pohlédne na manželku do první řady), náš syn vystudoval filmový dokument. Hraný film nikdy netočil, tak jsem vůbec nevěděl, jestli to bude umět. Navíc jemu ty dokumenty moc nešly. Honza natočil jediný pěkný - no pěkný, ona to byla mystifikace, čili ani dokument to nebyl – Ropáci. Nakonec jsem si řekl, že to riskneme. Když jsem viděl první denní práce, to jsou ty první surové klapky, najednou jsem měl před sebou svou třídu a svého učitele a zjistil jsem, že kluk to točí líp, něž to mám ve vzpomínkách. Kámen mi spadl ze srdce a od prvních denních prací jsem věděl, že to bude pravdivý, pěkný film.

V něm je scéna, jak jde malý Eda na hrob svého staršího bratra Edy. Na hřbitově je se svým spolužákem, který, když se dozví, že Edu pojmenovali rodiče po jejich zesnulém synovi, komentuje situaci slovy: „Jsi takovej náhradník.” Je to váš autentický zážitek, taky jste měl staršího bratra Zdeňka. To musí být velice zvláštní pocit. Za jak dlouho po jeho smrti jste se narodil?

Jo, to mi musí pomoct moje žena. Zdeněk Svěrák první se narodil, myslím, roku 1929. Rodiče se brali v roce 1929 a maminka se musela vdávat, tak nějak to bylo. A Zdeněk umřel v pěti letech. Já jsem se narodil v šestatřicátým, čili dva roky po jeho smrti. Nemůžu říct, že by to bylo moje trauma, to ne, trauma to bylo pro rodiče, zejména pro maminku, protože on to byl veselej kluk a podle fotek jsem si dovedl už jako dospělý představit, jaká to pro ně musela být ztráta, když jim v pěti letech odešel. Taky jsem našel starý novinový výstřižek, kde psali, že se moje maminka pokusila o sebevraždu a že jí vypumpovali žaludek a že se ji podařilo zachránit. Bylo až hříšné, řekl bych, že mně dali stejné jméno. Ale já si to vysvětluju tak, že táta chtěl mamince toho Zdeňka skutečně vynahradit. Asi jí říkal, budeme mít novýho. Takhle. Pak mě posílali s kytkama na jeho hrobeček. Chodil jsem na hrob, kde bylo moje jméno. Ta tragedie měla pro mě ten důsledek, že na mě byli rodiče přeopatrní. Pořád, aby se mi něco nestalo, protože první Zdeněk zemřel na to, že šláp na rezatej hřebík. Chodit bos jsem vůbec nesměl. Nebo na pískoviště, aby mě někdo nepraštil. A když jsem jednou dostal lopatkou do hlavy, dodnes si pamatuju, jak se ten kluk jmenoval - Langer se jmenoval - a kdybych vám dal šáhnout, skutečně tam tu jizvu ještě mám, bylo to dost hluboký, tak ten děs, jaký doma nastal! A ošetřoval mě stejný doktor, který nezachránil toho prvního Zdeňka. Hrozně mě střežili, aby se mi nic nestalo, a odtud se vzala ta moje stejskavost. Když mě poprvé vyslali na sokolský tábor na Šumavu, byly to pro mě dny hrůzy, protože bez maminky šest neděl, to bylo! A to mě provázelo na dalších táborech, všichni byli rádi, že jsou od rodičů, a já jsem počítal dny, kdy už ten tábor skončí a budu zase doma.

Prý jste psal rodičům z tábora dopisy a pod známky tajně prosby, ať si pro vás přijedou. Objevili rodiče vaše vzkazy?

Objevili. Protože jsem do dopisu napsal: „Odlepte známku, je vzácná!” A pod známkou bylo napsáno: „Přijeďte si pro mě!” Maminka mi později říkala, že chtěla přijet, ale táta jí to zakázal, že se prý musím trošku otužit.

Napadlo vás někdy, že byste se chtěl se svým bratrem setkat?

Se Zdeňkem? Takhle přímo jsem si to asi neformuloval, ale přemýšlel jsem si o tom. Na tom hrobečku je jeho fotografie, v elipsovém rámečku, jak se to tak tenkrát dělávalo. Na hřbitov od našeho domu to bylo tak kilometr. Maminka mi vždycky natrhala květiny, které právě rostly na zahrádce, většinou to byly měsíčky, pak mi řekla: jdi na hřbitov, ale ať tě nic nepřejede a já šel, dal jsem květinu na hrob, z vázy jsem vylil smrdutou vodu, nalil čerstvou, chvíli jsem tak postál, díval se na jeho fotku a leccos se mi honilo hlavou. Že se jmenoval jako já, že už tady není a co kdyby tady byl, že bychom byli bráchové, ale možná, že bych zase nebyl já. (Pauza.) Nevím, co bych z toho ještě vycucal.

V Obecné škole vaši maminku hraje Libuše Šafránková. Mají Libuše Šafránková a vaše maminka něco společného?

Mají. Jsou obě hezký. Maminka byla poměrně hezká, ale byla větší než Libuška. Ale Libuška ve filmu hrála, protože mi ji vybral Honza. On je přející, a tak chtěl, abych měl za partnerku hezkou herečku.

Na zadní stranu jedné vaší fotky z dětství jste napsal: „Své milé babičce na památku věnuje zlobivý vnouček z Prahy Zdeněk.” Jak jste zlobil?

Jako každé dítě. Ono to ale nebylo moc zlobení. Třeba když mě poslali na prázdniny k babičce do Ervěnic. Ta obec už neexistuje, je vydolovaná, byla tam elektrárna a uhlí, nebylo to tam moc hezký, a jak mě rodiče úzkostlivě drželi doma, nebyl jsem příliš komunikativní, nechtěl jsem si moc hrát s ostatními ervěnickými dětmi. A babička pořád říkala: „Jdi ven, podívej, co je tam kluků, hraj si s nima.“ A já byl místo toho zalezlej v křesle, v ušáku, a nechtěl jsem se seznamovat s cizíma klukama. Teprve na konci prázdnin jsem se osmělil, ale to už jsem zase musel jet domů. To bylo moje zlobení. Pak jsem měl ještě jedno zlobení, který mě málem stálo zdraví. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale já byl pyroman. Bylo to tím, že po válce byla všude spousta munice a my kluci jsme se brzo naučili rozebírat střelivo kleštěmi, vysypávat prach, dělat z něj cestičky a pak jsme něco podpálili. Něco z toho je taky právě v Obecné škole. Bylo to dost nebezpečný. Do svěráku jsme třeba upnuli prázdnou hilsnu, nasadili hřebík a … No prostě že ta roznětka krásně bouchla. A já se toho nezbavil – a mrzí mě to dodnes - ani jako otec. To už jsme měli (obrací se na manželku) obě děti, viď? A v Kopidlně u rodičů jsme objevili hilsnu. Řeknu vám, asi to bylo od protileteckého kulometu nebo kanónu, byl to teda macek! A já jsem řekl: děti, něco vám ukážu! Naštěstí stály kousek dál, já si totiž neuvědomil, že roznětka, ta horní kapsle, že bude asi silnější než roznětka z pušky nebo ze samopalu, a tak když jsem do ní uhodil, useklo mi to málem prst. A jednou jsme se jako kluci taky dozvěděli, že jde vyrobit granát z láhve. Bylo mi asi deset, dvanáct, naplnili jsme láhev filmem, který jsme zapálili a láhev uzavřeli. Když film začne hořet, špunt vyletí, ale láhev se neroztrhne. Já jsem vzal ovšem láhev od sodovky s patentním porcelánovým uzávěrem. Byla to šleha a samozřejmě mi to vybouchlo v ruce, domů jsem přišel zkrvavený a dostal od táty strašný vejprask. Dobře udělal.

Je čas na naši ukázku, na malé překvapení. Prosím o video.

(Na (Na plátně se objeví Libuše Šafránková.)

Á, Libuška!

(Libuše Šafránková z videa: „Já znám Zdeňka jako bezvadnýho chlapa. Chytrýho. Pro mě je to frajer, sexy, který to má srovnaný v hlavě. A pokud jde o takový možná mezičas, který teď Zdeňkovi běží, tak já to beru, jako že mně dává fóra. To já beru osobně, že ho doběhnu. A těším se na to, až budu opravdu, opravdu stará bába a až si spolu zahrajeme dědky. Na to se moc těším.”)

Tak to byl vzkaz od Libuše Šafránkové .

Libuško, dědka hrát nikdy nebudeš.

Paní Šafránková řekla, že jí připadáte sexy. Chci se tím dostat k prvním láskám.

Tak nejdřív jsem se zamiloval do paní učitelky v první třídě. Jmenovala se Hustolesová a byla taková hezká, baculatá a mě okouzlila. Těm z nás, co jsme dostali v první třídě na vysvědčení jedničku, dala knížku Eskymáček Kudlago a k tomu pusu. Byla to první pusa, první nepříbuzenská, na rty. A taková zvláštním způsobem měkká. A já přišel domů a říkal: Mami, paní učitelka dávala pusy, kam se hrabeš! Vy se smějete, ale tehdy už v tom byl možná záblesk prvního sexuálního probouzení. I když je to divný, v šesti letech. (Obrací se k manželce) To ví teď náš čtyřletej, viď? (K publiku) A to vám řeknu. Náš čtyřletý Ondra, vnouček, je zamilovaný do spolužačky ve školce, která se jmenuje Terezka Květoňová. A my se ptáme: „Tak co ta Terezka, byla ve školce?” A on říká: „Byla.” – „A zase jste se líbali?” A on řekne: „Zase.” A tudle jsem říkal: „Ondro, co Terezka, byla?” A on říkal: „Byla, ale, dědo, Terezka taky!” Já jsem říkal: „Co taky?” On říkal: „No, taky.” Povídám: „Co taky?” On říká: „Taky žere holuby jako já.” No ale k těm mým láskám. Byli jsme zamilovaní právě s Boříkem Pencem do naší spolužačky, která byla více vyvinutá, ňaderně. Oba jsme po ní házeli okem. Ona byla tak vyvinutá, že když jsem ukazoval doma třídní fotografii, tak maminka říkala: A todle je taky paní učitelka? Byla to taková nenaplněná láska. Můj první kontakt s dívkou byl na chmelu, kdy jsem se rozhoupával, že ji vezmu za ruku. My jsme byli takoví dost plaší a měli jsme menší nároky. Bylo to v obci Krupá u Rakovníka a já ji jednou vyzval k podvečerní procházce a cestou zpět jsem ji za tu ruku uchopil a asi padesát metrů jsme se drželi. To byl můj zážitek, první kontakt. Hmatovej.

Vaší první literární láskou byl Alois Jirásek, jak aspoň vyplývá z dokumentu. Co se vám na jeho románech tolik líbilo?

Ono je to nepřenosné. Já se ho bojím číst znova, protože by se mi možná ten dojem zkazil. Můj tatínek měl v knihovně celého Jiráska, krásně vytištěného, s barevnými ilustracemi Adolfa Kašpara. Bylo to hezké už jako knížka. S pěknou pevnou vazbou. A myslím si, že mě na Jiráskovi, nejvíc asi na F. L. Věkovi, bavilo, že psal taky o lásce. To byl nejenom historický romanopisec, ale já si pamatuju, že mě hrozně dojalo, jak byl F. L. Věk zamilovaný do Pauly a jak šel cestou, po které přehučely kočáry a tam seděla ona s hercem Thámem a F. L. Věk zůstal v prachu u cesty. Úplně jsem se do něj vžíval a doslova jsem slzu uronil. Půjčil jsem to Boříkovi a on mi potom říkal, že na stejném místě to sebralo i jeho. Ale taky jsme se smáli těm jeho slovům staromódnějším. Smáli jsme se větě: „A na jaře byl páter Vrba opět čilý jako mník.” Sexuálně se Jirásek dost odvázal v Bratrstvu. Tam jsou místa… Když jsem byl jako študák průvodčím na tramvaji, tak jsem pozoroval, co lidi v tramvaji čtou, a Jirásek to vyhrával na celý čáře. Četl se tenkrát. A já jsem ho rodičům četl nahlas. V té době se u mě asi zrodila touha číst nebo pronášet něco nahlas před publikem. Doma byli publikum táta a maminka. Táta seděl u kamen, maminka něco vařila a já četl F. L. Věka. A maminka najednou přestala kvedlat - to bylo znamení, že ji to zajímá, že jí to dělá dobře.

K Fráňovi Šrámkovi jste se dostal později?

Později. Šrámek mě zaujal tak, že jsem chtěl psát jako on. Do školního časopisu jsem napsal báseň, která jako by z oka vypadla jeho Raportu. Dodnes mě jeho styl okouzluje, taky jeho verše jsme si dali na svatební oznámení, bylo to ze Splavu: „Rozkrojíš chleba, podáš ženě půl.” (na manželku) Je to tak? Jel jsem kvůli němu do Písku, abych načuchal jeho město, kvůli Šrámkovi jsem byl i v jeho rodné Sobotce. On byl zřejmě ovlivněný ruskou literaturou, protože jeho básně mají takovou ruskou melodii a slovosled v prózách je občas taky ruský. Je to krásná literatura. A s Boříkem jsme viděli v kině Blaník Měsíc nad řekou. Ten film, jestli se nemýlím, končí tím, že Medřická, když hosti odejdou, zhasne schodiště, to je tak hezkej konec! Nenáviděli jsme jednu uvaděčku, která vždycky, když Medřická zhasla, na celý balkón, kde jsme seděli, řekla: “Tak, vážení, domů, to je nejen konec scény, ale konec celého filmu!”

Jak jste Šrámka učil, abyste zaujal svoje žáky?

Četl jsem jim věci, o kterých jsem si myslel, že by je mohly chytit. Učil jsem ho dýl, než kolik jsem měl na něj osnovami vyměřený čas, a byl jsem potom s ostatní látkou ve skluzu. Ale to dělá každý učitel, že svoje miláčky preferuje na rozdíl od těch, od kterých nic nečet. Já se přiznám, že je spousta autorů v české literatuře, od kterých jsem nečetl nic. Třeba Holeček. Ani od Baara jsem nic nečetl, ani to Pro kravičku. No a tak těm se vyhýbáte, dáte jim jen, co je nutné, aby o nich žáci věděli. A více hodin padne na ty Šrámky, Čapky a Nerudy, to byla moje trojice.

Na gymnáziu jste psal povídky, kterým se vaše třída smála, ale áčáci jim prý už nerozuměli…

Na gymplu bylo zvykem dělat každoročně besídku, každá třída musela vystoupit s programem. A já se na to těšil, tam jsem si totiž mohl poprvé ozkoušet, jestli to, co píšu, je směšné. Ale opravdu, jak říkáte, ty povídky byly směšné, ale to proto, že se opíraly o fakty známé jen v béčku, v áčku tomu nemohli rozumět. Byly to povídky o mém spolužákovi, dneska už chudák nežije, Jirkovi Zvolánkovi, kterému jsme přezdívali Pérák. Seděli jsme spolu v lavici a já ho zlobil tím, že jsem o něm psal příběhy, který se nestaly. Ale něco jsem napsal popravdě. On měl zvláštní vztah s tatínkem. Jejich rodina bydlela v suterénu, ale jemu vymohli nějaký pokoj jako studovnu až v pátém patře toho domu. Mě bavil tím, že se vyklonil ze svého okna nahoře, dole pod ním na dvorku jeho tatínek vykuřoval, a Jirka mu plival na klobouk a měl radost vždycky, když to otec nějak zaznamenal, sundal si klobouk, utřel si ho a zase si ho nasadil. To v áčku nemohli pochopit.

V jednom z posledních novinových rozhovorů jste zmínil, že máte chuť začít povídky zase psát, což je prý vaším snem právě od dob gymnaziálních. Dodal jste, že cítíte, že máte témata, o kterých byste uměl psát. Jaká témata to jsou?

Chuť napsat knížku povídek mám snad od osmnácti let, protože když jsem si přečetl Povídky malostranské nebo Povídky z kapes, tak jsem si říkal: to by bylo něco, takový skvosty kdybych já uměl! Ale vždycky, když jsem začal něco psát, byl z toho scénář. Teď jsem se rozhodl, že si na to udělám čas a deset jich napíšu. Témata jsou různá. A mě na tom bude bavit, nebo už baví, zatím jich mám jenom pět, že na rozdíl od scénářů mé povídky nepostoupí tu hroznou věc, že je dáte někomu přečíst a on řekne, no, tak jo, ale uděláme další verzi a uděláme ještě další verzi a tohle vyndáš, hlavní postava přichází pozdě… Na těch povídkách, co jsem zatím napsal, je pro mě nejhezčí, že si tam ty věty kroužím, jak mi chutnají, moc se nestarám o to, jestli se čtenář bude nudit, nebo nebude, můžu si do nich psát víc než do scénáře, můžu odbočovat. Nevím, jestli to bude hezký, ale těch deset napíšu.

Vraťme se k těm tématům.

Jedna povídka už vyšla v knížce, která se jmenuje Usměj se, Lízo. Jsou to povídky od různých autorů a já napsal povídku Natáčecí den, která je inspirovaná tím, jak jsem účinkoval ve filmu Věry Chytilové Kalamita. Je o herci, který byl pozvaný na zimní natáčení a jak se cítí pod taktovkou Věry Chytilové. Taky jsem jí tu knížku poslal. Ještě se neozvala.

Jakou máte s Věrou Chytilovou zkušenost?

Já celkem dobrou, protože jsem do filmu nastoupil jako náhradník za Ladislava Smočka, který svou roli rozehrál, a protože je stejně vysoký jako já a byl mi dobře jeho kostým, požádali mě, jestli bych to nedohrál. Tak jsem to vzal a protože jsem o Věře Chytilové už leccos věděl, jak na herce křičí, tak jsem jí řek: Paní režisérko, já to teda zkusím, ale mám jednu podmínku - že na mě nebudete křičet. Možná, že to některejm hercům k výkonu pomáhá, ale mě jako když zarazíte do země. Jak na mě budete řvát, tak nebudu lepší, budu horší. Takže natáčení bylo pěkný. Klapka se rozjela, Chytilová šla do dřepu a sledovala herce a trpěla, že to není tak, jak by chtěla. A pak zařvala: „Stop! Polívka hrozný, pan Svěrák výbornej jako vždycky!“

Vaše první filmová role byla ve filmu Zločin v šantánu?

Ano, větší filmová role byl Zločin v šantánu.

Jak jste se k ní dostal?

To už jsme hráli divadlo. S Jirkou Menzelem jsme se už znali delší dobu, on chodil do Stalinova gymnázia jako já, to byla jedenáctiletá škola ve Strašnicích. Jirka byl o rok níž, byli jsme skoro spolužáci. Do divadla se na nás jednou přišli podívat Suchý se Šlitrem a mám dojem, že se jim naše naivní herectví, vlastně spíš neherectví líbilo. A tak nás Jirka do toho filmu vzal. Hrál jsem tam hrozně protivnýho prokurátora.

Jiří Menzel byl nějakou dobu členem Divadla Járy Cimrmanna, to jsem vůbec netušil. Jak dlouho?

Asi dva roky. Jirka chodil pravidelně jako divák a natáčel si nás na jednu z prvních videokamer a jednou řekl, že by si s námi docela rád zahrál. Tak jsme ho angažovali, pro nás to byla čest - slavný režisér členem našeho divadla. Dělal v Salónním kupé továrníka Mayera, v Pohádce hrál Děda Vševěda. On ale pořád jezdil někam do zahraničí, tak jsme ho nakonec vyhodili.

Vraťme se ještě k povídkám. Vy se kamarádíte s Petrem Šabachem, bavíte se taky o psaní?

Taky, ale většinou si vyprávíme příhody a jeden druhému předtím vždycky řekneme: Já ti to povím, ale nesmíš mi to ukrást.

Co jste mu vyprávěl naposledy?

Příhodu, kterou jsem někde slyšel. Ono je to ale takový vulgární. Snad to můžu to říct.

Já to snesu.

Pokud se to neřekne naplno, tak to nemá cenu. Dozvěděl jsem se to od jednoho člověka, který studoval u pana profesora Mathausera. Pana profesora sice neznám, ale prý je to slušný člověk, který neřekl v životě sprostý slovo. A jednou jel s manželkou v autě a udělal nějaký přestupek, asi nedal blinkr, když jel z pruhu do pruhu. A na červený se vedle něj zařadilo auto, který jelo do té doby za ním. Člověk, co se seděl v tom autě, vytočil okýnko a zakřičel na něj: „Ty čuráku, když máš v hlavě nasráno, tak nesedej za volant.” Pana profesora to tak šokovalo, že když byla zelená, tak zařadil, jel, pořád to v něm bublalo a na další červený zastavil, vytočil okýnko, nadechl se a zařval: „Víte, co já vám můžu? Já vám můžu akorát políbit prdel!!” A teď se obrátil nešťastně k ženě: „A nebo naopak?”

Už víte, jak látku zpracujete?

Já si to zapíšu a uvidím, jestli se mi bude příběh někam hodit. Ale bylo by škoda ho nepoužít, že jo?

Vy si tedy děláte poznámky a po čase si pročítáte, jestli najdete zajímavý materiál?

Dělám to od mládí. A když jsem se do těch povídek pouštěl, říkal jsem si, vždyť já mám štos, takhle vysoký štos sešitů, takových slovníčků stejného formátu, na obálce je vždycky napsáno: 1957, 1958 a pořád dál. Já si svoje poznámky po sobě nikdy nečetl, zatím jsem vždycky jenom psal. Tak jsem si nedávno udělal čas, listoval jsem si v nich a lovil… Tam vám není nic, to je zoufalství. Třeba tam stojí: „A sněhové vločky obsadily všechny kóty jako bílí parašutisté.” Co s tím? Snad ty pozdější už budou lepší. Ale tady najednou člověk vidí, co kdysi považoval za hodný záznamu.

V náznaku jsme se dotkli vaší učitelské éry. Jedna z nejtěžších věcí v učitelském povolání je známkování. Jak před třídou zdůvodnit, že jedna kompozice je za dvě, ale ta další už za tři. Jak jste to zvládal?

No, máte pravdu, to váhání je nepříjemné. Že je práce něčím zajímavá, že je slohově čistá, to v podstatě žákům nevysvětlíte. A jak jim říct, že třeba zrovna ta jejich slohovka není zajímavá. Ale tenkrát si žáci ještě tolik nestěžovali, nepouštěli se do sporů s kantorem o nespravedlivé známce.

Měl jste učitelské vzory?

Měl. Jednak to byl pan učitel Mejstřík, kterého jsem ve filmu pojmenoval Igor Hnízdo. Od něj jsem si vzal, jak důležité je umění zaujmout třídu vyprávěním. Když se vám to podaří, i ti největší lotři ztichnou a chtějí vědět, jak to dopadne. Pak jsem si vzal kupodivu příklad ze svého nepřítele, gymnaziálního učitele profesora Fuchce. Byl to matematik a jeho jsme se tak báli, ale tak strašně, že já míval pravidelně průjem. Taky v té době vznikla jedna z mých prvních básní, která se jmenovala Pětačtyřicet minut v husí kůži. Někde ji mám ještě schovanou. A co jsem si od něj vzal? On byl totiž mazanej. On věděl, že jeho předmět, ta matika, že je obávanej, a vůbec neměl problémy s kázní. Bylo nemyslitelný, aby si někdo v jeho hodině povídal nebo dělal něco, co nemá. Přišel, všechno ztichlo a on jenom zašeptal: „Svěrák, tyčinky.“ A už jsem upaloval do kabinetu pro tyčinky. To byly pomůcky do deskriptivy, na konci měly bodce, které se zabodávaly do tabule, aby člověk věděl, jak přímka běží. Hodina probíhala v permanentním strachu. Jednou byl u tabule Míla Musil, komik třídy. A Fuchs mu řekl: „Sedněte si” a Musil si sedl na stupínek. To ale neudělal, aby byla sranda, takhle byl vystresovaný. A tenhle strašidelný matikář mě udivil při maturitě. Seděl vedle mě, když jsem počítal příklad. A najednou cítím, že mi někdo šlape na nohu. Já jsem nevěřil tomu, že by mi Fuchs chtěl pomáhat. No byl jsem blbej, protože jsem nevěděl, že tomu kantorovi záleží na tom, abych žáci uměli. Já myslel, že u maturity to bude jako vždycky. Napsal jsem plus a ucítil jsem stisk na botu. Tak jsem se podíval a když jsem zjistil, že je to jeho noha, napsal jsem mínus. A stisk přestal. Leccos jsem mu pak odpustil. A to se mi vyplácí třeba i na divadle, když hrajeme pro školy. Znáte to školní publikum, když se tam slezou, pod dozorem. Teď každej se chce vytáhnout před holkama, mají různý poznámky. A vtom vyjdu já, stoupnu si k pultíku a šum nepřestává. A teď jde o to zmobilizovat v sobě tu kantorskou zkušenost a vydržet se na ně dívat. Oni chvilku koukají, proč nic neříkám, já se taky koukám, a teprve když nastane naprosté ticho, tak to je, jako bych řekl: Za těchto podmínek budeme pracovat. A pak začnu dělat legraci. Kdybych nebyl kantor, tak bych to asi neuměl.

Ukřivdil jste někdy nějakému žákovi?

To víte, že jo. Taky jsem dal facku.

Opravdu?

Asi dvakrát. Vím dokonce, že se ten žák jmenoval Mareček. Později jsme ho použili pro název filmu Marečku, podejte mi pero… Já jsem měl rád, jak už jsem se zmínil, Jana Nerudu, a recitoval jsem v hodině báseň, myslím, že se jmenuje Láska. Ta končí veršem “tebe bych, národe, tebe bych nepřežil…” A já jsem tím byl dojatej. On ne! A když jsem skončil a měl jsem co dělat, abych to hlasově zvlád, on znuděně zívnul. Mě to tak vzalo, že jsem řek, pojďte, Marečku, na chodbu. A to plesknutí slyšeli všichni.

Hlásí se k vám dnes vaši bývalí žáci?

Hlásí. Ti, co jsem učil na gymnáziu v Žatci, svolávají sjezdy. A teď jsme se setkali u příležitosti tisícího výročí založení Žatce. Tam na náměstí došlo ke kruté věci. Zastavil mě kluk, který byl skoro tak vysoký jako já, asi šestnáct mu mohlo být, a říkal: „Pane Svěrák, moh byste se mi podepsat? Vy jste učil moji babičku.” Řekl mi její jméno a já jsem ji opravdu učil!

Váš odchod ze žateckého gymnázia do Prahy prý studenti brali jako zradu. Jak vám to dávali najevo?

Když se moje třída, kterou jsem měl dovést k maturitě, dozvěděla, že končím, tak u některých byly vidět takové nenávistné, u jiných zase lítostivé oči, které říkaly: nechoďte, to si nezasloužíme. To člověk vycítí, že jim ublížil.

Po příchodu do Prahy jste několik let působil v Československém rozhlasu. V archivu jsme zjistili, že jste dělal mimo jiné reportáž o ozbrojených silách Československé lidové armády v Praze, reportáž o Spartakiádě a taky prý reportáž o jugoslávských partyzánech…

To je pravda. Vojáci, to bylo naše téma. Byl jsem zaměstnán v Československém rozhlase v redakci pro děti a mládež, jejichž součástí bylo detašované pracoviště Armádní rozhlas. A tam byli zaměstnáni: náčelník, to byl podplukovník Vondrášek, sekretářka Bohunka Novotná a potom Jiří Šebánek, Miloň Čepelka a já. Pracovali jsme v luxusní vile v Dykově ulici 14, dneska je tam pamětní deska, že tam bylo založeno Divadlo Járy Cimrmanna. Když jsme si odbyli své armádní povinnosti, mohli jsme si pak psát, co jsme chtěli. Tam vznikla Vinárna U Pavouka, tam se opravdu narodilo Divadlo Járy Cimrmanna. Ale k těm reportážím: to byl náš úvazek. Já si pamatuju, to se asi nezachovalo, že jsem dělal reportáž z vojenské přehlídky v Českých Budějovicích. V jižních Čechách se konaly jakési manévry vojsk Varšavské smlouvy a já tam přijel jako pražský redaktor a měl jsem z toho udělat reportáž. Vůbec jsem nevěděl, co tam budu říkat! Tanky jedou, další jedou... Dali mi k ruce jednoho mladého redaktora z Budějovic, ještě mladšího, než jsem byl já, aby jako poznal, jak to ty Pražáci uměj. On ke mně vysloveně vzhlížel. Chtěl jsem se před ním tak trošku vytáhnout, a tak když se tanky rozjely a pořád jely a jely, tak jsem do mikrofonu říkal: A ve hřmotu tanků a ve vůni výfukových plynů není ani slyšet jásot špalírů diváků! A tamhle vidím, no to je krásný obrázek, skupina zdravotních sestřiček v bílém a mezi nimi černoch, zřejmě lékař. Málokdy se černoch takhle vyjímá na pozadí sestřiček. A teď skončil můj vstup a ten budějovickej říka: „Teda, pane Svěrák, vy máte postřeh, já jsem si vůbec těch sestřiček s tím černochem nevšiml. A já na to: Vždyť tam taky žádný nebyly. Tak tam asi začala má obliba mystifikovat. K té Spartakiádě…To jsem byl zase pro změnu já učeň, u Standy Zikmunda, jestli ho pamatujete, to byl sportovní reportér, velice zkušený. A my, dvojice Stanislav Zikmund a Zdeněk Svěrák, měli za úkol udělat reportáž ze Strahovského stadiónu z vystoupení vyspělých cvičenců Československé lidové armády. Dělejte reportáž z toho, jak se cvičí: „Teď zvedli ruce - všichni naráz.” Teď tomu možná nebudete věřit, i kluci v divadle se mi smějou, ale když jste viděli ty tisíce buď krásnejch holek - vyspělé cvičenky jsem měl raději než vyspělé borce -, mě to dojímalo. A kolikrát jsem nemohl mluvit, jak mě to bralo. Do toho jede hudba a teď ty krásný holky a osmahlí kluci. A hrozně mě potěšilo, že Standa Zikmund, ten matador rozhlasového vysílání, líčil vystoupení vojáků, a v momentě, kdy ze svých těl postavili pyramidy, stáli na sobě a jeden byl až nahoře, tak on vůbec nemohl mluvit a musel mi předat mikrofon, jak ho to vzalo. Pak to vzalo mě, a tak jsme si ten mikrofon předávali. Dneska vypadám jako blbec. Ale ony to vlastně byly sokolské slety, ta Spartakiáda. V tom množství lidí a ve spojení s muzikou se mnou zacloumaly emoce, já za to nemůžu.

Během studií na Pedagogickém institutu v Praze jste dělal konkurs do dramatického kroužku…

To byla Vysoká škola pedagogická…

…a kroužek i konkurs vedl Ladislav Smoljak. Co po vás u zkoušek chtěl?

Chtěl zarecitovat nějakou báseň a pak abych udělal etudu. Seděl jsem na lavici jako na lavičce v parku, měla si vedle mě sednout holka a já jsem ji měl zaznamenat a nějak se k ní blížit. To už přesně nevím. Ale za básničku jsem si vybral svého milovaného Jana Nerudu. Uměl jsem recitovat Baladu rajskou, osudovou báseň. Recitoval jsem ji totiž na akademii gymnázia a měla ohromný úspěch, tak jsem ji vytáhl i na Smoljaka. A když mě Láďa hodnotil, tak řek: „Ty, jak se jmenuješ?” - “Svěrák.” - „Svěráku, ta etuda byla obstojná, ale budeš muset dělat něco s hlasem, protože ty máš v tý básničce velice zastřenej hlas.”A já už si tenkrát řek: Ty se svým hlasem mi budeš něco povídat!

Konkurs jste udělal?

Zkoušku jsem udělal, ale vlastně vůbec nevím, proč jsem do toho šel, v tom ochotnickém divadle jsem vždycky zažíval dvě hodiny šíleného strachu. Vůbec jsem neměl požitek z toho, že to třeba dělám dobře, že se lidi smějou. Pocit, že jsem na jevišti rád, se u mě dostaví, až když je mi umožněno hrát jedno představení třeba padesátkrát. Nebo stokrát. Když už se vůbec netrápíte s textem a ten sám naskakuje a hrajete si, pak teprve se dostaví radost z hraní. Ale takový počet repríz není ochotníkům dopřán skoro nikdy.

Bylo to vaše první setkání s Ladislavem Smoljakem?

Bylo to moje první setkání s Láďou na Vysoké škole pedagogické. On studoval výš a jiný obor - matematiku-fyziku. Ale on byl divadelník už od gymnázia, takže režíroval už tenkrát dobře.

Kdy jste spolu poprvé psali dohromady?

Napsali jsme spolu takovou divadelní hříčku, která se jmenovala Dva slušní mladíci, ta ale nebyla nikdy realizovaná…

O čem hra byla?

O dvou slušných mladících…Víc vám neřeknu. Byla to hra se zpěvy. A pak jsme udělali druhou věc, ta už se hrála, udělali ji ochotníci ze Znojma. Jmenovala se Lochneska a byla pro děti. Taky s písničkami. Když jsme založili divadlo, psali jsme každý sám. Já napsal Akt, Láďa hru Vyšetřování ztráty třídní knihy. Obě jako by do našeho divadla ani nepatřily. Ta moje je taková spíš realistická fraška a Láďova je zase jakoby z absurdního divadla. Teprve při třetí, Hospodě na mýtince, jsme se dali dohromady a napsali jsme tu operetu tak, jak by ji asi napsal Cimrman.

Vypracovali jste si za tu dobu, co spolu píšete, nějakou metodu společné práce?

To víte, že jo. Když spolu píšeme sedmatřicet let, tak jsme si nějaké zásady uvědomili. Velice brzy jsme přišli na to, že v té dvojici je produktivní, když se jeden před druhým nestydí říkat hloupé nápady. Je skoro pravidlem, že když vás něco napadne a bez ostychu řeknete: “Hele, je to blbost, ale já to řeknu - co kdyby von udělal tohle?, tak druhý zpravidla řekne: “To né, ale co kdyby udělal to nebo tohle...” a ono se ukáže, že je to nosný nápad. Ale kdyby na začátku jeden z nás ten nápad neřekl, toho druhého by to ani nenapadlo. Tak to je první zásada. Druhá zásada je, že se musí chodit včas. Když si řekneme, že budeme psát od deseti, tak se nesmí přijít ve dvě. A pak jsme přišli na to, že každý umíme něco jiného, že Láďa je spíš architekt a já jsem spíš zedník. U Ládi to souvisí s tím, že je režisér. Když píše, už si představuje, jak bude text inscenovat, jaký bude mít hra dějový oblouk. Já spíš dodávám ty cihly, ty detaily. A další zásada je, že když se někdy neshodneme, tak se chvilku hádáme, čí nápad je lepší, jestli jeho nebo můj, a když se neshodneme, napíšeme do hry obě varianty a vyzkoušíme je před publikem. A to nám dá najevo, co je jim k smíchu a co ne.

Přiberete do hry třetího.

Publikum. Ale my jsme každý jiný. To plyne i z toho, že Láďa vystudoval matematiku s fyzikou a já češtinu. Ale přišli jsme na to, že je to dobře. Kdybychom byli oba stejní, asi bychom takhle pracovat nemohli.

Mezi vámi vznikl při natáčení filmu Rozpuštěný a vypuštěný konflikt. Jak přesně k němu došlo?

Mezi námi bylo víc sporů, kdybychom neměli rozpory, tak to nebude ani normální. Ale ten, který zmiňujete vy, vznikl na základě divadelní hry Vražda v salónním kupé, ve které jsou hlavní postavy detektiv Trachta a jeho pomocník Hlaváček. V představení jsme hráli Trachtu střídavě já a Smoljak, v postavě Hlaváčka alternovali Čepelka s Bruknerem. A my jsme si všichni tajně mysleli, že nás pan režisér do našich rolí ve filmu znovu obsadí. A Láďa řek, že by chtěl role tentokrát obsadit profesionály. A to se mě tehdy dotklo. Myslel jsem si, že když Trachtu hraju léta, měla by mi role patřit. “No dobře, a jakou mi dáš roli?” A on řekl: “Hajnýho, ten je pěknej, to je komická figura.” Dobře, tak budu hrát hajnýho. Za týden přišel a řekl: “Já jsem si vzpomněl, že jsem toho hajnýho slíbil Rudolfu Hrušínskýmu, tak budeš hrát básníka Jelínka.” To už jsem chtěl říct, hele, já tam vůbec hrát nebudu, ale nechtěl jsem porušit pravidlo, že v těch filmech vždycky hrajeme. Tak jsem roli vzal, ale pro sebe jsem si řekl, počkej, já ti ukážu, že se naučím hrát, ty mě jednou budeš považovat za profesionála. A v tu chvíli volal Olmer, jestli bych nechtěl hrát v jeho filmu Co je vám, doktore? Zeptal jsem se, co by to bylo za roli, a když mi odpověděl, že hlavní, tak jsem hned řekl: to beru. Ve všem jsem samouk a pro sebe jsem si vytvořil zásadu, že ve filmu jde v podstatě o to, aby člověk nehrál. Když vám dají takovou roli, v níž můžete být za sebe, jste to skoro vy, je potřeba nic nehrát. A všiml jsem si, že kamera, která je nemilosrdná, vám odhalí jakoukoli snahu něco předstírat. Když třeba chcete vyjádřit rozčílení tím, že začnete uměle přecházet po světnici, kamera hned ví, že rozčílení jen děláte. Ale co na ni platí, to jsou oči. Když na něco intenzivně myslíte, ono se vám to v těch očích objeví. Když si nasugerujete, že se vám hodně stejská, hned máte oči stejskavý, když si nasugerujete, že někoho nemáte rád, kamera vám to z  těch očí vyzobe. Čili já si uvědomil dvě zásady: Nebudeš nic hrát, a když budeš mluvit, budeš u toho něco dělat. Na hereckých školách je to samozřejmost, ale my jsme z našeho divadla zvyklí si odříkat text a pak si třeba nalejt. Klasický herec ví, že je lepší, když se nalejvá a u toho se říká: “Já vám řeknu, byl jsem včera v divadle a to nebylo valný.”

Umíte si pocity navodit okamžitě?

No, hned ne.

Jak dlouho vám trvá, než se dostanete do role?

To se takhle nedá říct. Pocitu se musí pomoct. Vidíte třeba, že ve filmu ničí buldozer starou dřevěnou chalupu. Když vás kamera zabírá, jak se na tu situaci koukáte, představíte si třeba, kdo v ní kdysi žil a kdo tam umřel a kdo se v ní narodil, a najednou to tam je.

Přesvědčil jste tehdy Ladislava Smoljaka o své profesionalitě?

Touto rolí ještě ne. Ale později jsem točil film Jako jed, a od svých kamarádů jsem se dozvěděl, že Láďa řek: “Ten film stojí na Zdeňkovi.” Mně to teda neřek, ale doneslo se mi to.

Ještě se vrátím ke vztahům ve vašem souboru . Když mezi vámi dvěma bylo napětí, přenášel se váš konflikt na ostatní?

Trochu ano. Ale oba víme, že kluci nejsou rádi, když jsme ve při, a tak se naše konflikty snažíme na soubor nepřenášet. A s Láďou máme taky výhodu, že nehrajeme spolu. Nebo málokdy, čili vidíme se zřídka a je vzácností, když v jedné hře hrajeme oba. Ale když k tomu dojde, docela se mi to líbí, protože i diváci to berou, jako že mají vzácnou příležitost. Přišli jsme na to, že publikum chce, aby tam byl aspoň jeden z nás. Zkoušeli jsme to taky bez nás, ale protože děláme autorské divadlo, tak diváci chtějí, aby aspoň jeden z autorů účinkoval.

Prý rozlišujete publikum podle toho, jak šumí před představením. Můžete to nějak zpřesnit?

Jemný druh šumu publika před začátkem představení poznáte až po mnohaleté zkušenosti. Je jeden druh takového těšivého, natěšeného šumu, ten bývá často mimo Prahu. Lidi si koupí měsíc dopředu lístky a teď se ujistí, že divadlo opravdu přijelo. Vypravili se třeba z okolních vesnic, sednou si do sedadel a povídají si, to je ruch natěšeného publika. Pak je ruch opilého publika. To když třeba přijedou do Prahy a předtím mají dost času a přijdou posilnění. To nemáme rádi. No a pak je takový normální, všední ruch.

Položím poslední otázku, než vás požádám, abyste přečetl něco ze scénáře k filmu Vratné lahve. Ve vzkazu od Libuše Šafránkové zaznělo, že prožíváte svůj životní mezičas. Vnímáte to stejně?

Mezičas? S těmi Vratnými lahvemi jsem si teď prožil takový duševní úraz. S odstupem času vím, že to jednou přijít muselo, že naše spolupráce se synem nebude věčná. Je z jiné generace, dokonce jsem říkal, že bych byl rád, kdyby si našel scenáritu nebo scenáristku ze své vlastní generace. Ale když ta chvíle přijde, položíte si otázku: Opravdu už je to tady, opravdu jsi napsal něco, co mladé nebaví, opravdu jsi zvolil blbou látku, nebo je to tím, že už ti to nepálí? Je to takový čas, kdy si to v sobě srovnáváte a pokoušíte se na tyto otázky upřímně odpovědět. Bulvární listy si pochutnávají na tom, že u Svěráků je válka. Ale u nás není válka. My jsme z toho oba dva akorát smutní. On je smutný z toho, že musel zastavit film a vrátit milióny peněz, které už na film sehnal a ví, že spolupráce s tátou je ohrožena. A já jsem smutný taky. Dva smutní lidi v jedné rodině, to není nepřátelství. Tak chcete kousek přečíst?