Všechno je sázka (rozhovor s Michalem Horáčkem)

17. 06. 2009 9:39:37
Scénický rozhovor s Michalem Horáčkem proběhl v únoru 2005 ve Švandově divadle. Následující text je přepis tohoto rozhovoru, jak se odehrál před vyprodaným hledištěm divadelního Studia.
Michal Horáeek ve Švandovi divadle.
Michal Horáeek ve Švandovi divadle.archiv autora

Pane Horáčku, co byste řekl na malou sázku?

Jo, dejte.

Řekněte nějaké dívčí jméno.

Rút.

Jiné. (Smích publika.)

Proč jiné?

Rút je vaše manželka a ta je teď tady dnes s námi. To bych předem prohrál.

Tak Vlasta.

Dobře. Byl byste pro, abychom se vsadili o to, jestli je v publiku nějaká Vlasta?

Sázení jsem se trochu profesionálně věnoval... Můžu se vsadit za předpokladu, že o předmětu sázky něco vím. A tady nevím. (Smích publika.)

To já ovšem taky ne.

Chtělo by to sázku, která je fifty fifty. (Smích publika.)

Teď to je fifty fifty. Výhodu nemáte ani vy ani já.

Tak proč bych to dělal? Sázkou v pravém slova smyslu to nazvat nemůžeme. Pojmenujme to třeba zábavou. Řekl jsem Rút, protože vím, že moje žena tady je. A to bych vyhrál.

Když vyhrajete, což bude tehdy, když v publiku bude sedět nějaká Vlasta, dostanete od divadla dva volné lístky na jakékoliv představení.

Ano.

Když prohrajete, napíšete o Švandově divadle nějaký text.

Mohl by to být třeba text ke znělce vašeho pořadu?

Platí. (Smích publika.)

Můj kamarád Aleš vždycky říkal: Slibem nezarmoutíš. (Smích publika.) Ale ono jde taky o čest. On tohle říkal v době, kdy to moc neplatilo.

Rozřešení si ovšem nechejme až na konec. Jestli tu dnes sedí nějaká Vlasta, tak už ví, jak je vzácná... Jak by měla vypadat taková profesionální sázka?

To je docela pěkná otázka. O této disciplíně jsem napsal diplomovou práci na sto dvacet stránek, tak teď o tom můžu v klidu mluvit. Správná sázka musí mít přesně definovaná pravidla, aby oba účastnící, teď mluvím o sázce mezi dvěma, aby oba účastníci sázky si byli jisti, že vědí, o co se sází. Proto je v profesionálním životě sázkových kanceláří tak důležité sázet třeba na sporty. Když je výsledek 1: 0, není to 2:7. V české politice nikdy nevíte, jestli je to 1: 0 nebo 2:7. (Smích publika.) Za druhé musíte mít partnera, který zastává opačný názor. Sázet se o to, že dnes večer, až vyjdeme z divadla, nebude svítit slunce, je blbost, to víme všichni. A za další to musí být člověk, který je ochoten zastávat jiný názor, což znamená, že na jeho podporu je ochoten něco riskovat; něco, co má rád, třeba peníze. A nejen že je ochoten zastávat svůj názor, ale ještě je potom v případě prohry schopen sázku vyplatit. To bývá na celém sázení zpravidla nejtěžší.

Jedna z vašich písní se jmenuje Srdce jako kníže Rohan. O ní jste prohlásil, že si ji chcete nechat zahrát na pohřbu. Proč je pro vás tak důležitá?

Z několika důvodů. Napsal jsem ji jazykem, kterému nikdo nerozumí, a přesto ji mají lidi rádi. A pokřikují na Richarda Müllera Růžičko. Stala se vlastně nemožná věc. Důležitější ale je, že se v ní shrnuje filozofie hazardní hry. Já jsem vždy ochoten hájit etiku hráčského prostředí a v textu se říká: Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč. To je zásadní, hlavně pro náš národ, který nikdy žádná rizika nepřijímal, protože se vyhýbal zásadním rozhodnutím. Celou dobu jsme tu vyrůstali v nehráčském prostředí, proto byla celá naše společnost tak nevýkonná. Abychom skutečně někam spěli, potřebujeme tu mít mladší, hráčskou generaci, která bude mít své sny, za kterými si půjde, tedy bude umět formulovat názor, který zastává. A to je strašně těžká disciplína. Ale jiná cesta není. Já ze své hráčské zkušenosti vím, že když někdo hraje tak zvaně přizdi, čili že vůbec nesází, nebo sází tak opatrně, že to už ani sázka není, tak je to jediná cesta, jak prohrát. Všechno. A když vsadíte hodně, když hodně riskujete, tak samozřejmě můžete o hodně přijít. Ale jedině tímto způsobem lze také k něčemu dospět. Pochopitelně teď nemluvím striktně o penězích, ale vztahuju to na všechna velká rozhodnutí. Třeba: budu péct dobré kremrole, vezmu si na to úvěr a udělám cukrárnu. Jsem na malém městě, na náměstí už je místo obsazené, ale mám k dispozici krám v první ulici za náměstím. Všechno to budete řešit, zvažovat plusy a mínusy jako každý hráč, který musí zvažovat šance jednotlivých koní. Celý život žijeme v sázkách. Vy jste možná bláhově vsadili svůj neopakovatelný čas na tento večer s nadějí, že vás ten Horáček úplně neznudí. Ale možná jste naletěli, možná si na konci řeknete: vyhodili jsme dvě hodiny, které se už nikdy nevrátí, ukradli jsme si dvě hodiny našeho života. Respektive: špatně jsme to odhadli. Takže všechno je sázka. Všechno.

V písni Srdce jako kníže Rohan jsou dva pojmy, které by bylo možná dobře na začátek vysvětlit valcha a kobera...

Valcha je poměrně kolokviální výraz z prostředí hazardních her, kterým se věnuje galérka. U valchy nevíte, jak moc to je nebo není legální hra, musí se samozřejmě odehrávat v bytech, nikoli ve veřejných prostorách. Vše se odehrává na systému hráčů, kteří si vzájemně konspirativně sdělí, kde se ten večer bude hrát. Valcha byla výborně propracovaná v českých zemích, tohle jsme vždycky uměli dobře. I za heydrichiády, kdy platil zákaz vycházení, se lidi scházeli v bytech a hráli valchu.

Jak konkrétně celý systém fungoval?

Valchu většinou organizovali tak zvaní šlepři. Tak třeba v kavárně U Nováků ve třetím boxu seděl za stolkem se šachama pan Bohata, kolem půl jedenácté jste k němu přišel a zeptal se ho, kde to teda je a on na to řekl, na náměstí Jiřího z Poděbrad na refýži. Tak jste jel na náměstí Jiřího z Poděbrad na refýž a tam už čekal druhý šlepr a ten vám řekl, je to v Holešovicích. Ten druhý tady byl jako pojistka pro případ, že by pan Bohata zklamal, protože Bohata nevěděl, kde se hraje, ten jenom věděl, kde je ta refýž. Majiteli takového bytu se říkalo kobera. Kobera se totiž jmenoval proslulý pražský provozovatel tohoto podnikatelského záměru, který vznikl už před první světovou válkou. Nic bližšího se o Koberovi neví. Ale z jeho jména se stala funkce. Tak jako slovo karma, které vzniklo od jména Karel Macháček. Kobera seděl ve svém bytě, pil kafíčko a dával pozor, aby si nikdo nevěšel kabát na kličku od okna. Když totiž tenkrát chodily patroly, kolikrát viděly proti rozsvícenému oknu obrys, a ono to vypadalo, že se někdo oběsil. A tak tam vlítli policajti a místo oběšenýho našli uvnitř valchaře.

Jak jste se dozvěděli, že máte jít k Novákům do třetího boxu?

To bylo provázané se sázením v Chuchli. Během dostihů se rozneslo, že se má přijít k Novákům. To byla taková pražská kavárna, kam tito lidi chodívali. Vepředu se hrály o pět korun šachy, to byla nejvášnivější hra. O padesát korun se hrál kulečník a vzadu, ve vikslajvantových boxech, jsme byli my, taková šlechta mezi hazardními hráči. Tam se hrál gotes, žolíky a takové rozcvičky. Tu a tam se dostal do českých zemí i poker, ten tu ale moc nekvetl. Nicméně několik boxů vzadu hlídal pan vrchní Lhoták, který tam byl, co já pamatuju, odjakživa. A vypadal pořád stejně. Vídal jsem ho třicet let, každý den byl stejný, každý den vypadal, že je nad hrobem. A všem, kdo přišli, a koho neznal, říkal, pánové, tady je soukromá společnost, jděte dopředu za šachistama. Když jsem to jednou napsal do nějakých novin, tak se mi ozvala neteř pana Lhotáka a říkala, že měli strýčka rádi, ale že už opravdu umřel. (Smích publika.)

Ve filmech bývá prostředí hazardních her často popisováno jako opravdu svět galérky. Byl problém se mezi tyto lidi dostat?

Dostat se do jakékoli uzavřené společnosti je vždycky problém. A osvojit si pravidla, ta nepsaná, která tam existují. Nejde si přečíst, co se smí a co ne. Je to náročné, protože etika tohoto hráčského světa byla docela složitá a dlouhodobě vypracovávaná. Mně se na tom líbilo, možná vám toto srovnání bude znít divně, ale třeba na amsterodamské diamantové burze se prostě o cenu nějakého diamantu smlouvá. Ale když se domluvíte, tak řeknete promeso, slibuji, a to platí. Jednou provždy. I když je to nezaknihováno. A tady to taky platilo. Všechno bylo založeno na důvěře. To je taková první pěkná věc, která mi dala základ do života. Druhé pravidlo je, že když vyhráváte, je ostuda se na druhé vytahovat. Smát se a plácat je po zádech a říkat, to jsme si zahráli! Jim už je dost líto, že prohráli peníze. Vy máte mít dostatečnou radost z toho, že jste vyhrál. A ještě těžší je skrývat emoce při prohře. Sám jsem se tomu snažil dostát, ale je to opravdu těžké. Přirozená lidská vlastnost je, že když prohrajete, tak prostě nejste rádi.

Naučil jste se emoce skrývat?

Hodně jsem se to učil, ale že bych je vždy úplně zvládal, to bych lhal. U hry, kde je to naprosto nezbytné, tam jo. Ale v životě přeci jenom přicházejí okamžiky, kdy to jde dost těžko. To si pak říkám, ty jsi přece hráč, třicet let jsi chodil na dostihy a teď jsi tady kopnul do dveří. To jsem sám před sebou směšný a nedostatečný. Takže pořád se to snažím učit.

Kdy jste naposledy kopnul do dveří?

To už je dávno. Ale tu a tam člověku ujede zbytečně silné slovo.

Vy jste měl přezdívku Hadí ocásky. Proč?

Protože mám dlouhé prsty. Dokonce kdybych chtěl střílet ze standartní pistole, museli by mi posouvat spoušť. A tak radši nestřílím ani z praku. A druhý důvod, proč mi tak říkali, je, že jsem hodně rychle míchal karty.

Umíte to ještě?

Máte karty? (Smích publika.)

(Hrbek vytahuje ze saka balíček karet a podává je na stůl.)

Mariáše! Takový lodě?! (Smích publika.) S těmi je to bídné, protože ony už od sebe nejdou.

Vybíral jsem ty nejohmatanější, aby se vám s nimi naopak dobře míchalo.

Tak já jsem si je trošičku přimáčkl. (Smích, MH míchá, pak karty odloží na stůl.)

Víc nám nepředvedete?

Já víc neumím. Tajemství mého úspěchu je v tom, že jsem nikdy nic neuměl, jenom jsem včas uměl poznat, kdy na mě chce někdo zahrát trik. Tomu jsem se naučil. Udělat na mě tak zvaný fík bylo dost těžké. Já sám jsem to nikdy nedělal, protože jsem se tím chtěl živit. My jsme tady po revoluci zažili podobnou situaci. Lidi byli v pokušení udělat fík. Dát jen tu jednu ránu, udělat ten jeden podvod, rychle se dostat k penězům. Spousta lidí to udělalo a někteří skončili v Orlíku, někteří zmizeli v Brazílii. Někteří, pravda, mají pěkné vily, ale jak se jim chodí mezi lidmi? Co to je za život, chodit před tváří svého bližního jako podvodník? Ale ono to stejně moc nefunguje. Přece není důležité vydělat dneska milion, lepší přece je vydělat měsíc co měsíc sto tisíc. To mi připadá lepší. (Smích publika.) Proto nedělám fíky. Zásadně. Nikdy jsem je nedělal, já jsem jenom rychle míchal. Dobře jsem míchal karty, ale nikdy jsem se nepokusil, nikdy v životě, o žádný trik.

Bavíme se o hazardních hrách, vy prý to slovo ale nemáte rád?

No, nemám. Když vsadíte deset korun do nějakého automatu, to není sázka. Vždycky o něco přijdete. Samozřejmě, že můžete mít bláznivé štěstí a ten den vyhrajete třeba pětikilo. Ale tím hůř pro vás, protože si budete myslet, že je to dobrý a prohrajete všechno. Nejlepší je prohrát těch deset korun a mít to za sebou. Ale bohužel to tak není. Většinou, a to je zdokumentované, když chtějí mazáci přilákat k sázce nováčky, nechají je první sázku vyhrát. To je pro mě hazard. Já bych přerazil svým dětěm ruce. Tohle je hazard. Náhoda. Tam nehraje roli žádná racionální úvaha, v hazardu nejsou zhodnoceny vaše informace nebo vaše intuice, nic. Jen čekáte, jestli padne citrónek s třešničkou. Já se věnuju sázce. Zástávání nějakého názoru. Prostuduju si třeba, jak jednotliví koně zaběhli předchozí dostihy, zakalkuluju do své úvahy jejich rodokmeny, stav dráhy, džokeje a další obrovskou spoustu informací a utvořím si názor, který je kvalitní. Mám šanci proti méně kvalitnímu názoru lidí, kteří budou sázet. Měli ovšem stejné šance jako já, aby jejich názor byl hodnotný. To se mi zdá správné, takto si myslím, že to má být. Mně se tenhle svět líbí, protože je etický, všechno v něm platí. Ne že by v něm nebyli různí darebáci jako všude ve světě. Neříkám, že když se konečně dostanete do Chuchle, ocitnete se náhle v ráji, ale přece jenom je drží určitá nepsaná pravidla. Problém naší pospolitosti je v tom, že s nepsanými pravidly máme problém.

Musíte mít jako sázkař vyvinutý, řekněme, hráčský instinkt?

Řekl bych, že hráčský instinkt opravdu existuje. Tak jako má někdo dobrý hudební sluch, někdo může mít hráčský instinkt. Něco takového ve vás je a chce se vám to pokoušet. Já ten instinkt nemám. Osobně si myslím, že kdo se věnuje hazardu, je blázen, na to je normální diagnóza – gambler. To je právoplatná diagnóza každého hazardu. Ale jestli máte třeba názor na to, že Manchester United porazí Blšany, tak jo, běžte do toho! (Smích publika.) Hazard ovšem vůbec není přítomen v ženách. Ty si myslí, že každý člověk, který cokoliv vsadí, je blázen. Jsou jinak založeny. Ve Fortuně jsem vždycky tvrdil, že devadesát devět procent všech klientů jsou muži. Ta žena, která se ve statistice objeví, si jde původně třeba koupit tramvajenku, omylem se objeví v sázkové kanceláři, jde zase pryč, ale už zůstane zapsaná. (Smích publika.) Zkrátka muži mají jiný instinkt, muži jdou na mamuta, potřebují riskovat, musí přemýšlet, jak vykopat jámu, jak do ní napíchnout kopí. Ženy musí udržovat domov, aby mamuta měli muži kam přinést, pak nařežou jeho kůži, udělají z ní řemeny, maso uvaří, nasolí, napřed dají dětem. To jsou všechno důležité věci, bez nich to vůbec není možné. To je rozdíl mezi Odysseem a Penelopou. Odysseus je hrdina, ale pro mě je mnohem větší hrdina Penelopa, která na něj čeká, aby se měl vůbec kam vrátit. Odysseus, který se nemá kam vracet, to je nesmysl. Žádný příběh, žádná pointa. Ale jestliže se má kam vracet, za Penelopou, která věrně čeká těch deset nebo dvacet let, to je příběh dvou pólů, to je lidský život, lidský svět, tak důvěrně známý, to je najednou krásné. A nevyčítám Penelopě, že na to nešla vsadit, ale trošku bych zase vyčítal tomu Odysseovi, kdyby on nešel. (Smích publika.)

Pamatujete si na svoji první velkou výhru?

Ne. Já jsem v tom byl, co moje paměť sahá, nebo už ani nesahá. Dobře vím, že když mi bylo deset let, musel jsem stokrát opsat - bylo to takhle v žákovské knížce: Kodex chování pionýra. A bod číslo deset zněl - Pionýr nehraje o peníze. (Smích publika.) Stokrát jsem to musel opsat. A pak ještě mnohokrát, protože mě čas od času načapali. Já bydlel na Starém Městě v Platnéřské ulici a přes Křížovnickou byl na nábřeží park, ve kterém rostly lípy. Z nich jsem sbíral lipový květ. Vždycky ráno jsem v šest hodin vstal, vyčistil si zoubky, vzal jsem si svoje štafličky a šel jsem do parku. Byl jsem takový malinký, neduživý a tak jsem se tam natahoval a sbíral ho do pytle. Lipový květ jsem pak doma sušil a pak ho šel prodat. Pamatuju si, že poprvé jsem za něho dostal třicet osm korun v Léčivách. Za hluchavku bylo samozřejmě víc, ale nasbírejte 10 kilo hluchavkového nasušeného květu! (Smích publika.) Tak jsem vsadil na ten lipový květ. Dobrá cena. To mně bylo těch devět nebo deset let. Tak jsem si řekl, když mám ten kapitál, začnu hrát kuličky. To je první hazardní hra. Máte kuličky, ale vy jich chcete hodně a ještě hezčí, skleněnky. Paví očka! Nádhera! A když už jsem měl všechny skleněnky a všechna paví očka od dětí z celého parku, tak jsem si řekl, to je na nic, co já s kuličkama? Budeme hrát o peníze! A ostatní děti říkaly, to bysme taky chtěly, peníze víc než paví očka! Měl jsem těch osmatřicet korun a ostatní měli každý třeba jenom koruny čtyři, na zmrzlinu. Dobrá, naučil jsem je hrát čáru. Tenkrát už odkvetl lipový květ, a tak jsem zase ráno v šest hodin vstal, vyčistil si zoubky a šel do parku trénovat čáru. A pak po škole, když oni tam přišli naprosto nepřipravení... (Smích a potlesk.) Tak jsem měl peníze všech dětí v okolí a říkal jsem si (smích publika), dobrý, funguje to. Existuje knížka, která se jmenuje Všechno, co jsem kdy potřeboval znát, jsem se naučil v mateřské škole od Roberta Fulghuma. A já se tehdy naučil: Chcete se něčemu věnovat? Jestli ano, musí vám to přinést nějakou výhodu. Sázet se tady na nějakou Vlastu, co to je za štěstí? (Smích publika.) To jsem udělal pro vás, že jste takový milý člověk. (Smích publika.) To porušuje naprosto všechny moje zákony, ale dobře... Musel jsem se naučit, jak na to, musel jsem se naučit tomu rozumět. Nemůžu prostě čekat, že to nějak dopadne. Nedopadne. Přijde Horáček a všechny vás ořízne. (Smích publika.) Nebo přijde někdo jiný, kdo tomu rozumí. Je dobré něčemu rozumět a to je asi všechno, o čem jsem mluvil.

Měly vás ty děti rády?

Ale jo, já jsem hrál poctivě, nezašlapával jsem jim jejich korunky. A za druhé, když už je to podnikatelský záměr, tak je důležité, aby vás kořeni měli rádi, protože co je to za štěstí, když jeden den obehrajete každého z nich o ty čtyři koruny na zmrzlinu a oni už druhý den nepřijdou? Oni musí chodit furt. (Smích publika.) Za nějakým kreténem, který jim vadí, chodit nebudou. Naopak, oni se na vás musí těšit, a to je to nejtěžší. Aby se kořeni tak zvaně neklepli. (Smích publika.) Kolikrát je potřeba tak jako na fór prohrát. Občas se vám to jako někam zakutálí, pak řeknete, ono mně to dneska nějak nejde a něco prohrajete. Je blbost je přesvědčovat, že jim to s vámi nikdy nepůjde. Oni si musí myslet, že to naopak jednou půjde. I takto prohrávat je tvůrčí činnost, a to je pro mě důležité. Musíte prostě zařídit, aby vás měli lidi rádi. I v kapitalismu: Vyrábíte sice boty, na kterých vyděláváte těch tři sta procent, ale vy potřebujete, aby za vámi lidi chodili, a když přijdou a řeknou, že se jim ty boty rozpadly, tak jim je s úsměvem vyměníte. Jsou to kořeni a přijdou zas. A to je všechno, to je celý kapitalismus. Každý z nás je v něčem podnikatelem. Já jsem dělal sázky, jiný šije boty, další peče kremrole a někdo jiný píše softwarové programy. A všichni chcete, aby ti kořeni, které to stojí o dvě stě procent víc než vás, aby chodili pořád a ještě se usmívali a říkali, že je to príma. To bude hezkej stát, když všichni budeme vědět, že jsme ve své branži mistři a ostatní jsou kořeni. Ale v tisících dalších sférách budeme kořeni zase my a musíme tuto vrženost přijmout. A když to budeme umět, tak se dá docela dobře žít. Být někdy kořen a někdy profík.

Váš guru, kterému se říkalo Kožíšek, vám prý dal několik hráčských rad a všechny jsou aplikovatelné na život. Mohl byste zmínit alespoň jednu?

Je jich spousta, asi dvanáct. On mi ale neřekl, je jich dvanáct, teď si je zapiš! Takto jsem je za několik let, než zemřel, vypozoroval. Mně bylo sedmnáct nebo osmnáct let a jemu čtyřicet, dostal rakovinu a umřel, ale v tu chvíli, když byl můj guru, jsem si takových pár zapamatoval. Například tu, že kořen má vždycky pravdu. Nebo když dojde k nějaké mýlce, tak mu s úsměvem řeknete, tady máte zpátky svou sázku, já vím, že jste prohrál, ale třeba jsem se spletl já. Jediné tajemství úspěchu je v tom, že musíte mít pověst poctivce. A zaslouženou. Ne pověst ve smyslu image. Kořeni se musí přesvědčovat den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem, že jste poctivý. Musí vědět, že když lidi vsadí a trefí se, že jim jejich výhru neupřete, i když je bez papíru a nemá na to tiket. I když je to slovo proti slovu. A vy se na to musíte spolehnout, jako by to bylo do mramoru tesaný. A tak, jak jsme stavěli svou společnost, Fortunu, tak to bude muset být v celé naší společnosti. Přece nebudeme chodit k těm, kteří nám upírají sázky! Budeme chodit k těm, o kterých jsme přesvědčení, že jejich zboží je kvalitní každým rokem, jejich služby že jsou na dobré úrovni. A tak se to postupně samo vytřídí. Trvá to dlouho, ale zaplať pánbůh to jde dobrým směrem.

Teď nedávno jste Fortunu prodal. Chápete tento moment za zlomový, za počátek nějaké nové etapy ve vašem životě?

No, to chápu. Celý život, kam až moje paměť sahá, jsem přemýšlel o tom, jak své kořeny rozveselit, aby měli dobrý pocit. A přitom ve skutečnosti, to vám teď řeknu, ve skutečnosti jsem se ani neradoval z toho, jaký jsem mazaný profík, ale vlastně jsem toužil být tím kořenem. To je to nejkrásnější, co vás v životě může potkat, když vám nejde o život, když vás někdo okrade, o pár mizerných korun a vy nad tím mávnete rukou. Vy jste ti kořeni, vy nejste ty prošermované, mazané lišky. Je to úžasný luxus moct nad tím mávnout rukou. To jsem nikdy neměl a teď to mám. To je úžasné být kořen!

Já jsem kořen celý život, ale musím vám říct - nic moc! (Smích a potlesk.)

Važte si toho. Kořen si může dovolit říkat, co si opravdu myslí.

Jaké prohry si nejvíce vážíte?

To jste mě teď opravdu zaskočil. Bylo jich hodně. Já nechci být mazaný chytrák, který má předem všechno spočítané, který dopředu všechno ví. Nakonec by to ani nebyla zábava a ta musí být v životě obsažená. Hra je sázka na událost předem nejistého výsledku. Kdyby byl výsledek předem jistý, paralyzovalo by to smysl celé hry. Každý člověk, který ze sta rozhodnutí udělá čtyřicet osm špatně a padesát dva správně, je fenomén. Bourák! S tím nesázejte, to je velkolepé! Čtyřicet osm proher znamená jen to, že jsem měl osmačtyřicetkrát špatný odhad, špatný názor, špatnou intuici, prostě jsem to jenom neuměl dobře posoudit. Byl jsem za to ale potrestaný, protože mě to stálo peníze, čas, stálo to investované emoce. Kdybych měl tedy odpovědět na vaši otázku, tak předevčírem jsme natáčeli písničku, byli jsme ve studiu pět hodin. Věřil jsem tomu, říkal jsem si, takhle je to dobře. A Hapka se mě ptá, nezdá se ti to tempo trochu pomalý? A já na to, ne, je to dobrý. A pak, když už všichni muzikanti odešli, jsem zjistil, že je to bohužel pomalé. To znamená, že se ti muzikanti musí znova pozvat a taky musím přiznat, že měl Hapka pravdu, což mi není vůbec příjemné. (Smích publika.) Prostě se ukázalo, že můj názor byla opravdu špatná sázka. Ale je to jedna z těch, za které se nestydím. Jenom jsem si prostě myslel, že to tak má být. Znova říkám, když se člověk bojí říct svůj názor, když se bojí jít na trh myšlenek a nevezme na sebe riziko, že se třeba mýlí, tak se odsuzuje do role kibice. Kibice života. Hráč života, to je ono! Tím bychom spíš měli být. Všichni!

Jaká byla vaše nejdůležitější sázka?

Asi nejtěžší pro každého z nás je sázka na životního partnera, hlavně z hlediska ženy. (Smích publika.) Ne, opravdu, přece jen ty biologické zdroje jsou omezené. Po vašem partnerovi zdědí vaše dítě nějaké geny. A ještě by ten váš protějšek měl být opravdu partnerem, který bude s vámi rodinu podporovat a bojovat společně s vámi. Když je vám těch dvaadvacet, jak to máte odhadnout, to je docela těžké! To je obrovská sázka, kterou známe všichni. A tak to bylo i v mém životě. To je samozřejmě věc úplně zásadní.

Vám ta sázka vyšla?

Už jsem říkal, že tady sedí moje žena. Čekáte nějakou jinou odpověď? (Smích publika.) Vyšla!

Když Aneta Langerová svého času vyhrála soutěž Česko hledá SuperStar, prohlásil jste, že jí uděláte album.

Začali jsme o tom mluvit, pak se ale ukázalo, že asi přece jenom bude lepší, když poté, co vyjela tím rychlovýtahem na vrchol, chvíli počkáme. Aneta má pocit, že si svou slávu tak úplně nezasloužila a že je třeba si tento úspěch teprve zasloužit. A musím vám říct, u sedmnáctileté holky takhle přemýšlet, klobouk dolů. To je obrovská poctivost. Ale abych to zkrátil: domluvili jsme se na tom, že udělám písničkový projekt, ve kterém bude mít Aneta Langerová velice přední místo.

Když jsem tuto informaci četl, říkal jsem si, co vy, člověk, kterému je přes padesát, může napsat pro osmnáctiletou holku?

Tak to vůbec není! Za prvé mám v tom věku svoje vlastní děti, za druhé sám jsem nedospělý, já jsem zamrznul v těch hazardních hrách a než jsem se rozkoukal, tak je mi padesát let, ale v podstatě mi není ani těch osmnáct. Teď momentálně. A za třetí to, že je někomu osmnáct nebo sedmnáct a že dovede svoje pocity vůbec pojmenovat, to je znakem velké vyspělosti. To já jsem v sedmnácti letech sotva řekl dobrý den, to je těžké období. A na to je potřeba právě ten odstup, abyste mohl pojmenovávat, co v tomto období člověk asi prožíval. Ale myslím si, že to její první album právě nemá ambici generační výpovědi. Její uměleckou povinností je - podle mě - se o to snažit. Říct, co si o nás myslí. Jak se naše generace zásadně mýlila. Tak jak to udělal kdysi Bob Dylan, The Times They Are A-Changin ́, Časy se mění. To musí říkat každá generace, je nezbytné tento pocit říct nahlas, protože to může přispět k tomu, aby se něco opravdu změnilo. Změna je potřebná.

Které vaše písně, podle vás, s časem nezapadnou?

Určitě S cizí ženou v cizím pokoji. Ta by se, myslím, mohla hrát i za padesát, za sto let. Aspoň v to doufám. To bude platit pořád. A od Hapky je to skvěle udělaná píseň. Penzion svět, to je v podstatě neznámá písnička; tu a tam zná někdo to album, ale písničku si už téměř nikdo nevybavuje. Ale přesto si myslím, že právě tahle se mi povedla. Snad by se ještě nějaké další písně našly, tak dvě tři. Dívám se, dívám je taky docela pěkná, nemá žádnou ambici, ale je pěkná. Tam jsem byl takový hodný.

Tu jste napsal své ženě. Jak se jí líbila? Nebavili jsme se o ní, ale má žena ví, že je o ní a že vychází z našeho vztahu. To je takový vzdušný polibek, ten nepotřebuje vysvětlení.

Osobní byla i vaše píseň, kterou jste už zmiňoval, S cizí ženou v cizím pokoji...

Tu jsem napsal asi v roce 1985, to mi bylo třiatřicet.

Nedotklo se to vaší ženy?

No tak to víte... (Smích publika.) Byl jsem v Americe, kde jsem napsal takovou hodně zamilovanou písničku Rozeznávám. Pak jsem se vrátil a za půl roku napsal S cizí ženou v cizím pokoji. (Smích publika.) Ale moje žena to brala dobře, říkala, ano, to jsem já. Ale víte, tak to právě je. Ono je to jednak to Dívám se, dívám a Rozeznávám, ale zároveň je to i S cizí ženou v cizím pokoji. Každý vztah má přece svůj vývoj, který se odehrává nejen v průběhu delšího času, ale někdy v průběhu hodin. Vždyť to všichni známe: Máte někoho rád a on vás pak nasere... (Smích publika.) Každý z nás to někdy prožil. A pak se probudí vedle svého partnera a říká si, panebože, vsadil jsem dobře? No a pak jsem napsal to Dívám se, dívám a říkám, ano, vsadil jsem výborně!

Vaším pracovním nástrojem je čeština. Která slova máte jako textař rád?

Dlouhá slova. Čeština je pro textaře i pro zpěváky nevýhodná. Když se podíváte na zpěváky ze SuperStar, drtivá většina zpívá anglicky. Angličtina je synkopická, má krásný měnivý přízvuk, hlavně ovšem má jednoslabičná slova, která se dají zpívat dlouze. Co můžete v češtině zazpívat dlouze? Slovo srdce, které je tak důležité? Heart, to se dá zpívat do bezvědomí! Když to řeknete česky, srdce, to je jako když padají brambory do sklepa. Ale přesto to mám rád. Protože čeština se proti angličtině rýmuje. V angličtině skutečně nenajdete pěkné rýmy. To je všechno honey, money (smích publika), ale my můžeme úžasně rýmovat, máme pády a tolik krásných možností! Čeština má tolik úžasných vrstev! Na papíře to vypadá krásně. Jedna z věcí, s kterými mají textaři problém, jsou strašně dlouhá slova. A já jsem si říkal: schválně je začnu používat - Levandulová, Neodolatelná, Díkůvzdání. Kdybych přišel na nějaké hodně dlouhé slovo, určitě bych ho zase použil. Individualita. To sice není české, ale hodně dlouhé, a to se mně líbí .

Na jaký rým jste pyšný?

Já jsem hlavně rád, že nedělám gramatické rýmy. Já se opravdu poctivě snažím o to, aby moje rýmy byly objevné. Alespoň mám takovou ambici. Neříkám, že se to vždycky povede, ale gramatickým rýmům se chci vyhýbat.

Vaše texty zpívá Jaromír Nohavica, Richard Müller, Jana Kirschner, lidi, kteří sami texty píší. Nemají někdy tendenci vám do nich mluvit?

To bývalo, když jsem začínal. Někdo něco složil, pak to někdo jiný zaranžoval, pak někdo nahrál saxofon, přidaly se bicí a textaři se řeklo, teď nám to otextuj. Textař byl řemeslník, kterého nikdo neznal. A to jsem chtěl změnit. To já jsem chtěl říct: teď to bude jinak. Napíšu zásadní sdělení a všichni tomu budete sloužit... Ne, že já budu ten textař, který slouží vám. Vy všichni budete sloužit textovému sdělení, příběhu. Hapka to tak vždycky bral. Výborně cítí náladu textu. Samozřejmě, někdy to trvá roky, deset patnáct let, než třeba něco napíše. Text k Neodolatelné, který teď nazpíval právě Jarek Nohavica, jsem napsal v roce 1978. Dnes spolu s Petrem Hapkou napíšeme písničku a pak hledáme adekvátního interpreta, který to zkusí. A to je všechno. Není možné, aby to někdo měnil, aby říkal, počkej, tohle nejde, tohle mi nejde do huby. Ale ne že by to nezkoušeli...

Máte při psaní textu před očima konkrétního adresáta?

Ne. Já píšu většinou příběhy a většinou na nikoho přitom nemyslím. Musím se jenom rozhodnout, jestli to budu psát z mužského nebo ženského hlediska, tohle je důležité. Ale tu a tam jsou výjimky, třeba když jsme dělali první desku pro Hanu Hegerovou, tak na tu jsem při psaní myslet musel. Ale vždycky to musí být tak, aby píseň mohl zpívat kdokoli jiný. A ještě jsem udělal jednu výjimku. Ta písnička se jmenuje Na hotelu v Olomouci, napsal jsem ji popaměti po operaci v nemocnici. To bylo proto, že jsem týden předtím slyšel osobu, která se jmenuje Szidi Tobias. Je to maďarsko-slovenská herečka a šansoniérka s takovým velmi zvláštním hlasem, který mě inspiroval k napsání příběhu, o kterém si myslím, že nikdo jiný na světě nemůže zpívat než právě ona.

Je pro vás těžké psát z pohledu ženy?

Už jsem dlouho nic nenapsal. Chtělo se mi opustit to ženské hledisko a psát z mužského pohledu, ale zjistil jsem, že na deskách tato fazeta, ten druhý pól naší existence, strašlivě chybí, alba jsou pak ochuzená o ženské hlasy a o ženské příběhy. A o ty pocity a to všechno, co nám ženský svět dává. A o pocit bezpečí. Jistotu a zakotvení. Je potřeba, aby to tam bylo. Prostě ženská něha, je ženská něha, to se nedá nic dělat.

Začínal jste jako textař, který píše na zakázku nejrůznějším interpretům...

Někdy se to stávalo, dnes už na zakázku nepíšu, protože zkrátka nemám tolik času, abych se mohl věnovat řemeslu. Samozřejmě, když jsem se to učil, v polovině osmdesátých let, dělal jsem pro kdekoho - pro Helenu Vondráčkovou, pro Michala Tučného, Petra Spáleného, Karla Gotta, učil jsem se to, protože já jsem nemuzikant. I předtím jsem psal texty, o kterých jsem si myslel, že je někdo zhudební, dnes vidím, že to bylo docela drzé. Ale pak nastala situace, kdy byly hotové melodie, aranže a potřebovali je otextovat. A já, přiznávám, jsem chtěl být v této branži veličina, chtěl jsem být známý a chtěl jsem se v tom prostředí pohybovat. Chtěl jsem psát pro ty, kteří vystupují v rozhlase, kteří mají koncerty, říkal jsem si, že tohle je prostě můj materiál. Dneska si můžu dovolit, že si objevím Szidi Tobias nebo Věru Nerušilovou, která zpívá už padesát let, ale nikdo ji nezná; můžu jí najít písničku, můžu si to dovolit, tenkrát to ale nešlo. Tenkrát jsem prostě potřeboval - stejně jako v té hráčské společnosti - poznat, jak to tam funguje. A taky se naučit řemeslo.

Do jaké míry musíte znát interpreta, pro kterého píšete?

Nemusím ho znát vůbec. To by mě naopak rušilo. Je potřeba, abych já přinesl příběh a všichni řekli: No jak jsi tohle o mně věděl? Já jsem tvůrce a potřebuju interprety, kteří by text posunuli dál, aby věřili tomu, že jsem je napsal pro ně. Je samozřejmě dobře, když tomu věří, ale že bych se jich ptal na dětství a co babička, co jejich první kluk... Kam bych se dostal? (Smích publika.)

Kdo vás s textem vyhodil?

Spousta lidí. Není to sice 48:52, ale stává se to. A stává se to i teď. Kolikrát si myslím, kdovíjak už jsem slavný a jdu za někým, třeba za děvčetem z Litoměřic, které se jmenuje Zuzana Hanzlová a zpívá se skupinou Neočekávaný dýchánek. Je to výtečná zpěvačka, výtečná! A říkám, pojďte, budete na desce s Hegerovou, pojďte to aspoň zkusit. A ona říká, víte, já mám svoje kamarády a jinou představu o tom, co bych chtěla zpívat. To je prostě Zuzana Hanzlová, je taková a já si toho vážím. Má svoji vizi a je to v pořádku. Co by to taky byl za svět, kdyby řekla, dejte to sem, zítra samozřejmě přijdu. Taková je taky Radúza, tu taky obdivuju, Radúza je skvělá. Ona to tady třeba nemůže vydržet, tak sedne na vlak do Norska, tam někde na nádraží otevře pouzdro od kytary, hraje a čeká, až jí lidi hodí nějaké peníze. Udělá to, protože chce hrát živým lidem. To je úžasná věc, to je autentický život. Na naše poměry je to bohémské, ale je to její život, ať si ho žije, jak chce. Jako umělkyni ji velice obdivuji. Jako šansoniérku, jako zvláštní osobnost. Moc bych si přál, aby Radúza na mém albu zazpívala. Víte, ono taky trvalo patnáct let, než nám Jarek Nohavica nazpíval pár písniček. Za dalších patnáct let možná zazpívá i Radúza.

Nedávno jste byl na operaci s okem. Nemohl jste psát a popaměti jste vymýšlel texty. Co vám zrovna v té chvíli, když jste nepřemýšlel o textech, běželo hlavou?

Právě proto, aby mně nic hlavou neběželo, jsem vymýšlel texty. Protože na co můžete myslet, když vám po operaci řeknou, že o to oko možná přijdete? Jdete na chodbu, kde postávají zoufalí lidi, kteří o ty oči už přišli. To je strašný! To je ošklivý! A tam člověk inklinuje k tomu, aby se ponořil do jiného světa. Do světa svých citů a, bůhví, třeba do své víry.

Myslíte, že to na těch textech bude znát?

To nevím. Ale takhle vznikla právě písnička Na hotelu v Olomouci. Ponořil jsem se do jiného příběhu.

Proč Olomouc?

Je to vcelku dlouhé slovo, ne?

(Na konci večera jsme vyzvali všechny Vlasty v publiku. Nepřihlásil se nikdo, a tak sázku nakonec vyhrál Michal Horáček, který se o svou výhru dosud nepřihlásil.)

Autor: David Hrbek | středa 17.6.2009 9:39 | karma článku: 37.15 | přečteno: 17975x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 8.35 | Přečteno: 244 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 313 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 18.06 | Přečteno: 346 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2089
Můžete také navštívit: www.hovorydavidahrbka.blog.idnes.cz www.facebook.com/davidhrbek Více informací na www.davidhrbek.cz

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...