Nemám ráda překvapení (Scénický rozhovor se Suzanne Vega)

První setkání se Suzanne Vega proběhlo v létě 2002 ve Vídni. Tehdy jsem s ní pořizoval rozhovor do Reflexu. Než jsme se rozloučili, domluvili jsme se, že Suzanne bude mým hostem v talk show Scénické rozhovory ve Švandově divadle, které jsme plánovali rozjet do roka. A tak se taky stalo. První Scénické proběhly v květnu 2003 a hostem byl autor obálky alba Revolver od Beatles a jejich dlouholetý kamarád Klaus Voormann. Dalším hostem byla právě Suzanne Vega. Bylo to v červnu 2003. Zde je přepis rozhovoru.

Suzanne Vega ve Scénických rozhovorech.Archiv autora

Suzanne, poprvé jsme se setkali před rokem ve Vídni, kde jsme spolu dělali rozhovor pro časopis Reflex. Na schůzku jste přišla roztrpčená z natáčení nějakého televizního show, kde se vás ptali, co si myslíte o Micku Jaggerovi a Robbiem Williamsovi. Od té doby uběhl rok a já se chci zeptat, jak se za tu dobu změnil váš pohled na Micka Jaggera a Robbieho Williamse?  

Smích publika 

Co na to mám říct?

Smích

Mick Jagger a Robbie Williams jsou naprosto rozdílné nátury, se mnou nemají nic společného. Mick Jagger je velká rocková hvězda, Robbie Williams ve Spojených státech už méně. Nikdy jsem ale o nich nepřemýšlela.  

Děkuji. 

Smích publika. 

Nemáte za co. Smích 

Máte ráda rozhovory?  

Mám, bývají zajímavé a pro mě je to zábava. Je to jako sport. Setkáte se s někým v soukromí mezi čtyřma očima a snažíte se odhadnout, oč mu jde a co od vás očekává. Rozhovory, které jsem poskytla v souvislosti s mým posledním albem Songs In Red And Grey byly ovšem trochu obtížnější, protože novináři se někdy mylně domnívali, že mě znají nebo že znají můj soukromý život, a tak se mě ptali na důvěrné věci, jako: Tak, Suzanne, proč jste se s Mitchem rozešli? a na podobné věci. Songs In Red and Grey je relativně osobní album, ale není to v žádném případě zpověď. Není to tak, že byste si ho poslechl a pak věděl, aha, tak tady byl ten jejich problém. Dokonce v žádné z písní nezmiňuji jediné jméno, žádnou konkrétní situaci, stále jsou to hodně metaforické texty. Ale už jsem se rozhodla, že příště nebudu psát o svém soukromí. Vrátím se zpátky k portrétům a vymyšleným postavám a ulicím New Yorku. Soukromí vynechám.  

 Proč jste se rozhodla vydat písně, které jsou mnohem otevřenější než je u vás obvyklé? 

Cítila jsem, že nastal čas, abych se o něco takového pokusila. Ale stále platí, že když stojím na jevišti a zpívám Považujte mě, hoši, za vdovu, neznamená to, že můj muž o mě říkal, že jsem vdova a že já touto písní říkám, co k němu dnes cítím. Nikdy by se ke mně takto nechoval, takže i když je moje poslední album osobnější, stále si udržuji svoje soukromí.  

Před rokem jste mi řekla, že máte písně, které si necháváte jen pro sebe. Máte jich hodně? 

VEGA chvíli přemýšlí: Možná pět. Smích publika 

Myslíte, že je někdy uslyšíme? 

Možná, zatím nevím. Snad se časem budu cítit natolik jistá, abych je mohla hrát veřejně. Některé z nich jsem dokonce tak před dvaceti lety hrála, ale pak jsem si řekla, že jsou až příliš osobní a že už je nechci dál zpívat. Ale je možné, že se k nim v budoucnu vrátím. Možné to tedy je, ale zatím je hrát nehodlám.  

Má vaše psaní nějakou ritualizovanou podobu? 

Psaní pro mě bylo rituálem dřív, když jsem byla mladší. Našla jsem si způsob, jak psát. Každou sobotu večer jsem zůstala doma. Mí kamarádi chodili pravidelně ven a na koncerty, ale to já právě začínala pracovat. V devět jsem si sedla ke kytaře a kolem jedné šla spát. Napsala jsem vždy téměř tři čtvrtiny písně a v neděli ráno jsem ji dokončila. Takhle to fungovalo léta. Vyspala jsem se a během noci mě většinou napadla poslední část písně. Dnes, o mnoho let později, píšu mnoha způsoby. Někdy vznikne jako první text, někdy melodie, někdy mám před očima konkrétní obraz, od něhož se potom odvíjí všechno ostatní. Dnes už jako kdysi psát téměř nedovedu. Ale stále mi ještě pomáhá, když jsem někde, kde mě nikdo nezná, kde vím, že se nikdo nebude na nic ptát nebo mě nebudou lidi kvůli něčemu obtěžovat, a kde můžu psát alespoň svůj deník. Dodnes si ale své písně, než s nimi vystoupím na veřejnost, testuju. Jsem s nimi spokojená, když mám pocit, že říkám a zpívám ta pravá slova. Musí být pravdivá, ale zároveň nesmí prvoplánově sdělovat intimnosti, které mě osobně uvádějí do rozpaků nebo u kterých je mi jasné, že mohou odhalit soukromí někoho druhého. Text musí obstát samostatně, musíte být schopen vidět problém, o němž píšete, z různých stran, ať je to o čemkoli. Text musí vyprávět příběh nebo odhalit váš vlastní pohled. A pak je tu taky další podstatná věc, a tou je jazyk. Musíte ho používat tak, aby slova, která zpíváte, vycházela z vašich úst naprosto přirozeně. Tohle je pro mě taková zkouška, nejsem to moc schopná vysvětlit, ale funguje to. Když jsem sama, přeříkávám slova nahlas a okamžitě vím, že tohle třeba nemůžu zpívat před lidmi! To pak píseň odložím a už  se k ní nevracím. Ale tohle jsou velmi jednoduchá pravidla, která jsem si uvědomila při vlastním psaní. Mnoho lidí si myslí, že moje písně popisují situace, tak jak se opravdu staly, ale být pravdivý neznamená nutně popisovat fakta, je to vždy kombinace pravdy a fantazie. Prvek fantazie je u literární tvorby velice důležitý, jinak by se jednalo o pouhý dokument.  

Někde jste se zmínila, že jazyk, řeč vnímáte fyzicky. Jak tomu lze rozumět? 

smích

Existují určitá slova, při jejichž vyslovení cítím velké uspokojení. Například Luka. To je jméno, které si přímo říkalo o to, abych jej použila v jedné své písni, zvlášť když se jednalo o téma zneužívání dětí. Nechtěla jsem Boba nebo Lucy, chtěla jsem použít jméno, které by bylo univerzální. Když řeknete Luka, nevíte, z které pochází země, mohl by to být Američan, stejně jako Ital nebo třeba Ind. Není také jasné, jestli se jedná o dívčí nebo chlapecké jméno. A také ta kombinace souhlásek a samohlásek - Luka... Když to jméno vyslovíte, jako byste luskl prsty. Teď se cítím trochu hloupě, když tak o tom mluvím, ale takhle to slovo vnímám. Mám mnoho písní, v nichž si takto hraju se zvukem slov. Třeba v písni Harbour Song je to naopak, tam jsem potřebovala slova dlouhá, hladká, slova, která se dají zpívat, podržet nebo natáhnout, slova smyslná. Sem se nehodí tvrdé a těžké souhlásky, pro píseň, jako je tato, bylo zapotřebí vybrat slova volnější a oblá. Slova jsou materiál, který volíte podle potřeby, k něčemu se hodí látka z hedvábí, k něčemu musíte použít látku hrubší, musíte prostě vždy volit správnou texturu. Jazyk prostě vnímám takto fyzicky a snažím se ho vhodně používat.  

Jako dítě jste vyrůstala v rodině, kde se mluvilo španělsky. Která španělská slova ve vás vyvolávají nějaké pocity? 

Všechna ta velká, emotivní slova, která se často zpívají v písních, jako amor - tedy láska. Ve španělštině je pár takových slov, která v angličtině - narozdíl od španělštiny - vyznívají velmi sentimentálně nebo pateticky. Jiná věc je, že když jsem mluvila španělsky, byla jsem velice malá a tomu odpovídala i úroveň komunikace. Byl to především jazyk příkazů, jako sedni si, postav se, nedělej to, pojď ke stolu a jez. A pak to byl jazyk spojený s náboženstvím a s církevními písněmi, protože moje babička mě brávala pravidelně do kostela. Trochu jste mě teď tou otázkou zaskočil, všechno, co jsem si ze španělštiny pamatovala, se mi docela vykouřilo z hlavy. Musela bych mít víc času, abych si to mohla v klidu promyslet. Pauza Teď si vzpomínám na jednu píseň, kterou mi zpíval otec před spaním. Byla velice tajemná.  Zpívá španělsky  V překladu to znamená něco jako: jestli mi chceš napsat, mou adresu znáš. To je první verš. A jestli dobře jíš a cítíš se zdráv, pak tu máš Mohammeda z blat, který ti na tácu naservíruje stříbrnou střelu. Toto je myslím jedna z písní, kterou mi otec zpíval, když mi bylo asi devět.Text měl v sobě jiskru, která mě rozpalovala zvláštním tajemstvím. A taky jsem si myslím pletla slova moro a mono. Moro znamená blata a mono je opice, takže já si v duchu představovala opici se stříbrným tácem, na kterém leží stříbrná kulka. Mně ta píseň zněla jako z jiného světa. V té době jsem samozřejmě ani nemohla tušit, že stříbro, které se v textu objevuje, je narážka na španělskou válku. Tato píseň patřila mezi ty podivné dětské písničky o starém McDonaldovi, který měl svou farmu, o chladné noci nebo o lištičkách. Prostě píseň o opici s tácem mi sdělením přirozeně zapadala do písní o zvířatech. Španělština byla jazyk takových ukrytých prostor, temných míst a stínů a skrytých tajemství.  

Takže není náhoda, že na vaší první desce vyšly texty, které byly zároveň přeloženy do španělštiny? 

Ne, ne, to bylo tak, že když mi album vyšlo, lidi z nahrávací společnosti byli nadšení, že album vyjde i v Evropě, a byl to jejich nápad. Řekli: tvoje texty jsou velice důležité, byli bychom rádi, kdyby k albu vyšly překlady v němčině, italštině a španělštině. A já na to, to je bezvadný a už jsem si myslela, že takhle to teď bude vždycky. Jenomže to jsem se spletla. Ale s prvním albem to vyšlo. 

Váš nevlastní otec, Ed Vega, je hispánský spisovatel. Bavili jste se spolu o psaní? 

Jéje! Mnohokrát! Byly to divoké hádky. Diskutovávali jsme u kuchyňského stolu. Byla jsem vždycky šťastná, když se mi podařilo najít knihy, na které jsme měli stejný názor, které se líbily nám oběma. Miloval existencialisty a já je taky měla moc ráda, takže tam nebyl k hádce důvod. Polemiky jsme vedli výhradně o jeho psaní. Já jsem ráda, když se mi povede udržet v psaní správnou proporci, když mám třeba v textu dvě různé myšlenky a teď se mi podaří odhalit krásu napětí mezi nimi. Ale to je naprostý kontrast k tomu, jak píše otec. Je to velký chlap, který při psaní používá velké množství slov, má obrovskou slovní zásobu a odmítá používat interpunkci; nevadí mu, když má vedle sebe hned deset myšlenek v jedné větě. Tyto dva naprosto protichůdné postoje se pravidelně střetávaly u večerních debat. Co, ty tomu nerozumíš?!! křičíval na mě, když jsem četla jeho rukopis. Bylo mi dvanáct a bylo na mě vidět, že vůbec nevím, o čem čtu. Někdy se stávalo, že jsem ani nevěděla, na co se ho zeptat jako první, kolik jsem k jeho textům měla výhrad: nerozumím této metafoře, nerozumím tomuto spojení a tak dál. Měl velice bouřlivý vnitřní svět, který chtěl vyjádřit a trávil tím spoustu času. Takže naše hádky se většinou týkaly stylu psaní. Říkávala jsem mu třeba: Ale tady jsi skončil myšlenku, proč za ni nenapíšeš tečku, nebo aspoň čárku, nějaký klíč pro nás ostatní, mezi těmito dvěma tématy bys mohl udělat pauzu, proč to píšeš takhle? To ho vždycky rozzuřilo. Takhle se u nás doma žilo. Ale pro mě to bylo velice užitečné, protože jsem si v těch debatách uvědomovala, co je pro mě přirozené -  vyjadřovat se velice úsporně. Cítila jsem, že nejlepší je, když mé texty nezaberou moc místa, byla jsem šťastná, když se mi podařilo říct všechno, co jsem říct chtěla, na malé ploše. Tento přístup mě nutil formulovat co nejpřesněji a texty pak byly velice silné, co možná nejhutnější. Cítila jsem, že bych neměla zabírat moc místa. Na tohle jste se mě ptal? 

Přesně na to.  Mají vaše písně konkrétní adresáty? 

Ano, obvykle mám před očima někoho, komu bych chtěla něco říct nebo vysvětlit. Čím konkrétnější člověk to je, tím bývá píseň lepší. Je to takový rozhovor, jeden konkrétní člověk něco důležitého sděluje druhému. A pak nakonec přidám do textu detaily, které dávají smysl jen tomu jednomu adresátovi, podle kterých pozná, že je píseň o něm. Někdy bývám přesvědčená, že píseň je tak zašifrovaná, že jí lidi nemůžou rozumět, a přitom se z ní třeba stane hit, což pro mě bývá překvapení. To je případ písně Marlene on the Wall. Takový způsob psaní mě baví.  

Dalo by se tedy říct, že píšete vzkazy? 

O některých textech by se to dalo říct určitě, některé písně jsou dokonce vzkazy pro mne osobně. Je to prostě osobní výpověď, kterou říkám, že teď mě jistá věc znepokojuje a já si v tom chci udělat jasno.  

Váš hlas mě upoutal hned, jak jsem slyšel vaše první album. Je v něm silné erotické napětí. Víte, že na muže, to mám potvrzené, váš hlas působí podobně?  

smích  

Nevím. Ale velice si vážím vaší otevřenosti. Vzpomínám si, že mě na letišti v Itálii podobně překvapil jeden muž. Stála jsem za ním a když uslyšel moje jméno, tak se otočil a řekl: Vy jste Suzanne Vega? Zdává se mi o vašem hlase. Vzpomínám si, jak jsem v pubertě poslouchávala písně Astra d´Ubertové. Měla čistý, přímý a téměř syrový hlas. A mně se to tak líbilo, že jsem si řekla, že pokud budu někdy zpívat, zkusím zpívat jako ona - žádné předstírané emoce, teatrální, hysterický zvuk. Mám ráda přímočarý a čistý zpěv. V takovém je přítomná intimita, z takového hlasu cítíte, že jde přímo zevnitř. Takový hlas je hodnota. pauza Tohle je zpovědní žurnalistika, co tady předvádíme smích Právě přicházíte s novým druhem žurnalistiky. smích Teď bych se měla zeptat na vaše úmysly. 

Smích, potlesk. 

Ještě ale nepřestanu.  

Najednou jako byste svými otázkami něco sledoval. Teď už si dám pozor. smích Dostali jsme se k účelové žurnalistice. smích 

Dovolte mi ještě jeden takový dotaz. Ve vašich písních se poměrně často objevuje slovo kůže, ve spojeních dotýkám se tvé kůže, znám tvou kůži a podobně. Na jedné straně je tu přítomen opět ten erotický aspekt, o němž tu byla právě řeč, na straně druhé je tu transcendentní rovina těchto spojení jako chci se podívat, co máš pod kůži.  

Obraz kůže a toho, co je pod ní, je jasně spojená s fyzickým dotekem. Pro mě je vůbec hmat, fyzický dotek důležitý, netýká se to jenom písní. Když jsem jako malá myla nádobí v mýdlové vodě, vždycky mě to úplně pohltilo, ponořila jsem ruce do teplé měkké vody a dlaněmi se dotýkala talířů. Zapomněla jsem na všechno kolem. A když do kuchyně vešla máma, začala se rozčilovat, proč si hraješ s tím nádobím?! Rychle ho umyj, nehlaď ty talíře a ať už je to hotový. A já bych bych u toho dřezu s tou teplou vodou a s těmi mokrými talíři vydržela ještě dlouho. Tak si myslím, že někteří lidé to tak prostě mají, je to druh fascinace, způsob komunikace se světem.  

Teď musím říct publiku jednu věc. Připravili jsme pro Suzanne jedno překvapení. Dnes dopoledne jsem se o tom zmínil jejímu manažerovi Glynnovi. Glynn ztuhnul a říká: To nedělejte, Suzanne nemá ráda překvapení. Raději jí o tom řekněte. Tak jsem šel za Suzanne a povídám: Suzanne, na dnešní večer máme pro vás překvapení. Suzanne ztuhla a po chvíli říká: Nemám ráda překvapení.  

To je pravda. smích 

Proč nemáte ráda překvapení?  

V rodině, ve které jsem vyrůstala, jsem moc hezkých překvapení nezažívala. Bylo mi osm nebo devět, když za mnou jednoho dne přišel otec, posadil mě ke stolu a říká, už tě někdy napadlo, proč nevypadáš jako já? Rychle jsem přemýšlela, jakou odpověď ode mě čeká - ano, nebo ne? A tak jsem řekla - ano. A on povídá, nejsem tvůj opravdový otec, ten žije v Kalifornii. To pro mě bylo překvapení. A ne moc příjemné. Chvíli jsem nevěděla, co mám dělat, obrátilo to úplně můj život. Uvědomila jsem si také, že jsem se jako úplně malá jmenovala jinak. Do řady nepříjemných překvapení také patří moje třicáté narozeniny. Můj manažer mi řekl, přijď, připravujeme takový večírek s překvapením. Nic dalšího jsem nevěděla, a řekla jsem o něm svým kamarádům: přijdete na večeři? Mám třicáté narozeniny. A oni na to, že ne, že mají moc práce a na večírek že nepřijdou. V té době jsem se taky rozcházela se svým přítelem a necítila jsem se moc ve své kůži. A manažer mi řekl, přijď ke mně do kanceláře, aspoň si přiťukneme. A já si v duchu říkala, to jsou konce, na své třicáté narozeniny si budu připíjet se svým manažérem. Tak jsem za ním šla. Nebyla jsem ani nějak zvlášť dobře oblečená, bez mejkapu, a cítila jsem se strašně. Otevřu, vejdu a najednou vidím - všichni jsou tam a křičí Happy birthday! A já na to jenom - a sakra! Byli tam opravdu všichni. Když už jsem se dostala z toho šoku a překvapení, začali všichni odcházet nebo byli opilí, a já si říkala, jak bych si všechno opravdu užívala, kdybych o tom věděla předem: dobře bych se oblékla, nalíčila bych se, těšila bych se, že uvidím své kamarády, a místo toho jsem se cítila hrozně. Tak tohle jsou druhy překvapení, které nemám ráda. Nerada se nechávám překvapovat, že se jmenuji jinak, že mám jiného otce... Tak to byla taková dlouhá odpověď.  

Dopoledne jsem vám tedy jen prozradil, že večer uvidíte svého kamaráda Briana. Tak prosím o video. 

Na plátně se objeví Brian Rose.

Á, tady je.  

ROSE z plátna:

Ahoj Suzanne, vítej v Praze.  Ahoj, Briane! 

ROSE z plátna:

Ne, neboj se, nejsem schovaný vzadu za plátnem. Natáčím tento pásek v Amsterdamu. David chtěl, abych trochu mluvil o tom, jaké byly tvé začátky, kdy jsme se spolu poflakovali po Greenwich Village v New Yorku... Překvapivě zjišťuji, že jsme tu po více než dvaceti letech ještě pořád, stále žijeme v New Yorku, alespoň občas – v mém případě. A stále se setkáváme v bytě Jacka Hardyho na Houston Street. Pořád se nemůžeme dohodnout, kdy jsme se potkali poprvé. Já si vzpomínám na setkání ve starém klubu Folk City na Třetí západní v pondělí večer, kdy každý z publika mohl předstoupit před mikrofon a zazpívat – nebo zahulákat, jak jsme říkali - svou píseň. Ty jsi přesvědčená, že jsme se setkali ještě dřív. Ať máš pravdu nebo ne, já si pamatuju   t e n t o   večer. Začali jsme se spolu bez zábran bavit, přestože jsme oba stydliví. Ty jsi mi tehdy říkala, že chceš být písničkářka a já ti tak trochu arogantně tvrdil, že já už písničkář jsem. Toto setkání bylo začátkem přátelství, tak nějak jsme si v tom našem písničkářském světě zbyli a předháněli se, kdo napíše lepší kus. I když jsme oba patřili do celkem velké party folkařů, ty, já a Jack Hardy jsme si byli jasně nejblíž, byli jsme takové stálé trio, a možná jsme ostatním mohli připadat povýšenecky. Tehdy se všude v New Yorku hrála zajímavá hudba, nejen folk. Punkový club CBGB´s byl pár bloků od mého bytu. Ani jeden z nás nechtěl uvíznout v pasti folku, který se nám tehdy jevil jako jasná cesta do zapomnění. Tak jsme se pokoušeli folku otevřít dveře do nových hudebních sfér. Jack se nálepce folkový nebránil, ale jeho písně zněly, jako by byly pět set let staré, takže se tehdejší folkové scéně beztak vymykal. Ty už jsi tehdy, když jsme se potkali poprvé, měla svůj nezaměnitelný styl, který se před mýma očima ještě prohluboval a vyvíjel. Vzpomínám si, když jsi napsala své někdejší hity The Queen and the Soldier a Knight Moves. Hrála jsi mi je v mém bytě. Tvé písně byly jasné, srozumitelné a lišily se od písní všech ostatních. Já byl fotograf a taky jsem psal, a proto jsem se vyjadřoval hlavně v metaforách. Myslím, že se ti to líbilo. Zajímala mě špinavá předměstí, ale jako přistěhovalec z Virginie jsem byl tehdy v New Yorku relativně krátkou dobu. Ty jsi v New Yorku vyrostla, uměla ses v tom prostředí pohybovat, což jsem na tobě obdivoval a zároveň mě to přitahovalo. A stále přitahuje. Mohl bych ještě pokračovat, ale tady se už zastavím a nechám mluvit tebe. Uvidíme se v červenci v New Yorku u Jacka. Tak ahoj, holčičko. To musel Brian točit teď někdy, ne? To bylo moc hezký.  

Před týdnem.  

Naposledy jsme spolu mluvili před několika měsíci.  

Brian byl jeden z lidí, kteří hodně ovlivnili vaše vidění světa a stal se prý hlavní postavou vašeho hitu Tom's Diner. Je to pravda? 

Ano, je to pravda. Brian je fotograf a jednou mi řekl, že občas mívá pocit, jako by svět pozoroval přes sklo a že v takových chvílích je pro něho těžké emocionálně prožívat svět kolem a já jsem cítila, že si nevymýšlí, že to všechno, co o sobě říká, je pravda. A zároveň jsem za sebe cítila, že vnímám velice podobně. A přihodilo se to jednoho rána, když jsem byla v Tom´s Diner, muselo tehdy moc pršet, a já jsem četla noviny. A říkala jsem si, proč nezkusit vymyslet příběh, v němž by vystupovala postava, která se jako by dívá přes sklo a kdykoli vidí nějaké emoce nebo zaslechne nějaké emocionální hlasy nebo prostě cítí příval citů, musí se odvrátit, podívat se jinam nebo třeba do svých novin a podobně. I tehdy, když vidí přes výlohu ženu, která se dívá na svůj odraz ve skle a upravuje si sukni. Nemůže se na to dál dívat, musí se otočit, protože je to na něj příliš. Jen jedinkrát se opravdu ocitne ve světě emocí, jedinkrát je spojený s opravdovým světem, to když na konci písně slyší odněkud z ulice doléhat zvuk zvonů, které v něm oživí jednu vzpomínku. Tak jsem myslela na Briana, ale v té době jsem ta postava byla i já. Protože půlnoční piknik, jak stojí v textu, ten jsem zažila s naším dalším kamarádem, jak už Brian říkal, Jackem Hardym.  

Často jste srovnávaná s Lou Reedem, v čem je z vašeho pohledu rozdíl? 

Rozdílů je spousta. Lou má naprosto jinou povahu než já. Co mě teď honem napadá… jsem třeba matka. Spoustu času trávím se svou dcerou, přemýšlím o ní a o tom, co dělá, co ji zajímá. Lou Reeda si ovšem jako otce představit nedovedu. Smích No, možné to je, nakonec, stát by se to mohlo, ale on není zrovna rodinný typ. Ačkoli jednou mě docela překvapil, jedenkrát jsem ho totiž viděla s jeho sestřenicí Shirley, která byla zrovna nemocná, úzkostlivě ji podpíral ve dveřích a velice hezky se o ní staral. A pro mě to byl šok. Nikdy bych si ho v takové situaci neuměla představit. Někdy vás druhá osoba přitahuje proto, že má opačné vlastnosti než vy. Lou si dá velice záležet na tom, jak vypadá a jak se chová ke svému okolí, jak se prezentuje. V tomto ohledu je velice ostražitý. Dokonce v soukromí. Dokáže být velice krutý, několikrát jsem ho zažila, jak se choval strašně. Jsou chvíle, kdy si přeju, abych byla schopná být tvrdší. Nebylo by špatné, kdyby šlo někomu ukrást kus jeho osobnosti, když má něčeho víc, než byste potřeboval vy sám. Tak tolik o Lou Reedovi. Nemůžu o něm říct, že je to kamarád. Občas se vídáme, jdeme si spolu někam sednout. On je zajímavá postava a já ho obdivuju. Ale přátelství to není.  

Rád bych se vrátil k albu Songs In Red And Grey. Vznikalo v době, kdy jste se rozváděla. Tehdy jste pravidelně docházela do písničkářské dílny Songwriter´s Exchange, která vám podle vašich slov pomohla znovu se soustředit na vlastní tvorbu. Jak?  

Songwriter´s Exchange je skupina lidí, která se schází každé pondělí v newyorském bytě Jacka Hardyho a já tam poctivě chodila i v době, kdy jsem na psaní neměla vůbec myšlenky. Ale tam jsem se vždycky cítila bezpečně a věděla jsem, že mohu bez rizika přinést ještě nedokončené nebo jen načrtnuté věci, které mohou být velmi osobní. V této skupince totiž platí nepsané pravidlo, že se nikdo neptá, o kom ta píseň je. Píseň je píseň a bavit se můžeme jen o tom, jestli je nebo není dobrá. Až setkání skončí, pak se u baru můžete soukromě zeptat, je ta tvoje věc o něm? Ale v tom bytě je to pro všechny jenom píseň. A tak jsem prostě cítila, že by to mohlo být bezpečné místo, kam bych mohla přinést materiál, o jehož kvalitě jsem si nebyla jistá a který jsem se chtěla pokusit dopsat. Zpočátku jsem byla velice nervózní. 

Když jsme dávali dohromady fotografie, které celý večer běží za námi, všiml jsem si, že na každé fotografii vypadáte úplně jinak. Jakoby se jednalo pokaždé o úplně jiného člověka.  

Myslím, že jsem se opravdu změnila. Ale nic s tím nenadělám. Můj bývalý manžel mi říkával, že každý den jako bych byla někdo jiný. Nevím proč. Mnoho lidí vypadá stále stejně, jsou to stále oni. Dylan vypadá pořád jako Dylan, stejně tak Leonard Cohen. U sebe jsem si toho začala všímat až po svatbě, kdy mě začali víc fotografovat. Musela jsem se na fotky dívat a schvalovat jejich publikování a třeba jsem zjistila, že někdy mám na sobě špatné sako, nebo nevhodný makeup. Jednou jsem vypadala jako pěkná televizní hlasatelka, a přitom jsem se o to vůbec nesnažila. Byly časy, kdy jsem se sama sobě líbila. Ale poslední dobou jsem se snažila to úplně vypustit z hlavy. Není to něco, na čem by závisel můj život.  

Tato konkrétní fotografie vyšla loni v Reflexu a vy jste mi k ní napsala… 

…že tu fotku nemám ráda. Čí jsou to vůbec šaty? Ten kabát je určitě můj, ale… smích 

Ještě jste připsala, že takhle jste si tehdy zřejmě představovala, jak má vypadat vdaná žena. 

Kůže a na krku řetízky. Když se mi narodila Ruby, tak jsem přibrala. Předtím jsem s váhou neměla problémy, byla jsem vždycky velice hubená. Najednou jsem se cítila strašně tlustá a možná jsem se tím oblečením bránila pocitu, že jsem tlustá ženská v domácnosti. Asi jsem to trochu přehnala. No nic.  

Co pro vás bylo v období, kdy jste se rozváděla, nejtěžší?  

Nejtěžší asi bylo, že jsem se musela vzdát své vlastní představy ideálního manželství. Dlouho jsem čekala, až se budu moct vdát; vdávala jsem se, když mi bylo pětatřicet. A najednou je vám třicet osm a s manželstvím je konec. Byl to šok. Tak dlouho jsem na manželství čekala! Měla jsem představu, jak by mělo vypadat a na té představě jsem lpěla. Víte, moc jsme koncertovali, Mitchell je producent a cestoval často do Francie, do Británie, já měla svou kariéru, takže jsme se nevídali tak často. Možná bylo neuvážené brát se za těchto okolností. Ale stále jsem měla představu, jak by naše manželství mělo vypadat. A byl pro mě šok, když jsem viděla, že je to najednou pryč. Byla jsem přesvědčená, že když si něco velice intenzivně a dlouhou dobu přejete,že se vám to nakonec splní. Přesně podle mých představ se mi splnil sen o mé kariéře. Říkala jsem si: jednou budu psát písně a zpívat je lidem, hodně cestovat, vydělávat si na živobytí a budu úspěšná. Možná jsem si myslela, že si to stačí jen intenzivně přát a ono se to stane. A ono to dopadlo úplně naopak, než jak jsem si to vysnila. Vyvíjelo se to po svém, mělo to svůj vlastní osud. A to bylo na tom asi to nejtěžší: zjištění, že to není tak, jak bych ráda.  

Rozvod vás však, podle vašich slov, posílil. V jakém směru? 

V jistém ohledu mě to opravdu posílilo. Donutilo mě to, abych na vlastní kůži poznala a pochopila, co je v danou chvíli opravdu moje, co opravdu umím, co mi patří. Moje a manželovy životy byly pracovně těsně propojené. Ve studiu jsme si hráli se zvuky, hledali nejvhodnější barvu nástrojů, byla to obrovská zábava. A vzrušující bylo hledat zvukovou podobu živých koncertů. Naše spolupráce fungovala celou dobu výborně. A najednou se vrátil do Kalifornie, vzal s sebou všechny muzikanty, protože ti do New Yorku přišli s ním a já jsem zůstala sama. Nemůžu se vrátit zpátky ke své kapele, nemůžu si nechat jeho muzikanty. A tak jsem zůstala sama, s kytarou, jako na začátku. A jako na začátku jsem se musela sama sebe ptát: Umím to ještě? Jsem schopná se postavit sama před publikum a zpívat? A bude to fungovat? 

Neodradí člověka nevydařené manželství od dalších vážných vztahů?  

Asi ano. Je to možné. Ještě si budu muset chvíli počkat. Uvidíme. 

*